Odmítaný
Narodil se 31. května 1945 v Bad Wörishofenu v jižním Bavorsku. Otec Helmuth byl lékař a matka Liselotte překladatelka. Jako malého jej rodiče dali k příbuzným na venkov. Bylo těsně po válce a za hranicemi rozbombardovaného města se dalo dítě snáze uživit. Když bylo RWF šest let, jeho rodiče se rozvedli a matka těžce onemocněla tuberkulózou. Malý Rainer tedy putoval do dětského domova, kde strávil několik let. Než se vrátil ke své neurotické a úzkostlivé matce, žil po příbuzných nebo v internátních školách. Jeho dětství bylo rozervané a nepříliš šťastné. RWF vlastně již od narození trpěl osamělostí a nezájmem okolí. Byl nevzhledný, uhrovatý a všemi odmítaný tlouštík. Nevyvolalo to však v něm, jako v mnoha jiných, sebelítostivé uplakané reakce. Naopak. Ač v nitru velmi citlivý, stával se z něj bezostyšný, drzý a nekontrolovatelný grázl, postupně zcela ztrácející pud sebezáchovy. Cokoli dělal, dělal ďábelsky vášnivě. Bylo mu všechno jedno. Jen film miloval nade vše. Zpětně popisuje neustálé návštěvy kina jako návštěvy jakéhosi útulku, kde se cítil bezpečně a kde si vytvářel první inspiraci pro své pozdější filmy – učil se vyjadřovat subjektivní a nekompromisní emoce, jež později propůjčí či spíše narve do hrdinů a hrdinek svých filmů.
Na žádné základní ani střední škole dlouho nevydržel. Gymnázium nedokončil. Ve čtrnácti letech matce při obědě oznámil, že je homosexuál. Myslel to zcela vážně, ale matka tomu po celý svůj život neuvěřila. Měla částečně pravdu. Fassbinder byl bisexuální. V roce 1961 opouští studia i matku a stěhuje se do Kolína nad Rýnem ke svému otci, lékaři, kterému právě odebrali licenci kvůli nelegálně prováděným potratům. Tam pracuje jako vymahač dlužného nájemného, studuje večerní školu, kde si dodělává maturitu, a začíná s psaním povídek a krátkých divadelních her. Zde také poprvé navštíví gay bary a najde si prvního homosexuálního milence, řeckého imigranta. Po svém návratu do Mnichova v roce 1963 bere soukromé hodiny herectví a seznamuje se se svou celoživotní múzou a nejoblíbenější herečkou Hannou Schygullovou. Přes veškerou snahu ho ale nepřijmou na žádnou z filmových ani hereckých akademií. Po této porážce se Fassbinder rozhoduje začít natáčet filmy na vlastní pěst, a to okamžitě. Protože jeho jedinou a celoživotní posedlostí je právě film.
“Chci natočit tolik filmů, aby se můj život sám stal filmem.”
Vášnivý
Během sedmnácti let své kariéry natočil 44 (!) kritikou vysoce ceněných celovečerních filmů. Téměř tolik co nejslavnější němečtí režiséři Völker Schlöndorff, Wim Wenders a Werner Herzog dohromady. Stíhal toho ale ještě mnohem víc! Byl vynikajícím divadelním režisérem, hercem, producentem, scenáristou i dramatikem. Jeho filmy a hry provokovaly německou poválečnou společnost homoerotickými náměty, tématy z nacistické minulosti a kritikou takzvaného německého hospodářského zázraku.
Jeho pozdější kolega a přítel Kurt Raab inscenoval tehdy Antigonu se souborem mnichovského Akčního divadla. Představení Fassbindera naprosto uchvátilo. Cítil, jak mezi herci a publikem vzniká souznění – jakási kolektivní touha po nemožném. Začal pro Akční divadlo režírovat, inscenovat a psát, paralelně ke své filmové kariéře, kterou právě nastartoval. Hyperaktivita. Pětadvacet inscenací a sedmnáct napsaných divadelních her. Fassbinder byl divadelní provokatér, rád týral publikum abstraktními obrazy, pomalým tempem a neostrými charaktery postav. Viděl v divadle jakousi odbočku na cestě k cíli, kterou musí projít.
V roce 1969 natočil se svým divadelním souborem za soukromé peníze první hraný film, gangsterské melodrama Liebe ist kälter als der Tod (Láska je chladnější než smrt), který měl premiéru na filmovém Berlinale. V témže roce natočený film Katzelmacher znamenal pro Fassbindera velký umělecký průlom. Získává ceny na mnoha filmových festivalech a je oceněn dokonce pěti německými filmovými cenami. Částku s těmito cenami spojenou, čtyři sta tisíc marek, RWF okamžitě investuje do dalších projektů. Během následujících dvou let natočí tehdy čtyřiadvacetiletý filmový fanatik kromě dvou rozhlasových her a několika televizních inscenací se svým divadelním souborem dalších devět filmů. „Chcibýt pro film tím, čím byl Shakespeare pro divadlo, Marx pro politiku a Freud pro psychologii. Ten, po němž už nebude nic jako dřív,“ prohlásil. Fassbinderovy nároky byly všechno, jen ne skromné.
Geniální
Během let 1969–1971 natočil přes deset filmů se členy Akčního divadla. Filmy jsou inspirovány francouzským režisérem Jean-Lucem Godardem, ale mnoho převzal z her Bertolta Brechta. Jsou tedy spíše podobné divadelním adaptacím než klasickému filmu. Jsou oceňovány kritikou, ale nedokázaly najít popularitu u široké veřejnosti. V letech 1972–1976 točí pod vlivem hollywoodských melodramat režiséra Douglase Sirka. V roce 1974 je to například jeden z jeho nejlepších filmů Angst essen Seele auf (Strach jíst duše), kde se věnuje dobře známému tématu imigrace a cizinců v Německu. Hlavní roli arabského gastarbeitera ztvárnil tehdejší Fassbinderův milenec El Hedi ben Salem, který se s ním ještě téhož roku rozešel.
Koncem sedmdesátých let natočil Fassbinder svůj vůbec nejslavnější film Manželství Marie Braunové, posléze ještě další tři stěžejní snímky, kde se zaobírá osudy žen za druhé světové války v Německu a po ní. Posledním jeho filmem byla adaptace provokativního románu Jeana Geneta – Querelle.
RWF nikdy nebyl politicky korektní. Nikdy nenadržoval žádné skupině ani hnutí, ani levičákům, ani pravičákům. Jako mnoho vynikajících umělců byl volnomyšlenkář a anarchista. Měl film za život a život za film, vše se u něj prolínalo, přátelé a životní partneři byli tím samým i ve filmu. Neexistuje domácká idyla, není chvíle oddechu, žádná jistota, není to život za sklem akvária. RWF nebyl možná tím nejnadanějším a nejlepším režisérem světa. Jeho přitažlivost spočívá spíše v tom, že tvořil naprosto beze strachu, neuklízel, když měla přijít návštěva. Nezatahoval břicho, aby vypadal líp. Chtěl vidět. Chtěl se učit. Chtěl jít stále dál. U Fassbindera se ukazuje, že génius nespočívá v nadání, ale v povaze. Chce pochopit, proč se z Německa stalo to, co z něj je. Proč se tak snadno prosazuje zlo a násilí. Jakou roli v tom hrají city a pocity jedince. Většina jeho filmů pojednává o moci. Často upírá pozornost na pronásledování a konformitu – ukazuje zejména, jak členové nějaké skupiny vykořisťují, trestají a šikanují outsidery. Fassbinder přichází s názorem, že i oběť sama často normy a pravidla skupiny akceptuje a věří tomu, že trest je zasloužený.
RWF se nespokojuje jen s tím, co umí. Pracuje podle své zvědavosti a touhy po vědění. Ignoruje formát i žánr. Je neúnavný. Počítá s chybami. S láskou a nenávistí i silou a slabostmi. Umění pro něj neznamená něco skvěle umět a dávat tento um na odiv jako svůj majetek. Umění je pro něj cestou k druhým. Ale není v tom žádný entiment. Nezapomíná se ptát na cenu a je ochoten ji zaplatit.
Šílený
RWF se i alkoholu, drogám a sexu věnoval na plné obrátky. Ani to, že se dlouho před svým velkým úspěchem prodával jako homosexuální prostitut, mu nevadilo. Žil se ženami i muži. Formálně byl i dva roky ženatý se svou hereckou kolegyní. Jeden z jeho milenců, číšník z hospody U německého dubu v Mnichově, kde byl režisér stálým hostem, spáchal v den jeho 32. narozenin sebevraždu. Údajně neunesl Fassbinderův intelektuální náskok a četné zálety slavného milence. RWF se většinou zamilovával do submisivních, intelektuálně nižších a fyzicky dobře vybavených mužů. Miloval Araby, černochy, Řeky, své milence nechával hrát ve svých filmech a dál mu na jejich osudech příliš nezáleželo. Několik z nich se upilo nebo spáchalo sebevraždu. Zato ženy, které byl schopen milovat, musely být silné osobnosti, kterým podléhal stejně tak jako své matce.
“Když jsem poprvé v životě točil filmovou scénu, bylo to daleko silnější než ten největší orgasmus, jaký jsem kdy zažil.”
Mrtvý
Byl jako gravitační síla. Jeho smrtí se všechno kolem něj rozpadlo. 31. května 1982 slavil Rainer Werner Fassbinder sedmatřicáté narozeniny. Do jeho oblíbené hospody přišlo kolem padesáti lidí, přátel i nepřátel, jak sám říkal. V té době dokončoval se svou přítelkyní, střihačkou Julianou Lorenzovou, film Querelle. Fassbinder byl vyčerpaný. Chtěl za každou cenu získat Zlatou palmu na festivalu v Cannes. Nemohl už ani spát. Téměř dvacet let bral prášky na spaní, většinou 20 mg valia a dva mantraxy denně. Ten byl tehdy v Německu stažený z trhu a známý lékárník mu místo toho opatřil jiný prostředek: extrémně silné antipsychotikum Vesparax, obsahující brallobarbital, secobarbital a hydroxyzin. A to nedělalo Fassbinderovi dobře. Začal trpět motorickými poruchami, v noci se potácel po bytě, ale odmítal se dát vyšetřit u doktora.
Když se Juliane, po noci strávené ve střižně, vrátila 10. června 1982 v půl páté ráno domů, našla svého přítele ležet nahého na matraci na zemi. Myslela si, že spí. Lehla si vedle něj a ještě se podivila, že vůbec nechrápe jako obvykle. Pohladila ho po zádech. On se nepohnul. Záda měl studená. Obrátila ho. Pod nosem měl krev. Snažila se ho křísit a dlouho se bránila uvěřit tomu, že je mrtvý. Zpanikařila. Křičela, třásla s ním a pak si lehla vedle jeho těla a zůstala jako ochromená. Potom zavolala záchranku a policii.
„Fassbinder je mrtvej, ten hajzl, konečně!“ mohli si oddychnout maloměšťáci. Na zrcátku vedle matrace našla Juliane ještě před příjezdem policie zbytek kokainu, který spláchla do záchodu.
Zde stručný výňatek z policejního protokolu: „Na podlaze dvojitá matrace povlečená zašlým hnědým prostěradlem. Na matraci leží mrtvý. Vedle postele popelník se třiceti nedopalky cigaret, jedna sklenice s pivem, láhev whisky a minerálka.“
Nesmrtelný
Než Fassbindera zpopelnili, vložila mu Juliane do rakve psací potřeby a na hlavu mu nasadila oblíbený klobouk. Podle ní i podle pitvy ho zabila kombinace vesparaxu, alkoholu a kokainu. Údajně tahle lajna kokainu pocházela z extrémně silné várky, kvůli níž pak zemřeli ještě dva další lidé. Několik týdnů po režisérově smrti zemřel i jeho poslední dlouholetý milenec, herec Peter Chatel, jako první zdokumentovaný případ AIDS v Německu. Pravděpodobnost, že se od něj nakazil i Fassbinder, byla vysoká, ale nebylo tomu tak. Zemřel následkem hektického způsobu života. Života na plný plyn a následkem selhání srdce, jež nevydrželo dlouhodobě podávaný koktejl z návykových látek. Bylo mu 37 let.
Dokud žila jeho matka, která ho přežila o jedenáct let, na jeho náhrobku nebyl žádný nápis. Nechtěla si připustit, že její syn už nežije. V jednom z rozhovorů řekla: „Chodím na jeho hrob téměř každý den. Zvláštní je, že na něm nechtějí růst žádné květiny. Zalévám je, ale ony nerostou. Jako by mi říkaly: ‚Tady neleží žádný mrtvý, Rainer žije!‘“ !
