Aktuální článek
Magické lekníny

Magické lekníny

  • Vodní rostliny s překrásnými velkými květy provokují naši fantazii. Rádi věříme také příběhům o jejich omamných účincích. A občas se necháme i napálit.

Lekníny (nymphaea) a lotosy (nelumbo) sice nejsou příbuzné, ale oba rody zahrnují vodní rostliny vyrůstající z bahna a oplývají nádhernými, dokonale symetrickými a čistými květy. Ty lotosové se jen stěží ušpiní – zvláštní struktura okvětních lístků napomáhá stékání tekutých nečistot.

Pro svou výjimečnost měly tyto rostliny už ve starověku značný symbolický význam a byly obdivovány, uctívány, pěstovány, malovány i konzumovány. Lotos (nelumbo nucifera) ctili Číňané, Japonci i Indové. Je spojován s několika hinduistickými božstvy a v buddhismu jeho květ symbolizuje čistotu a osvícení.

Leknín modrý (nymphaea caerulea) a lotosový (nymphaea lotus) nacházíme už na staroegyptských nástěnných malbách. Výjevy měly často spojitost s tancem a oslavami, ale také významnými obřady včetně rituálu pro přechod do posmrtného života. Vládci i kněží byli pohřbíváni s věnci leknínových květů.


Pojídači lotosů

V Homérově Odyssei, líčící Odysseovo strastiplné putování z trojské války domů, nacházíme zmínku o zemi Lótofagů, tedy pojídačů lotosů, kteří jedí jen pokrmy z květin. Odysseus vyslal tři muže na výzvědy, ale místní jim dali ochutnat lotosu. Když ho okusili, chtěli zůstat s Lótofagy a Odysseus je musel nechat násilím přivléct zpátky k lodím, načež raději ve spěchu odplul.

Představa, že šlo o nějakou návykovou drogu, vypadá lákavě. Jenže to na lekníny ani lotosy příliš nesedí. Podle Hérodota žili pojídači lotosů ještě v 5. století na pobřeží současné Libye a živili se plody lotosového stromu, které připomínají chutí datle a velikostí plody řečíku lentišku (pistacia lentiscus). Za Homérův lotos je většinou pokládán cicimek dvojtrnný (ziziphus lotus), ale i plody tohoto keře mají k naší představě drogy daleko.

Leknín jako entheogen?

Koncem sedmdesátých let přišel W. A. Emboden s překvapivou myšlenkou, že staroegyptští kněží (i kněží starých Mayů) užívali lekníny jako narkotikum či hypnotikum pro navození extatických stavů. Dospěl k tomu na základě studia uměleckých motivů a starých náboženství, a protože lekníny (caerulea či ampa) skutečně nějaké účinky vykazují, nevypadá to úplně nepravděpodobně.

„Kdo však lotosu sladký plod z nich jedenkrát ochutnal, ten už nechtěl nám donést zprávu a k nám se nazpátek vrátit, nýbrž horoucně toužil již setrvat u Lótofagů, s nimi tam pojídat lotos a návrat vypustit z mysli.” — Homér, Odysseia

Jenže skutečné důkazy chybí. Je to podobné jako s muchomůrkami, o kterých byl Gordon Wasson přesvědčen, že jsou bájnou sómou – ano, mohlo by to tak být, ale nejde spíš o zbožné přání?

Zásadním protiargumentem jsou právě účinky samotné. Vedle většiny rostlinných entheogenů totiž účinky leknínů (i lotosů) vypadají spíš jako placebo.

Nejasné účinky

Téměř na všech stránkách zabývajících se tímto tématem se dočteme, že leknín modrý i lotos indický obsahují alkaloidy aporfinnuciferin, které mají relaxační a sedativní účinky a uvolňují svalstvo.

Jde však o tvrzení krajně podezřelé. Sice se s ním setkáváme nejen na Wikipedii, a i ve vědeckých pracích, ale autoři jako by zapomněli, že rostliny rodů nymphaeanelumbo sice vypadají podobně, ale příbuzné nejsou. Lotosy jsou mnohem bližší máku než leknínům! David L. Spess z Novomexické univerzity potvrzuje, že lekníny opravdu vytvářejí alkaloidy z úplně jiných skupin než lotosy a na rozdíl od nich proto žádný aporfin ani nuciferin obsahovat nemohou.

Přesto však prý i plody leknínu působí jako mírné hypnotické sedativum, připomínající něco mezi konopím a opiáty. Potíž je v tom, že účinky opravdu nejsou příliš výrazné, takže přirovnání dost kulhá.

Někteří nadšenci však na lekníny a lotosy nedají dopustit. Účinky prý vyniknou až v kombinaci s jinou drogou, zpravidla alkoholem (výluh ve víně) či konopím (v jointu). Možná na tom něco je, jenže rozlišit, jestli za pozměněné účinky může opravdu leknín, nebo spíš očekávání uživatele, bývá dost těžké. A aby to bylo ještě složitější – někteří připodobňují účinky lotosového vína dokonce ke slabší extázi (MDMA), další ho prohlašují za afrodiziakum. Jiní považují obojí za nesmysl a vinu za šíření těchto představ kladou jednomu dílu ze série dokumentů Sacred Weeds britské televizní stanice Channel 4…

Obchodníci s pohádkami

Přes nejisté účinky jsou plody a květy lotosů i leknínů na internetu k mání. Prodejci si většinou s fakty hlavu nelámou – leknín prezentují jako psychoaktivní vizionářskou rostlinu starých Egypťanů a zaníceně píší o starověkém posvátném nápoji, jehož účinky prý byly popisovány jako omamné až narkotické s barevnými obrazci při zavřených očích. Asi to vyčetli z hieroglyfů…

Jenže ta jejich pohádka zní docela lákavě. A tak se našli podnikavci, kteří se rozhodli poptávku po „marihuaně starých Egypťanů“ uspokojit. Z leknínů a dalších bylin namíchali kuřivo s lákavými názvy jako Spice či Ecsphoria, přidali jednu tajnou přísadu a uvedli to na trh. K překvapení zákazníků a později i vědců to opravdu fungovalo. Přitom to často – navzdory seznamu ingrediencí na obale – ani žádný leknín neobsahovalo.

Brzy vyšla najevo smutná pravda. Účinnou složkou směsí nebyla žádná rostlina, ale syntetické kanabinoidy. I když vrchol jejich slávy už pominul, pro bylinné směsi obsahující lekníny či lotosy stále platí jedno – jestliže to zcela nepochybně a silně účinkuje, pak je jisté, že kromě leknínu je v tom i něco mnohem silnějšího. Ať už prodejce tvrdí cokoli.

Ale co lekníny samotné? Jaké mají účinky doopravdy? Na definitivní odpověď si ještě počkáme. Jisté však je, že veškeré informace o nich je potřeba brát s rezervou. Což koneckonců platí i o tomto článku.

Nahoru
Je vám více než 18 let?
Tak pojďte dál!