Aktuální článek
Boží kytarista a prvotřídní narkoman

Boží kytarista a prvotřídní narkoman

  • Jako malý se chtěl stát knihovníkem, jako dospělý se stal asi největším feťákem, jakého kdy poznal světový šoubyznys. Řeč je o Keithu Richardsovi, kytaristovi legendární skupiny Rolling Stones.

Pokud bychom chtěli použít přirovnání, tak se dá říct, že k Richardsovi patří tvrdé drogy asi stejně jako hit (I Can’t Get No) Satisfaction k Rolling Stones. A Stouni hrají svůj největší šlágr na každém koncertě!

Richards měl předpoklady stát se prvoligovým narkomanem už od narození. K tomu došlo uprostřed druhé světové války, konkrétně 18. prosince 1943 ve městě Dartford, v hrabství Kent v Anglii. Z roku jeho narození se dá snadno spočítat, že jako malému dítěti mu kolem hlavy lítaly smrtonosné rakety V2 a na prahu dospělosti stál přesně na začátku nejdivočejších 60. let. Už to je hodně slušný základ. Jenže když si k tomu připočítáme, že to navíc bylo v kolébce většiny drogových experimentů jménem Albion a přičteme ještě superhříšné prostředí právě narozeného rock´n´rollu, nemusíme být matematický génius, aby nám vyšlo, že Richards prostě nemohl skončit jinak než jako nadšený uživatel omamných a psychotropních látek. Hudebníkův drogový rejstřík pak vypadá jako možná nejucelenější drogová encyklopedie. „Bral jsem všechno – heroin, kokain, speed, LSD, andělský prach, meskalin a pak spoustu dalších věcí, o kterých sice nevím, jak se jmenují, ale spolehlivě vím, jak fungují,“ s úsměvem přiznal v jednom z rozhovorů Richards.

Slavný hudební kritik Nick Kent na konci sedmdesátých letech o tomhle muzikantovi, kterého časopis Rolling Stone zařadil mezi desítku nejlepších kytaristů všech dob, napsal: „Keith Richards byl novodobým Lordem Byronem. On byl úplně šílený, špatný a znát ho osobně bylo asi největší nebezpečí, jaké v té době na světě existovalo!“ Právě druhá polovina šedesátých a celá sedmdesátá léta byla pro Keitha tou nejzběsilejší narkomanskou jízdou. Desky Rolling Stones se prodávaly tolik, že Richards na jediném albu vydělal takovou sumu, že tři generace jeho potomků už nemusí do konce života pracovat.

Zatímco jeho parťák Mick Jagger se drogám sice nevyhýbá, ale jako hlavní smysl své existence si stanovuje snahu osouložit všechny obyvatelky zeměkoule, Richards si dává zřejmě za cíl zkonzumovat všechny drogy světa. Pro takové životní poslaní ale nemají příliš pochopení britští policisté. Poprvé je Richards za drogy uvězněn už v roce 1967. Zatímco u Jaggera našli „bobíci“ amfetaminové tablety, Richards je obviněn z přechovávání marihuany. Samotné zatčení pak přesně odpovídá tomu, že cílem policejní šťáry jsou dvě zřejmě nejdivočejší rock’n’rollové hvězdy té doby. Pánové Jagger a Richards zrovna společně odpočívali v rozlehlé vile v Radlands. Policie dostává anonymní hlášku, že jejich dovolená se rozhodně nenese ve stylu přemítání nad knihami romantické poezie, prokládané občasným usrknutím ze šálku plného lahodného čaje Earl Grey. Během několika desítek minut je tak zformováno policejní komando o síle několika desítek mužů. To pak neohlášeně vtrhává do Richardsovy usedlosti. I otrlí policisté nevěří svým očím. Dům je plný nejen polonahých a ke všemu svolných krásek, ale také substancí, které britské právo označuje jako ilegální. „Drogy jsme tam nacházeli snad na každém stole a v každém šuplíku,“ popsal zásah novinářům jeden z přítomných policistů. Slavným hudebníkům se pak stávají osudnými narkotika, která jsou nalezena přímo v jejich osobních věcech. Příliš pochopení pak pro životní styl obou pánů nemá ani soudce. Jagger je za amfetaminy odsouzen na tři měsíce, Richards pak za to, že povolil, aby se na jeho pozemcích kouřila marihuana, dostává dokonce rok vězení natvrdo. Soudce se navíc děsí představy, že by tohle povedené duo mělo sedět společně v jednom kriminále, a tak nařizuje, aby byl Jagger odvezen do věznice Brixton na jihu Londýna a jeho povedený kumpán naopak do lochu Wormwood Scrubs v západní části anglické metropole. Ve skutečnosti jsou oba dva hned druhý den propuštěni na kauci a při odvolání pak dostávají mnohem mírnější tresty…

Ale že by se Richards z této zkušenosti ponaučil, to se rozhodně říct nedá. Z trestných činů spojených s drogami je totiž v příštích jedenácti letech obviněn ještě čtyřikrát – dvakrát v roce 1973 a jednou v letech 1977 a 1978. Nejvíce horko mu bylo bezpochyby v roce 1977. To ho v hotelu v Torontu navštěvuje kanadská jízdní policie a nachází u něj 22 gramů heroinu. Keith je obviněn z přechovávání heroinu za účelem jeho prodeje a velmi reálně mu podle kanadských zákonů hrozí sedm let odnětí svobody. Nikdo totiž nevěří Richardsovu tvrzení, že tak velké množství drogy má pro svou osobní potřebu. Kytaristovi je zabaven cestovní pas a na několik měsíců nemůže opustit Kanadu. Nakonec získává takzvané lékařské vízum do Spojených států. To je mu uděleno, když prohlásí, že do USA jede na heroinovou odvykačku. Jeho nekřesťansky placeným právníkům se pak daří překvalifikování celého trestného činu na pouhé držení drogy. Ale i tak se případ táhne přes dva roky. Hrozba kriminálu má ale překvapivě pozitivní vliv na Richardsovu kreativitu. Spolu s Rolling Stones totiž nahrávají album Some Girls, které se stává nejlépe prodávající se deskou kapely. Nakonec je rockový bouřlivák za torontský incident odsouzen k peněžité pokutě, roční podmínce a musí odehrát benefiční koncert pro Kanadskou nadaci slepců.

Richardsova drogová sinusoida nabírá klesající směr v roce 1979. To totiž potkává svou budoucí manželku, modelku Patti Hansen. Té se daří Keitha nejen výrazně zklidnit, ale také mu otevírá nový svět, který už není tvořen jen neustálým bažením po další dávce heroinu. „Víte, pověsti feťáka se už asi nikdy nezbavím, ačkoliv je to už dvacet let za mnou. Ale tahle nálepka je jako stín, který je všude se mnou. Kdykoliv kamkoliv cestuji, tak mi někdo tuhle pověst přibalí do mých zavazadel,“ posteskl si Richards na konci devadesátých let. Málokdo tak tuší, že tenhle fenomenální kytarista má například jednu z největších soukromých knihoven ve Velké Británii a že zpaměti zná několik desítek básní anglických klasiků. Jenže přes všechny své povzdechy se čas od času sám Richards postará o to, aby na jeho drogové pověsti neulpívalo zase tolik prachu. Naposledy byl celý svět šokovaný, když Keith v rozhovoru pro NME Magazine odpověděl na otázku, co nejpodivnějšího kdy šňupal. „Svého otce! Po smrti měl kremaci a mně zbyla troška jeho popela. Tak jsem si to smíchal s kokainem a šňupnul si to. Vím, že by to tátovi vůbec nevadilo. Navíc to bylo velmi dobré. A jak vidíte, stále jsem naživu,“ šokoval svou odpovědí.

Obří skandál byl okamžitě na světě a na Richardsovu adresu začaly chodit opovržlivé vzkazy z celého světa. Zděšený management kapely okamžitě vydává zprávu, že Richards odpověď řekl jen v žertu, který novinář nepochopil. Novinář Mark Beaumont, který s ním tento skandální rozhovor dělal, ale dál trvá na svém. „Interview jsme dělali přes mezistátní hovor po telefonu a je pravda, že jsem mu na jednom místě špatně rozuměl a nepochopil jsem jeho odpověď. Ale bylo to při jeho odpovědi na otázku, jakou hudbu poslouchá. Já myslel, že říká, že právě sjíždí skupiny Mötorhead, a Keith přitom říkal, že právě poslouchá Mozarta,“ říká Beaumont. Samotný hudebník se pak k celé bizarní historce vyjádřil už jen jednou. „Neřekl jsem, že jsem prach svého otce vyšňupal s kokainem, ale jako kokain. Prostě jsem doma otevřel urnu s popelem svého táty a z otevřeného okna do toho trochu foukl vítr. Trocha popela pak přistála na mém jídelním stole. Řekl jsem si, že na tohle přece nemůžu použít normální smeták a lopatku, a tak jsem ten popel prostě vyšňupal. Ale bez kokainu,“ tvrdil v časopise Mojo. Ale i tahle historka jasně dokumentuje, proč je Richards stále považován za nejslavnějšího narkomana v rockové historii. A to přesto, že podle svých slov ty opravdu tvrdé drogy už nebere skoro třicet let. Legendární historky totiž žijí dál.

„Víte, kdyby na světě vypukla jaderná válka, tak na jejím konci přežijí jen švábi a Keith Richards. To vám garantuju,“ tvrdí o svém kumpánovi Mick Jagger. K tomuto tvrzení ho inspirují především společné zážitky ze sedmdesátých let. „Keith tehdy bral neuvěřitelné množství drog. Dávku, kterou si jiný feťáci dávali, když se chtěli zabít, si Keith dával k snídani. Za den zvládl spotřebovat i patnáct gramů heroinu. Nikdo nechápe, jak to mohl vůbec přežít, natož na tom relativně normálně fungovat,“ kroutí hlavou nad metabolismem svého parťáka bubeník Stounů Charlie Watts. Nutno ale přiznat, že na přežití Richardse mají velkou zásluhu i pracovníci několika předních švýcarských klinik. Právě do jejich péče se totiž oddával vždy, když se mu drogová závislost začala výrazně vymykat z rukou. „Nevím, jestli si to pamatuju přesně, ale myslím, že mi ve Švýcarsku celkem třináctkrát museli úplně vyměnit veškerou krev v mém těle, abych to vůbec přežil,“ pokorně přiznává Keith nyní. Tenhle člověk nás nakonec stejně ještě něčím pořádně překvapí. Nejspíš už v říjnu, na kdy je oficiálně ohlášena jeho autobiografie nazvaná Life.

Keith Richards   (profil)

Legendární kytarista, skladatel, zpěvák a filmový herec. Magazínem Rolling Stone byl zvolen 10. nejlepším kytaristou všech dob. V roce 1962 společně s Mickem Jaggerem založili kapelu The Rolling Stones a vytvořili jedno z nejznámějších a nejdéle trvajících autorských partnerství. Společně s Jaggerem složil na stovky písní, včetně proslulé skladby Satisfaction (1965), která kapelu vynesla na 1. příčky hitparád. K.  Richards, přezdívaný Keef nebo The Human Riff, byl v roce 1989 zvolen do Síně slávy. Je legendou, která navždy ovlivnila populární hudbu.

Nahoru
Je vám více než 18 let?
Tak pojďte dál!