Aktuální článek
ÁJS: Pedofily jebu

ÁJS: Pedofily jebu

  • Nemám nic proti nikomu. Žít a nechat žít. Tohle ale čekám i od druhejch.

Šel jsem Husitskou. Míjel jsem výlohy večerek a heren. Přibejvalo jich. Žižkov se měnil. Snad jen lidi zůstávali stejný. Zahnul jsem do uličky, která měla dokonalej název. U Božích bojovníků. Krátká ulička. Do kopce.

Na jejím konci hospoda U Vystřelenýho oka. Chodím sem rád. Normální knajpa. Blbý je, že normální knajpy vymíraj. Nežil jsem na Žižkově dlouho, ale všim jsem si toho.

Najít obyčejnou hospodu, kde dostanete tlačenku a utopence a matesy, kde vás nebuzerujou, když si zapálíte brko, bylo den ode dne těžší. Sed jsem si venku na zahrádce. Dal si pivo. Zapálil jointa. THC se uvolňovalo.

Proudilo mi tělem. Každýho slušně pozdravilo.Bylo tak akorát teplo. Zahrádka poloprázdná. Naplní se až večer. Chodilo sem spousta lidí. Různejch. Dobrejch i špatnejch.

Dal jsem si ještě jedno. Chutnalo mi. Dokouřil jsem jointa. Díval se před sebe. Mlčky. Nestál jsem o hovory. Chtěl jsem jen bejt.

„Odpolední relax?“ Ani jsem nemusel otáčet hlavu. Klé. Průhledná a krásná. Rád jsem ji potkával. Připomínala mi, že nejsem z tohohle světa.„Sem si říkala, jestli tu budeš.“ Proč bych tu nebyl. Je hezky. Nemám co dělat. Rád odpočívám. Rád jsem sám mezi lidma. „Aha.“


Upil jsem piva. Zpozorněl. Máme problém. Něco se děje. Jeden nemusí bejt za chytrýho, aby poznal, že Klé něco točí. „Co se stalo?“ „Ty to nevíš?“ Zavrtěl jsem hlavou.

„Nahoře na Parukářce běhá nějakej úchyl. Obtěžuje mladý holky. Je slizkej. Nechutnej. Jsem myslela, že ti tyhle věci vaděj.“

Znova jsem zavrtěl hlavou. Tyhle věci mi nevadily. Mám svůj kodex. Mám svý pravidla, kdy trestám. Jestli se někdo někde předvádí, jak ho má malýho, tak je mi to fakt u prdele. „Těm holkám je okolo deseti.“

Desetiletý holky ze Žižkova toho viděly spoustu. Tohle je nemůže rozhodit. Nezajímá mě to.„Jsem si ho prohlídla. On u tohohle neskončí.“

Otočil jsem hlavu. Podíval se na Klé. Viditelně ji to štvalo. Bylo mi líto, že jí nemůžu pomoct.„Seš fakt kretén. Já pomoc nepotřebuju. Dokážu se o sebe postarat sama. De o ty holky.“ Vždycky jde o někoho. Ale tohle je fakt mimo mě. Obnažující se zmrd. No a co. Ubližuje víc sobě než druhejm.

„Někdy mě s těma svejma pravidlama docela sereš.“ Zmizela. Dal jsem si ještě jedno. Umotal si brko. Bylo pořád teplo. Lidí furt tak akorát. Nic se nezměnilo. Jen mi najednou přišlo, že celý odpoledne je na hovno.

Dopil jsem. Zaplatil. Zved jsem se. Vzal do ruky hůl. Bílou, jak mý vlasy. Šel jsem se projít. Možná zrovna teď si ten zmrd vyhlíd další oběť. Co je mi po tom. Nejsem Spravedlnost.

Jsem zrůda. Jsem Ájs.

Od mého rozhovoru s Klé uběhly dva týdny. Seděl jsem na zahrádce u Voka. Slunce se pomalu chystalo zapadnout. Tyhle ospalý odpoledne mám rád.Díval jsem se po lidech. Moc jich kolem nebylo. Oči ukrytý za černejma brejlema. Pro okolí slepej. Díky THC jsem ale viděl i to, co pro normálního člověka zůstávalo skrytý.

Klé se za celou dobu neukázala. Nedělal jsem si z toho hlavu. Přejde ji to. Dřív nebo pozdějc pochopí, že jeden obnažující se sráč není problém. Aspoň ne pro mě.

„Sedí se ti dobře?“ Jasně, že se mi sedí dobře. Vždycky se mi tu sedí dobře. Ještě pořád nasraná?

„Před půl hodinou si ten zmrd docela užil. Tý holce bylo jedenáct.“ Chtěl jsem se napít, ale pak jsem si to rozmyslel. Vzduch začal houstnout. S Klé to bylo vždycky na hraně. Možná budu potřebovat obě ruce.

„Je to kvůli tobě. Moh si ho zastavit. Moh si ho zastavit včas.“

Začínal jsem dostávat vztek. Nedělám tu kurva žádnou prevenci. Neběhám tu jako nějakej zasranej rytíř. Všichni z okolí musej vědět, co tam ta svině dělá. Tak se do hajzlu maj o svý děcka postarat.

„Tys to viděla?“ „Jo.“ „Tak proč si ho nesundala?“

„Nesmím. Taky mám svý pravidla. Musel by jít přímo po mně.“

Skvělý. Tohle je fakt skvělý.

„Tak mě poslouchej, má milá. Mám svůj kodex. Jasně. Může se ti zdát, že je zkurvenej. Ale je můj a řídím se podle něj. Tohle si lidi vyřešej sami. Chytěj ho. Půjde sedět. Tečka.“

„Nechci, aby šel sedět. Chci, aby si prožil to, co ta malá holka. Ublížil jí. Hodně.“ Napil jsem se piva. Otřel si rty hřbetem ruky.

„Přijde mi, že to bereš moc osobně.“ „Tyhle věci beru osobně vždycky.“ Chvíli jsem hleděl před sebe. Rozmejšlel se.

„Dobře. Udělám to. Ale jen kvůli tobě.“ „Kvůli tej holce ne?“

„Ne.“ „Seš fakt zrůda.“

Dopil jsem pivo. Já vím. Jsem. Nevadí mi to. Smířil jsem se s tím. Jinej už nebudu.

„Kdy ho sundáš?“ „Nevím. Zítra se má za mnou stavit Ihej. Tak až se odkýbluje. Pár dní. Víc ne.“

„Dobře. Děkovat nebudu.“ Usmál jsem se. Nepotřebuju žádný děkování. Děkování mě vždycky tak akorát nasere.

Vzal jsem Iheje na zahrádku k Voku. Seděli jsme naproti sobě. Zpola upitý pivo. První brko. Vzal jsem ho sem odpoledne. Ve svou obvyklou dobu. Chtěl jsem s ním v klidu pokecat.

Ihej vypadal dobře. Vyholený spánky. Zbytek vlasů modrej. Piercing. Občas nějaká kérka. Ocvočkovaná vesta. Vysoký šněrovací steelky.

„Máš to tu hezký.“ Přikejv jsem. Jo. Mám to tu hezký. I když to není moje.

„Večer bude koncert?“ „Jo. Je čtvrtek. Každej čtvrtek se tu večer hraje.

“!Znám je?“ Pokrčil jsem rameny. Možná. Ihej znal neskutečný množství kapel. A hudebníků. I když tady moc často nebyl.

Většinou se pohyboval ve světech, který by pro většinu byly nepředstavitelný. Byl fajn. Jeden z mála, se kterým jsem vycházel.

„Dnes tu hrajou Majkláči.“ Ihej se spokojeně napil.

„Znám. Bude to fajn večer.“

To jo. Možná se ukáže i Klé. Možná mě přijde zkontrolovat. jestli se neflákám a něco dělám.

Toho pedofilního zmrda ještě nechytili. Usmál jsem se. Kdyby tušil, co se chystá, šel by se udat sám.

„Sem byl včera nahoře. Byl tam Cobain s Morrisonem. Ti dva idioti se furt hádaj. Přitom dělali tak dobrou hudbu.“

„Nahoře?“

„Jo. Máme tam takovej klub. Muzikanti, zpěváci, textaři a tak. Někdy je to docela prdel.“

Dostali jsme nový pivo. Přiťukli si.

„Občas se tam objeví někdo ze starej školy. Zrovna včera se ukázal zpruzenej Bach. Dal si pár decek vína a pak se pustil do Cobaina, že v hudbě zkurvil, co se dalo. Se tam málem servali. Fakt prdel.“

Rozhlíd jsem se kolem. Nikdo neposlouchal. Klika. Ihejovy kecy někdy zněly divně.

Dopili jsme. Do začátku koncertu zbejvaly tři hodiny.

„Nechceš se projít? Je tu docela fajn. Ti ukážu Parukářku. Dáme tam pivo a vrátíme se. Vyjde to tak akorát.“

Ihej přikejv. Zaplatili jsme a zvedli se. Byli jsme dobrá dvojka. Pankáč a bělovlasej slepec. Možná jinde by se za náma otáčeli. Na Žižkově jsme nikoho nezajímali.

Seděli jsme na lavičce v parku na Parukářce. V ruce kelímek s pivem. V druhej jsem držel brko. Ubalený z čistej trávy. Potřeboval jsem se napumpovat THC až po okraj. Potřeboval jsem se zneviditelnit.

Byli jsme stranou. V místech, kam lidi spíš zablouděj.

Ihej položil kelímek vedle sebe na lavičku. Protáh se. Kouknul na mě.

„Takže co. Mám přejít do svý podoby?“

Kejv sem. Byl akorát čas. Ihej sepjal ruce. Vypadalo to, jako když se modlí. Možná se i modlil. Nevím. Nikdy sem se ho na to neptal. Přestavěl se.

Vedle mě sedělo děvče. Nevinný. Zranitelný. Bílá říza po kolena. Pletený sandály. Štíhlý kotníky. Dokonalá oběť.

„Za chvilku tu bude.“

„Já vím.“

Hlubokej hlas. Nepatřičnej, k tomu dětskýmu tělu.

Na cestičce se objevil zmrd. Ulízaný mastný vlasy. Poďobanej xicht. Kostěný brejle, za kterejma pomrkávaly vodnatý oči.

Měl dlouhej plášť. Na bosejch nohou tenisky. Čítankovej prototyp úchyla. Plášť mu sahal do půli lejtek. Holejch. Hubenejch. Bílejch. Věděl jsem, že pod ním nic dalšího nemá.

Podíval se na lavičku a zrychlil. Viděl malou krásnou holku. Samotnou. Vůbec neřešil, že je divně oblečená. Nepřemejšlel, proč tam sedí. Jestli něco není špatně. Řešil akorát to, že si to užije.

Zastavil se před lavičkou. Malý děvče a on. Rozhlíd se kolem. Začal si rozepínat plášť.

„Něco ti ukážu, koťátko. Hraješ na flétnu?“

Ihej se nepohnul. Seděl a čekal.

„Ne? Tě naučím.“

Z koutku úst mu vytejkaly sliny. S rozepnutým pláštěm udělal krok k lavičce. Viděl jsem, jak ho zpocenejma rukama křečovitě drží. Pak rozpažil.

„Naučím tě prstoklad. Naučím tě všechno. Neboj se. Bude se ti to líbit. Nechci ti ublížit. Začni hrát. No tak. Začni. Už se nemůžu dočkat. Jsi má malá holčička. Mý koťátko. Dělej dělej dělej dělej.“

Slova z něj padala jak hovna do hajzlu. Hnusný. Odporný. Nechutný.

„Flétny mě vždycky sraly.“

Ten hlubokej hlas ho uzemnil. Ihej se otočil ke mně.

„Miluju kytary. Flétny sou pro holky. Proto se mi nikdy nelíbil Jethro Tull.“

Vstal z lavičky. Vzal do ruky flétnu a utrh ji. Zahodil ji do křoví. Pak zmrda totálně zrušil.

Úchyl vypadal, jak kdyby ho prohnali mlátičkou. Myslím, že mu nezůstala jediná kost vcelku. Myslím, že je nadosmrti vyléčenej.

Ihej se protáh. Prohlíd si, co ze zmrda zbylo. Spokojeně se usmál. Poskládal se zpátky za pankáče.

„Tak snad abysme šli na ten koncert, ne?“

Jo. Nejvyšší čas.

„Máš to u mě.“

„Já vím. Důležitý je, že sis to vyžehlil u Klé.“

„Ty o ní víš?“

Ihej se rozesmál.

„Jo. My bozi víme spoustu věcí. Máme to tak rozdaný.“

Koncert byl dobrej. Lidi se bavili. Ihej pogoval. Šťastnej a rozesmátej. Pogoval bych taky, ale ke slepci se to nějak nehodí.

„Kdo to je?“

Hele. Má krásná Klé. Kdo by to byl. Ihej. Kámoš.

„Toho zmrda někdo zrušil. Úplně. Pokud přežije, tak do konce života neublíží ani sám sobě.“

Já vím, Klé. Byl jsem u toho.

„To ten tvůj kámoš? Kdo to vůbec je?“

„Je to Ihej. Hudebník. Nižší bůh hudby. Jedinej, kterýho znám, co má podobu malý holky. A jedinej, kdo byl ochotnej mi pomoct. Vždycky musím přes někoho. A člověka sem na tohle dost dobře použít nemoh.“

„Takže tys to od začátku takhle plánoval?“

„Jo. Jen sem musel počkat, až ten zmrd ujede. Je mi líto.“ I když žádnou lítost necejtím.

Podíval jsem se na průsvitnou Klé. Odolal pokušení vzít ji kolem ramen. Trestám, až když se něco stane. Mám svůj kodex. Neudělám s tím nic.

„Seš divnej.“

Jo. Prima. Dělám pokroky. Ještě nedávno jsem byl zrůda.

Ubalil jsem si brko. Ihej zrovna pádil kolem.

Hudba duněla.

Skvělej koncert. 

Nahoru
Je vám více než 18 let?
Tak pojďte dál!