O jednom sprostém nápisu, o sprejerovi, který neměl obočí, a o psovi, co vydrží hodinu viset zakousnutej v hadru
XXI.
„Hele, a to chceš říct, že jsi jako vedle tý buchty seděl úplně nahej na terase a nic z toho nebylo?“
„Jak jako nic? Jsme si celou noc povídali.“
„A co vona, to taky na sobě nic neměla? Řikal jsi, že jste měli všechny hadry mokrý!“
„Já nevim, byla zabalená v dece. Přece to z ní nebudu strhávat.“
„Já bych klidně strhával.“
„Protože ty jseš starej úchyl. Tahle holka je ale něco úplně jinýho, to je jiná liga, rozumíš. To neni žádná taková ta z vašeho průjezdu, co je ráda, že ji někdo aspoň občas znásilní.“
„Já to stejně nechápu. Já bych to prostě nevydržel. Ta na to rozhodně čekala. Aspoň takovou rychlovku, rozumíš. Musí tě mít za totálního sraba!“
Bedřich měl oči rudý jak králík. Hruška samozřejmě taky. Bylo to za trest, šichty těsně před koncem měsíce. Lokál zel prázdnotou a seděli tam jenom tyhle skalní ksichti, co cucaj celej večer jednu kofolu. O to víc musej hulit, aby si místo panáků, na který nemaj prachy, dohonili hladinu snesitelný nálady.
„Co já z vás vlastně mám? Donesete si sem listí z balkónů, zasmrdítebar na celej večer, Hruška už jde po druhý kadit a za to všechno já tady zkasíruju dvacet pět korun? Běžte aspoň chrápat domů, ať můžu jít taky.“
Hruška dělal, že mě neslyší, a šťoural se v uchu. Bedřich hned vstal a šel důležitě pouštět muziku, aby ukázal, že tu není nadarmo a že je vlastně náš DJ, tak abych se uklidnil a konečně pochopil, že tu taky těžce maká.
„Co bys dělal doma? Tady je zábava, ne? Potáhni si s námi, brachu!“ Hruškovo ožužlaný cígo už jsem neochutnal, protože do klubu vrazil vyhysterčenej Majzl.
„Dělejte! Běžte rychle ven! Nějakej šmejd nám posprejoval fasádu! Když sebou hodíte, tak ho chytnem a dáme mu nakládačku. Co tady ksakru děláte? Jste si ho do háje měli všimnout!“
„Ale tak nějak tady hulíme, radši, to víš, abysme se moc nevožrali…“
VY KURVI. Zleva doprava, přes celou naši fasádu. Takovej neumělej, zato však nechutně velikej nápis. Znamenalo to jedině přetřít celou zeď.
„Ty jo! Co to bylo zase za hovado?!“ zařval jsem do nočního ticha. „A eště to má blbě!“
„Má to křivý, co?“ ptal se trochu nejistě Hruška.
„Má tam hlavně idiotskou chybu!“
„No jasně, to vidim,“ kejval překotně rozcuchanou hlavou. Vsadil bych se, že žádnou chybu neviděl.
„Jednou nám na dům nasprejoval spolužák ze základky, nějakej Evžen Ličartovský, takovej směšnej nápis – Byl jsem tady, FANTOMAS! Tak jestli tohle nebyl taky on, cejtim podobnej rukopis.“
Majzl ukazoval směrem k tunelu. „Houby Ličartovský, spíš ňákej Rusák. Vyrušil jsem ho. Zdrhal do parku. Tam může jít jedině pěšky, takže jestli přidáme, máme ještě šanci ho chytit – ale BACHA! Je to strašnej pořez.
Řítili jsme se nočním parkem. Honit neznámýho sprejera mě docela bavilo. Ostatně stejnou trasu jsem si už nedávno proběhnul coby oběť Lojzovy party. Horší bylo, že Majzl s Bedřichem začali brzo ztrácet. Hruška snad neběžel vůbec. Možná jenom na začátku, aby se neřeklo, ale byl to největší flákač, jakýho jsem v životě poznal, takže se to dalo čekat. Já zatim nabíral nebezpečnej náskok. Nevím proč, ale vzpomněl jsem si na Mirka Dušína. „Jak ten Mirek ale krásně běží!“ Najednou jsem běžel nočním parkem už docela sám. „Bacha, je to strašnej pořez,“ zněla mi v uších varovně poslední Majzlova věta. A když to řekl hromotluk Majzl, tak jsem začínal mít strach, že toho šmejda snad dokonce opravdu doženu.
Spodní bránou se mihnul stín. Trochu jsem zbrzdil, ale jenom tak, aby se mi neznámej neztratil ve změti ulic. Byla to fakt hromada masa. Z dálky vypadal jako skříň s napíchnutou malou hlavou. Rozhodně to nebyl typ žádnýho sprejera s kapucou a pírsingem po ksichtě. Fialový šusťákový tepláky a bílý botasky, co svítěj stovky metrů daleko, dávaly tušit spíš nějakou nájemní mlátičku. O to častějijsem se otáčel dozadu. Nikdo za mnou neběžel. „Vyhulenci nesportovní,“ cedil jsem zpola vztekle skrze zuby a sám sotva popadal dech. Ten přede mnou vypadal docela bezstarostně. Ani jednou se neotočil, a to ani tehdy, když mi do nočního ticha začal drnčet mobil. Volal Majzl. Že už prej nemůže a tak mi radí, ať se toho šmejda nepokoušim mlátit, že už by mi nepomoh. „Bedřich ještě někde běží ve tmě, ale to je třasořitka větší než ty, tak na to dlabej,“ sípal nesrozumitelně do sluchátka.
„Fakt moc dík za rady, bez nich bych byl ztracenej…“
Neznámej mířil loudavym krokem k dělnickejm barákům roztroušenejm v okolí nákladního nádraží. Taky telefonoval. Šinul jsem se nenápadně za ním a zrovna, když mě to začalo docela bavit, se z ničeho nic prudce otočil a civěl na mě. Ztuhly mi z toho úplně nohy. Jak nachytanej školák jsem začal dělat, že si zavazuju tkaničku od boty, i když jsem měl sucháče. Možná to zabralo. Bez většího zájmu se otočil a bezstarostně pokračoval dál. Cejtil jsem se skoro dotčeně. Nestál jsem mu za další pohled.
Za ten krátkej moment jsem mu ale viděl trochu do obličeje. Vypadal jako žralok. Malý, pichlavý oči blízko u sebe, obrovská čelist, bezcitnej pravěkej výraz. Na hlavě neměl nikde jedinej chlup. Ten chlap snad neměl ani obočí. Nechával jsem si od toho monstra ještě větší odstup. Procházeli jsme mezi nízkejma barákama, ze všech stran obklopenejma neproniknutelně hustym křovím. Zahradní domky, pobořený chatky, občas nějaká autodílna nebo pochybnej pneuservis. Žralok se trochu laxně rozhlídnul a pak rychle zmizel v dřevěný brance jednoho pobořenýho stavení.
Kousek dál, na druhý straně ulice byl takovej křivej ovocnej strom s nízkejma větvema. Překonal jsem svoji přirozenou lenost a vyšplhal se s námahou až do koruny. Parádně se mi tím otevřel pohled na protější dvorek. Byla to taky autodílna. Motali se tam nějaký tři chlápci a hrabali se v rozhašený audině. Nevim, co je vedlo k tomu, aby ji montovali takhle v noci, ale asi nic úplně férovýho. Můj sprejer na ně začal něco křičet a pak si šel vypustit z nějaký zadní boudy mazlíčka, kterej na něj po celou dobu usilovně štěkal.
Najednou se po dvoře řítilo čtyřnohý bojový monstrum s úplně stejnym žraločim ksichtem jako jeho páníček. Montéři měli očividně z obou velkej respekt. Sprejer na psa něco zařval, ten se jedním skokem odrazil a zakousl se do hadru visícího na zdi. Hadr tu visel zřejmě právě pro účely těchle hrátek. A pak tam ten pes visel, vrčel, vztekal se a dál visel a visel, snad dobrou hodinu. Asi dostal křeč do tlamy, což se těmhle monstrům prej občas stává a pak se nemůžou pustit. Naštěstí ho jeho vnímavej pán sundal mocnou ránou klackem dolů. Prima chlap, tenhleten sprejer.
S ostatníma kumpánama na sebe začali něco pořvávat. Česky to nebylo. Nějakej východ, možná hned ten za Slovenskem, možná že až nějakej Střední, na tu dálku to nešlo moc rozeznat. Věděl jsem, co jsem potřeboval. Proti nám teď stojí člověk, jehož pitbul se jen tak pro radost zavěsí zubama na celý hodiny na kus hadru. Ale kdo ho na nás poslal? Proč ten nápis? V životě jsem ho neviděl a pochybuju o ostatních. Vyblejsknul jsem si ho do mobilu a co nejrychleji zdrhal zpátky do Tunellu s hrůzou, abych nedopadnul jako ten hadr na zdi.
XXII.
Přebílili jsme to. Vyměkli jsme. Taky co jinýho, do boje se žralokem se nikomu nechtělo.
„Netušim, proč to udělal. Tohle je jinej kalibr než ten zcvoklej agent z horního patra. Ale kdo ho na nás sakra poslal?“
Majzl se na nás chvíli zamyšleně díval. Vypadalo to snad, že má dokonce i trochu strach. „Jestli ho na nás někdo poslal nebo jestli po nás bude chtít nějaký výpalný, tak bych věděl o jednom člověku, kterej by náš problém vyřešil. A dokonce rád. Řiká se mu Ministr. Ministr je člověk, kterej v životě pravidelně porušuje všechny boží přikázání.“
Hruškovi vypadlo z huby cigáro a málem se popálil. „To jako, že… že… někoho i sejmul?“
“Když řikám všechny, tak všechny. Je to totální magor, nechci s nim mít nic společnýho, ale jestli nebude zbytí, s naším žralokem si poradí.“
„Jak poradí?“ nechápal zas Hruška.
„Napíchne ho na hák a naporcuje. Ráno si z něj můžeš koupit na trhu stejk a už se neptej, ať to zase všechno někde nevykecáš.“
„Já?“ Hruška si nalizoval ruce k mocný přísaze. „Já? Vykecat? Co jako, já nikdy!“ Chvíli se odmlčel, ale hned zase dotíral jak malej kluk. „Hele, a odkud ho znáš?“
„Já ho neznám.“
„A kdo ho teda zná?“
„Nikdo. Všichni, co ho poznali, jsou mrtví.“
„Fí jo. Tak snad ho potřebovat nebudem, toho Ministra.“
„Snad ne, snad ne…“
