Mácovi nedovolili ani chodit do školy. Měl být podle pravidel do smrti v ústavu. Dneska skáče bungee, paří s kámošema a je zamilovanej. A tráva v tom hraje podstatnou roli. Máca díky své nemoci i špatně mluví, ale pálí mu to parádně. Není mu sice moc rozumět, skřehotá jako vrána, ale má tak silný charisma, že si ho hned zamilujete. Mácovu řeč překládal do diktafonu jeden z jeho dobrovolných asistentů Matouš Bláha.
Máco, řekni mi, jak se žilo tobě i postiženým za komunistů?
Na hovno.
Proč na hovno?
Musel jsem bejt u mámy. A ta mi nikoho nepouštěla domů.
A co jsi celý dětství dělal?
Nudil jsem se. Když komunisti vypadli, mohl jsem si domluvit školu. Ale zvláštní. Já na normální školu nemám. Musím s každou věcí pomalu, než mi to dojde do mozku. Mám malinko blbej mozek. Jako celý tělo.
Jak sis domluvil tu školu?
Máma dělala ve školce a tam chodil okolo nějakej pán (ředitel Jedličkova ústavu Antonín Herrmann, pozn. red.). Tak jsem ho zastavil a zeptal se, jestli bych nemohl chodit k němu do školy. Oni pak zavolali mámě, že mám zájem. Já jí neřekl nic. Aby se nevyptávala. Mě její otázky nebaví!
Máca koulí divoce očima a dlouho se hlasitě směje. Matouš doplňuje, že Máca se svým postižením ani nemohl nastoupit do základní školy, protože neexistovali asistenti pro postižené děti jako teď. Matka se o něj starala sama doma, jinak by musel do ústavu, což nechtěla připustit. Do „Jedle“ (Jedličkova ústavu) nastoupil až ve svých třiceti letech, v roce 2006. Teprve posledních pět let je na vlastních nohou. Obrazně, samozřejmě.
Máca dodává:
Proto komunisty nenávidim!
A do tý doby jsi byl jenom doma, anebo s mámou v práci, v mateřský školce?
Před školkou na zahradě. Mně to nedělalo dobře. Chodili tam rodiče stejnýho věku jako já pro svý děti. A mně z toho bylo smutno. Pořád jsem brečel, tak jsem musel utýct. Do Jedle. Mezi invalidy. Jinak bych se dostal do Bohnic. Já jsem citlivej, hrozně vnímám okolní svět.
Kolik ti je let?
Třicet sedm.
Matouš: Kecáš, teď jsi měl narozeniny, je ti třicet osm! Ty si ubíráš, vole! Ty sis ještě nezvykl, že jsi měl před třema dny narozeniny!
Jak jsi je oslavil?
Lihem! A trávou! (Poťouchle se směje.)
Potkali jsme se v dejvický Nádražní restauraci na Frýbestru. Tam jsem si všimnul, že máš spoustu kamarádů a kamarádek. A máš asistenty – je to pro tebe důležitý?
Je. Protože nefunguju bez lidí, potřebuju je. Některý jsem potkal na táboře, kde byli zdravý děti a taky invalidi, aby si na nás ti normální zvykali. Ten tábor dělala jedna holka, jmenovala se Denisa.
A byl jsi do ní zamilovanej?
Já mám blbou povahu. Když vidím holku, vždycky ji oblbuju.
Z toho si nic nedělej, to já taky! Jseš panic?
Dávno ne.
A jak jsi o to přišel?
Bylo mi osmnáct. Táta mi objednal holku. Na hodinu. Když odešla, bylo mi smutno. Já chci teď něco stálejšího. Ale já jsem blbej chlap, já to vim. Teď mám holku na vozejku, aby mě pochopila. Že nemůžu nic dělat.
Dáváme si pauzu, Máca je trošku unavený, dostává panáka rumu, který miluje, a pro uvolnění křečí mu Matouš balí špeka. Relaxujeme, hulíme a pak pokračujeme.
Jak ty holky balíš?
Už je nebalim. Dřív jsem je přitahoval očima. Neni mi dobře rozumět, tak ze začátku moc nemluvim. Ale pak melu a melu.
A kolik jsi měl holek?
Asi dvě. Jednu na chráněným bydlení a pak mě za to vyhodili. Ale bylo to dobrý.
Jedeme dál! Sport. Co jsi dělal za sporty? Prý jsi dvakrát zkusil bungee jumping? Jaký to bylo?
Dobrý! Já už nemám co ztratit. Mně je to úplně jedno. Tak se nebojim.
A chceš si skočit s padákem!
Jo, ale musim zase obejít ty blbý doktory jako s tim jumpingem. Ti by mi zakázali i dejchat, debilové.
Jakou máš rád muziku?
Podle toho jestli mám holku, nebo ne. Když mám holku, tak zamilovaný věci. A když ne, tak metal. Abych nebrečel.
A co máš rád teď?
Zamilovaný!
Taky hraješ v divadle. Prvního poradce. (V divadelním souboru Cože?, pozn. red.)
Líbí se mi, že diváci nevědí, jestli to postižení hraju, nebo je to doopravdy.
V dokumentu jsem tě viděl malovat. Maluješ rád?
Jo, hlavou. Rukama ne. Když chci někam dát ruce, nejdou tam. Dělají mi pravej opak, svině.
Ty teď bydlíš v samostatnym bytě. Přes den jsi ve stacionáři a pak se o tebe starají asistenti.
Tady je mi výborně. Mám klid. Pomalu si dávám dohromady svůj život, aspoň druhou půlku.
Působíš strašně svobodně. Jaké to ale je, být uvězněný ve vlastním těle a přitom zůstat takhle svobodnej? (Máca se dlouze zamyslí.)
Máma mi to dřív hodně připomínala. Byl jsem úplně na dně. Proto jsem musel jako každej od mámy odejít, aby mi bylo líp. A jí taky. Už je unavená a nemá čas ani sílu. Bolely jí ze mě ruce. A to mě trápilo. Oběma to hrozně pomohlo. Jako každýmu zdravýmu. To je přece normální, že děti vypadnou od rodičů z baráku.
Některý zdravý chlápci ale žijou u mámy celej život. Tys měl tu odvahu odejít.
Já je nechápu!
Má tvůj handicap nějaký výhody?
Takhle víc poznám lidi, který mi chtějí pomáhat.
K čemu ty jsi vlastně na světě?
(Matouš se vmísí do rozhovoru: Proč jsi tady, vole? Abys kecal, ne?)
No trochu vydělávám hubou, vyprávím lidem svůj život. Otevírám lidem oči. A lákám je na pomoc.
Teď hulíš jointa, tak se tě zeptám: pomáhá ti tráva při tvým postižení?
Povoluje mi to svalový křeče, který jinak nemůžu ovládat. Uvolňuje mě. Musim toho hodně vyhulit, abych to cejtil. A taky líp zapadnu mezi kámoše.
Děláme rozhovor pro Legalizaci, která posílá semínka léčebnýho konopí seniorům a nemocným. Myslíš, že dělá dobře?
Jo. Až bude jaro, tak mi, prosím, pošlete nějaký semínka na balkon. Abych nemusel lítat po Praze jako debil a shánět trávu!
Slibujeme!
Minulej rok jsem dostal květináč se sazeničkou trávy, pěstoval jsem ji na balkóně. Teprve jsem to poznával, já to mám pomalejší. Na jakoukoli novou věc si musim zvyknout, než mi to dojde do mozku. Ale marihuana mi hodně pomáhá
Měla by být marihuana legalizovaná?
Jo. Pro každýho. Já vám to řeknu jinak: policajti nezavíraj za vraždy, ale za trávu jo! Ať jdou do prdele, hovada.
Tak to zavřou tebe, že jim nadáváš!
No a co?
Ty bys byl v kriminále hezkej! Tam bys měl asistentů…
(Máca se směje.)
Děláš přednášky, Máco. Co lidem vyprávíš?
Jakej je život s takovým postižením. Že nejsem mentálně postiženej a že chci žít jako vy, zdraví. Protože hodně vnímám okolí.
Zkusil jsi někdy jiný drogy než marihuanu?
Jo. Papíry (LSD, pozn. red.). Ale to stačí jednou za čas.
Trávu bereš pořád?
Jo.
Nemohl by ses na ni vykašlat?
Jenom kvůli holce. Holka mi dá víc než tráva.
Matouš připomíná Mácovi, jak po něm jeho nová holka chtěla, aby se buď oholil, anebo přestal hulit.
Musim ji nechat zvykat, aby si nedovolovala. Prej stačí jedna věc. To se radši oholim kdyžtak.
Přestaneš kvůli holce hulit?
Uvidim. Já mám hrozně silnou vůli. Ale na prvním místě je holka. Půlku života jsem na ni čekal. Jak pro ni nemůžu moc udělat, snažím se, co můžu.
Máš kolem sebe dost lidí, kteří se o tebe starají?
Mohlo by to bejt lepší. Mohlo by jich bejt víc. Ale zatím dobrý.
Co bys chtěl vzkázat přes časopis Legalizace čtenářům?
Chtěl bych poděkovat asistentům za to, že jsou, že mi hrozně pomáhají. A ženskejm vzkázat, že už mám babu. A ať bojujou lidi za legalizaci, aby to ty svině konečně dovolily!
Byl to zážitek jako hrom. Během krátkého setkání s chroptícím člověkem, jenž kromě víček a částečně pusy nemá vůbec žádnou kontrolu nad svým tělem a je pankáč, jakej jsem chtěl vždycky bejt, jsem konečně vážně uvěřil (a to do tohohle časopisu píšu už několik let), že konopí je opravdu léčivé. Jsem moc rád, že Mácovi pomáhá, a jsem smutnej, že není legální. !
