Co mě přimělo změnit názor a jít s kůží na trh? Poslední kapkou do poháru mé trpělivosti byla nová studie, podle níž kouření konopí vedlo u takřka sto procent testovaných pacientů k výraznému zlepšení průběhu nemoci a potlačení většiny symptomů. A já už mám dost toho, jak si ze mě lidé dělají legraci, protože konopí užívám a jsem pro jeho legalizaci… Mám dost i toho, jak musím svůj lék skrývat před rodinou a veřejností, abych náhodou někoho touto „drogou“ neurazila anebo neskončila rovnou ve vězení.
Ráda bych proto nyní uvedla na pravou míru několik věcí ohledně drog, konopí a Crohnovy choroby.
Co mě to potkalo?
Lidem se těžko vysvětluje, co to vlastně Crohnova choroba je a jak konkrétně na nemocného působí. Většina z nás si myslí, že se jedná o problémy s podrážděním střev a zažíváním, pro což se dnes užívá název syndrom dráždivého tračníku (IBS). Toto onemocnění ovšem není na rozdíl od Crohna (a příbuzné ulcerózní kolitidy) zánětlivé, ačkoli může mít podobné průvodní příznaky.
Příčina vzniku a rozvoje chronických zánětlivých onemocnění, jejímiž hlavními představiteli jsou právě ulcerózní kolitida a Crohnova choroba, jsou dodnes neznámé. Určitou roli mohou údajně hrát genetické predispozice, ale u mých nejbližších předků se podobně vážné zdravotní potíže nevyskytovaly. Bohužel moje matka byla adoptovaná a od jejích příbuzných se mi nepodařilo získat žádné informace.
Ať už jsem k rozvoji choroby měla genetické předpoklady, nebo ne, první obtíže jsem začala mít již na střední škole, kdy jsem většinu dne neměla chuť na jídlo a pomalu jsem ztrácela na váze. Ve druhém ročníku jsem byla doslova kost a kůže, přičemž někteří lékaři mi později sdělili, že podvýživa může být spouštěčem chronických zánětlivých onemocnění, obzvláště pokud existuje i možnost genetické predispozice. Osobně si myslím, že se u mě Crohnova choroba rozvinula právě na základě kombinace těchto faktorů.
Před maturitou jsem měla takové bolesti, že jsem celé noci probrečela a nemohla spát. Dětská lékařka mě poslala k odbornici na výživu, která mi vysvětlila, že za to může má vegetariánská strava a že potřebuji více proteinu. Tomu se mi nechtělo moc věřit, protože jsem znala spoustu vegetariánů bez jakýchkoli zdravotních obtíží.
Někdy tou dobou jsem začala zvracet každé jídlo, které jsem se pokusila sníst. Byla jsem stále hubenější a nešlo s tím nic dělat.
Na slavnostním předávání maturitního vysvědčení stáli všichni mí spolužáci v řadě na pódiu, vesele spolu rozebírali plány do budoucna, bavili se, kam půjdou na vysokou, a podobně. Já mezitím seděla na toaletě a snažila se posbírat dostatek sil na to, abych během ceremoniálu nezkolabovala. Bolestí jsem se zakousla do ruky, až mi z ní začala téct krev.
Jak se žije s Crohnem na vysoké
Poslední léto před nástupem na vysokou školu nestálo za nic – strávila jsem ho běháním po doktorech a plánováním života stovky mil daleko.
Tři dny před prvním odletem do San Franciska mi byla diagnostikována Crohnova choroba. První semestr jsem strávila víceméně celý v posteli na kolejích, kde jsem ležela v bolestech schoulená pod peřinou a byla mi strašná zima, ačkoli v pokoji bylo vedro jako v sauně. Nemohla jsem pozřít ani sousto a měla neustále zimnici. Jak se později ukázalo, měla jsem zablokovanou část tlustého střeva, což vedlo k rozvoji zánětu a nakonec kolapsu celého organismu. I když mi bylo většinu času zle, stále jsem se zoufale snažila žít normální studentský život, potkávat nové lidi a poznávat nová místa. Jednoho večera jsem měla jít na oslavu, kterou u sebe doma pořádal spolužák. Šla jsem se předtím na kolejích osprchovat do společných sprch. Měla jsem takovou zimnici, že mě ani téměř vařící voda nedokázala zahřát. Málem jsem si popálila kůži, ale v tu chvíli jsem nic necítila. Když jsem se začala osušovat, přišly na mě mdloby. Opřela jsem se o zeď a snažila se zůstat při smyslech, což se mi nepodařilo – po pár vteřinách jsem zkolabovala.
Po chvíli mě našla kolemjdoucí studentka, jak bezvládně ležím na podlaze. Pomohla mi vstát a odvedla mě zpět na pokoj. Tam jsem se složila na postel, a ještě než jsem znovu omdlela, vypadlo ze mě jen: „Neříkej to prosím mojí mámě, chci dnes ještě jít na party.“ V pokoji byla naštěstí i spolubydlící, která neposlechla a rodičům ihned zavolala. Na jejich radu mě holky vzaly do nemocnice.
Po prohlídce mi lékaři oznámili, že nejlepší bude okamžitá operace, která by odstranila onu zablokovanou část tlustého střeva. S tím jsem ale nesouhlasila a vytrvale je prosila, aby přišli s jinou možností – vzala jsem si totiž do hlavy, že do tří let dokončím bakalářské studium a taková operace by mě připravila hned o první semestr, který byl tou dobou už v polovině.
Nakonec mi tedy nosem zavedli trubici skrze jícen až do žaludku, odkud mi lékaři dva dny odsávali žluč, která se tvořila v oblasti za ucpaným střevem. To vedlo k chudnutí krve, které následně způsobovalo zimnici a mdloby.
Poté jsem se dostala k světoznámému specialistovi na chronická zánětlivá onemocnění, s nímž jsem se dohodla na operaci v průběhu jarních prázdnin, abych nemusela přerušovat studium. Do té doby jsem měla jen užívat spousty prášků a být v klidu.
Tuny léků a operace k ničemu
Po dohodnutí termínu operace jsem musela začít užívat velké množství různých medikamentů. V místní lékárně jsem byla vždy aspoň o čtyřicet let mladší než ostatní zákazníci. Některé z léků mi vyloženě neseděly a nepřišlo mi, že mi jakkoli pomáhají, i když jsem je užívala prakticky celý den – jedním z takových byl například asacol.
Nejhorší ze všech se ovšem zdál být prednizon. Jedná se o syntetický steroidní hormon ze skupiny glukokortikoidů, který zmírňuje zánětlivost a obvykle je předepisován pacientům s artritidou. Má mnoho vedlejších účinků, a jakmile jsem ho začala užívat, přibrala jsem během krátké chvíle více než pět kilogramů. Do školy jsem musela začít dojíždět autobusem, protože mě i z krátké chůze bolely kotníky. Moje pleť ztratila barvu a já začala být velmi náladová – sebemenší hloupost mě dokázala rozbrečet nebo rozčílit.
Než přišlo jaro a nadešel čas operace, byla ze mě chodící troska. Bylo mi teprve 18 let (ve Spojených státech se chodí na vysokou školu dříve než u nás – pozn. překl.), a protože mě lékaři nechtěli hyzdit jizvami, operovali mě laserem. Vše proběhlo v pořádku a poškozené části střeva mi byly vyndány přes pupek. Jizvy mi sice po operaci nezůstaly, ale kůže se mi na břiše všelijak deformuje vždy, když zhubnu nebo naopak přiberu.
A to se mi děje pořád, protože… inu protože mám Crohnovu chorobu.
Radost z úspěšného zákroku mi nevydržela dlouho. Krátce po probuzení z narkózy mě rozčílila necitlivá sestřička, která mě uklidňovala konstatováním, že tato operace byla bolestivější než porod, a proto nebudu mít problém, „až ze sebe začnu sypat haranty“. Jako by osmnáctileté děvče, které právě rozřezali tělo, v tu chvíli zajímalo nějaké rození dětí… Asi se mi tím snažila vysvětlit, že chápe, proč neustále mačkám tlačítko na přívod morfia, které mi po operaci dali do ruky.
Nejvíce mě ale rozhodilo, když mi lékaři s klidem v hlase oznámili, kolik všemožných léků budu muset dlouhodobě užívat a že s osmdesátiprocentní pravděpodobností budu tuto operaci muset podstoupit za dva roky znovu a pak JEŠTĚ JEDNOU za další dva – nejspíš tak dlouho, až mi nezbude v těle žádné střevo.
Podle lékařů mě tak čekala nehezká a finančně velmi nákladná budoucnost, a to ještě před začátkem opravdového života. To se mi opravdu nelíbilo a nehodlala jsem na tuto hru přistoupit…
Za svůj současný zdravotní stav vděčím rozhodnutí, které jsem před mnoha lety učinila, a to ignorovat rady naprosté většiny lékařů, rodiny a přátel a vyměnit všechny prášky za konopí.
Co se v mládí naučíš…
Již na střední jsem pravidelně kouřila marihuanu. V té době (kolem roku 1996 – pozn. překl.) byl v Kalifornii schválen návrh 215, který legalizoval léčebné využití konopí. V místě mého bydliště ovšem žádné výdejny nevznikaly, protože se jednalo o odlehlou oblast, kde žili samí konzervativně založení lidé. Museli jsme proto kupovat od dealerů na ulici. Vzpomínám si, jak jsem byla vyděšená a zároveň natěšená, když mě kamarád vzal poprvé na „nákup“. Myslím, že náš dealer byl členem místního gangu.
Přestěhování do San Franciska pro mě byla velká úleva – na každém rohu jsem viděla reklamy na výdejny a ordinace lékařů, kteří předepisují léčebné konopí. Měla jsem sice trochu obavy z toho, že vláda údajně shromažďuje data o všech registrovaných pacientech, ale nakonec jsem se odhodlala jednoho „konopného doktora“ navštívit. Nechtěla jsem už brát ten koktejl silných léků, jejichž vedlejší účinky mě deptaly víc než samotná nemoc – jak fyzicky, tak psychicky.
První doktor, kterého jsem navštívila, mě ihned uklidnil. Vysvětlil mi, jak mi konopí pomůže lépe snášet symptomy Crohnovy choroby, že nebudu muset užívat tolik léků s nebezpečnými vedlejšími účinky a celkově mi bude mnohem lépe. Konečně jsem měla pocit, že jsem narazila na lékaře, který mi chce opravdu pomoct. Obrátila jsem se na něj i s dotazy, na něž se mi klasičtí doktoři zdráhali odpovědět. Upřímně mi potvrdil, že odborné studie na lidech musí teprve proběhnout, ale z jeho vlastní zkušenosti a praxe bylo zřejmé, že léčivé kanabinoidy dokáží u tohoto typu nemocí pomáhat mnohem lépe než všechny dostupné konveční metody léčby dohromady.
Při další návštěvě nemocnice jsem se o této možnosti zmínila. Bylo mi řečeno, že se o konopí hovoří jako o možném léku budoucnosti na chronická zánětlivá onemocnění, ale že mi ho v tuto chvíli nemohou „oficiálně“ doporučit. To mi stačilo, abych se definitivně rozhodla.
Mít normální život
Během následujících let jsem spotřebovala obrovské množství konopí. Přečetla jsem také spoustu literatury o holistickém přístupu ke zdraví a upravila své stravování a celkový životní styl. Lhala bych, kdybych tvrdila, že konopí užívám pouze ve chvílích, kdy mám bolesti. Sice mi to od nich výrazně pomáhá a můžu tak fungovat víceméně nezávisle, ale někdy si zapálím jenom proto, že mám prostě chuť.
Někdy se mi totiž zdá, že můj mozek trpí stejně jako tělo a je potřeba mu poskytnout trochu úlevy.
Letos v březnu to bylo osm let od mé první – a zároveň poslední – operace. Podle lékařů žádnou další operaci nepotřebuji a nic nenasvědčuje tomu, že by se to mělo v budoucnu změnit. Jsem si stoprocentně jistá, že za svůj současný zdravotní stav vděčím rozhodnutí, které jsem před mnoha lety učinila, a to ignorovat rady naprosté většiny lékařů, rodiny a přátel a vyměnit všechny chemické preparáty za konopí. Až na občasné komplikace spojené s tím, že mám autoimunitní onemocnění (po kontaktu s různými bakteriemi celkem často onemocním, což se projevuje od obyčejného nachlazení přes opary až po vážnější oční záněty), jsem naprosto zdravá a díky svému rozhodnutí žiju naprosto normální život.
Jak jsem uvedla na začátku, nikdy jsem svůj příběh nechtěla zveřejňovat, ale s postupem času mi docházelo čím dál víc, jak důležité je se o něj podělit. Nevinní lidé jsou kvůli neškodné rostlině stále zavírání do vězení, vláda a policie útočí na legitimní výdejny léčebného konopí a ubližuje tak trpícím pacientům. Vsadím se, že ani pro většinu z vás to není jednoduché téma na diskuzi s rodiči nebo konzervativními kamarády, a často se těmto debatám raději vyhnete.
Jenže konopí není jen tráva a hippies a reggae Boba Marleyho. Konopí je prostředek, díky němuž lidé jako já – anebo váš kamarád, náhodný známý, příbuzný, spolupracovník či třeba vaše neplnoletá dcera obstarávající si trávu od dealera na ulici – mohou žít normální, spokojený život. A o to koneckonců jde nám všem.
Překlad: Lukáš Hurýsek
Zdroj: ladybud.com
