Aktuální článek
Kato: Jsem hlásnej trouba

Kato: Jsem hlásnej trouba

Profilový obrázek
  • Seděli jsme u Vltavy, popíjeli pivo a já i po hodinovém čekání byl totálně v pohodě. Možná jsem se taky měl stát rapperem a byl bych v pohodě pořád.
+4
Zobrazit galerii

Ten den jsem vstával kvůli práci ve čtyři ráno a ještě v devět večer jsem měl docela napilno. Stejně jako Adam Svatoš, který, věren své pověsti, přijel v klidu na rozhovor s hodinovým zpožděním. Byl krásný dubnový letní večer, takže to vůbec nevadilo. Seděli jsme u Vltavy, popíjeli pivo a já i po hodinovém čekání byl totálně v pohodě. Možná jsem se taky měl stát rapperem a byl bych v pohodě pořád.

 

Jak to vlastně je? Chtěl jsem tohle povídání nazvat Hrdelní zvuky s Katem, ale možná se to skloňuje s Katoem. Jak to říkáš ty?

Doteďka jsem to skloňoval „s Katem“, ale „s Katoem“ je vlastně správně, takže odteď to budu skloňovat „s Katoem“.

A já mám po názvu… Tak dobře, vymyslím si jinej. V šestnácti letech jsi se skupinou Chaozz vyhrál hitparádu na Nově. A začali jste být strašně populární. Vydali jste během šesti let pět desek! Ale stejně, nebyl to trochu střední proud? Vždyť na to vůbec nevypadáš! Bejt na Nově!

Jo, zvenčí to možná mohlo díky médiím vypadat jako takovej střevní proud hudby. Ale my jsme byli kluci, kteří jako jedni z mála tenkrát poslouchali tuhle muziku a objevovali ji. Vlastně to tehdy nikdo neznal a neuměl. Všichni to zkoušeli, dělali doma demáče a podobný nesmysly. To samý jsme dělali i my. Mysleli jsme, že uděláme pár koncertů a hotovo. Ale pak se objevila možnost dát naše demo nahrávací společnosti, což jsme udělali. Jim se to líbilo a tak super! Zkusíme si natočit desku a pak zase půjdeme každej po svým. Protože oni na tom prodělají a bude klid. Natočili jsme, vydali a najednou se stalo to, co se stalo. Nikdo to nevymyslel, nikdo nás nedal uměle dohromady, byla to prostě naše muzika, ač to mohlo vypadat jakkoliv. Muziku jsme vždycky chtěli dělat. A to, že jsme ještě pořádně nic neuměli dělat, je věc druhá. Já jsem s tím v pohodě. Trošku jsme teda dospívali na očích veřejnosti, ale byla to legrace. Nebylo nám osmnáct, smlouvu za mě podepisoval táta, kterýmu jsem řekl, ať to ani nečte a rovnou podepíše. A ve finále jsme tím pádem dostali z každýho prodanýho cédéčka nad pět tisíc kusů jedno procento zisku. Peníze teda nula, ale spousta zkušeností, a jsem vlastně rád, že jsem si to odbyl takhle na začátku.

Takže ti to pomohlo?

Jo. V tom, že vím, co je důležitý a co je míň důležitý, a co chci dělat a co ne. A já chci dělat muziku.

Jakou hudbu poslouchali tvoji rodiče?

Ti poslouchali Beatles a chodili do Semaforu, měli rádi filmy typu Kdyby tisíc klarinetůHelp. Byli taková partička ovlivněná šedesátýma létama a dobou, kdy byl prezidentem Kennedy. Máma měla dlouhý blonďatý vlasy, takoví post-hipíci to byli.

A čím jsi chtěl být v dětství ty?

Autodesignérem. Mám strašně rád auta kvůli designu. Jinak nejsem žádnej autař. Nicméně tento můj sen se ukázal býti lichým. Strašně se mi klepaly ruce, kvůli štítný žláze, kterou mi pak operovali. Za druhý si mě zavolala muzika a mně to vůbec nevadilo. Zbyla mi akorát sbírka modýlků drahejch sportovních aut.

 

Poslouchal jsem tvoje texty, a ačkoli jsem už nad věkovou kategorií tvých fanoušků, objevil jsem tam tvoji velkou lásku k češtině a to, jak si umíš hrát se slovy a jak si to užíváš. Máš to takhle odjakživa?

Asi ano. Čeština mě bavila vždycky. Určitě na tom má podíl i moje češtinářka na základce, která byla skvělá a asi tu lásku k jazyku ve mně nějak probudila. Miloval jsem sloh, psal jsem si povídky, který jsem teda nikdy pořádně nevydal.

A chystáš se na to?

Dlouho už přemýšlím o tom, že bych vydal knižně svoje texty, ale pořád narážím na rozdíl mezi rapovým textem a básní. Báseň je dělaná rovnou s tím, že bude čtená. Tudíž vypadá hezky i napsaná. Kdežto u těch mých textů nezáleží na tom, jak vypadají napsaný. Když je člověk neslyší nebo si je nepřečte nahlas, neodhalí třeba rýmy schovaný uprostřed věty a podobně. Když tam není správná intonace, je to jiný. Bojuju s tím, jak to vyřešit. Aby se to i hezky četlo. Další úskalí je taky mnohasmyslnost některých slov, třeba v refrénu písničky „Příliš dlouhý víkend“ je „zvuk spouště“, ale když to zpívám, někdo si to může vyložit jako „zvuk z pouště“ anebo jako zvuk odněkud, kde je spoušť, kde se něco děje. Tak takový jsou to problémy. Nicméně – snad se to povede.

Probíhají vůbec v Čechách rap battles, a pokud ano, zúčastnil ses jich někdy?

Probíhají, ale rozhodně míň než dřív. Byla vlna, kdy to bylo mnohem rozšířenější a vzešlo z toho pár lidí, kteří dodneška dělají a vydávají rap. Tady se s tím začalo relativně pozdě. Když já jsem začínal a měl jsem na to dost mladej mozek, ještě se nevědělo, že to znamená tohle, freestyle. A když se to pak začalo dělat tak, jak se to dělat má, to už mi asi ujel vlak. Nikdy jsem se o to nepokoušel, leda párkrát opilej mezi kámošema. Ale já u toho moc přemejšlím, takže bych vždycky rapoval jeden takt, pak tři takty ne a pak zase jeden takt. To by asi nebylo úplně zábavný. Ale jinak se u nás rap battles jedou a už to tady i pár lidí umí.

Proč v českým rapu není vůbec žádná holka?

Ono jich není moc ani v americkým rapu. A když nějaký jsou, znějí často všechny stejně. I český holky znějí všechny podobně. Asi nemají tu potřebu se takhle ventilovat. Pár holek jsem slyšel, ale vždycky to znělo tak nějak dětinsky a bez koulí… Což je u holek vlastně logický. A asi si každá říká, tak jsem holka, o čem bych mohla rapovat? O něčem holčičím. A udělá písničku o menstruaci nebo podobně. Prostě neviděl jsem holku, která by měla potřebu to říct rapem. Nebo to z toho nebylo slyšet.

Co squatterství, život na ulici, graffiti a drogy?

O squatterství toho vím tolik, co člověk, kterej má otevřený oči, ale nikdy nesquattoval. Mám pár přátel, který tak žili nebo žijou, chápu jejich pohled na věc, ale já se toho nikdy neúčastnil, mě k tomu prostě život nepřivedl.

A žil jsi někdy na ulici? Nebo jsi trošku maminčin mazánek?

To ne. Poprvý jsem z domova odešel docela brzo, ale pak jsem se vrátil. Nemůžu říct, že jsem nějakej mazánek. Žil jsem na ulici, ale spát jsem chodil domů. Neměl jsem tu potřebu prostě.

A graffiti?

To jsem zkoušel a myslím si, že mi graffiti scéna může bejt dost vděčná za to, že jsem brzo přestal.

A drogy?

Drogy jsem, myslím, propátral dostatečně. Ty tvrdší až relativně pozdě, i když lidi tvrdí třeba něco jinýho. Ačkoliv jsem byl tenkrát s Terezou něco jinýho než jointa jsem poprvý okusil asi až ve dvaadvaceti letech, až po třetí desce Chaozzu. A pak jsem měl takový různý vlnky, ale měl jsem vždycky svoje hranice, za který jsem nikdy nešel. Takže My děti ze stanice ZOO jsem si neprožil. Začal jsem relativně pozdě a tak jsem to objevoval a zkoumal a byla to legrace. Nicméně aby to člověk dělal pořádně, musel by to dělat na plnej úvazek, ale máš prostě taky jiný věci na práci.

Zeptám se tě na víru. Věříš v Boha, jsi křesťan, nebo věříš v něco nad náma, ve vesmír, přírodu nebo v pouhou existenci?

Věřím ve vesmír a v to rozhraní, ve kterým jsme. Určitě. Čtu si všechny možný názory na tyhle otázky a vytvářím si vlastní. Ale rozhodně se neúčastním nějaký církve a organizovaných věcí. Spíš je to ten vesmír a já se ho snažím poznávat a podrobně zkoumat. Nebudu kvůli tomu vstupovat do žádný organizace, protože jejich poslání je od začátku jiný, než za co se to teď schovává.

Pak je asi zbytečná otázka, jestli by ses přihlásil do skupiny lidí, co poletí za deset let kolonizovat Mars bez možnosti návratu?

No, kdyby to byli kamarádi a blízký lidi, asi bych to udělal. A kdybych si tam mohl vzít s sebou Strojovnu. Ale asi to neudělám. Strašně rád bych se do vesmíru podíval. Ale jestli je to cesta bez návratu, budu jim držet palce a nejspíš strašně závidět, ale musím říct, že bych to nedal. Mám tu lidi, který mám rád, dělám věci, který mám rád.



Co bys jim záviděl? To nechápu.

Prostě bych chtěl vidět vesmír jakoby zevnitř.


Chtěl bys mít doma hvězdářskej dalekohled?

Já mám! Je to takovej entry level (pro začátečníky, pozn. red.), a i když jsme ho vzali na projížďku ven z města, mimo světelný znečištění, nic moc jsme neviděli. Chtělo by to asi nějakej lepší. Lidi se furt diví, že mám dalekohled, a já říkám, jasně, ale není v něm vůbec nic vidět.

Proč máš v sobě takovou touhu vypadnout z týhle planety?

Asi že jsem se moc koukal na Star Trek nebo co. Prostě bych to chtěl vidět. Je to taková haluz! Ne že bych si myslel, že se něco změní a já postoupím do nehmotné formy, to ne. Ale prostě bych se tam chtěl podívat.

Haluz sis určitě způsoboval i někdy na zemi, ne?

Moje halucinace byly vždycky veskrze pozitivní. Měl jsem štěstí.

Byl jsi někdy v deliriu tremens?

Ne, já alkohol vlastně už moc nepiju. Měl jsem tenkrát takový období, kterýmu by se asi těžko dalo říkat alkoholismus. Nicméně na mě to působilo víc, než by to působilo dneska. Pak jsem se na to ale vykašlal, protože mi to nechutná. Občas usrkávám whisky s ledem, tak hodinu jednu skleničku, abych se dostal do nálady. A před koncertem si dám sem tam panáka, poněvadž jsem trémista, ale jinak mi to nechutná. Kromě Baileys a Jack Daniel’s Honey a Legendario Elixir.

Jsi introvert?

Spíš jo. Potřebuju hodně času na to bejt sám se sebou. Ale introvert, to mi zavání trošku Rain Manem. Jo, to byl vlastně autista! Jaká je definice introverta?

Třeba reklamní textař! Můžeš mi popravdě říct, jaký byl nejblbější reklamní slogan, cos vymyslel?

Já nevymejšlím blbý reklamní slogany! To je práce, kterou neberu osobně. Dostanu zadání, a to se snažím naplnit k maximální spokojenosti klienta. Ale tak, abych se za to pak nemusel stydět, až to někde uvidím nebo uslyším. Nikdy jsem nedělal práci pro někoho, kdo se mi nezdál.

Říká se, že drogy otevírají dveře. Ale nejdřív musíš na nějakejch těch dveřích zapracovat, aby bylo co otevírat.

 Vzpomeň si na reklamní slogan, který jsi vymyslel a nemáš ho rád anebo naopak.

Vždycky musíš počítat s tím, že když dáš klientovi návrhy, že si vždycky vybere ten nejblbější. A ten tam prostě dát nesmíš. Nejhorší mi teda přijde třeba tenhle, ale ten jsem nevymyslel já: Doma je tam, kde je puding. Jeden z těch, který jsem vymyslel já, ale nepoužili ho, mi přijde dobrej. To bylo na nanuka Míšu: V mrazáku se neohřeje. Nejlepší slogany jsou prostě ty, který si nikdo nikdy nevybral.

Jak se cítíš v dnešním hektickém světě, který je orientovaný hlavně na úspěch, peníze a rychlost? Dá se z toho nějak vymanit? Máš na to nějaký recept?

Nenechat se tím strhnout. Jako když hraješ fotbálek. Každá ta výměna má svůj rytmus, a když chceš dát góla, musíš z toho rytmu dokázat ve správnej čas vystoupit, vystřelit a pak je to tam. Myslim si, že svět patří těm, který se z něj neposerou. Ale neříkám, že je to správnej návod. Co máš dělat? Nemůžeš jít někam bušit do vrat, že se ti to nelíbí. Jediný možný je jít příkladem a žít podle toho, čemu věříš. Pokud budeš dodržovat základní pravidla provozu lidskýho těla a hygienu duše, není problém z toho vystoupit. Nikdo tě do toho nenutí. Jenom si musíš dát pozor, aby tě nesemlely zákony a tak. Myslím, že vystoupit není fakt tak těžký. Ale udržet si svou cestu, která někam směřuje, náročný je.

Co je pro tebe u lidí důležitý? Třeba u blízkýho člověka? Kterých vlastností si vážíš a kterýma opravdu pohrdáš? Klidně řekni i klišé.

No právě na ta klišé si nemůžu vzpomenout! Na to se těžko odpovídá, aniž by člověk něco nevynechal. Já ke každýmu člověku přistupuju stejně a nechávám se stejně i překvapit třeba něčím, co jsem ani nevěděl, že by se mi na lidech mohlo líbit. Definuju si to postupně. Mám rád lidi, který jsou sví, kteří přemýšlí, lidi čestný a takový, který nedělají světu to, co nechtěj, aby dělal on jim. Nemám rád lidi násilný. Tečka.

Dneska jsi přijel na kole, prý si kola i sám stavíš?

Kola, to já rád.

Čistí ti jízda na kole hlavu?

No, zatímco máš řidičák v čistírně, vyčistíš si i hlavu. Sebrali mi totiž na dost dlouho řidičák.



Kvůli čemu?

Kvůli tomu, o čem je váš časopis.

Můžeš to rozvinout?

Rozvinout? Aby to nezačalo smrdět! Prostě mě chytli, dali mi líznout a zřejmě si zapamatovali moje auto, protože mě ta samá hlídka v následujících čtyřech týdnech chytila ještě třikrát. Takže mám nadlouho řidičák pryč. Což byl vlastně impuls k tomu, abych začal pořádně jezdit na kole, předtím jsem s tím jenom koketoval. A řekl jsem si, že nebudu truchlit pro řidičák a ulítnu si na bicyklu. To se mi podařilo. Zkouším stavět kola, hledám pořád ideální variantu pro svoje ježdění, který se odehrává z devadesáti procent po Praze. Nicméně když už člověk někam jede, má chuť si trochu zablbnout. Mám třeba rád skákací kola.

Jezdíš taky po zábradlí, schodech a podobně?

Takhle ne, spíš se pořád přesouvám odněkud někam. Nemám ambice se zrakvit a ležet v nemocnici, mám dost jiný práce. Ale něco skočim, něco vyskočim, něco tu a tam přeskočim, ale nekroutim při tom řidítkama kolem dokola. A ani po zábradlí nejezdim.

Jakou práci tedy ještě máš?

Já jsem teď spíš na volný noze. Když mi někdo zavolá, vymejšlím reklamní texty a věci pro reklamu.

V tom případě se tě musím jako odborníka zeptat, jak bys nazval tento rozhovor?

A já ti na to jako odborník odpovím: Pošlete mi do mailu brief.

Možná to použiju. Ale teď ti řeknu jinej název: Rigor Mortiz. Tvůj hudební projekt z roku 1997. Je skvělej, ale zároveň strašně temnej a zralej, jako by ho psal padesátiletej chlápek usmýkanej životem, a ne osmnáctiletej kluk. Kde se to v tobě vzalo?

To pořádně nevím ani já. Kdybych to věděl, asi by to nemělo takovej dopad na tolik lidí. Spíš to bylo životní období, kterým si projde každej. Poprvý a naposledy takový to velký zlomený srdce.Ten vztah, kterej člověka úplně rozloží. Zároveň jsem byl pořád tak trochu naivní a měl jsem myšlenky temnýho druhu. A řešil jsem ten přetlak tím, že jsem si psal takovýhle texty. Vždycky druhej den jsem si to šel nahrát a pak z toho vzniklo tohle monotematický album. Ale nebylo to cíleně, dělal jsem to jako jednotlivý písničky. A když toho bylo hodně, dal jsem to Universalu a oni to vydali. Požádal jsem je, aby to bylo bez klipu, bez reklamy, s tím, že si to lidi najdou, když budou chtít. A oni si to našli. Myslím si, že kdyby to nemělo tenhle spontánní průběh, určitě by to nebylo takový. Ale asi bych znal přesně ten impuls, kterej mě k tomu vedl. Takhle ho nevím.

Myslíš, že jsi byl tehdy v nějaký strašný prdeli?

Tak možná jsem si to v tý době myslel, ale z dnešního pohledu nebyl. Protože příšerná prdel – to se děje velmi výjimečně.

A víš o ní něco?

O prdeli? Nevim, já mám oči upřený dopředu, takže ne.

Mně napadlo totiž, jestli se na to právě z dnešního pohledu nedíváš trochu jako na rouhání. Ty texty jsou fakt drsný, samá smrt, sebevražda, ďábel…


Podle mě by vlastně vyznění celý tý desky mělo být pozitivní. Že by měla bagatelizovat smrt a lidi spíš nakopnout opačným směrem. Věřím, že to tak i je, protože ty písničky pro mě byly terapie, která mi umožnila nemuset vyzkoušet nic takovýho naživo a odbejt si to takhle. Je to pozitivní skrzevá negativní.

A to negativní bylo co?


Možná to nebylo úplně negativní, bylo to spíš takový… jak se tomu říká dneska? Emo. A v rapu se tehdy objevil i trend, který se takovýma věcma zabýval, horrorcore. Smrt a kostlivci jsou tam jenom jako metafora, je to vlastně divadelní hra. Celý to navlíkneš do výraznejch kostýmů slov, ale gros toho je pořád velmi podobný. Dneska jsou tady lidi typu Řezník a Sodoma Gomora, ale trošku sami sobě podřezávají větev. Oproti jiným to říkají hodně sprostýma slovama a ostatní to dráždí. Ale mají stejnou potřebu sdělit to samý, přestože jejich kostýmy jsou ještě daleko výstřednější, než byly ty na Rigor Mortiz.

Kdyby můj osmnáctiletej syn vytvořil něco jako Rigor Mortiz, poslal bych ho minimálně k psychologovi. Jak to probíhalo u vás?

Já jsem to nenosil domů. Ale máma to pak slyšela a ona ví, jakej jsem, takže buď bych jí to vysvětlil, nebo by to na sobě nedala znát. Protože máma tě zná vždycky. Byla z toho pak taková přešlá, když jsem jí to po vydání pouštěl, ale to už jsem z toho byl venku.

Pořád z tebe ale nemůžu dostat, co se s tebou tehdy dělo?

Já nevim! Já nevim prostě. Asi nejvíc to způsobila ženská, mladická naivita, trocha alkoholu a z člověka byl hned zhrzenej básník. Asi ze mě ten přesnej pocit nedostaneš. Leda bys zkusil hypnózu.

Co bys dělal kdyby tvoje dítě… jo, mimochodem, máš už děti?

Ne, ještě ne…

… kdyby tvoje osmnáctiletý dítě vytvořilo něco takovýho jako ty?

Zeptal bych se ho, proč mě nepozval na hostovačku, ne?

Proč byla deska Rigor Mortiz věnovaná Tereze P. a Natálce?

Protože Natálka mohla být moje první dítě. A Tereza její máma.

Co si myslíš o legalizaci trávy?

U trávy jsem pro legalizaci, ale zdráhám se nějak aktivizovat v tomhle směru. Mě osobně současnej stav nijak neomezuje, já si kouřím, kdy chci, kde chci a co chci. A vlastně mě nikdo neprudí. Ale bůhví, jak by to dopadlo, kdyby to zlegalizovali. Protože by se samozřejmě slítly takový typy, co na tom budou chtít vytřískat prachy a pak to bude k sehnání hůř než dneska a za strašnou cenu. Aby se na tom mohlo přiživit x prasat. Proto se zdráhám za to orodovat. Zákony sice skýtají možnost, že mě někdo bude prudit, ale nikdy se mi to zatím nestalo.

Neberu slovo nadarmo.

A co legalizace drog vůbec?

U marihuany si nemyslim, že by člověka mohla rozhodit natolik, že by mu to ublížilo. Ale u jinejch drog už to takhle jasný není. Zdravotní rizika a těžká závislost… Na to teď nedokážu odpovědět ano nebo ne. Nikdo s tím vlastně neumí zacházet a nikdo neví, jak by to ve skutečnosti dopadlo. Problémem tvrdých drog je i vyřazení těch lidí ze společnosti. Jsou vyhnaný na okraj společnosti už jenom tou propagandou, a to je zahání ještě hlouběji do izolace. Trpí paranoiou, ztrácejí kontakt se světem a podobně. Minimálně by bylo dobrý ty drogy trošku oddémonizovat. Předtím, než by se legalizovaly, by musely přijít ještě jiný kroky.

Mluvíš z vlastní zkušenosti?

De facto jo, ale nikdy jsem na tom nebyl tak špatně. Nějak jsem z toho vždycky sám vlastníma silama vybruslil. Ale vím, že spousta lidí to štěstí neměla nebo s tím hodně bojovala.

Někdo z tvýho blízkýho okolí má tvrdý zkušenosti s drogama?

Zkušenosti s tvrdýma drogama anebo tvrdý zkušenosti s drogama?

Slyšel jsem o tvým kamarádovi, kterýho jsi pak kvůli drogám musel opustit.

S tím jsem hrál od druhý desky Chaozzu a pak ještě v začátcích Prago Union. Ale jeho problém nebyly úplně drogy, ty byly víceméně průvodním jevem. U něj to nebylo tak, že když se odstraní drogy, odstraní se problém. Kdyby se zbavil drog, mohl by pracovat na odstranění toho skutečnýho problému. Což byla rodina, z níž pochází. A ta rodina je na přesdržku. To je dlouhá historie. On do toho bodu dlouho kráčel, spousta lidí se ho pokoušela zastavit, ale z nějakýho důvodu tam dokráčet musel. A v jeden moment to bylo tak, že abych s ním mohl zůstat, musel bych tam kráčet s ním. A to nešlo. Ale dodneška jsme v kontaktu a doufám, že se z toho jednou vyhrabe, protože na to má, nemusí zůstat na ulici. Teď už je to snad lepší. Dneska ráno měl odjíždět na detox do nějaký komunity u Jihlavy, tak mu držím palce.

Odrážejí se v tvých textech zkušenosti s drogama, který jsi kdy požil a ochutnal?

Stejně tak jako se tam může odrážet cokoliv jinýho. Člověka neustále formuje to, co zažije každej den. Já před rokem je někdo jinej než já dneska. Nejinak je tomu i s drogama. Ale zároveň mě to nečiní ničím výjimečným, akorát že ty zážitky bývají kolikrát intenzivnější a jiný.

Já před rokem je někdo jinej než já dneska.

Dělal jsi třeba určitou desku pod určitým vlivem?

To asi ne. Snažím se nespojovat si tvorbu s drogama. Texty vlastně můžu psát v jakýmkoliv stavu.

Myslíš, že je invence lepší, když jsi pod vlivem nějaký drogy, nebo když jsi úplně čistej? Kdy to jde líp?

Jak říkám, nijak to nerozlišuju. Doufám, že ať už jsem v jakýmkoliv stavu, jsem pořád já pánem situace a pánem svým. Jinak bych musel tý droze přiznat, že velí ona mně, a to bych dělal nerad. Ale to jenom proto, že mám pocit, že to tak není. Drogy určitě dokážou ukázat místa, který by člověk jinak neobjevil, říká se, že otevírají dveře. Ale nejdřív musíš na nějakejch těch dveřích zapracovat, aby bylo co otevírat. Nejde bejt pořád na drogách. Zážitky na drogách asi ovlivní každýho, stejně tak i mě. Ale pokud ti může nějaká droga dát něco navíc, je to maximálně LSD. Ty ostatní pracujou v součinnosti jedince s vlastní duší.

Tos řekl moc pěkně! Fetuješ ještě?

No, beru to s rezervou.

Stačí pravda!

Ještě jsem pořádně nezačal. Ne, to ne. Dělám, co můžu.

Se svojí muzikou a textama máš docela velkej vliv na mládež. Prej mi rozbiješ hubu, když řeknu, že jako třeba v Americe Miley Cyrus. Ale zdá se mi, že v Česku tě poslouchá strašně moc lidí do pětadvaceti let. Myslíš, že až budeš mít třeba vlastní děti, změníš postoj k tomu všemu?

Vnímám zodopovědnost, kterou mám, jako každej, kdo říká něco veřejně. Vzhledem k tomu, že vím, že to má nějakej dopad, o to víc to neberu na lehkou váhu. Neberu slovo nadarmo. Nemá to vliv na muziku jako takovou, ale rozhodně to vnímám. Na koncertech za mnou chodí spousta lidí a mají radost, že mě vidí. A já, i kdybych měl ten den blbou náladu, nepošlu nikoho do prdele. Taky jsem byl na tý druhý straně a vím, co pro mě znamenalo, když jsem přišel za někým, koho jsem třeba poslouchal. Bylo skvělý, když se mnou prohodil pár slov a byl na mě milej. Tím mě jako by nakopl na sto let dopředu, byl to pozitivní okamžik v mým životě. Já se to snažím vracet zpátky. Nemám právo toho člověka vyfakovat a zkazit mu dojem. Cítím zodpovědnost, i když mluvím, ale že bych si od ní nechal diktovat, o čem mám mluvit, to ne!

Jak přicházíš na to, o čem máš mluvit?

Ono to přichází na mě, abych tak řekl. Já si spíš přijdu jako takovej hlásnej trouba. Něco si mě vybralo, aby to skrze mne promlouvalo. Nemůžu jednoduše říct, jak to pokaždý dělám. Jsou určitý fáze, kdy je dobrý to mít v rukou a přemejšlet nad tím, co dělám. Ale jsou taky fáze, kdy je dobrý to pustit a nechat to vznikat intuitivně. Když to někdy promejšlím moc, jsem pak hrozně chytrej a to bych si dal facku.

Je něco, na co jsme se tě zapomněli zeptat? Na co se tě ještě nikdo nezeptal a tys to chtěl říct?

Hm, tak to si musim vymyslet šalamounskou odpověď! Ano. Je něco, na co se mě nikdo nezeptal, ale já bych stejně nevěděl, jak na to mám odpovědět.

A co to je?

Těžko říct. To je taková otázka, na kterou se nedá odpovědět. Člověk si musí svůj mediální obraz hlídat, takže i když se ho ptají na nesmysly, musí umět tu svoji odpověď dovést tam, kam chce.

Přestaň se se mnou teď hlídat a odpověz!

Já všechno říkám muzikou.

Takže na mě sereš?

Jo, seru s hvězdičkou. Když mě něco napadne, pošlu ti to mailem.

Dobře, teď za trest bulvár.

Budu valit bulvy?

Graffiti scéna mi může bejt vděčná, že jsem s malováním přestal tak brzo.

To budeš. Začínáme. Jak vypadal tvůj pokojíček v sedmnácti letech a jak vypadá teď?

Už nemám pokojíček, mám byt. Můj pokoj tehdy vypadal zhruba stejně jako teď. Jenom v sedmnácti jsem tam ještě neměl nahrávací studio, takže teď tam mám míň místa. Ani žádný plakáty jsem neměl na zdech. Jenom bordel, kterej mám furt. A teď je tam i hluk.



Co umíš uvařit? A zároveň – jak si tuto otázku vysvětlíš?

Abych ti ji nevytmavil! Co umim uvařit? To je vlastně jedinej freestyle, kterej umim. Umím uvařit cokoliv, akorát nikdo neví, jak se to jmenuje.

Teď něco o sexu. Drogy a sex? Kdy jsi přišel o panictví?

Co se mě týká, drogy a sex moc dohromady nejdou. A o tom druhým se nemluví. To je dobrý téma do písniček.

Jaký filmy máš rád?

Mám rád dobrý filmy a žánrově tíhnu ke sci-fi.

Co na sobě nemáš rád?‘

Nemám na sobě rád umělohmotný knoflíky. Z těch mám trauma. Nesmím se jich dotýkat. Ale ty nenosim. Takže co nemám opravdu rád na sobě? To je taky spousta věcí, ale nebudu navádět lidi, aby je na mně viděli. Takže to taky řikat nebudu.

Lžeš někdy?

No, snažim se nelhat. Někdy to jde těžko, ale umim docela mlžit. Umim věci formulovat tak, abych nemohl být zpětně usvědčen ze lži. Ale snažím se to nedělat. Je to výjimečný. Paradoxně když taková situace nastane, je to s těma nejbližšíma.

Jakou muziku posloucháš?

Jakoukoliv dobrou. Ale hlavně takovou, kterou charakterizuje ten lámanej rytmus a takovou tu černošskou houpavou. Poslechnu si starej soul, starej jazz, breakbeat, taneční muziku. Co se houpe, to je dobrý. Mám rád to černošský cítění.

Jsem o deset let starší než ty a tý tvojí muzice moc nerozumím. Skončil jsem tak u Jamese Browna a podobných. Chápu texty, jsou skvělý, pro mě jsou to básně. Ale když slyším rap, tý muzice a rytmu vůbec nerozumím. Co je tam zásadní?

Musí to popisovat skutečnost. Musí to bejt autentický. Obzvlášť u rapu je text hodně důležitej, ale hlavně jde o tu autentičnost. Když si stoupne za mikrofon i někdo hloupej a bude rapovat, může tě to oslovit, bude-li to autentický a on tě vezme s sebou do svýho světa, kam ty by ses normálně nedostal. To je strašně důležitý. Každý dobrý umění tě má transportovat někam jinam. Když je to vycucaný z prstu, tak to prostě poznáš.

Jak žiješ teď? Jak vypadá tvůj, tedy Adamův, průměrnej den? Když nemáte zrovna turné a koncerty.

Asi nijak odlišně od ostatních lidí. Poslední dva roky teda nesedím od rána do večera v práci, což jsem normálně dělal, i když jsem prodával desky.

Živíš se tedy hudbou?

Tak se to úplně říct nedá, ale poslední dva roky ta muzika docela funguje. Nechodím do stálý práce, dělám jenom externě. Jsem noční pták, v noci většinou nahrávám a dělám muziku ve studiu. Vstávám tak v deset nebo v jedenáct, něco udělám doma, vezmu kolo a jedu po Praze vyřizovat si svý povinnosti. Úřady a podobně. Potkávám kamarády a klábosíme.

Tak to máš docela dobrej život!

Moje přítelkyně si myslí, že dělám prd, a já jí nedokážu vysvětlit, že to potkávání se s lidma a povídání je pro mě strašně důležitý. I pro tu muziku potom. Nemůžu přece dělat muziku o tom, jak jezdím na koncerty, ožírám se tam a pak se vracím vlakem domů. To prostě není zajímavý, přestože je to vlastně to nejvýraznější, co ve standardním týdnu zažiju. Pátek a sobota, kdy jsem na koncertech. Často si pak přes tejden přijdu, že jenom čekám na to, až zase pojedu na koncert. Ale proč ne? Mě baví potkávat lidi, život mě baví, a abych měl o čem mluvit v těch písničkách, prostě tohle dělat musím. Proto téměř po každým koncertu odjede celá kapela pryč autem a já tam zůstanu hrát fotbálek s místňákama. A pak jdu na první ranní vlak a jedu domů, protože kdybych to nedělal, nemám o čem zpívat.

Jak píšeš texty? Že sedneš do vlaku, otevřeš si diář a šviháš to tam?

Tak jsem to dělal dřív, ale teď používám časosběrnou metodu. Myslím si, že čím starší budu, tím to bude nutnější. Nosím s sebou neustále zápisník a píšu si, cokoliv mě napadne. Třeba kousky textů anebo jenom legrační slovní spojení.

Myslíš třeba něco jako Wolfgang Amadeus Hitler? Anebo Tomáš Göring Masakr?

A Voldemort Matuška.

Vzkaž něco svým fanouškům a čtenářům našeho časopisu Legalizace, dřív než z něj bude Ilegalizace.

Ať to vodskakuje!

Super. Tak díky za rozhovor!

Ne, počkej! Ty mě tady navádíš k velkejm slovům, takhle to nejde! Ať prostě jsou! Nebo ne, ne, počkej!

Tak ještě jednou! Vzkazuju jim………že nevim. Ale že jsem tady a když budou potřebovat, budu tady vždycky. 


KATO (*1979)

dříve Deph aka Rigor Mortiz, vlastním jménem Adam Svatoš, narozený v roce 1979 v Praze. V devadesátých letech 20. století se proslavil se svojí rapovou skupinou Chaozz, s níž vydal pět desek. V roce 2002 založil hudební uskupení Prago Union, s nímž sklízí velké úspěchy u hiphopového publika především kvůli svým výjimečným a naléhavým textům. Prago Union vydali zatím pět alb: 

Kato nahrává své desky ve vlastním studiu Strojovna, ve volném čase staví kola a klábosí s kamarády. Svůj nick Kato převzal ze série filmů s Petrem Sellersem Růžový panter. Sám o tom říká, že je jako japonský sluha inspektora Clouseaua, který vždy vyskočí nečekaně a ze zálohy. 

Adam Svatoš patří mezi nejlepší české současné básníky. Ač to vypadá, že přichází z ulice, jistě o něm ještě uslyšíme.

Nahoru
Je vám více než 18 let?
Tak pojďte dál!