+4
Má první mlhavá vzpomínka na Tomáše Hanáka pochází z doby, kdy jsem ještě tahal gumové kačery po dvoře. Psaly se osmdesátky, já nechápal smysl přípitků příbuzenstva ve stylu: „Ať zhynou!“, a když Tom na zadním sedadle naší ojeté rodinné Škody 100 hlásil něco o 220 voltech pouštěných do světlometů vozu, byl jsem okouzlen neobvyklou vtipností a nakažlivým veselím tohoto „strejdy z televize“. Hodně vody uplynulo od té doby a slavného herce mám v paměti zapsaného jako účastníka pohřbu pradědy, překvapivého hosta na své promoci či střízlivou hvězdu sestřiny svatby. Po několika odmítnutých žádostech se nejslavnější český abstinující alkoholik konečně uvolil usednout k potenciálně kompromitujícímu rozhovoru s naší redakcí.
Ahoj, Tomáši. Tak nám pověz, jak se máš a co děláš.
Mám se tak, že jsem se ještě nevzpamatoval z toho, jak jsem otevřel hospodu z rekonstruovaného nádražního skladu. Ale teď v zimě mám zavřeno, dřevěná kůlna je nevytopitelná. Díkybohu, protože už bych se asi sesypal. Ono to znamenalo mluvit s tisícema lidí, všichni byli zvědaví, jak se to vůbec podařilo zachránit a co tam dělá známej ksicht Hanák, co ho to vůbec napadlo. Jsem ufocenej, upodpisovanej, umluvenej. Po těch šesti měsících jsem už jen tupě zíral všem těm mluvícím lidem do očí a v duchu si říkal: „Panebože, copak nevidíte, že moje přijímací kapacity už jsou vyčerpaný?“ Takže ač nejsem vyznavačem různých medicín mezi nebem a zemí, jdu si za pár dní zkusit terapii tmou. Na týden se zavřít do místnosti. Jsem zvědav, co to udělá.
Počkej, jako na týden do úplné tmy, bez oken, bez internetu, bez mobilu?
Jen tma a absolutní ticho. To bude zároveň znamenat přestat kouřit, protože jakmile rozsvítíš sirku, zapalovač, už se orientuješ, oči něco vidí a od toho se odvíjejí další asociace. Těším se na okamžik, kdy se zavřou dveře a najednou tma. A bude půl hodiny tma a bude hodinu tma a pak člověk usne a na to se těším nejvíc, protože tím se rozboří orientace v čase a člověk přestane mít jakékoli záchytné body. Taky se snad zlepší citlivost sluchu a hmatu, protože to jsou jedny z mála věcí, které může člověk v té temnotě používat. Uši se stanou radarama a každé podrbání vousů bude rachot. Vnímání se obrátí směrem dovnitř a člověk si asi začne pomaličku třídit věci. Myslím si, že to bude trošku jako v Tulákovi po hvězdách od Jacka Londona.
“Neměli bychom pro jistotu zabavit Slunce?”
Dej si pivo, vole, ať je prdel
O tobě je všeobecně známo, že ses úspěšně dostal ze závislosti na alkoholu. Máš nějakou radu, čím nahradit alkohol, ať už obecně v životě, nebo při posezení v hospodě?
To fakt nemám. V březnu už to bude 20 let, co nepiju, ale je pro mě čím dál tím těžší se vypořádávat s komplikacemi a stereotypy života a nemít žádný ventil. Samozřejmě takové ty rady jako cvičte, běhejte, najděte si koníčka, stavte si ze sirek Eiffelovky a podobně, to zní radostně, člověka to může na chvíli odvést od všedních starostí, ale život není prča. Už i doma jsem říkal, že nevím, jestli to vydržím. Birell je dobrej tak ke knedlu vepřu, aby to nějak chutnalo. Nebo jsem před časem dostal nealkoholický víno, rýnský, a to už mi přišlo jako naprosto zvrácený. Chutná to nechutně, octově.
Myslím, že prostě alkohol těžko něčím nahradíš. Ale dal jsem slib, že dokud nebude synovi Tomášovi 18 let, tak se nenapiju. Tomovi bude 15, takže ještě tři a něco. Je to takový až sebemrskačský, ale samozřejmě na opačné misce vah jsou trampoty, které by mohly vzniknout pro rodinu nebo příbuzný. Problém je asi i to, že nejsem nijak blaženej na světě. Že bych byl nadšenej z toho, že žiju v České republice v roce 2014, nebo byl hrdej, že jsem Čech, to vůbec. Už je mi 57 let a těch zklamaných nadějí bylo tolik, že „zemský ráj to na pohled“? Mě může nadchnout krajina, ale zároveň cítím smutek, protože to, jak je ta krásná krajina spravována, kolik je pořád mezi lidma závisti a žluči, to mě přivádí do stavu beznaděje.
A řešení spousta lidí nachází v chlastu. Prostě chlastáme, dej si pivo, vole, aspoň že je prdel. To je rafinovanej způsob, jak lidem poskytnout jakousi náplast. Oni se pak nebouřej, jdou si do hospody, vykecaj se a nedělaj mocným problémy. Ale pomáhá třeba cestování, vidět jiné kraje a nové věci, když počitky zvukové a obrazové přehluší obvyklé splíny.
Říkáš, že v Čechách nejsi šťastnej. Co ti na zdejších poměrech nejvíc vadí?
Asi ta rezignovanost lidí. A taky cynismus, takže jakákoli vize nebo ideál jsou terčem výsměchu. V Německu, tam když vláda začala projednávat možné omezení svobody tisku, v Berlíně vyšly demonstrovat statisíce lidí, že jako ty vole, co to zkoušíte. Nebo když se před asi dvěma lety ukázalo, že německý prezident v nějaké věci lhal, zcela automaticky okamžitě odstoupil. Omluvil se, požádal veřejnost o prominutí, že se za to stydí, a odstoupil. Ale to, co se děje o sto kilometrů dál, to je opravdu absurdní komedie, kdy si celej národ řekne, že to snad už opravdu není možný, a další tejden přijde něco ještě strašlivějšího.
A furt dokola. Ano, když sem přijede cizinec a projde se po Starém Městě a žižkovských hospodách, asi nabyde dojmu, že je to tu senzační. Lidi se baví, pohoda, žádný represe nehrozej, ale to podle mě moc neznamená. Podobně jako existovala za bolševika taková ta vnitřní emigrace, i teď tady strašná spousta lidí rezignovala na to, že by mohla veřejné věci nějak ovlivňovat. Složitost života pro člověka, který má rodinu – daně, výdělky, administrativa, přezout pneumatiky, zaplatit účty a podobně – je strašně vyčerpávající. A státu to samozřejmě vyhovuje, protože člověk je z toho opravdu tak uondanej, že když přijde řeč na něco jako tiskovej zákon, mávne nad tím rukou, běžte mi s tím do prdele, to mě fakt nezajímá.
“Kým je tato krásné země spravována, mě přivádí do stavu beznaděje.”
Ty ses za celých těch skoro dvacet let opravdu nikdy alkoholu ani nedotknul?
Jednou jedinkrát. Asi před čtyřmi lety v době předvánočního běsu, který snáším čím dál tím hůř. Rozpor mezi Vánocema jako svátkama štěstí a zklidnění a tím, jak vypadají v reálu v areálu shopping-parku. Takže jednoho dne, bylo asi 22. prosince, jsem vyrazil na procházku a řekl si, že jestli hospoda v cílové vesnici bude otevřená, dám si pivo.
Došel jsem tam, samozřejmě knajpa otevřená byla a já tam vypil asi dvě piva a dva panáky. A bylo mi jako v ráji. Od té doby jsem se zase nenapil, ale musím říct, že na tu procházku v křivoklátských lesích vzpomínám jako na úžasnou oslavu svobody a života, opravdovou euforii, to bylo nádherný. Na těch pár hodin jsem se stal součástí Křivoklátska. Mrzlo, ale já jsem si zpíval a samomluvil, myslím, že jsem byl i docela vtipnej, a hlavně jsem se zase cítil svobodnej, lehkej. A vůbec se mi nechtělo domů, dokonce jsem chvílema tak jako pocouvával, abych nešel dopředu, aby to trvalo co nejdýl. Druhej den jsem samozřejmě i po tý špetce alkoholu měl kocovinu jako prase a trošku jsem se zalek.
Vzpomněl jsem si na chlapíka, byl to novinář, a ten to svýho času udělal tak, že si řekl, že bude pít jen na zahraničních služebních cestách. A jelikož pít toužil, stal se zahraničním dopisovatelem, nakonec skončil v Apolináři a na terapiích nám vyprávěl o Barmě nebo Číně.
Nechme teď chvíli alkohol stranou a pojďme si promluvit o oblíbené droze většiny našich čtenářů. Jak ty jsi na tom s konopím?
Já jsem jen náhodný, občasný hulič. Hulič občasný, hleďme, to zní jako jméno rostliny. Teď jsem půl roku ve svý hospodě trávu cítil každou chvíli, taky mi ji často nabízeli, ale já už jsem opatrnej. Rád vzpomínám, jak jsem si asi před dvěma lety vyjel na kajaku na Berounku, což někdy koncem prázdnin, kdy je na řece už klid, dělávám. Měl jsem dlouho utajovaný zbytek z coffeeshopu z Holandska a ten jsem si večer na kraji kempu ve spacáku dal. A to mi vyhovovalo absolutně, byl jsem sám, v dobrý náladě, v žaludku dvě tatranky, žádnej stres.
Protože když mi to dá někdo, koho pořádně neznám, mívám obavu, zda budeme takzvaně naladěni na stejnou vlnu, že se ode mě budou čekat vtipnosti. Ale takhle to bylo opravdu kouzelný. O pět metrů vedle jemně plyne řeka, ptáci před spaním štěbetají ve větvoví… To byla fakt chvíle štěstí. Ale mám strach, že kdybych hulení vzal jako způsob života, ztratil bych kontakt s realitou. Navíc i nejstupidnější počítačová hra tetris mi zabrala tolik času, že mi málem vytekly zrudlý bulvy, takže sklon k závislostem u mě rozhodně je. Když je to občas, výjimečně, člověk se na to těší a vytvoří si k tomu podmínky, jako u tý Berounky, tak to jo. Ale takový to všední užívání, to bych se bál.
S políčkem trávy a Rudou armádou k celosvětovému míru
Kdy ses k trávě poprvé dostal a jaká to pro tebe byla zkušenost?
Kdysi jsem byl náhodou chvilku v Paříži a dostal jsem se shodou okolností na koncert Herbieho Hancocka, pianisty, hrával i s Milesem Davisem. Tam jsem to ucítil a dostal nejen informaci, oč jde, a i ochutnat. První řádné zkušenosti jsou ale spojeny až s vojnou a s jedním mým známým, inženýrem a dneska majitelem úspěšný firmy. Tenkrát byla tráva u nás v plenkách, krátce po Chartě 77, nejtužší normalizace. Píše se rok 1979, tady je fakt bezčasí a já jsem v zeleném na dva roky v Lipníku nad Bečvou. A tam přijede tenhle absolvent, kterej má v uchu náušnici, takže ho lampasáci měli okamžitě za buzeranta. On si tu náušnici odmítl vyndat, tak dostal rozkazem, že si ji musí aspoň přelepit leukoplastí.
Byl to hrozně inteligentní kluk s obrovským rozhledem – a se semínkama trávy. Takže ve vojenském útvaru, bojujícím společně s Rudou armádou za mír na celém světě, bylo za fotbalovým hřištěm políčko trávy a my si normálně dávali v nějaké místnosti v kasárnách v podstatě každý den vynikající zboží. Tenkrát jsme ani necítili žádnej strach, nikdo to neznal, nikdo nevěděl, jak to voní. Vzpomínám si, jak jsme takhle ve výborné náladě seděli a hráli hru, že jsme hodnotili zvukomalebnost slov, četli jsme slova z knihy a bodovali je.
A uprostřed noci se otevřely dveře a v nich stála silueta takovýho záprdka s elpíčkem na hlavě, dozorčího útvaru, a co že to tam děláme. A proti němu ve tmě čtyři úplně zhulený klucí v oblaku dýmu. On vůbec nevěděl, že něco takovýho existuje, nebo možná o tom slyšel, ale absolutně ho nenapadlo, že by se v kasárnách mohlo něco takovýho dít. Vůbec tenhle útvar v Lipníku nad Bečvou by si zasloužil pamětní desku. Já tam totiž ještě ke všemu prohlásil, že by vojsko mělo být připraveno na střet se západními armádami a že bych byl ochoten učit vojáky francouzsky.
Oni to normálně sežrali, já jel do Prahy nakoupit učebnice a fakt jsem ty vojáky učil. A jako je Bůh nade mnou, tak pátá rota mašírovala na oběd, zpívala si do kroku francouzskou písničku a o 200 metrů dál kvetlo políčko trávy. Co bylo možný v Lipníku nad Bečvou, to je něco naprosto nepředstavitelnýho.
“Líbilo by se mi, kdyby společnost trávu legalizovala jako důkaz, že svým občanům důvěřuje.”
Takže souhlasíš s myšlenkou, že by konopí mělo být legální?
Mělo, nemuselo, já nevím. Proč by nemohlo? V případě léčebného konopí je to snad díkybohu na dobré cestě, čímž se potvrdilo, že tady nějaká extra averze nebo xenofobie není. No, u nás bych se skoro nedivil, kdyby někdo v Poslanecké sněmovně prostě řekl, pojďme to, sakra, povolit, vždyť ty lidi se do nás budou míň srát, prostě si to koupí a nebudou s nima problémy.
Nevšiml jsem si, že bych po vykouření trávy byl nějak radikálnější, odhodlanější měnit věci veřejné, spíš mi všechno začalo být tak volný, že by to někomu mohlo být vhod. Na druhou stranu mám často pocit, že tady pořád někdo něco chce. Že společnost je rozmařilá a rozežraná a každý volá po nějakých svých právech. Třeba vodní skútraři, kteří vedou svůj svatý boj a tvrdí, že mají přece právo jezdit na ječících skútrech po nekonečné hladině, mezi lesy.
A to já těžko snáším, protože jde o přírodu, kde lidi vyhledávají právě ticho a klid, takže ten požadavek mi připadá až trestuhodnej. Líbilo by se mi, kdyby společnost trávu legalizovala jako důkaz, že svým občanům důvěřuje, že budou rozumní. A taky se mi líbí, když je to spojeno s pěstováním, to má pak takový romantický pel toho, že budu mít se svou partnerkou za oknem rostlinu, budu jí věnovat svou lásku, zalévat a dávat ji na sluníčko. Takový to přemkopodlahovský hledisko, osobní vztah. No a tuhle směs hlubokých mouder bych zakončil dojmem, že možná právě punc nelegálnosti dává trávě tu jedinečnou příchuť. Amen.
Nedávno u nás proběhl plošný policejní zátah na pěstitelské obchody, takzvané growshopy. Co si o tom myslíš?
Zachytil jsem nějaké informace, ale jasný názor nemám. Napadalo mě, že to mohla být snaha zalíbit se buranům. Podobná výkladní skříň, jakou udělal Paroubek s Czechtekem, ten chtěl tenkrát předvést voličům, že bude rázný. Že takhle teda ne, soudruzi, na to my si posvítíme.
V případě growshopů šlo zřejmě o neadekvátní zásah, kdy tam těžkooděnci vnikli a vybrali to jak v akčním filmu – ale to by přece v normální společnosti mělo vést k tomu, že pokud poškozená strana cítí nespravedlnost, najme si dobrýho právníka.
Úplně vidím scénu z americkýho filmu, jak se ten právník rozkročí, napřáhne ruku, vystrčí ukazovák a řekne: „Co to tu je za nevyjasněný věci? Jak to, že tady někdo může na Zemi živitelce prodávat hnojivo, vždyť tím může taky napomáhat pěstování marihuany! A co voda, není to taky potenciálně nebezpečná surovina? A neměli bysme pro jistotu zabavit slunce?“ A docela živě si představuju, že si ten právník před procesem dá přesně to správný množství trávy, to by tam, panečku, vykouzlil neskutečný věci.
“Tady strašná spousta lidí rezignovala na to, že by mohla veřejně věci nějak ovlivňovat.”
Ženský mě balily a kouřily
Máš nějaké zkušenosti s jinými zakázanými látkami?
Když jsme šli točit Kamenný most, režisér Vorel trval na tom, že musím zkusit houbičky, když se kolem toho film točí. Pod dozorem doktora jsem si dal prvotřídní houby a bylo to… no, úžasný. Nesrovnatelný s ničím, co jsem znal. Seděl jsem sám u Vorla v Bráníku, doktor byl někde vedle, podkrovní okno otevřený, což zrovna u houbiček nemusí být výhra (smích), a ten noční obložní prostor za oknem namouduši lákavej byl, nekonečnost, těžko popisovat. Tou dobou jsem se potýkal s následky pití a rozesranými vztahy.
A v jedné fázi, když jsem zavřel oči, jsem měl pocit, že letím chodbou snad hotelu, kde na dveřích jsou místo čísel jména mých blízkých osob, se kterými mám trabl. A stačilo otevřít ty dveře a tam skutečně byl koncentrován ten problém. Například jsem tam viděl svou tehdejší partnerku, která klečela a se sepjatýma rukama prosila: „Nebojuj se mnou, já nejsem tvůj nepřítel.“ Ale houbičky jsem si už potom nedal, to bych je musel najít usušený někde v kempu u Berounky, o samotě.
Což by mělo tu výhodu, že v nejhorším bych vyskočil jen ze stanu, do vody… Pak jsem si dal taky hašiš v Maroku, což bylo moc pěkný. Pohoří Atlas, strašně přívětivej, až hebkej podvečer, taková ta ideální teplota, kdy člověk ani neví, že je. Mimochodem, tou dobou už místní řidič, co nás vozil na natáčení, takovej milej starší páprda kolem 55 let, začínával bručet, že už bysme měli končit, že už si chce zahulit. Ale třeba chemický drogy neznám vůbec, ani nechci. V nočních klubech a na večírkách doma nejsem a z nějakých speedů bych měl strach. Ani netoužím mít na hrobě vytesáno „utančil se k smrti“. To je mi fakt milejší představa úzce zacíleného mykologa s košíkem v ruce nebo láskyplného pěstitele trávícího čas trávou, s konvičkou v ruce, pěkně u okna či na zahrádce.
Po dlouhá desetiletí jsi považován za idol dívčích a dámských srdcí. Musel jsi ženy taky někdy balit, nebo vždycky balily ony tebe?
Jako že si mě ubalily a vykouřily, hahaha? (paroduje smích televizního baviče) To je celý hodně poznamenaný tím, že jsem známej ksicht z pláten kin a modravých obrazovek televizních přijímačů. Pokud bude jakžtakž inteligentní modelka upřímná, řekne vám, že je vlastně docela nešťastná, protože soudnej chlap se na ni sice mlsně podívá, přejede její křivky a pochválí Hospodina, že něco takového stvořil, ale nikdy se jí už nezeptá, jestli by s ním nejela třeba na vodu, na výlet.
Prostě si řekne: „Pěkný, ale tohle není pro mě.“ Takže normální holka, která to má v hlavě v pořádku, většinou v mým případě včas zabrzdila – co s nějakým hercem? Pak se samozřejmě nabízely ženy, většinou trochu znuděné, často vdané paničky, hledající dobrodružství – ty ale šly výhradně po známým ksichtovi, po zářezu do… do pažby, řekněme.
Ale tohle jsem, myslím, poznal docela brzy, že je to sice možná smyslný, ale ve výsledku nesmyslný, protože to rychlý vystřízlivění post coitum je trapný a nedůstojný. Někdy pomohl chlast, člověk se nalil a dotyčná se mu pak zdála zajímavá, cenná nebo poetická, prostě zkreslený vidění. Ale já jsem vlastně nikoho nepotřeboval balit. I když na gymplu jsem taky jeden čas nosil přes rameno foťák, v ruce vhodně zvolenou knihu, třeba Sartra… Ale pozor, moje vztahy trvaly delší dobu, sedm, osm let, nebyly to přelety, ale chlast to vždycky zpackal. Jsem romantik a vzor mám v dědovi s babičkou, kteří přesto, že si taky šli na nervy, spolu vydrželi až do konce.
Vzpomeneš si na nějakou nešťastnou lásku, ženu, o kterou jsi fakt usiloval, ale neklaplo to?
Mně se strašně líbila jedna holka, vypadala jako Geraldine Chaplinová zamlada, ušlechtilej obličej, navíc byla výtvarnice. Do tý jsem byl platonicky hrozně zamilovanej – no a bum, vzal si ji hudebník Karel Vágner, autor „Holek z naší školky“. Tomu je sice už přes 70, ale pořád nosí dlouhý vlasy. A já mám vždycky hroznou chuť, ač se s ním neznám, mu říct: „Karle, můžu?“ a zajet mu rukama do vlasů a odhalit tu jeho tajnou pleš. Takhle se mu pomstít. Ale i tuhle ránu jsem zdárně přepil…
Zmínil jsi, že k trávě jsi prvně přivoněl v Paříži. Jak ses vlastně dostal ještě před vojnou na Západ?
Táta byl strojař, pracoval ve Venezuele a my jsme za ním jednou za rok mohli jet. A já měl přestup v Paříži, bylo mi kolem dvaceti a samozřejmě mě lákalo zakázané ovoce. Měl jsem sto dolarů, francouzsky jsem uměl z gymnázia, tak jsem se snažil vypadat jako Francouz. V trafikách tam samozřejmě byly lesklé časopisy s ženami hodně nalehko, věc u nás tehdy z říše snů.
Brousil jsem kolem a předstíral, že mě to vůbec, ale vůbec nezajímá – ale pak jsem vyrazil do akce. Rychle a naoko ledabyle jsem ukázal na jeden z časopisů a že „ce magazine“ bych si vzal. Trafikantka mi ho hodně chladně podala a já si ho diskrétně odnesl do hotelu – no a když jsem tu cennost otevřel, bylo tam přes celou střední dvoustranu pánský péro! A byl jich plnej magazín. A stálo to asi 15 franků, pro mě strašně moc. Znovu jsem šel do té trafiky a už jsem nebyl ledabylej Francouz, ale ňouma z východu. Trafikantka vůbec nechápala, že chci vrátit časopis, ale nakonec mi ho vyměnila za „správnej“, dokonce se snad usmála. Takže happy end.
Bacha na loajalitu a hypotéky, mládeži
Angažuješ se v politice, jsi radním v Nižboru, kritizuješ prezidenta Zemana. Proč jsi nekandidoval na prezidenta ty sám?
Není to poprvé, co se mě na to někdo zcela vážně ptá. Ale to je absolutní nesmysl, po pár měsících bych si prohnal kulí hlavu. Kromě toho mám docela čistý svědomí, angažuju se poměrně dost, občas veřejně, pak všemožný charity, dávám tomu čas i prostředky, obecní politika je občas taky pěkná fuška. Navíc ta hospoda, kdy jsem pro veřejnost zachránil 140 let starej drážní objekt před likvidací, tam zní prvotřídní hudba a večer po zavíračce se zadarmo promítají legálně vypůjčený kvalitní filmy. Takže mám pocit, že pro obecné blaho snad nedělám málo. Párkrát mě někdo oslovil, abych kandidoval do Poslanecké sněmovny, třeba za Prahu 10.
A vůbec jim nevadilo, že o Praze 10 nic nevím. Zavánělo to formalismem, sázkou na obličej. Kromě toho všem svým dětem vštěpuji, aby se měly na pozoru před slovem loajalita. Ta mě na děsí v politice i kdekoli jinde. Jako že když jsem Sklepák, budu loajální a furt budu říkat, že je všechno v pohodě, i když budu vědět, že to zas až tak v pohodě není? A stejně se všema hnutíma, kde jsou zdvižený pěsti, pozor na to. Zkrátka, prezidentem ani předním politikem asi nebudu, rozhodně ne v tomhle století.
Točil jsi i v hollywoodské produkci – film Terryho Gilliama Kletba bratří Grimmů. Máš nějaké pikantní historky z natáčení s hollywoodskými hvězdami?
Když mi volali, že jsem udělal casting, hned jsem to volal své ženě. A rozezněly se zvony! No, bylo zrovna poledne, ale znělo to fakt symbolicky. A já jsem halekal: „Báro, slyšíš? Budu točit s Terry Gilliamem z Monty Python!“ A to je fakt naprosto senzační chlápek, se kterým jsme se hodně spřátelili, i ve Sklepě se byl podívat a viděli jsme se od tý doby ještě dvakrát. Na natáčení jsem udělal zajímavé zjištění, co má dělat herec role číslo 6, což byla moje role, když ho zavolají na plac.
Já jsem dlouho čekal ve svém karavanu, hned vedle Matta Damona, který měl jako role číslo 1 ještě větší karavan, podobně jako dvojka Heath Ledger, dej mu pánbůh lehké spočinutí. A když mě konečně zavolali, okamžitě jsem vyskočil a běžel na plac, protože jsem se strašně těšil. Za mnou ale vyběhla asistentka a syčela: „Pane Hanák, běžte zpátky do karavanu, slyšíte?! Počkejte tam třeba pět minut a pak teprve jděte, ale pomalu! Jako role číslo 6 nemůžete běžet, jakmile vás zavolají!“ A nejlepší samozřejmě bylo, že jsem se dotknul nejkrásnější ženy planety, Moniky Bellucci. Dokonce jsem jí v jedné scéně položil hlavu na hruď. Ale ona mě měla jako takový ochočený zvíře, já tam byl něco jako vlčí muž.
A taky mi Gilliam vlastně nikdy neřekl, co mám dělat, pořád si jen dělal legraci. Terry ten film sice nemá moc rád, ale bylo to skvělý. I finančně. Kromě nadstandardního honoráře tam byla úžasná věc, která v českých podmínkách neexistuje, a to je stand-by režim. To znamená, že jsem byl doma, ale připravenej kdykoli sednout do auta a mazat na plac. A za to jsem dostával padesát procent honoráře. A takových dnů jsem tam měl nakonec asi dvacet. Trčel jsem doma, schválně jsem dělal takový trošku nablblý kutilský práce a říkal jsem si: „Olalá, já si tady brousím šmirglem poličku a vydělávám takovejch peněz!“
Mohl bys nám přiblížit své plány pro nejbližší budoucnost?
Druhá sezóna mý nádražní hospody. Hrát už mě moc nebaví. Teď jsem odmítl dva scénáře, protože byly opravdu strašlivý. Jak je vůbec možný, že se na něco takhle fušerskýho seženou peníze? Ale já jsem se za poslední léta docela úspěšně stáhnul a živím se hlavně moderováním, což je možná pro někoho nedůstojné až odsouzeníhodné, ale já už si v tom po těch letech dělám všechno po svým, oni mi jen řeknou, co by tam mělo zaznít a jinak je to jen moje improvizace, královsky zaplacená, která mi ale umožnila zachránit to nádraží, na to bych jinak nikdy neměl. A taky si díky tomu můžu dovolit odmítnout nabídky s tak katastrofálním scénářem.
Je o tobě známo, že máš po tátovi toulavé boty. Chystáš se v blízké budoucnosti na nějakou cestu?
Na jaře bychom se synkem chtěli zdolat Alpy v takové té legrační italské užitkové tříkolce Piaggio, to je vlastně motorka s boudičkou a valníčkem, pro jednoho nebo pro dva. A pak je ještě jedna věc, o které sním. U tý mý hospody jednou zastavil nákladní vlak, bylo na něm napsáno Intercereales a domovskou stanici měl v Paříži. A jako kdyby říkal: „Tak co, jedem, nebo co bude?“ Takže plánuju, že bychom na něj někdy prostě naskočili a zkusili do tý Paříže načerno dojet. Aby měl Kerouac radost. No, uvidíme.
Jaký by byl tvůj vzkaz čtenářům na závěr?
No, třeba, aby pro ně hulení nebylo jen únikem před realitou, ač ta je velmi často neradostná. Aby nebyli závislí, nýbrž nezávislí, takže svobodní. Aby jim tráva spíš jen pomohla najít způsob, jak se stát opravdovým pánem svýho života, protože ty možnosti tady pořád ještě jsou. Vyvarovat se hypoték a půjček, nechtít mít sakra všechno hned a pak třicet let lízt do prdele svýmu šéfovi, jen aby vás nevyhodil.
Pořád se ještě dá říct, já na to seru, jak dlouho že tu budu, sedmdesát let? Jsou možnosti, jak žít dobrodružně a důstojně s vědomím, že je to kurva můj život a budu si o něm rozhodovat sám. Pokud by k tomu napomohlo hulení, budu chodit s transparentem Legalizujte.
Tomáš Hanák *1957
V mládí československý reprezentant ve veslování. Proslavil se jako člen divadla Sklep
a představitel nespočtu filmových i televizních rolí, v současnosti působí též jako úspěšný
moderátor. Pravidelně okupuje přední místa v anketách o nejcharismatičtějšího muže. V roce
1994 podstoupil protialkoholní léčbu, od té doby abstinuje. Se svou druhou ženou a synem žije
v Nižboru na Berounsku, kde zasedá v obecní radě a provozuje vlastní hospodu v objektu unikátně
zrekonstruovaného dřevěného nádražního skladu. Do Prahy jezdí dvacetiletým Opelem Corsa.
