Jako malé dítě mě všichni šikanovali. Když jsem nebyla zrovna sama, pokaždé na mě někdo útočil: ve škole během tělocviku, ve skautském oddílu, na táborech nebo v pěveckém sboru – v podstatě všude, kde jsem byla mezi vrstevníky. A nikdo z dospělých mi nikdy nepomohl.
Holka na hraně sebevraždy
Když mi bylo devět let, pokusila jsem se zabít, což se mi naštěstí nepodařilo. Jakmile jsem začala chodit na střední, ostříhala jsem si vlasy nakrátko a chodila jen v černém. Díky tomu se ke mně skoro nikdo nepřibližoval, čímž jsem se prakticky vyřadila z třídního kolektivu. Deprese mě v té době neopouštěly ani na chvíli.
Když mi bylo čtrnáct, začala jsem se řezat do rukou. Dělalo mi to jistým způsobem dobře a hodně jsem se pro to nadchla, než to zjistilo okolí. Od té doby jsem se řezala jen na místech, která byla dobře skrytá – pod prsy, na chodidlech a pod kotníky.
Na střední i vysoké škole jsem měla výborné studijní výsledky, vynikala jsem v atletice a přispívala do několika školních novin. Přesto jsem často myslela na sebevraždu. Před spaním jsem po hrstech polykala sedativa jako Tylenol PM a nařezávala si žíly, ale dávala jsem si pozor, abych nezačala prudce krvácet. Řezala jsem se na různých místech znovu a znovu a ztrátu krve jsem brala jako náhražku prášků na spaní, které nikdy pořádně nezabíraly.
Pomoc jsem hledala i u profesionálních terapeutů. Jejich reakce byly celkem vtipné: někteří vše sváděli na mého negramotného otce, jiní mě chytali za ruku a říkali, že jsem na deprese moc krásná, další během mého vyprávění usínali. Když mi bylo šestnáct, musela jsem dokonce jedné starší terapeutce vysvětlovat, co je to náboženství Wicca a co obnáší bisexualita, protože ani jedno neznala.
Terapie byly zkrátka naprosto k ničemu a já s postupem času ztratila chuť hledat v našem městě normálního psychologa, který by mi porozuměl a dokázal alespoň trochu pomoct.
Vyzkoušela jsem i nějaké byliny, ty mi ale nijak zvlášť nepomohly, a šest různých antidepresiv, a ani ty mi potřebnou úlevu nepřinesly. A co bylo horší, na prášcích jsem nemohla normálně fungovat a psát – jen jsem se celý den motala, jako bych byla opilá. Po nějaké době jsem je raději vysadila.
Rada od profesorky: Vyzkoušej konopí
Při studiu na vysoké jsem přestala přemýšlet nad tím, jak zlepšit svůj stav, a místo toho jsem se soustředila především na to, aby si mě okolí nevšímalo. Přesto mě jeden člověk prohlédl – jednalo se o profesorku, která u nás přednášela o tvůrčím psaní. Jednou si mě vzala bokem a bez okolků mi řekla, že bych na deprese měla vyzkoušet konopí.
Trávu jsem v životě párkrát vyzkoušela, ale nikdy mi moc nesedla, navíc jeden z mých bývalých partnerů byl extrémní „hulič“ a zapadal přesně do škatulky líných budižkničemů, protože tak jsem si tehdy představovala pravidelné uživatele. A díky vzpomínce na pár spolužáků ze střední, kteří po čtyřech letech každodenního pokuřování vypadali, že neumějí do deseti napočítat, jsem byla pevně přesvědčená, že tráva lidem škodí a má zhoubný vliv na intelekt. O to víc mě překvapilo, že mi ji doporučila tak vzdělaná osoba, která ji navíc podle vlastních slov užívala pravidelně a dlouhodobě.
Dala jsem tedy na profesorčinu radu a rozhodla se konopí znovu vyzkoušet. Nejprve jsem si musela vybudovat jistou toleranci, než mi každodenní užívání přestalo bránit v normálním fungování – to trvalo asi tři týdny. Během té doby jsem se dostala ze stavu, kdy jsem většinu dne jen ležela na gauči a byla fyzicky unavená (psychicky jsem se ovšem cítila dobře), až do stavu, kdy jsem mohla znovu fungovat zcela normálně (a cítila jsem se čím dál lépe). Najednou jsem dokázala bez problémů hovořit s lidmi a nebudila jsem se uprostřed noci s obavami, že jsem se někde ztrapnila.
Co na to lékař?
Konopí mi svými účinky trochu připomíná Xanax, který se užívá zejména při náhlých záchvatech paniky. Když na mě takový záchvat přicházel, párkrát jsem si potáhla z dýmky a během několika málo minut jsem byla zase klidná a znovu dokázala uvažovat racionálně. Na rozdíl od Xanaxu ale konopí nemá závažné vedlejší účinky a nedá se jím smrtelně předávkovat.
Vzhledem k tomu, že žiju ve státě Michigan, kde je konopí k léčbě již pět let legální, mám k němu přístup přes svého lékaře. Neužívám ho ovšem oficiálně na zvládání depresí, protože chronické deprese ani posttraumatická stresová porucha (známá i v České republice pod zkratkou PTSD – pozn. red.) u nás nepatří do seznamu povolených diagnóz, na něž je možné konopí předepisovat, i když se zdá, že by je zákonodárci mohli do seznamu zařadit ještě letos.
Naštěstí „díky“ tomu, že trpím i chronickou bolestí karpálních tunelů a především zad v důsledku vážného poranění meziobratlové ploténky, mám nárok na konopí k léčbě i za současných podmínek. Když jsem svému lékaři přiznala, že konopí užívám nejen na bolest, ale zejména na potlačení depresí, úzkostných stavů a nespavosti, vyjádřil svůj podiv nad tím, že je pořád ještě nelze předepisovat i na tyto obtíže, když pacientům očividně pomáhá. Kolik lidí, co na tom jsou s depresemi podobně jako já, stále nemá legální přístup ke konopí, i když by jim mohlo tolik pomoci?
I věda je na naší straně
Mezi odborníky i veřejností dlouhou dobu převládal názor, že deprese jsou důsledkem užívání konopí, a to proto, že podle statistik depresemi trpí mnoho uživatelů této rostliny. Nicméně po detailním prozkoumání dostupných statistik a studií se jako mnohem pravděpodobnější jeví vysvětlení, že většina lidí s depresemi a PTSD užívá konopí právě proto, že jim účinně pomáhá zvládat projevy těchto diagnóz.
Věda navíc opakovaně vyvrací (ostatně nikdy nepotvrzenou) teorii o přímé spojitosti mezi konopím a vyšší pravděpodobností rozvoje duševních poruch. Stejně tak neexistuje žádný důkaz na podporu tvrzení, že čím více lidí užívá konopí, tím roste počet duševně nemocných.
Ve skutečnosti je tomu právě naopak – studie z posledních let dokazují, že uživatelé konopí trpící těžkými depresemi nacházejí v konopí potřebnou úlevu od těch nejhorších symptomů. V loňském roce byla publikována analýza se závěry, podle nichž konopí pomáhá lidem s PTSD účinněji než extrémně silné a návykové medikamenty, a to zejména při zvládání hlavních příznaků onemocnění, jakými jsou například úzkostné stavy, takzvané flashbacky (znovuprožívání nepříjemné události), nespavost a stres.
Jiná studie z loňského roku měla ještě neuvěřitelnější výsledky, které ukázaly, že ve státech s legální konopnou léčbou dochází k výraznému poklesu sebevražd mezi mužskou částí populace a u lidí s diagnostikovanými duševními poruchami.
Ti z nás, kdo trpí duševními poruchami, se často bojí svěřit okolí i svému lékaři. Faktem je, že je mezi námi spousta takových, kdo nikdy nebyli diagnostikováni, natož oficiálně léčeni. Domnívám se, že by pro ně i pro celou společnost bylo nejlepší, kdyby konopí bylo legální. Aby všichni, kdo mají podobné obtíže jako já, měli co nejsnadnější přístup k opravdu účinnému léčivu, jež jim dokáže poskytnout potřebnou úlevu a klid bez nežádoucích účinků, jakými se vyznačují farmaceutika.
Zdroj: ladybud.com
Překlad: Lukáš Hurýsek
