Aktuální článek
Streetworker

Streetworker

  • Dorazil jsem na udanou adresu. Nikde jsem ovšem neviděl ceduli, ani na zvoncích nebylo nic. Zavolal jsem. „Joo, voni to lidi často zničej,“ řekla mi žena do telefonu.

Za chvíli mi přišla otevřít a já vlezl do jedné místnosti, která v anonymitě funguje kdesi na Žižkově. Měla krásný dredy.

„A ty jsi taky brala?“

„Jo… taky.“

„A dokázala jsi z toho vystoupit…?“

„Jo, i takový jsou.“

Napadlo mě, že můj známej Karel byl taky feťák. Napojil se na bránickou partu kolem bývalého kytaristy popové skupiny. Když se o něm bavíme, Karel říká, že dotyčný už je po smrti. Už jsme se o věci bavili víckrát, Karel mi taky líčil, jak ho jednou policajti drželi za nohy z okna. Byl tehdy fakt marnej… dneska má rodinu, dvě děti a vystoupil z toho. Zrovna nastupuje jako brigádník na streetwork. Je to pozitivní příklad a těch je pořád zoufale málo, problém ovšem je, že se všechno může kdykoli zvrtnout zpátky. Feťák není nikdy úplně vyléčený. Stačí vyhazov z práce nebo rozchod s partnerem. Nebo třeba pořádnej mejdan.

Sedím teda v kanceláři Drop Inu a kromě tohohle přemítání vzpomínám na zjevení v podobě doktora Presla a Doudy, kterým tenkrát sekundoval docela slušně začínající Pavel Bém. Ti lidé věděli přesně, o čem mluví, a nejvíc ze všeho mluvili o řešeních, jak lze ochranou feťáků velmi úspěšně a levně chránit společnost před negativními důsledky drogové scény. Bém nakonec odpadl a dal se na zboj, ale doktorům Preslovi a Doudovi je potřeba za jejich pětadvacetileté úsilí, o kterém se už teď dá říct, že mělo v českých podmínkách úspěch, poděkovat.

„Lidi, se kterýma přicházíme do styku, jsou jen špička ledovce. Ve společnosti je spousta lidí, který žijou normální život, mají práci a třeba i rodinu. Pro většinu z nich je přistání u nás ten úplně poslední konec,“ říká Mirka.

„Bereme to pragmaticky, nic nevyzvídáme, nechceme vlastně nic vědět, protože podléháme oznamovací povinnosti.“

„Dáme jim na ulici čistý jehly… vlastně je vyměníme za použitý. To má velkej efekt, takže těch odhozenejch po parcích potom není tolik.“

„Dáme jim taky čistou vodu, aby si drogu neředili vodou z kaluže, poradíme jim, jak si ošetřit rány, a někdy daj za vděk jenom docela normálním rozhovorem.“

„Na Káčku (K-centrum, aplikační centrum metadonové substituční léčby) vstupujou oni do našeho prostředí a ten práh je tam vyšší, tady jsme my u nich.“

Mirka přede mě vyndává věci, s kterými chodí streetworker do terénu. Jehly různých velikostí, plíšek na rozmíchání drogy, alobal na šňupání. Tohle všechno by si feťák stejně opatřil a způsob by byl pravděpodobně kriminální.


Je potřeba nechat feťáky vychcípat.

Jeden z mnoha omylů kritiků evidentně prospěšné činnosti Drop Inu je ten, že je „potřeba nechat fetáky vychcípat.“

Lidské tělo má neskutečnou výdrž. Napospas zanechaný narkoman bude žít stejně dlouho jako ten podporovaný. Že kvalita jeho života bude nižší a zároveň kolem sebe rozvíří smrtelný uragán vedlejších drogových efektů od pouliční kriminality přes šíření žloutenky typu C až po zásahy do estetického vnímání spořádaných a přizpůsobivých etnických Čechů, to úředníci rozhodující každoročně o penězích nechtějí příliš slyšet.

Jakýkoli politik typu Okamura je dnes specialistou na všechno, takže drogová problematika ho přirozeně láká na levné politické body. Velké bilboardy SPO (současná SPOZ), což je snad ještě odpudivější společenství politických Jehovistů, s výkřiky o záchraně našich dětí před hrůznými feťáky, byly před třemi lety nasazeny do boje za čisté parčíky na horní stanici metra Muzeum.

Streetworkerem poprvé

„Si nějak zhubnul, more…“

„No jasně, já teď jedu do toho, jak se jmenuje… Iggy Pop,“ říká chlápek, co vrací tak dvacet stříkaček a je tomu Iggymu fakt trošku podobný.

„Nemohly byste dávat taky nějaký limonády?“

„Ani ne…“

„Jasně, mějte se dobře…“

Napsal jsem status na Facebook: Dneska jsem byl hodinu u hlaváku se streetworkerkama Drop Inu. Vyměnily za tu hodinu kolem stovky stříkaček, vydaly spoustu čistý vody na ředění drogy nebo mastí proti zánětům žil. Získal jsem pocit, že tyhle holky dělaj pro společnost víc než většina českých politiků i s těma zástupama svejch asistentů a úředníků s velkýma kecama o práci pro společnost a hlavně s velkýma platama a následnejma dalšíma odměnama od tý společnosti, kteří těmhle lidem na ulici rok od roku přiškrcujou kohoutky, aby jim zbylo víc na ty jejich vlastní odměny.

Překvapila mě většina pozitivních reakci a agresivita a nenávist těch negativních.

Já šel po streetworku domů a holky na další štaci. Úplně regulérně suplují roli, kterou v rozvinutých zemích hraje stát, a zdá se, že je to baví.

Vracel jsem se zpátky od toho Hlavního nádraží do Nuslí, svítilo slunce a cestou jsem si koupil pizzu a kolu.

Život byl úplně skvělej.

Streetworkerem podruhé

A za týden jsem šel zase.

„Byl jsem na pěti gramech heroinu, teď ale dělám a stačí mi to jednou za měsíc.“ Cikánský kluk se zastavil na kus řeči. Nic nechce. „Nejhorší cigán je ten, co ze sebe dělá bílýho.“

Přikyvuju.

„Mě zachránil kriminál… Teď dělám, mám pravidelný prachy na účtě a jednou za čas si dám.“

Vypadá jinak než ostatní. Je vidět, že to má pod kontrolou. Tohle je jedno z nejzajímavějších zjištění: že se dá to mít pod kontrolou.

“A co teď děláte?“

Streetworkerky mezitím mlčí.

„Poďte se mnou někam, třeba na diskotéku.“

„Asi ne…“

„Hm…“

„Píchla ses někdy o jehlu? Máš strach?“ ptám se, když vidím manipulaci s osmi stovkami stříkaček během dvou hodin. Za den jich vymění tak 5000…

„Bojim se, to víš, že jo… ale víc se bojim vožralýho typa o půlnoci v tramvaji.“

Kolem prochází starý motorkář, vymění si jehly a odchází. Po něm smutná žena, veselá žena, sjetej kluk…

Na všech feťácích je vidět něco stejného. V obličeji je něco, co nevím, co to je, ale poznal bych to teď už kdekoli na světě. „Ty vole, buchnaři.“

„Hele, já říkám, smrt, mrtvice, konec. Nechal jsem toho. Tady ty mí kámoši jsou chodící mrtvoly.“ Postižený starý cikán se kolíbá pryč.

„Jak jsi začal?“

„Před patnácti lety a pokračuju.“

„Co bys dělal, kdyby tady nebyl Drop In?“

„Musel bych do lékárny.“

„To bys musel koupit, že jo.“

„To jo.“

„A peníze?“

„Nepracuju… Musel bych víc krást.“

„Dal bys mi rozhovor?

„Klidně.“

„Tak…“

„Hele, teď nemám čas. Ale chtěl bych ti říct, že lidi, co to nechávaj ležet na ulicích, mě příšerně serou. Se vo to píchne pes…“

„Hele, potřebuju hodně kondomů.“

Přichází holka, která skoro není vidět. Čeká dítě. Chce kondomy. Z ran na rukách jí stéká krev a hnis.

Přemýšlím, co čeká to dítě.

Díky lidem, co dělají v Drop Inu… možná i normální život.

Rozpočet a politická vlna

Zaměstnanci Drop Inu chodí s klienty i na sociálku, protože jde-li tam osamocený feťák, nemá proti spruzeným úředníkům žádnou šanci.

Holky mají plat kolem deseti tisíc hrubého měsíčně. Nestěžují si, i když by samozřejmě ocenily lepší přístup za to, co pro společnost dělají. Roční rozpočet pražské organizace jsou čtyři miliony. Dělají harm reduction se zhruba pěti stovkami fetáků, kteří operují v horní části Václaváku.

Celé je to navíc věčný boj s českým spořádaným občanem. Policie musí řešit každé oznámení, a tak se policie často dostavuje a vyšetřuje. Uznávám, že to je taky jenom práce a musí je to dost prudit, ale například jednou před volbami přinesli spousty nepoužitých jehel. Sebrali to zřejmě za velkého ohlasu feťákům, kteří si jehly sotva vyměnili. Příběh hodný jednoho dílu seriálu Simpsonovi, kde se Homér sjel halucinogenní papričkou.

Vůbec před volbami je to těžký. Policie na politickou objednávku začne všechny šikanovat a výsledkem je krátkodobé vymizení feťáků jinam a jejich nový návrat, až se politická vlna přežene.

Prázdnota života.

„A proč jsi s tím vlastně začala?“ ptám se Anny, jedné z dvou streetworkerek, s kterými jsem sedával na lavičce u Hlavního nádraží, už mimo kameru (rozhovor s Annou a s jedním z klientů bude k dispozici na YouTube).

„Nevím.“ Potáhne z cigarety. „Asi jsem hledala štěstí.“

„Hm…“

„Hledala jsem zaplnění tý prázdnoty života.“

Marně jsem hledal slova. Zbytečně se ve svém věku dojímám… Ale chvíli jsem nic neříkal.

„A jak ses z toho dostala?“

„Pomohli mi rodiče, vyrazili mě z bytu. Jinak bych tam furt docházela, měla servis a peníze, který bych hned vyměnila za drogy.“

Je to asi klišé, ale evidentně to funguje.

„Teď jsem šťastná, že dělám něco, co má smysl, a taky, když sedím s Romama a voni hrajou… Jezdíme po Česku. To má taky smysl.“

Promyslel jsem si svůj dosavadní život a nebylo to úplně dobrý.

Je ticho.

Už jenom kouří a dívá se mimo mě.

Neustále hledám smysl života.

Co když je smyslem života nalezení štěstí – a frustrace z neschopnosti ho nalézt nás nutí to brát zkratkou pomocí alkoholu nebo heroinu? Odsuďte feťáky i lidi, co jim pomáhají, ale nejdřív se podívejte na svůj vlastní život.

Řešení

Problém byl vyřešen u našich západních sousedů, v Německu nebo ve Švýcarsku. Aplikační centra spolu s poskytováním čistého heroinu situaci uklidnila a jediné, co dnes musí feťák udělat, je stoupnout si někde za rohem v Curychu do docela krátké fronty. Žádné zvýšení počtu závislých nebylo registrováno. V aplikačním centru je doktor a materiál je čistý.

Dnešní české řešení v podobě legálního Subutexu, drceného a ředěného sádrou a recyklovaného v tom nejšpinavějším poměru, už není hodno rozvinuté evropské země. 

Nahoru
Je vám více než 18 let?
Tak pojďte dál!