O dalšim sprostym nápisu, o Laďovi, co neni auto, o Messerschmittovi, kterej nefunguje, a o dvou vyjedenejch lógrech
XXIII.
„KURVY“ A zase! Přes celou fasádu bylo nasprejovaný jenom to jedno nechutný slovo. Trochu nakřivo, ale tentokrát bez chyby. Věděli jsme, kdo to byl. Ale co z toho?
„Znova to přetřeme, přestane ho to bavit.“
„Já bych mu rozbil tlamu,“ zatínal pěsti odhodlaně Hruška. Majzl si jen odplivnul a podal mu litr.
„Kup novou barvu.“
„Chlubil ses nějakym Ministrem, kterej nás týhletý mlátičky zbaví. Jsi už totálně vyměk, nebo co? Já nic bílit nebudu.“
Majzl se na mě díval trochu udiveně. Jako že ty? Zrovna ty? Jseš měkota a starej humanista, tak do čeho se pouštíš. Pravda byla, že se mi jenom nechtělo znova malovat.
„Taky mě to sere. Zrovna dneska má přijet Laďa. Co pak o mně bude vyprávět doma. To zas bude vostuda po celym příbuzenstvu!“
„Jaká Laďa? To je tvoje nový auto?“
„Ne, to je můj bratranec. Už se na nás celej třese. Jeho rodiče maj tajnou palírnu. Vždycky přiveze hromady chlastu a je s tim děsně nevodbytnej. Začínám mít strach.“
Laďa dorazil už krátce po obědě. Byl to vytáhlej vejrostek se silnejma dioptrickejma brejlema. Klátil se zleva doprava houpavou chůzí a mluvil tak strašnym dialektem, že mu nerozuměl ani Majzl, přestože k nim prej v dětství jezdil na celý prázdniny. Na zádech měl těžkej baťoh, a když ho sundaval, významně to zacinkalo. Taky tam měl kromě spacáku jenom chlast, nekonečně hodně chlastu. Vůbec ho nezajímalo, že je v našem lokále, a bezostyšně začal ty svoje poklady rovnat podle velikosti na bar.
„Nejdříve musíte všechno koštnout a pak dáme litránek. Začneme vínem nebo kořalkou?“
„Já bych začal kořalkou a skončil taky kořalkou,“ navrhoval Hruška. „Do toho dáme pár prásečků a vypadá to, že se nám vyvíjí zdařilej večer.“
„Hruško, ty jseš normální parazit. Tady se jeden může přetrhnout, aby si vydělal na skromný živobytí, ty jseš denně zhulenej nebo zlitej a v podstatě tě to vůbec nic nestojí!“
„Ty vole já taky pracuju! Jezdim přece s ještěrkou.“
„To bych chtěl vědět kdy, když se věčně válíš tady.“
„Neřikám, že se předřu, ale do práce chodim, že jo, Bedřichu, potkáváš mě přece?!“
„No jasně, Pepiku, neboj. Jen si klidně šetři síly na stáří, kdo hodně pracuje, život si zkracuje, ostatně taky kam se dá hnát na ještěrce, že?„
Bedřich si s Hruškou vždycky notovali. Každej dělal v jiný fabrice a každej dělal stejný hovno. Bedřich byl akorát možná víc rafinovanější. Hruška toho moc nevymyslel, maximálně uplatil vrátnýho konopím, aby si to mohl sypat do čaje. Prej proti blbnutí. Zato si občas nevšimnul, že Pepik mizí z práce už před obědem a někdy tam nedorazí vůbec.
Bedřich dělal v teplárně a nejradši měl noční. Za celou dobu, co tam makal, prej během noční opravdu pracoval jen dvakrát. Jinak má ve skříni nafukovací matraci, vždycky si ji večer napumpuje, hodí na stůl a ráno má vyděláno jeden a půl násobek normálního platu. Syčák. Samozřejmě ne všechny noční prochrápe. Často se přimo na hale konaj divoký večírky, chlastá se a griluje. Jen se prej nesmí zapomenout omotat mokrym hadrem požární čidlo a otočit jinam bezpečnostní kamera. Taky se prej kolem teplárenskej bloků jezdí pravidelnej noční závod na ještěrkách, kterýho se Bedřich samozřejmě taky účastní. Všichni to berou děsně vážně, zapisujou se dlouhodobý stavy, trénuje se na zlepšení, na nástěnkách v šatně visí tabulky s časy. Ale jinak se tady čas zřejmě totálně zastavil.
XXIV.
Laďa se dostal docela rychle do nálady
„Dáte mi taky nějaké to vaše hulení? Nikdy mi to nic nedělá. Párkrát jsem to zkoušel u nás na bečce, ale nebyl tam vůbec žádnej efekt. Třeba mate nějakej lepší kósek, co?“
„Tak to si piš.“ Hruška byl ve svym živlu. Konečně mohl uplatnit svoje hluboký, odborný znalosti. „Mám tady Messerschmitta. Takovej prvotřídní éroplán. Budeš lítat eště zejtra.“
„Něco s láskou pěstovanýho, jo?“
„Ne, to je s láskou pašovaný, vole, to je Messershit!!!“
Laďa se vrhnul na pečlivě ubalenýho jointa a začal nezřízeně tahat, až si kolem sebe vytvořil hustou dýmovou clonu. Prej ať se nezlobíme, ale rozhodně nemá v plánu s náma kolovat, protože přece máme hulení dost, a navíc mu to přijde trochu nechutný. Majzl jen odevzdaně kroutil hlavou a šel radši obsluhovat další hosty, aby se nemusel dívat, jak se mu tady likviduje bratranec. Ale žádná likvidace se zřejmě nekonala. Laďa se začal vztekat, co jsme mu to dali za béčkovou třídu, že vůbec nic necejtí a ať mu z toho éroplánu radši uvaříme čaj, že vlastně moc hulit ani neumí. Hruška mu pro jistotu uvařil mlíko, protože když už má svoji nejlepší značku takhle prznit, tak ať to aspoň stojí za to. Sobě si výjimečně uvařil taky.
Laďa to do sebe jenom vyklopil. Pak zas stál jak na trní a mrmlal, že zase nic a že teda zlatej chlast. Pro jistotu pak ještě vyrval Hruškovi jeho hrnek a dopil i jeho porci. Lžičkou si pak vyšťoural všechnu tu vylouhovanou trávu, a než jsme mu v tom stačili zabránit, sežral ji se slovy: „Když silný kafe, tak i s lógrem.“
„Tak co? Kotel, ne?“ sondoval trochu nejistě Majzl.
„Prý éroplán. Dyť to nic nedělá. Nevím, jak vy, ale já si dám radši tu svoju slivovicu.“ Pro slivovicu už ale Laďa nedošel. Najednou ztuhnul a z očí mu pomalu vyskakovaly panenky. Zavrávoral a chytil se v poslední chvíli desky stolu. Několik minut tak stál a naprázdno polykal. Pak si kleknul na zem a lapal vytřeštěně po dechu.
Majzl se vrátil k baru a zděšeně si ho prohlížel ze všech stran. „Co jste s nim udělali, vy pitomci?“
„Já nic,“ dával Hruška hned ruce před sebe na obranu. „Ten kretén všechnu tu trávu sežral. Mesíka! Rozumíš, ten bude mít kotel eště za tejden.“
Laďa už mezitim ležel na zemi. Stále jen vytřeštěně zíral a lapal po dechu. „Slyšíte to moje srdce?“ šeptal jak těsně před smrtí. „To srdce, jak tluče? To musí bejt slyšet až k vám.“ Přes hukot Bedřichovy hudební produkce jsme Laďovo srdce opravdu neslyšeli.
„To chce jenom malinko rozdejchat,“ mávl rukou Hruška.
„Musí ven, na vzduch, dělejte, vytáhnem ho,“ řval na nás hystericky Majzl. a aby nemusel čekat, až se někdo z nás odhodlá mu pomoct, popadl svýho bratrance do náručí jak přerostlý mimino a vyvláčel ho ven na ulici. Laďa se cejtil asi fakt docela bídně, protože začal žadonit, ať mu zavoláme sanitku.
„Kravina! To by byl totální průser, rozumíš? Musí to rozdejchat,“ křičel vystrašeně Hruška při představě, co se stane, až praskne, že je to vlastně tak trochu jeho pašovanej matroš, co to způsobil. Nenapadlo ho nic lepšího než popadnout kýbl se studenou vodou a vychrstnout to na ležícího Laďu. Ten teď nejenže nemoh dejchat, ale navíc byl totálně promočenej.
Tak jsme tam nad nim dál tak nějak bez nápadu stáli a Majzl byl nervní jak prase. Hruška ze sebe blekotal trapný vtípky, jako že sranda musí bejt i nad umírajícím kamarádem, a já jsem marně hledal v mobilu návod na správnou stabilizovanou polohu, protože přes všechna absolvovaná branná cvičení jsem si na ni prostě nemoh zaboha vzpomenout.
Vlastně jsem se za ten telefon spíš jenom skrejval, protože po našem dejchánku se mi chtělo pořád hrozně tlemit, což mi vůči Laďovi nepřišlo zrovna moc fér. Laďa ale naštěstí ještě pořád žil, i když tak nějak divně lapal po dechu. Přišlo mi to najednou všechno jako ve snu. Mokrej ležící Laďa, přiblblý kecy všech okolo stojících, deset slivovic v hlavě a mraky dávek Mesíka v plicích.
Chtěl jsem najednou zase strašně rychle pryč, chtěl jsem začít mávat rukama a vznést se nad všechny ty šedivý baráky, pozorovat projíždějící vlaky, chtěl jsem vidět přijíždějící sanitku, která ukončí trápení nešťastnýho Ladi, chtěl jsem vidět Slunečnici, jak mi mává z toho svýho oprejskanýho balkónu. Měl jsem jasnej pocit, že už jsem se snad dokonce na pár centimetrů odlepil od země. Ale najednou jsem totálně spadnul. Stál jsem pevně nohama rozkročenej na chodníku a totálně střízlivě se díval do žraločích očí. Žralok. Jasně, byl to on. Šusťákový tepláky, vyholená křivá palice a nebezpečně bezcitnej výraz. S opovržením nás zpovzdálí sledoval a pak vešel naprosto bezstarostně do Tunellu.
„Ty vole, to je on! To je ten kretén, co nám sprejuje ty nadávky na fasádu!“ vykřik jsem skoro nahlas na ostatní. „Žralok! Co budem dělat?“
„Zavoláme benga, co jinýho. Chceš se s nim rvát? Viděls tu nereálnou hroudu? Ten nás všechny rozštípe i s lokálem.“ Majzl trochu zklamal.
„Benga? Jsi se zbláznil? Ty nás tady milujou. Kdo ví, jestli ho neposlali oni. Co bys jim asi tak vykládal?!“
„Ty vole, vždyť ten Žralok neví, že my to víme,“ přidal se Hruška.
„Co neví, že víme Hruško? Co to meleš?“
„No neví, že víme, že tu fasádu zprasil on, to je jasný. Přišel si nás jen omrknout. Dneska je tady za normálního hosta, nemusíme se ničeho bát. Aspoň zatím. Máme obrovskou výhodu, protože víme, že to neni normální host, rozumíte. Dem dovnitř, já ho klidně vobsloužím a pak nenápadně přichystám nějaký zbraně. Dřevěný tyče, železný tyče…“
„Hruško, hlavně ho nemlať…“
Laďu jsme chytli mezi sebe, odtáhli ho zpátky do lokálu a uložili do skladu na matraci. Totálně se pozvracel a z Hruškovy sprchy dostal zimnici. Ale žil, a to bylo pro dnešek to hlavní.
