Západní státy procházely v šedesátých letech psychedelickou revolucí, ale našim končinám se „díky“ železné oponě prakticky vyhnula. Nedorazila k nám však ani protidrogová hysterie a místo ní zuřila normalizace. Užívání drog (samozřejmě s výjimkou alkoholu a nikotinu) nebylo příliš rozšířené a bylo považováno za okrajový problém, který režim tutlal. Vždyť socialistický člověk přece nemá potřebu vyhledávat změněné stavy vědomí! V rámci normalizace byla zavedena tuhá cenzura a následujících dvacet let tu byla – aspoň oficiálně – dost velká nuda. I o rostlinných drogách se většinou mlčelo. Přesto si do oficiálně povolené tvorby našly cestu a objevily se tam, kde bychom je čekali nejméně – v pohádkách pro nejmenší.
Krtek etnobotanikem
V epizodě „Krtek a medicína“ shání Krteček pro Myšku léčivou rostlinu matricaria chamomilla. Protože netuší, že jde o obyčejný heřmánek, vydává se ji hledat do světa. A v pralese se mu stane podivuhodná příhoda.
Krtek natrhá pár květin a ptá se papouška, zda je některá z nich chamomilla. U byliny s červenými květy papoušek zbystří, rychle odvrátí hlavu a naznačí, že to je ona. Krtek si přivoní a začnou se dít věci – bylina je psychoaktivní! Krtek se blaženě vznáší nad zemí a účinky si slastně užívá. Pak ztratí vědomí, ale rostlinky si všimne slon, procházející zrovna okolo – a zalétá si také. Mezitím se Krtek probere a poněkud vyděšeně pozoruje létajícího slona…
Neztratí však hlavu a odpadnuvšímu slonovi sundá květinu z chobotu. Po probuzení je tlustokožec poněkud skleslý – patrně to přehnal s dávkováním. Ale Krteček ví, jak ho rozveselit – stačí párkrát zatahat za ocas a je to. Zlomyslný papoušek, který to všechno způsobil, je samozřejmě už dávno pryč.
Krteček dětem ukazuje, že rostliny se nedělí jen na jedlé a jedovaté a že po některých se dějí zvláštní věci. Představuje i rizika – užívání neznámých látek (i rostlin) od cizích lidí (i papoušků) se nemusí vyplatit. To všechno beze známky snahy tu rostlinu démonizovat.
Ale těžko říct, zda jde o příklad efektivní primární protidrogové prevence. Krtkův zážitek totiž vypadá až příliš lákavě. A navíc – když se o pár minut později dostane do Austrálie, s vysmátými králíky si vesele zašňupe jinou bylinu…
Šlamastyka s nepamětníkem
Již název příběhu – „Jak Křemílek a Vochomůrka nevěděli, co se děje“ – je docela výmluvný. Začíná však nenápadně. Vochomůrka dostane chuť na rybu, a zatímco jim vodník Krapítko odnáší domů darovanou štiku, s přítelem Křemílkem se vypraví na paseku pro koření.
Při „hledání a ochutnávání“ si však oba skřítci „nějak lízli nepamětníku“. Účinky nastoupily záhy – začala se jim motat hlava a „nepamatovali si, kudy domů“. Naštěstí si věděli rady. Nezačali panikařit ani vyděšeně pobíhat po okolí a vyvádět hlouposti, ale udělali to nejlepší, co mohli – svalili se na zem a „čekali tam, až to přejde“, s výrazem „co jsme to zas vyvedli“ ve tváři. Chudák Krapítko musel čekat, dokud se z té „šlamastyky s nepamětníkem“ konečně nevypletou.
Slovní spojení „nějak si lízli“ je pozoruhodné – slastný úsměv, se kterým dotyční bylinu olizují, totiž dává tušit, že to nedělají poprvé. Navíc moc dobře věděli, jak se s účinky vyrovnat. Děti se tedy naučí, jak se správně vymlouvat („já si jen nějak dal šluka“ či „asi jsem kousl do nějaké houby“), a že když nevědí, co se děje, ale jinak se všechno zdá být v pořádku, je nejlepší počkat, až to přejde. Škoda jen, že Krapítko nešel s nimi, aby na ně během tripu dával pozor. Bylo by to bezpečnější.
Zrádný bylihlásek
Hodná víla Amálka sice nepamětník neolizuje, ale o kouzelných rostlinkách ví své. V epizodě „Jak potkala beránka Kudrnu“ se seznámila s beránkem, který jí ustoupil z cesty, a víla mu za odměnu ukázala tajnou louku, jež měla „trilimilibilión květů”. Chudák beránek se jich však přejedl, a protože se mu nechtělo čekat, až mu Amálka přinese „bylinu pro zdraví”, vydal se ji hledat sám. Na konci louky objevil smutnou bylinku, která ho „hláskem bylihláskem“ přemluvila, aby si ukousl lísteček…
Následuje bezmála půlminutová psychedelická sekvence hýřící barvami. Beránek utíká, svět se s ním točí, ale „všechny cesty má popletené“. V hlavě mu pořád zní hlas té byliny, která mu našeptává: „Tudy, beránku, tudy!“. Už se chystá skočit z útesu, ale naštěstí v poslední chvíli přiběhne Amálka, která mu pokus o létání rozmluví a odvede ho ke studánce, aby se z toho vyspal. A spal opravdu dlouho.
Poselství je jasné – děti, neznámé byliny opravdu nejezte. Ani tehdy, když na vás samy začnou mluvit. Když však něco přeci jen sníte, hlasům v hlavě nevěřte a mějte po ruce někoho střízlivého, kdo na vás dohlédne. Inu, samé dobré rady, které se v životě mohou hodit!
Maková panenka
Název vzbuzuje očekávání – z makovic se vyrábí opium a z opia heroin či kodein. Seriál dokonce začíná i končí záběrem na makové pole! Jde sice o mák vlčí, nikoli setý či opiový – ale tím se nenechme odradit, protože psychoaktivními alkaloidy se to v seriálu jenom hemží.
V jednom z příběhů nasypala stará makovice jednomu z hlavních hrdinů – motýlu Emanuelovi – „asi tucet máčků nejlepší kvality“, po kterých dělostřelci Praskavcovi usnul kanón. Jindy se sám motýl omámil „kapičku po kapičce“ jitrocelem a nemohl usnout. Maková panenka se na něj naštěstí ani trochu nezlobila a klidným hlasem pravila: „Nic se nedá dělat, musíš dostat máček pro spaní.“ Korunní lístky vlčího máku se dřív k tomuto účelu skutečně užívaly, i když – rovněž oblíbený – odvar z makovic máku setého byl účinnější.
V dalších epizodách máky svou vůní donutily turecký měsíc sestoupit z oblohy a Maková panenka navedla blesk Amose, aby se ponořil do medoviny, po které se z hromského stal medovým.
Mluviti stříbro, mlčeti zlato?
Žádná z uvedených scének asi neměla za cíl děti vychovávat tak, aby se v budoucnosti zamezilo vzniku problému s drogami. Zjevně psychoaktivní rostlinky plnily spíš funkci kouzelných předmětů než drog, a tak proti nim ani cenzoři nic nenamítali. O místních lysohlávkách se nevědělo a konopí pěstovala jen hrstka nadšenců.
Byly by však podobné scénky natočeny i dnes? Nevyškrtli by je ze scénáře již sami tvůrci? Patří vůbec rostlinné drogy do příběhů pro děti? Má cenu riskovat, že jejich účinky vykreslíme v příliš lákavém či naopak v přehnaně děsivém světle? Není nakonec lepší o nich radši mlčet?
Zdálo by se, že ano. Jenže… Ti omámení krtci, beránci a motýli působí přirozenějším a nevinnějším dojmem než velká část dnešní mainstreamová produkce, plné vystresovaných postaviček, které sice žádné drogy neužívají, ale pořád se chovají jako na speedu, překřikují se a nešetří nadávkami ani násilím. Podíváme-li se na věc touto optikou, párek mírumilovných sjetých skřítků najednou vypadá jako lepší alternativa.
