Emeritního profesora Harvardovy univerzity zastihl publicista Joe Dolce krátce po zveřejnění Brooksova článku a z jejich povídání vznikl následující rozhovor.
Pane doktore, jaká byla vaše první reakce po přečtení Brooksovy sžíravé kritiky konopí?
Pomyslel jsem si, že David Brooks, který jinak působí jako nadprůměrně inteligentní člověk, se velmi mýlí v tom, co si myslí, že o konopí ví. Jeho názory očividně vycházejí ze starých a zkompromitovaných zdrojů a na celou problematiku nahlíží z dost omezeného úhlu. Mnoho souvislostí mu přitom uniká a já jen doufám, že o jiných tématech píše zasvěceněji a vychází z ověřených faktů.
Začněme tedy pěkně od začátku – Brooks v úvodu tvrdí, že všichni jeho přátelé přestali užívat konopí po dokončení vysoké školy, jako kdyby se mělo jednat o nedospělý a nezodpovědný zlozvyk.
Podle mého názoru je pravdou, že většina uživatelů dříve nebo později s konopím přestane. Neděje se tak ovšem proto, že by to začali považovat za škodlivé a nezodpovědné, ale proto, že jim v dospělosti většinu času zabírají manželské povinnosti a výchova dětí. Případně mají tu smůlu, že chodí do práce, kde se dělají testy na drogy.
Na druhou stranu, když mladí lidé po do dosažení dospělosti s konopím skončí, nikdy neobjeví jeho skryté výhody ve srovnání s jinými rekreačními drogami. Například ve srovnání s alkoholem jasně vítězí – není po něm kocovina, neškodí zdraví, z dlouhodobého hlediska stojí mnohem méně peněz a ani nadměrná konzumace nemá tak devastující dopad na uživatele i celou společnost.
Během poslední dekády se také čím dál tím jasněji ukazuje, že konopí má významné léčebné účinky a potenciál pomáhat lidem stejně či lépe než běžná farmaceutika, na rozdíl od nichž je takřka netoxickým léčivem.
Třetí možné využití je v současnosti hodně podceňované a dosud neprobádané. Já ho nazývám obohacení: všichni víme, že po inhalaci konopí chutná skvěle i jídlo, které bychom za normálních okolností za kdovíjakou delikatesu nepovažovali. Podobně dokáže obohatit hudební, obrazový nebo sexuální zážitek. Vezměte si třeba Allena Ginsberga a jeho zkušenost s Cézannovým obrazem.
Myslíte tu z roku 1965 při návštěvě Paříže?
Ginsberg byl pravidelným uživatelem a měl komplex z toho, že nedokázal pořádně ocenit Cézannovu tvorbu, zatímco jeho přátelé Cézannova díla bezmezně obdivovali. Rozhodl se tedy, že před návštěvou Národního muzea moderního umění vykouří jointa, a najednou viděl jeho obrazy ve zcela jiném světle. A co bylo z mého profesního hlediska snad ještě zajímavější – od té doby je takto vnímal, i když nebyl pod vlivem konopí.
Mnoho lidí má s konopím podobné zkušenosti a nemusí se nutně jednat o změněný pohled na umění. Jeden z mých nejbližších přátel, světoznámý astrofyzik Carl Sagan ho používal jako katalyzátor myšlenek, jenž ho inspiroval při psaní.
Pod pseudonymem Pan X publikoval esej v mé knize Marihuana: zakázaná medicína, v níž popsal zážitek z jedné noci, kdy se zkouřený sprchoval se svou ženou a během krátké doby se mu podařilo rozvinout myšlenky na jedenáct různých esejů o původu rasismu z pohledu Gaussova rozdělení pravděpodobností. Ty poté využíval při lektorské činnosti a začlenil je do svých přednášek a odborných publikací.
Brooks mimo jiné považuje konopí za mladický vrtoch, vy sám jste ale začal kouřit až ve třiačtyřiceti letech, je to tak?
V šedesátých letech jsem působil jako psychiatr na Harvardově lékařské fakultě a spousta lidí v mém okolí tehdy užívala tuto „nebezpečnou drogu“. Když si vedle mě někdo zapálil, začal jsem ho poučovat o všech možných zdravotních rizicích a radit, aby s tím urychleně přestal – a byl jsem ve své nevzdělanosti tak arogantní, že byste ze mě mohli udělat rovnou šéfa protidrogové policie.
Po nějaké době jsem si začal všímat čím dál tím zřetelněji, že tito lidé nevypadají jako problémoví a společensky nefunkční jedinci. Musel jsem si položit otázku, zda se můj negativní postoj ke konopí zakládá na vědeckých a lékařsky ověřených předpokladech. Navštívil jsem proto univerzitní knihovnu a snažil se přijít na to, proč je vlastně ve Spojených státech kvůli této rostlině zatýkáno kolem 300 000 převážně mladých lidí ročně, z čehož takřka devadesát procent za pouhé přechovávání (posledních patnáct let se toto číslo pohybuje kolem 800 000 ročně).
Z toho, co jsem objevil, mě zamrazilo a došlo mi, že jsem celý život žil v bludu. Marihuana není toxická a nebezpečná droga. Ve skutečnosti je extrémně netoxická a její farmakologické vlastnosti nikdy neměly být důvodem pro prohibici a masivní zatýkání lidí, z nichž mnoho doplatilo na tuto kriminalizaci zničenými kariérami a životy.
Celá problematika mě fascinovala a samozřejmě jsem si účinky konopí chtěl vyzkoušet na vlastní kůži. Rozhodl jsem se ale posečkat do té doby, než vydám výše zmiňovanou knihu – v případě jejího úspěchu (který předčil všechna očekávání) jsem totiž očekával, že budu muset hovořit před mnoha komisemi a legislativními orgány a nechtěl jsem, abych byl jako uživatel nařčen z podjatosti. Poprvé jsem tedy konopí užil až v roce 1973 a užívám ho dodnes.
Podle Brookse konopí vede ke vzniku závislosti u jednoho ze šesti teenagerů.Já bych vůbec netvrdil, že je návykové, ani jsem nikdy nenarazil na vědecký důkaz toho, že by mělo být. Závislost vzniká na drogách jako alkohol, tabák, heroin a dalších, ovšem ne na konopí. Samozřejmě existují lidé, kteří ho užívají od rána do večera, což je přinejmenším nevýhodné – ráno se zkouří, ale v průběhu dne účinek opadá. Přesto se nejedná o závislost v pravém slova smyslu, protože ve chvíli, kdy se tito lidé rozhodnou zvyk omezit nebo zcela přestat, nebudou trpět abstinenčními příznaky. Někdo může mít pár dní špatnou náladu a lehce se rozčílit, ale to je zhruba vše a nemá to nic společného se syndromem z odnětí drogy.
Co si myslíte o tvrzení, že „kouření konopí a řízení auta je nejlepší cestou do hrobu“?
Stoprocentně souhlasím s tím, že pod vlivem THC by člověk neměl sedat za volant. Před řízením bych nedoporučoval užívat žádné psychoaktivní látky se sebemenším vlivem na rychlost reakcí. Přesto je nutné rozlišovat mezi typickým opilým řidičem, který schválně překračuje povolenou rychlost, drží volant jednou rukou a absolutně nemá nad svým vozem kontrolu, a mezi zkouřeným řidičem, který se drží v pomalém pruhu, svírá volant oběma rukama a jede krokem. To stále neznamená, že u něj není vyšší riziko nehody – takový řidič se může klidně zakoukat do krajiny a narazit do sloupu. Považuji ale za nutné upozornit na to, že zkouřený řidič představuje řádově mnohem menší nebezpečí pro sebe i pro okolí než řidič opilý.
Mladým lidem užívajícím konopí se dle článku v New York Times snižuje IQ a zhoršují se jejich kognitivní schopnosti.
Obě tato tvrzení jsou naprosto nesmyslná. Moc rád bych na vlastní oči viděl analýzy a data, ze kterých vychází. Věnuji se těmto otázkám celkem dlouho a dosud se mi nepodařilo objevit žádný věrohodný výzkum, který by to dokazoval. Brooks možná neví, že většina starších studií, jež byly financovány stoupenci prohibice ve vládách, byla v pozdějších letech vyvrácena.
Na závěr Brooks navrhuje, že „vláda by měla podporovat vyšší hodnoty, jako je trávení času v přírodě, a bojovat proti přízemním věcem, jakým je kouření marihuany.“
Možná by mu to tak vyhovovalo, ale mně a spoustě dalších nikoli. Já mám rád přírodu i konopí. Rád se pohybuji mezi realitou a změněným vědomím. Konopí přináší jemnou změnu vnímání okolního světa a pomáhá nám vnímat věci i lidi z jiné perspektivy, která je velmi důležitá.
Zdroj: mademan.com
