Je to v podstatě metamfetamin, u nás známý jako pervitin, ve světě jako crystal meth nebo Czech speed. V Jihoafrické republice se však rozšířil teprve zhruba před patnácti lety. Stal se drogou chudého muže. Drogou obyvatel přelidněných jihoafrických slumů, kde padl na extrémně úrodnou půdu nevzdělaných, nezaměstnaných a frustrovaných barevných obyvatel. Nejenže kvůli němu stoupá obrovským tempem kriminalita, ale může velmi rychle zničit celé generace. Už třeťáci v místních školách vědí, jak si ho připravit z toho, co dům dal. Díky zvuku, který tato droga vydává při prudkém zahřátí, jí nikdo v Kapském Městě neřekne jinak než TIK.
Prolog
Kdo z nás Evropanů by se netěšil do Kapského Města. Sice jsem se hrozil šíleně dlouhého letu na jižní polokouli, ale jako každý turista jsem byl zvědavý na to, co se tam dá vidět. Tučňáci, lachtani, delfíni, Kruegerův národní park a mys Dobré naděje, kde se setkává Atlantik s Indickým oceánem. Na obloze Jižní kříž… V neposlední řadě jsem se těšil, že zjistím, zda voda vypouštěná z vany opravdu odtéká do výlevky opačným směrem než u nás. Naší fyzikářce jsem stejně nikdy nic nevěřil. Ale v tomhle měla pravdu.
Maria už skoro vůbec nespí a o to usilovněji se modlí. Bože dej, ať Sam něco provede a zavřou ho do vězení.
Má cesta byla bohužel pracovní a krátká, takže jsem skoro nic neviděl. Od rána do večera nic než práce. A po práci pak kvůli bezpečí nemůže člověk vyjít sám ani z hotelu. Rozmlouvali mi to jak místní, tak i zaměstnavatel. Až poslední den před nočním odletem do Prahy jsem měl volno a šéf mi objednal osobního řidiče, který měl za úkol odvézt mě, kamkoli si poručím. Před hotelem mě ráno čekal zavalitý sympatický černoch, který se představil jako August. Byl to rodák z Kapského Města a znal město i okolí jako své boty. Měl na mě dávat pozor a být mi ve všem nápomocen. Nebyl jsem jistě jeho nejváženější zákazník. Jak se později zmínil, byl i osobním řidičem a průvodcem Leonarda di Capria.
Plnil všechna má přání. Hostil mne, vysvětloval historii města, smlouval za mě na trhu, upozorňoval na místní zvyklosti a opravdu mě chránil. Splnil mi v podstatě vše, až na jednu výjimku. Podél dálnice se táhly nekonečné lány chatrčí z vlnitého plechu, igelitu a pneumatik. To mne zaujalo a já tam za každou cenu chtěl zajet, abych uviděl autentickou tvář jižní Afriky. August šlápl na plyn a suše odpověděl: „Tohle je slum, chápeš? Stačí tam jenom vjet, a jsme mrtví.“ Zeptal jsem se proč. Chvíli bylo napjaté ticho a pak se můj průvodce rozpovídal: „Řeknu ti jeden příběh, který se trochu týká i mě. Jedna moje vzdálená sestřenice přesně tady v tomhle slumu zavraždila před šesti lety svého nejmladšího syna.“ Napadlo mě, jak může máma zabít své vlastní dítě, které porodila, ochraňovala a vychovávala. Vždyť skoro všude jsou takové matky vyloučeny ze společnosti a stávají se párii! Tahle ale ne.
Chvíli zůstala stát u dveří a zkoumala své pocity. Ale necítila nic. Jen vyčerpání a úlevu.
Maria
Kdo chce pochopit její příběh, musí se přesunout z trendy barů a moderních nákupních center Kapského Města, metropole patřící k jednomu z nejkrásnějších míst světa, až do jeho přeplněných předměstských čtvrtí a chýší na východ od Stolové hory. Tam vyhnal jihoafrický apartheid v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století všechny barevné obyvatele. Vyrostla zde i Maria Nyembe, Augustova sestřenice. A žije tam dodnes. Ve čtvrti Lavender Hill. August to tam poznal a vyprávěl mi, jak to tam vypadá.Vyprané prádlo vlaje na šňůrách mezi špinavými zdmi, děti běhají kolem popelnic a z otevřených domovních dveří zaznívají nadávky, hádky nebo smích. Kolem svých vytuněných aut na parkovišti okouní pár chlápků – drogových dealerů. Džíny jim visí proklatě nízko, těla zdobí zlaté řetězy a tetování, zrcadlovky na očích metají blesky. Nedaleko od nich se na fotbalovém plácku poflakuje skupinka teenagerů. Drug lords a jejich zákazníci.
Mariin nejmladší syn Sam prý začal brát drogy už ve svých dvanácti letech. Tehdy si toho matka ještě nevšimla. Naprosto přesně si ale vzpomíná na jeden den horkého léta roku 2002, kdy poprvé ucítila ve svém domě povědomý zápach. Jako když na plotně škvaříte gumové medvídky. Maria ten zápach už ve slumu cítila mnohokrát. Sousedka jí jednou říkala, že takhle páchne ta nová droga, co dělá z dětí netvory. Příběh Augustovy sestřenice je typickým příběhem lidí ze slumu. V dětství ji pohlavně zneužíval nevlastní strýc, oba předchozí manželé ji týrali a u nikoho nenalezla zastání. Její současný muž se živí jako hlídač parkoviště a ona pečuje o přestárlé v domově důchodců. Oba jsou zaměstnaní a možná právě proto byl jejich byt ve slumu netypický. Upravený, čistý a dobře zařízený. Hezký nábytek, televize, přehrávač, cédéčka s gospelovou hudbou, květiny a prosluněný zadní dvorek s přístavkem, před nímž Maria ráda vysedávala a hleděla do nebe.
Tik
A najednou tenhle zápach. Začala prohledávat byt. V pokoji svého nejmladšího syna Sama, kterému bylo tehdy čtrnáct let, našla skleněnou dýmku, vyrobenou ze staré žárovky. A uvnitř ní připečené zbytky jakéhosi prášku. Tiku.
Vyrábí se jednoduše doma z přísad, jako jsou například kyselina z autobaterie, jed na krysy, čistící prostředek na sanitární zařízení, jed na mravence, tekutý písek na nádobí a rozmělněný parfémovací závěs do záchodové mísy. To vše se promíchá, zahřeje nad plamenem a krystalická substance, která po odpaření zbyde, se z povrchu pánve seškrábe a pak inhaluje brčkem ze skleněné baňky. Následné škody na plicích a mozku jsou neuvěřitelně zhoubné. Jedna dávka stojí v přepočtu kolem čtyřiceti randů, tedy méně než sto českých korun. Kdo kouří tik, cítí se jako superman. Kdo kouří tik, nepotřebuje spánek. Kdo kouří tik, potřebuje sex.
Ve městě přibývá přepadení chodců, hlavně turistů, kvůli několika randům. Ve školách chlapci napadají a sexuálně obtěžují spolužačky. Kriminalita nezadržitelně stoupá. Odborníci odhadují, že na předměstích Kapského Města pravidelně kouří tik více než čtvrt milionu mladistvých. Sam vždycky popíral, že by bral jakékoli drogy. A máma mu věřila. Vždycky jí všechno říkal.
Každý večer spolu vařili jídlo. Ale najednou Sam neměl náladu ani na klábosení, ani na vaření. Byl podrážděný, flákal školu, zamykal se ve svém pokoji. Když mu jednoho dne Maria nechtěla dát peníze, rozbil Sam ze vzteku okno. Brzy poté přestal chodit do školy úplně. Potloukal se s kamarády po slumu a domů se chodil jenom vyspat anebo najíst. Když mu Maria přestala definitivně dávat peníze, prodal Sam sváédéčka. Pak fotbalový míč. Následovaly kalhoty, košile, boty. Začal okrádat rodiče. Nejprve jim vykrádal drobné z peněženek. Pak začal krást jejich oblečení, nádobí, příbory a další věci z bytu. Když Maria jednoho dne otevřela dveře do koupelny, zjistila, že ze zdi jsou vyrvány veškeré vodovodní baterie.
Sam
V té době se Maria s manželem snaží se synem mluvit. Šestkrát podá oznámení na policii kvůli krádežím. Syna pokaždé po několika dnech propustí s tím, že se mu nedá nic dokázat. A do léčení z drog ho prý nikdo nemůže nutit. Když mu matka konečně sežene místo v odvykacím centru, Sam se tam vůbec nedostaví. Její manžel začne pít. A Marii už zůstává jenom Bůh. Je praktikující křesťankou a jedinou útěchu nachází v modlitbě. Modlívá se i v noci, když čeká, až se Sam vrátí domů.
V domech a chatrčích na předměstích, kde žijí barevní, v tu samou dobu bojují se svými zdivočelými syny tisíce matek. Tik má v hrsti celou jednu generaci. A téměř vždy jsou to matky, které se se svými syny-narkomany musejí vypořádávat samy. Otcové většinou pijí anebo už dávno vzali do zaječích. Mnoho žen si dokonce ukrývá svůj skrovný majetek u sousedů, aby jim synové nemohli doma nic ukrást. Stává se, že zfetovaní výrostci chtiví sexu jej požadují i po vlastních matkách. Těmto ženám nezbývá než u sebe neustále nosit nůž na obranu před svými dětmi.
Atmosféra předměstí je prosycená strachem a násilím a jen málo lidí má odvahu se gangům a celé situaci postavit čelem. Stát a policie nejsou v tomto ohledu autoritou, kterou lze požádat o pomoc. Mnoho policistů spolupracuje s dealery a ženy, které si stěžují na své syny, nikdo nebere vážně.
Se synovou narůstající drogovou závislostí se pro Mariu stává vlastní byt vězením. Sam se přestěhoval do kůlny na dvorku, kam ho matka vyhnala poté, co ji napadl nůžkami. Byt zabarikádovala a pokaždé , když z něj odcházela, brala si své poslední ošacení v kufru s sebou. Ale Sam se do bytu vždycky dokázal nějak dostat.
Nakonec se díky své vyzáblosti protáhl i okenní mříží. V noci býval slyšet ze zadního dvorku jeho řev, že všechny pozabíjí. Maria už skoro vůbec nespí a o to usilovněji se modlí. Bože dej, ať Sam něco provede a zavřou ho do vězení. Pořád svého syna miluje a chtěla by mu pomoci a promluvit s ním. Za celý svůj život v podstatě nepoznala, že by na ní někomu záleželo, ale se svým synem to chtěla mít jinak. Tu a tam se stávalo, že si s ním promluvila a prosila ho, aby šel na terapii, ale on její návrhy odmítal. Křičel pak, že ho nemá ráda, když mu nechce dávat peníze.
Když zoufalá Maria předstoupila před soud, prohlásil o ní znalec z oboru psychologie, že pravděpodobně není morálně vina. Jak soud, tak i její život dávaly jejímu utrpení za pravdu.
Vražda
August vzpomíná, jak v noci 11. září 2007 Sam zdemoloval celý zbytek jejich domu. Maria nezamhouřila oka. Rozhodla se, že Sama ještě jednou poprosí, aby s drogami přestal. Když její manžel nazítří ráno odešel do práce, vydala se za synem. Proč s sebou z domu vzala šňůru na prádlo, to už nedokázala později u soudu vysvětlit.
Vešla do kůlny, Sam ležel na posteli a spal. Jako v transu uvázala z provazu smyčku a tu dala synovi kolem krku. Druhý konec šňůry přehodila přes rám postele. Pak za provaz zatáhla. Nejprve jen zlehka. Sam se probudil a zmateně se na ni podíval. Požádala ho, aby s ní mluvil. Aby ji konečně poslouchal. On jí slíbil, že ji poslouchat bude. Ale Marii náhle došlo, že tohle slyšela ve svém životě nesčetněkrát.
Od matky, od svých manželů a bohužel i od Sama. A věděla, že ta věta nic neznamená. Vůbec nic. Přitáhla provaz. Sam začal kolem sebe mlátit. Pod ruku se mu dostal kus dřeva, ležící vedle postele, kterým začal svou matku bít. Měl sílu a údery byly bolestivé. Byl už to přece jenom téměř dospělý muž a ještě k tomu byl prakticky neustále sjetý tikem. Ale Maria se zapřela celým svým tělem a utahovala provaz víc a víc. A náhle Samovi laťka vypadla z ruky. Nastalo ticho. Maria pustila šňůru, zavřela oči a poprosila Boha o odpuštění.
Potom se vrátila do domu, připravila si koupel a naslouchala tichu v domě. Poprvé po několika letech neslyšela křik a nadávky. Teď už ji nikdo rušit nebude, tím si byla jistá. Když se omyla a oblékla, ještě jednou se vrátila do kůlny za domem. Její syn ležel na posteli. S hlavou zabořenou do polštáře a rozhozenýma rukama vypadal jako dítě, které si tak dlouho hrálo, až usnulo vyčerpáním. Šňůra kolem jeho krku nebyla v šeru kůlny téměř vidět. Chvíli tam zůstala stát. Pak za sebou zavřela dveře a odešla do práce. Ještě téhož dne se sama přihlásila na policii s tím, že zavraždila svého syna. Že už nemohla dál. A že je jí to moc líto. Poté se rozplakala. Odvedli ji do cely a hlídali, aby se nepokusila o sebevraždu.
Symbol
Její čin šokoval celé okolí. Na vraždy jsou zde sice všichni zvyklí, ale aby matka zabila vlastního syna!? Když se však rozneslo, že Sam byl silně drogově závislý a své okolí týral, nálada se změnila. Matka z Langy se náhle stala symbolem rozčarování a zoufalství tisíců jiných matek. Lidé uspořádali sbírku na Mariinu kauci.
Jeden z vyhlášených advokátů převzal její obhajobu bez nároku na honorář . Soudní proces probíhal více než rok a městu, které díky pozlátku rádo zapomíná na to, že pro většinu obyvatel se od dob apartheidu až tak mnoho nezměnilo, se naskytl otřesný pohled na sebe sama. U soudu s Mariou svědčilo mnoho matek drogově závislých synů, jimž stát nebyl schopen ani ochoten nijak pomoci. Mariina výpověď dohnala k slzám i samotnou státní zástupkyni. Před soudní budovou stáli demonstranti s nápisy „Maria je oběť, ne vrah!“
Soudili ji na svobodě a ona se ani jednou během té doby neodvážila zajít na dvorek za domem. V noci tam slýchávala kroky. Volala do tmy na svého syna, ale nikdo jí neodpovídal. Připravovala se na to, že celý zbytek života stráví za mřížemi. Vraždila a chtěla za to nést odpovědnost.
Nakonec ji však neuvěznili. Od soudu odešla s podmínkou a trestem 300 hodin veřejně prospěšných prací. Soudkyně v závěrečné řeči prohlásila, že na tento čin musí být nahlíženo v kontextu jejího obrovského zoufalství. A že nyní je Mariinou povinností vyjít mezi lidi a burcovat je. Že jejím poselstvím musí být slova o tom, že vražda není řešením!
Díky zvuku, který tato droga vydává při prudkém zahřátí, jí nikdo v Kapském Městě neřekne jinak než TIK.
Maria přesně tohle udělala. Přednáší v kostelech, školách a v obecních domech po celé jižní Africe. O Samovi, o sobě a svém boji. Ví, že může pomoci těm, kdo jí naslouchají. Všude, kde přednáší, bývá beznadějně plno. Lidé jí visí na rtech a pokyvují hlavami, když mluví o vyrabovaných bytech a bezesných nocích plných strachu nešťastných matek.. A tleskají, když Maria vyzývá politiky a policii, aby je konečně začali brát na vědomí.
I díky ní je nyní v Jihoafrické republice jednodušší dostat drogově závislé syny do vězení, existuje i více klinik s ambulantní léčbou, kde se mohou narkomani léčit.
Je pozdní odpoledne a zeď na dvorku vrhá dlouhé stíny, když Maria vchází do roky opuštěné kůlny, kam už se nebojí. Stále tam stojí postel, na níž Sam spával, a v oknech se ve větru pohupují záclony, přes které se díval ven. Za zdí dvorku se hádají sousedé a cinkají skleničky. V kůlně je ticho. Maria tam jde vždycky, když se jí zasteskne po synovi. Chodí tam každý den.
Epilog
Když mi to August dovyprávěl, byli už jsme u překrásné písečné pláže. Nemotorní tučňáci občas skočili do vln a ve vodě se okamžitě proměnili v mrštné lovce. Když postávali na břehu, neustále se hladili a vypadalo to, že se líbají. Připadal jsem si evropsky rozmařile, ale zároveň i trochu provinile. Koupal jsem se v oceánu, pozoroval lovící delfíny, chechtající se racky a lachtany, August mi podával čistou osušku a sklenku dobrého místního vína. Svět je prostě nespravedlivej. A já s tím kromě tohoto článku nic nenadělám.
