Stál jsem na rohu Prokopovy a Husitský. U přechodu. Čekal jsem, až spadne zelená. Kus ode mě byl Sirka s matkou. S matkou na vozejku. S matkou, co bere plnej invalidní důchod. Prachy, který Sirkovi vyjdou sotva na první tejden v měsíci.
Sirka kouřil. Nervózně koukal okolo sebe. Matka držela na vodítku Slima. Malýho voříška. Pouliční směs. Měli se rádi.
Slim seděl vedle vozejku. Pak se zved. Vodítko bylo dlouhý. Popošel pár kroků. Vrátil se zpátky. Omotal vodítko kolem Sirkovejch nohou.
„Kurva, hlídej si toho spíčenýho čokla.“
Dělal jsem, že nic neslyším. Slyšel jsem ale každý slovo. Každý písmeno. Odděleně. Nezkresleně. Zřetelně.
„Fakt mě serete. Oba.“
Není dobrý říkat svej matce, že vás sere. Je to špatný. Slim byl vystrašenej. Klepal se. Nevěděl, co má dělat. Instinkt mu napovídal, že má bránit svou paní. Rozum mu říkal, že nemá šanci.
Instinkt vyhrál. Slim zavrčel. Sirka vybouch. Nakop Slima do žeber. Ne trochu. Ne jen tak. Nakop ho pořádně. Vší silou. Otočil jsem hlavu. Podíval jsem se skrz černý skla slunečních brejlí. Viděl jsem tři nalomená žebra. Viděl jsem bolest, která Slimovi pulsovala v mozku.
Pak jsem se podíval na Sirkovu matku. Viděl jsem ji jak přes rentgen. Naštíplá lícní kost pod vrstvou dermakolu. Zlomenej levej ukazováček. Hematomy pod šatama.
Sirka se naklonil k vozejku. „Už tě mám ty píčo plný zuby.“Viděl jsem křečovitý stažení starý tváře. Tváře, co by se měla smát. Co by se měla radovat ze zbytku života.
Viděl jsem plující emoce. Viděl jsem Strach a Lítost a Beznaděj. Opile se potácely. Všechno zahaloval Smutek. Pláštěm černým jak noc.
Smutek nad zbytečným životem. Smutek nad dokurveným synem. Smutek nad vším, co mělo přinýst radost. Sevřel jsem hůl. Bílou, jak mý vlasy. Pohřbím tě, Sirko. Za tohle tě pohřbím. Jako že je nade mnou Bůh, o kterým vím, že není.
Seděl jsem na zahrádce u Vystřelenýho oka. Vedle mě Klé. Průsvitná jak vyleštěnej křišťál. Kouřili jsme jointa. Byli jsme pro okolí neviditelný. Já díky THC. Klé to nepotřebovala. Kouřila trávu jen pro radost. Byla neviditelná sama o sobě. Pro ostatní. Ne pro mě.
Nebezpečná Klé. Která nedělala rozdíly. Mezi nikým. Která si dokázala poradit s každým, kdo měl tak málo rozumu a zkoušel jí odporovat.
„Sirka je sráč.“ Neodpověděl jsem. Jen jsem přikejv.
„Takovýhle lidi asi nemaj právo žít.“ Vydechl jsem kouř.
„Ne. Takovýhle lidi jsou zbytečný. Jsou navíc.“
„Není to ale trochu moc?“
„Co?” „Ho sundat. Nafurt.“ „Možná. Ale udělá mi to radost.“ „Jo?“„Nikdy nejde pouze o trest. Jde taky o můj dobrej pocit.“
Mluvili jsme spolu, aniž jsme pohnuli rty. „Už máš plán?“ Znova jsem přikejv. Měl jsem plán. Měl jsem plán, kterej Sirku odrovná jednou provždy. „Možná bys měl mít taky plán, co pak s matkou. Sama nepřežije.“
I tenhle plán jsem měl. Měl jsem to promyšlený. Líp, než by dokázal promyslet jakejkoliv člověk. Možná proto, že jsem nebyl člověk. Možná proto, že jsem viděl, i když jsem byl slepej.
Možná proto, že jsem byl zrůda. Možná proto, že jsem byl Ájs. Sirka jel na hraně. Automaty. Kurvy. Chlast. Občas nějaká droga. Matčin důchod mu nestačil ani omylem. Občas někde něco ukrad. Občas si pučil. Pak to s problémama vracel.
Pučoval si od Balíka. Od malýho plešatýho týpka, co se živil lichvou. Fyzicky neškodnej. S mozkem, kterej mu fungoval jak nabuzená kalkulačka. Na hrubou práci měl Balík Kazana. Maníka plnýho svalů a adrenalinu. Bez myšlenky. Bez soucitu. Maníka, co vám kvůli blbýmu pohledu byl ochotnej zlámat všechno, co k zlámání bylo.
Balík byl kápo a Kazan hrubá síla. Fungovalo jim to dobře. Věděl jsem o nich. Oni věděli o mně. Bejt pro okolí slepej má svý výhody. Všichni vás berou jako naprostýho mrzáka. Neškodnýho. Chovaj se k vám ohleduplně. Nebo se o to aspoň snažej.
Dokonce i Kazan. Byl jsem snad jedinej na Žižkově, komu byl ochotnej uhnout z cesty. Občas seděli u Voka. Občas jsem seděl vedle nich. Vedli řeči o kšeftech, jak kdybych tam nebyl. Mluvil Balík. Kazan poslouchal. Cucal vaječnej koňak a preventivně se mračil. Na všechny a na nikoho.
Dělali svinstva. Ani nic jinýho neuměli. Nebyly to ale takový svinstva, který by mě přiměly k akci. Mám svůj kodex. Kterej dodržuju. Je to můj kodex. Řídím se jím. Přijde mi, že dodržovat něco, cokoliv, má smysl. Nemám nic proti anarchii, ale nežiju ji. Trestám ty, co přejdou přes čáru. A já stanovuju, kde ta čára je.
Sirka ji překročil. Zaplatí za to. Měl pučený tři litry. Měl vrátit šest. Za dva dny. Měl to zkalkulovaný. Za dva dny jeho matka dostane důchod. Myslel si, jak není chytrej.
Vychcanej Sirka, co se vyzná. Co pluje životem. Nepostižitelnej. Nepolapitelnej. Schopnej. Všeho schopnej.
Vyvedu ho z omylu. Jednou provždy. „Zejtra je berousek.“ Balík se usmál. Párátko v koutku úst. Kazan vedle něj zatínal pěsti. Na nic se nechystal. Zatím. Dělal to automaticky.
„Jasně. Žádnej problém. Počítám s tím. Byznys je byznys.“ „Na byznys ti seru, Sirka. Zejtra vrátíš prachy. Byznys si dělej s kurvama. Zejtra naklušeš s prachama. Hotovo.“
Stáli na rohu Prokopovy a Husitský. Na stejným rohu, kde si to Sirka podepsal. O nic nešlo. Zatím. Sirka měl ještě jeden den. Balík rád naháněl strach. Potřeboval svý ovečky udržovat v permanentní hrůze. Co by se stalo, když by chtěly udělat levou.
Věděl jsem jen o jednom případu, kdy si týpek myslel, že může smlouvat. Už to nerozchodil. Byl to zmrd, co prodával kosmetiku, kterou krad v hypermarketech. Neřešil jsem to. I když zbytek života prožije v bezvědomí. Tohle nebylo nic, co by mi vadilo.
„Budu tady, Balík. Zejtra. Přesně v pět. Jak sme se dohodli. Na mě je spoleh. Dyť víš.“ Sirka se servilně usmíval. Občas nervózně kouk po Kazanovi.„To si piš, že tady budeš. Budeš tu stát v pozoru. Vůbec nepřemejšlej, že by to bylo jinak.“
Stál jsem vedle nich. Nenápadnej. Neviditelnej. Slepej Ájs, co nikomu nenahání strach. Měl jsem dokonalý krytí. V duchu jsem se usmál.
Pak jsem si vzpomněl na Sirkovu matku. Úsměv se ztratil. Zbylo jen bezbřehý nasrání. Druhej den jsem tam byl první. Na rohu Prokopovy a Husitský. Napumpovanej THC až po okraj. Byl jsem neviditelnej. Pro všechny. Mimo Klé.
Objevila se vedle mě. Průsvitná. Bledá. Nepolapitelná.
„Nechtěla jsem si to nechat ujít. Chci bejt u toho.“ Neodpověděl jsem. Potřeboval jsem se soustředit. THC mě odblokovalo. Nemoh jsem na člověka zaútočit přímo. Vždycky jsem musel přes někoho. Moh jsem ale spoustu jinejch věcí. Který člověk nedokázal. Jen jsem k tomu potřeboval bejt nasáklej trávou.
Objevil se Sirka. Ruku si držel na kapse kalhot. Vystrašenej, aby náhodou matčin důchod neztratil. Pak se dovalil Balík s Kazanem.„Tak co, Sirka. Všechno v ólrajtu?“Kurva. Scéna jak z americký gangsterky. Kazan si stoup za Sirku.
Soustředil jsem se. Naplno. Rulička bankovek v Sirkově kapse zmizela. Sirka šáh do kapsy. Tvář mu zbledla. Začal se prohledávat. Horečnatě. Zrychloval. Obracel kapsy naruby. Všechny, na který přišel.
„Nějaký nový číslo, Sirka? Něco nám tady hraješ?“ Sirka ze sebe nebyl schopnej vypravit slovo. Polykal. Pod průsvitnou kůží na krku mu lítal ohryzek. Balík už toho měl dost.
„Prohledej toho sráče.“ Kazan mu přirazil paže k bokům. Pak ho začal šacovat. Nadšeně. Neurvale. Konečně se něco děje. Nenašel nic.
„Takže takhle to je, Sirka. Chceš mě vojebat. Ty vole. Já sice vím, že si debil, ale že až takovej.“ Balík mluvil tiše. Chápavě. Pomalu.Pak kejv na Kazana. Ten si Sirku otočil k sobě. Rozpřáh se. Ne moc. Zatím. Sirka si ustlal na chodníku. Pomalu se zvedal. Z úst mu tekla krev. S námahou se vzpřímil. Kymácel se. Šáh do kapsy pro kapesník.
Znovu jsem se soustředil. THC se mi v mozku poskládalo do pravidelnejch obrazců. Spolu s kapesníkem z kapsy vytáh bankovky. Snášely se na zem jak podzimní listí. Tisícovky. Bylo jich dost. Jsem dobrej.
„Tohles fakt neměl, Sirka.“ Balík skoro šeptal. Kazan se pustil do práce. Podíval jsem se na Klé. Měla pootevřené rty. Občas se mezi mima objevila průsvitná špička jazyka. Sledovala totální Sirkovu devastaci. Za tohle asi pude Kazan na dost dlouho sedět. Bylo mi to u prdele. Důležitý bylo jedno. Že jsem to zvlád. Díval jsem se, jak Sirka zhasíná. Pak se dostavil. Můj kámoš. Dobrej pocit.
Jo. Seděl jsem s Klé na zahrádce u Voka. Klé neviditelná pro všechny, co by se koukli naším směrem. Popíjel jsem pivo. Neškodnej slepec, uzavřenej ve svým světě. Klé kouřila jointa.
„Co bude s matkou?“ Napil jsem se piva. „Co by bylo. Bude žít. Na rozdíl od Sirky.“ „Sama?“ „Ne. Zítra bude mít návštěvu.“ „Jo?“ „Jo. Staví se její nevlastní dcera.“ „Aha.“
Viděl jsem, jak se Klé chce zeptat. Jak je zvědavá. Jak se přemáhá, aby svou zvědavost nedala najevo. Usmál jsem se. „Matka Sirky má nevlastní dceru. Léta se neviděly. Sirka to zařídil. Měl strach o matčin důchod. Dcera na tom není dvakrát dobře. Nikoho nemá. Spolu to zvládnou. Snad.“
Klé si potáhla z jointa. Jak se to dozvěděla? A jak ses to dozvěděl ty?“ „Napsal jsem jí dopis. Umím psát hezký dopisy. Když chci. A jinak, víš, občas vím věci, který ti utečou. Nic na tom není.“ Klé se na mě zaškaredila. Típla jointa. Zmizela.
Seděl jsem na zahrádce u Vystřelenýho oka. Dopíjel jsem pivo. Asi si dám ještě jedno. Nebo dvě. Vedle sebe jsem měl opřenou hůl. Bílou, jak mý vlasy. Umotal jsem si brko. Vybavil si rozmlácenýho Sirku. Usmál jsem se.Dělal se hezkej večer!
