Začátky
Představ si, že spíš ve své chýši někde v západní Africe, když vtom do vesnice vtrhnou železem pokrytí démoni. Tvoje žena je mrtvá, děti taky a ty máš na krku smyčku a odcházíš za novým životem do nového světa. Dají tě na loď do podpalubí, kde se nedá dýchat, a ty si svoje místo pro život musíš najít mezi mrtvolami. V cizí zemi tě dají na pole sklízet plody. Je vedro a blbec o hlavu menší než ty tě mlátí bičem. Jeho žena si o tebe otírá boty. Vzrušuje ji to… Chvílemi to vypadá na smrt vyčerpáním, chvílemi na smrt žízní a občas někoho z vás uštkne jedovatý had. Po pár letech takového života jsi odhodlaný s tím něco udělat. Jednou při jídle zaslechneš, že za dřevěnou ubikací pro negry se cvičí pár lidí v tanci. Něco se dozvíš od chlápka, co to vede, něco ti třeba i při směně řeknou přátelé. Musíme se učit bojovat, protože až utečeme, musíme se umět bránit. Máte tréninky každý den. Když přijdou stráže, řeknete, že tančíte (negr se nesmí cvičit v boji), ale všichni víte, že tohle není tanec. Učíte se bojovat a zabít.
Strategie přežít
Učíš se vyhnout ráně. Tanečními pohyby, které zdánlivě nesledují žádný logický motiv, uvedeš útočníka do zmatku. Neví totiž, kam udeřit. Když udeří, uhneš a neinkasuješ. Neučíš se ránu blokovat, ale především před ní uhýbat. Teprve pokud to nejde, přijdou ke slovu bloky. Nejdůležitější jsou ovšem ukončovací rány. Většinou kopy do hlavy, rány kolenem nebo lokty do vitálních center protivníka. Portugalci posílají domu hlášení, že přemoci capoeiristu je těžší než vyřídit skupinku dragounů.
Je noc. Běžíš, do cesty se vám staví hlídka. Pohybuješ se naučenými kroky capoeiristy a ukončující kop sedí přesně. Funguje to. Máš fyzičku, protože jsi poctivě trénoval. Nakonec se dostaneš do quilomba, o kterém tolik mluvili přátelé. Je to místo, kde se scházejí uprchlí otroci a zakládají svobodnou společnost. Buduješ s ostatními osídlení, který je schopno odrážet útoky koloniálních jednotek. Nemáte srovnatelnou výzbroj a vaší výhodou je pořád jen jedna jediná věc. Capoeira.
Konec otroctví a dál?
Princezna Isabel zrušila otroctví v Brazílii roku 1888. To ale neukončilo zoufalé postavení bývalých otroků, společnost je dlouho vnímala jako méněcenné. Bývalí otroci uměli capoeiru, a tak místo žebrání nabízeli svoje služby lokálním válečníkům nebo gangsterům na širokých pláních dnešního Matto Grossa nebo Bahii. Policisté se vyžívali v mučení capoeiristů, chycených při zátazích na šéfy gangů, a ti jim to vraceli při pravidelných konfrontacích, hlavně v ulicích Rio de Janeira nebo Salvadoru.
Capoeira byla celostátně zakázána roku 1897, a tak se musela do srdcí lidí, přesvědčených, že jde o banditismus, nějak dostat zpátky. Trojským koněm dobré věci se stal tanec a hudba. A to změnilo i capoeiru. Už to nebyl jen boj, ale kombinace smrtících dovedností a světa umění
Mistr Bimba a mistr Pastinha
„Dva chlápci položili základy tomu, co je dneska celosvětová záležitost,“ říká Marquinho. Mistr Bimba a mistr Pastinha. Působili na severu Brazílie a věnovali se praktikování a popularizaci capoeiry v Salvadoru (hlavní město brazilského státu Bahia). Hlavně mistr Bimba byl opravdu šílenec a megaloman, ale bez něj by nebylo nic. „A co ty přezdívky?“ ptám se. „To dostane každej, většinou podle toho, jak vypadá nebo jak se chová. Ale původně to bylo hlavně proto, aby policajti nevěděli, o kom se mluví.“
Bimba vnesl do capoeiry řád a vrátil jí bojové praktiky, které během zákazu skoro vymizely a byly úplně pohlceny společensky přijatelným tancem a hudbou. Když se Bimba dostal se svojí capoeirou regional (praktikována na ulici, více kontaktní a akrobatická) k prezidentu Getúlio Vargasovi a podařilo se mu ho přesvědčit, že capoeira se dá využít k exportu brazilské kultury, byla kolem roku 1940 legalizována.
Mistr Pastinha se věnoval druhému proudu zvanému capoeira angola (praktikována v tělocvičnách, více zaměřena na techniku, atletiku, filozofii a hudbu – je pomalá, rituálnější a méně agresivní), založil sportovní klub a dokázal svoji capoeiru dostat do povědomí lidí.
Bimba a Pastinha změnili pohled Brazilců na capoeiru: ze zábavy kriminálníků se stal jednotící prvek brazilské společnosti a kultury.
Filozofie
Otec Marquinha má přezdívku Barrao (prase). Dnes je ředitelem skupiny Axé, která sdružuje capoeirové skupiny z celého světa. Barrao a jeho tři synové uvedou každodenně tisíce lidí po celém světě do pohybu za monotónního dunění bubnů a zvuků dalších specifických nástrojů, jako je třeba berimbao. „Capoeirista má dva světy,“ říká Marquinho. „Jeden je reálný a druhý tvoří capoeira. Capoeira se stává ekvivalentem života. Capoeirista nehledá peníze, ale poznání. Chce se zlepšovat v capoeiře, takže je například běžné, že lidi přestávají kouřit. Vědí, že se nezlepší, pokud toho nenechají.
Stejně jako děti z favel přestanou hulit, přestávají lidi v Evropě chlastat. A navíc, to hlavní nikdy nejsou peníze,“ opakuje Marquinho znova. Jeho otec Barrao k tomu všemu přidává tvrdost a zároveň skládá hudbu a písně. Jako by capoeira byla pokračováním řecko-římského ideálu válečníka, který po celodenním výcviku se zbraní píše lyrické básně a synchronizuje tak jednotu těla a duše v pravidelném rozvíjení obou dovedností. „Filozofie skupiny je kromě respektu k mistrům, zachovávání tradic a kořenů capoeiry nebo zdokonalování se v ní taky navíc nechlastat, nekouřit a nebrat drogy. Nic ale nikomu nenutíme, lidé přestávají sami. Všechno, co ti brání být rychlejší a lepší, nakonec opustíš sám,“ říká Marquinho.
Trénink
Zatímco já si povídám s Marquinhem, žáci začínají trénink. Jako u každého sportu začíná rozcvičením.
Sekvence pohybů má zvláštní magii. Jako by se za neustálých změn těžiště vlnilo celé tělo. Muži mají bílé tepláky, provazy kolem pasu označující stupeň dokonalosti a trika s názvem skupiny. Po rozcvičení se udělá kruh (roda) a začne se hrát. V kruhu se pohybuje i Marquinhova malá dcerka. Když si na začátku hry v kleče podává obě ruce se svým o dvě hlavy vyšším protivníkem, vypadají zcela přirozeně. Muži, ženy i děti, černí nebo bílí, můžou být ve stejné skupině. Monotónní hudba začíná nabírat na intenzitě a v kruhu probíhají souboje.
Marquinho se ujme svojí třídy a já koukám do zrcadla, kde se odrážejí pohyby hráčů.
A proč děláš capoeiru?
Ptám se kluků, když odcházíme z tělocvičny na tramvaj. „Nudil jsem se, nevěděl jsem, co mám dělat, věděl jsem, že něco dělat chci, zkoušel jsem box, krav magu…“ Nakonec skončili u capoeiry. Když o tom mluví, mám pocit, že jsou trochu závislí. Nevynechají jediný trénink a já si mimoděk říkám, že je to asi tak, jak říká Marquinho: „Bez snů nejseš člověk, rozumíš. A capoeira ti tvoje sny splní.“
