Aktuální článek
Kouř v Tunellu – 12. část

Kouř v Tunellu – 12. část

  • Už po dvanáctý vám odtajňujeme registry našeho klubu. Po letech jsme potkali spolužáka Důšu, kterýho jsme vlastně potkat vůbec nechtěli, ale přirozená zdvořilost nám jaksi nedovolila se ho otevřeně zbavit, a tak jsme počkali, až se v Tunellu pořádně ztříská, pak ho naložili na paletu a Hruška ho zapůjčenou ještěrkou převezl nočním městem do průjezdu jednoho vykřičenýho domu, kde měl Důša, coby exekutor jistý nevyřízený účty.

O houpající se bójce na Vltavě, o krabicovym vínu, o Slunečnici, co stříká po lidech slznym sprejem, a o Důšovi, co mě málem uškrtil na Karlově mostě.

IXX.

Někdo totálně pozvracel záchody. Ale ne že jako mísu. Prostě celý, všude. Všude kam ses podíval ležely nechutný zbytky šedivý hmoty. Vrazil jsem rozzuřeně do lokálu a hledal toho kreténa. Asi už zdrhnul. Na zemi se dneska výjimečně nikdo neválel. U baru bylo opět totálně nahuleno a v tý nasládlý mlze jsem najednou dostal obrovskou potřebu vypadnout rychle někam ven.

„Dáš si s náma Spitfajra???!!!“ z dálky jsem ještě na schodech slyšel chechtáka Hrušku. To fakt nedám. Strašně mě dneska srali. Všichni ti zhulenci, kámoši, lůzři, co se vlastně akorát tak proflákaj dnem, aby pak večer předvedli vrchol svejch sil nad panákem levný vodky a s ubalenym džojntem v hubě. Vyrazil jsem do centra. Taky jsem si ubalil. Sakra, nejsem stejnej lůzr jako ti, co tam zůstali? Ale dokouřil jsem. Bylo mi líp. V trafice jsem si koupil dvě krabice vína. Takový ty klasický bezďácký, co se jich všude válej mraky prázdnejch po ulicích, a sednul si k Vltavě. První krabice byla za chvíli vypitá a prázdnej obal vyrazil na dlouhou cestu do Hamburku. Načal jsem druhou. Měl jsem hroznou chuť skočit do Vltavy a zaplavat si. Kdyby nebyl už říjen, tak jsem to možná udělal. Ubalil jsem si radši další brko a dlouho si ho prohlížel. Baví mě ještě tenhle způsob života? Vykouřil jsem ho. Hodně mě to usadilo. Seděl jsem a koukal se na houpající se bójku. Připadala mi fantastická. Asi fakt fantastická byla a chtěl jsem o ní vyprávět všem kolemjdoucím, ale nebyl jsem schopnej ani otevřít pusu. Tak mi nezbylo než jen celý hodiny sedět, mlčet a tupě na ni zírat.


XX.

Už si vůbec nepamatuju, jak jsem se tam dostal, najednou jsem stál na Karlově mostě, snažil se bejt tolerantní ke všem těm přiblblejm turistům, ale v duchu jsem si představoval, že je jednoho po druhym házim do Vltavy. A oni při tom vůbec nekřičí o pomoc, jdou rovnou ke dnu, protože neuměj plavat. Škoda, že se mi sny většinou neplní.

A pak jsem uviděl Slunečnici. Seděla opřená o jednoho z těch kamennejch světců a něco si psala. Slunečnice! Určitě to byla ona. Chytil jsem se zábradlí, abych do Vltavy nespad sám. Byl jsem víc než lehce zhulenej a táhly ze mě dvě krabice vína. Budu za totálního kašpara. Do háje! Provolal jsem kvůli ní několik kreditů a najednou se mi tady objeví jako zjevení a já jsem zrovna totálně našrot…

Sednul jsem si opodál na zem a nenápadně ji pozoroval. Vypadalo to, že ji nezajímá nic než ten její tlustej, ošoupanej sešit, do kterýho strašně zaujatě něco psala. Stačilo mi ji jen pozorovat. Byl jsem přesvědčenej, že jsem nikoho hezčího v životě neviděl. Byla snad dokonce i hezčí než ta bójka ve Vltavě.

„Hledáš ještě mimozemšťany?“

„No jasně. Proč jsi mi nezavolal?“

„To bys nepochopila. Z tvýho čísla si jeden můj vypečenej kamarád ubalil cigáro. Zbyly mi jenom první tři čísla…“

„Vtipná výmluva. To se nestává. Dáš si víno?“ Slunečnice vytáhla z batohu uplně tu samou krabici, kterou jsem před chvílí poslal prázdnou do Hamburku.

„Dám, ostatně tohle je moje dnešní značka.“ A byla. Občas přijdou chvíle, kdy nejhorší krabice chutná líp než to nejdražší, co ze sebe vymačkaj francouzský vinice.

„Co píšeš?“

„Román.“

„Román? Tady na mostě? Kolik to má stránek? To tady musíš bydlet?!“

„Vždycky tady takhle sedim. Je to nejlepší místo na chytání vesmírný energie. Najednou to přijde a všechno to letí rovnou do hlavy, ruka sama píše a nemusim vůbec nic vymejšlet. Jenom zaznamenávám to, co mi někdo shora diktuje. Jednou to bylo tak silný, že jsem tu musela sedět do pěti do rána. Jinde to tak dobře nefunguje, ale tenhle most je jako magnet, nasává to všechno do sebe jako houba. Hmm, ale dneska mi to moc nejde. Nemáš nějakou hodně smutnou příhodu?“

„Smutnou? To sotva, mám kolem sebe jenom samý vytlemený zhulence. Nevíme, co je smutek!“ tlemil jsem se svýmu geniálnímu vtipu jako správnej – zhulenec.

Turisti trochu prořídli, parníky přestávaly jezdit, byly dvě ráno, ale nám dvěma se nikam rozhodně nechtělo. Slunečnici zářily oči, stejně jako tenkrát ve vlaku. Dívali jsme se do řeky, házeli tam drobný a každej si něco přál. A najednou… Přestal jsem skoro dejchat. To sevření krku bylo nesnesitelný. Vrazil jsem vší silou loktem dozadu. Sevření nepovolilo. Cejtil jsem ten dobře známej pach. Kyselej pot přebitej kolotočářskou kolínskou. Hlavou mi prolítly dávno zapomenutý vzpomínky.

„Dej mu! Zabij ho! Důšo, Důšo!“ Zřetelně jsem slyšel ty hlasy největších srabů ze třídy. Hlavní přestávka na základce. Učitelky si spokojeně pijou levnýho turka ve sborovně a vůbec netuší, že v 6. A probíhá několikrát týdně boj na život a na smrt.

„Já vim, že jste to byli vy!“ řval Důša a funěl stresem a námahou. „Proč jste mě přilepili k tý paletě, vy hajzlové!? Pochcali mě! Celá ta cigánská rodina! Za to tě zabiju! Vypálim vám ten hnusnej feťáckej pajzl!“ řval mi jak smyslů zbavenej do ucha a neskutečnou silou mě škrtil v kravatě. Marně jsem na studený dlažbě mrskal nohama kolem sebe a snažil se vyvlíknout. Nemohl jsem křičet, nemohl jsem mluvit a začaly se mi kolem hlavy míhat takový divný světýlka. Možná to byly jenom rozostřený Hradčany. Bylo to zoufalý. V poslední chvíli jsem ucejtil takovej divnej palčivej pocit v očích, plicích, prostě všude, zavřel jsem prudce oči a myslel si, že je to konec. Důša něco zařval. Už jsem ho moc nevnímal. Sevření povolilo, čísi ruka mě pomáhala zvedat a pak mě táhla kamsi pryč. Oči pálily jako čert, nemohl jsem je za boha živýho otevřít a lapal jsem po dechu.

doporučujeme

„Pozor, tady budou schody!“ slyšel jsem jakoby z dálky trochu roztřesenej hlas Slunečnice, a tak jsem jen zběsile poslepu kamsi klopýtal a pak uháněl dál někam do tmy, nechávaje se zcela odevzdaně vláčet tou malou, teplou rukou, a vůbec jsem neměl v úmyslu se jí pouštět.

„Tady si klekni a vypláchni si oči. Omlouvám se, asi jsi to taky trošku schytal. Nastříkala jsem tomu monstru do očí takovej ten sprej, co nosim v baťohu. Dal mi ho táta. Nechtěla jsem ho. Vůbec netušim, co to dělá.“

„Tak teď už to víš. Každopádně díky za záchranu, už mě pomalu vypínal.“ Proplách jsem si oči vodou z Vltavy, který bych se normálně ani nedotknul, a měl jsem radost, že zase vidim, že vidim Slunečnici…

Ale některý dny jsou fakt zvláštní a jakoby nekončej. Slyšel jsem docela blízko dusot. Pak neurčitej řev. Taky jsem ještě moc jasně neviděl, ale Důšu nepřehlídneš.

„Roztluču vás oba na kaši!“ řval a v ruce držel nějakou železnou tyč nebo skládací obušek, co já vim. Byli jsme v pasti. Z jedný strany plechová ohrada, z druhý Vltava a jedinou přístupovou cestu nám teď odřízl Důša s tyčí. Sebral jsem dlažební kostku a chtěl bojovat, ale Slunečnice mě svou malou, teplou rukou táhla nekompromisně do vody a najednou jsme vedle sebe plavali v tý neskutečně ledový vodě. Začínal jsem už zase docela dobře viděl, ale štvaly mě boty, tak jsem si je rozvázal a nechal je uplavat. Důša stál na břehu, křičel ještě nějaký sprosťárny, ale už jsem ho moc nevnímal a snažil se neutopit. Něco zasvištělo vzduchem a pár metrů za námi dopadlo se žblunknutím do vody. Asi železná tyč. Ostatně vždyť jsem řikal, že to je magor. Příště ho k tý paletě přitlučeme hřebíkama.


„It’s my life, it’s my life,“ těsně před námi proplouval parník s diskotékou. Pár opilců nám mávalo do vody a jeden po nás hodil kelímek s pivem. Asi bych udělal to samý, museli jsme bejt hodně zábavný. Ale pro jistotu jsem na něj zvednul prostředník. Slunečnice měla plavání docela zmáknutý a měl jsem co dělat, abych aspoň trochu držel tempo. Určitě za to mohlo to levný víno, měl jsem přece jen o pár litrů náskok, tak jsem teď prostě musel prohrávat.

Vylezli jsme vlastně jen kousek dál po proudu. „It’s my life, it’s my life.“ Parník pomalu mizel v dálce, ale tý melodie už jsem se tu noc nezbavil. Pořád mi zněla v uších jako vzpomínka na spolužáka Důšu a jeho pronikavou kolínskou.

„Myslíš, že si od nás vezme nějakej taxikář mokrý peníze?“

„Mám tady na střeše jednoho domu pronajatej ateliér. Teď tam zrovna i bydlim. Je to kousek. Půjčim ti něco na sebe, nemám jenom sukně. Taxikáře nepotřebujem.“

A tak jsme seděli zabalený ve voňavý chundelatý dece na terase jednoho barokního domu a kouřili takový úzký dlouhý dámský cigarety. Skrze krajky dámskýho prádla, vedle kterýho se na natažený šňůře ve větru lehce vlnily i moje prošoupaný ponožky a trapně sepraný pruhovaný trenky, jsme si užívali pohled na probouzející se město. Zdánlivý ticho jen tu a tam přerušilo plesknutí kapky vltavský vody o dlažbu balkonu. „It’s my life, it’s my life,“ znělo mi pořád dál v uších, až jsem se za to začal skoro stydět.

Nahoru
Je vám více než 18 let?
Tak pojďte dál!