Vzestup a pád
A přitom to kdysi začalo tak slibně. Koncem čtyřicátých let uvedl koncern Sandoz na trh LSD jako experimentální lék Delysid – brzy poté, co švýcarský chemik Albert Hofmann látku syntetizoval a zvláštní shodou okolností objevil její účinky.
Delysid brzy získal značnou popularitu mezi psychiatry a psychology. Věřilo se, že LSD vyvolává stav podobný psychóze a umožňuje tak zdravým výzkumníkům lépe pochopit duševní pochody nemocných. Protože navozená změna vědomí je hluboká a kvalitativní, ale ke zmatenému deliriu má daleko, začali mnozí brzy experimentovat i s jinými způsoby využití.
V rámci psychoterapie umožnila látka pacientům nahlížet na sebe samé jinak. Umělcům a vědcům poskytla inspiraci (či noční můry) a možností se zdálo být nepřeberně. Psychedelické halucinogeny se ocitly na vrcholu slávy. Výzkum běžel na plné obrátky, pořádaly se vědecké konference a dokonce i tisk byl zázračným novým látkám nakloněn.
A pak se to zvrtlo. Látky se začaly šířit i mimo akademickou obec a novináři začali chrlit jeden poplašný článek za druhým. Mocní se cítili ohroženi, protože i oni uvěřili přemrštěným tezím Timothy Learyho, který se z uznávaného psychologa v průběhu pár let proměnil v psychedelického velekněze a pomocí LSD chtěl měnit svět. Americký prezident Richard Nixon označil Learyho za nejnebezpečnějšího muže Ameriky, ale těžko říct, do jaké míry byl ten strach oprávněný.
Utahování šroubků přišlo v USA už začátkem šedesátých let. Nejprve úřady zpřísňovaly regulaci a nakonec LSD postavily mimo zákon s tím, že potenciál zneužití je značný, nadšená očekávání se nepotvrdila a nejsou známy možnosti medicínského využití. Podle tehdejší zprávy amerického Úřadu pro kontrolu drog (DEA) bylo využití LSD v rámci psychoterapie z velké části zpochybněno. Látka ani nepůsobí jako afrodisiakum, nepodporuje tvořivost a nemá trvalé kladné účinky při léčení alkoholiků či kriminálníků. Nevyvolává „modelovou psychózu“ a bezprostředně nevede ke změně osobnosti. Zbytek světa Spojené státy s větším či menším zpožděním následoval.
Cenzura vědy
Halucinogeny sice nezmizely, ale výrobci i uživatelé se uchýlili do ilegality a především kvůli propagandě vrcholící války proti drogám se z LSD v obecném povědomí stalo cosi démonického, na čem vzniká závislost a po čem uživatelé zešílí.
Pokračovat ve výzkumu bylo po desítky let prakticky nemožné. Komplikací nebyla jen extrémně přísná pravidla. Psychedelický výzkum nechtěl nikdo financovat a vědci samotní se zdráhali začínat si něco s látkami se špatnou pověstí, aby si nezničili kariéru.
Ještě před rokem se anglický profesor David Nutt postaral o poprask, když napsal, že současná protidrogová politika dusí vědecký pokrok. Zkoumání látek jako LSD, psilocybin či MDMA je prý kvůli drakonickým zákonům stále takřka nemožné a vědci se stále této oblasti vyhýbají, protože je odrazuje „kultura represe“ a bojí se postihu. Překážky výzkumu označil za politicky (nikoli vědecky) motivované a dodal, že jde o „nejhorší případ cenzurování vědy od doby, kdy katolická církev zakázala práce Koperníka a Galilea“. Za přirovnání se na něj sice snesla sprška kritiky, ale podstatu problému vystihl skvěle.
Psychedelická renesance
Naštěstí se poslední dobou přeci jen začíná blýskat na lepší časy, a to jak díky vědcům samotným, tak i nadacím jako Heffter Research Institute, Beckley Foundation a MAPS (Multioborová asociace pro psychedelická studia). A právě MAPS stojí i za studií zmíněnou v úvodu. Trvala čtyři roky a závěry jsou povzbudivé – zmírnění úzkosti bylo statisticky významné, nežádoucí účinky nestály za řeč a všichni účastníci považovali psychoterapii s podporou LSD za přínosnou. Peter Gasser, soukromý praktický psychiatr ze Švýcarska, který studii vedl, sice přiznává, že pokusných osob bylo příliš málo na to, abychom mohli činit dalekosáhlé závěry, ale experiment ukázal, že podobné studie jsou bezpečné a že psychedelika si zaslouží další výzkum. Jinými slovy – měli bychom pokračovat v tom, co jsme před padesáti lety zastavili.
Prevence recidivismu
Potíž s tehdejšími studiemi byla v tom, že mnozí výzkumníci měli od počátku jasno, k čemu chtějí dojít, a s daty pracovali dost ledabyle. Přeborníkem v tom byl právě Leary, který nakonec akademickou dráhu opustil docela.
Learyho experiment ve věznici Concord provedený začátkem šedesátých let je často uváděn jako příklad zmařených nadějí. Spočíval v podávání psilocybinu vězňům před propuštěním, což mělo snížit pravděpodobnost, že se znovu dopustí trestného činu. Zpočátku to vypadalo slibně – po deseti měsících od propuštění byla recidiva u těch, kteří účinnou látku lysohlávek užili, ve srovnání s kontrolní skupinou zhruba poloviční. Po dvou letech se však čísla u obou skupin zhruba srovnala, což Leary vysvětloval tím, že prohřešky „jeho“ skupiny jsou přehnaně hodnoceny.
Když se koncem devadesátých let podíval Learyho datům nazoubek tým doktora Doblina, po vyřešení nesrovnalostí a odstranění Learyho netradičních statistických metod došel k závěru, že psilocybin opravdu žádný statisticky významný vliv na recidivu neměl a že bychom se jednou provždy měli vzdát naděje, že polknutí psychedelika automaticky propůjčí uživateli moudrost a několik zážitků přinese trvalou změnu.
Jenže nadějím pořád není konec. Letos v lednu byla publikována studie zkoumající podmínečně propuštěné v rámci programu určeného pro jedince s historií zneužívání drog. Ta došla k poněkud překvapivému závěru – jedinci s diagnózou „zneužívání halucinogenů“ (kterých byla ve skupině 25 000 osob menšina) ve srovnání s ostatními méně často porušovali pravidla programu, promeškali méně soudních stání a méně často byli uvězněni. Studie přitom vyloučila faktory jako zaměstnanost, rasa, rodinný stav, věk, historie trestné činnosti a zneužívání drog, pohlaví a dosažené vzdělání.
Autoři ujišťují, že v žádném případě nechtějí nabádat k rekreačnímu užívání halucinogenů a pouze ukazují, že je spojeno s nižším rizikem recidivy a že si – opět – zaslouží další zkoumání, protože čísla hovoří jasně.
Mystika v pilulce
Už začátkem devadesátých let se tým doktora Doblina rozhodl prozkoumat výsledky experimentu „Velký pátek“, který vymyslel a provedl Walter Pahnke jako hlavní část své doktorské práce na katedře Náboženství a společnosti harvardské univerzity. Jeho školitelem byl však Leary, takže byla dlouhou dobu přehlížena. Cílem bylo zjistit, zda dokáže psilocybin u věřících prohloubit zážitek z náboženského obřadu nebo vyvolat mystické zážitky. Účastnili se ho studenti teologie a závěry byly slibné – mystické zážitky se při podání psilocybinu opravdu dostavily o poznání častěji než bez něj. Na rozdíl od experimentu s vězni Doblin závěry experimentu potvrdil, přestože objevil významné nedostatky v jeho návrhu. A když po třiceti letech znovu rozdal původní Pahnkeho dotazníky účastníkům, které se podařilo najít, výsledky se skoro nezměnily. Psychedelika užitá věřícími osobami ve vhodném prostředí opravdu pomáhají zpřístupnit duchovní zážitky.
Tým profesora Rolanda Griffithse z Univerzity Johnse Hopkinse v americkém Baltimoru došel roku 2006 k obdobnému závěru – psilocybin může vyvolat zkušenosti mystické povahy, mající podstatný a trvalý osobní smysl a spirituální význam. Po čtrnácti měsících od experimentu hodnotilo 58 % účastníků svůj „houbový trip“ jako jednu z pěti nejdůležitějších událostí svého života a 64 % mu přisuzovalo zlepšení jeho kvality.
Léčba závislostí
Skupina norských vědců se před pár lety rozhodla podívat pro změnu na data z šesti experimentů s využitím LSD v rámci léčby alkoholismu, kterých se koncem šedesátých let zúčastnilo okolo 500 pacientů. Zjistili, že zatímco pacienti užívající LSD omezili zneužívání alkoholu v 59 % případů, v kontrolních skupinách (bez LSD) to bylo jen 38 %, což je významný rozdíl. Jejich závěr byl proto jasný: „Vzhledem k důkazům o příznivém účinku LSD na alkoholismus je zarážející, že byl tento léčebný přístup do značné míry přehlížen.”
Použít jednu drogu k léčbě závislosti na jiné zní na první pohled paradoxně. Jenže slovo „droga“ je především negativně zabarvená nálepka nevztahující se ke skutečnosti. Raději dejme slovo profesoru Nuttovi: „Léčba alkoholové závislosti vyžaduje obrovské změny v tom, jak sami na sebe nahlížíte. Právě to činí LSD.“
Změna osobnosti
Leary věřil, že psychedelika dokáží trvale změnit osobnost i hodnotový systém uživatele, a to k lepšímu. Čeští soudní znalci, které Nejvyšší soud označil za odborně erudované, tomu věří také, ovšem s tím rozdílem, že podle nich jde o změny k horšímu – a spolu se způsobilostí vyvolat psychotický stav jde o hlavní argument pro zachování postavení podobných látek mimo zákon.
Norští vědci sice na základě vyhodnocení údajů o 130 000 respondentů z USA došli k závěru, že mezi užíváním psychedelik a výskytem duševních chorob není spojitost (zdá se naopak, že jejich užívání riziku vzniku psychózy mírně snižuje), ale vyvrátit hluboce zakořeněnou představu o LSD jako droze šílenců bude ještě hodně těžké. Psychózu totiž halucinogeny bezpochyby spustit mohou, je-li k ní uživatel predisponován (což nemusí být předem známo). Takových spouštěčů je ovšem celá řada.
Ale jak to je s onou změnou osobnosti? Tým profesora Rolanda Griffithse publikoval před třemi lety výsledky experimentu, který zkoumal vliv psilocybinového tripu na takzvanou velkou pětku – pět základních osobnostních charakteristik (extroverze, otevřenost, vstřícnost, svědomitost a neurotismus). Tyto dimenze nejsou příliš kulturně podmíněné a od třiceti let věku se skoro nemění.
Griffiths však zjistil, že ti, kterým houbičky zprostředkovaly mystický zážitek, vykazovali posléze vyšší otevřenost novým zážitkům, představivosti, estetice, pocitům, myšlenkám a hodnotám. Změna byla patrná i po roce, zatímco ostatní čtyři charakteristiky se nezměnily. Podle autorů šlo o vůbec první studii, která kdy prokázala dlouhodobou změnu osobnosti u psychicky zdravých dospělých po úzce časově ohraničené a řízené události. Hodnocení, zda jde o změnu pozitivní, je však subjektivní. Otevřenost novým myšlenkám a hodnotám se určitě nebude pozdávat milovníkům starých pořádků.
Nutno dodat, že výsledky není možno úplně zobecňovat. Velkou roli mohl sehrát výběr pokusných osob – šlo o neplacené dobrovolníky motivované touhou vyzkoušet si houbičkový zážitek.
Droga či lék?
Je až zarážející, jak jsou postupně vyvraceny argumenty, na základě kterých byla psychedelika koncem šedesátých let postavena mimo zákon. Jak si stojí ty zbývající? Inu, jako afrodiziakum se LSD navzdory Learyho bombastickým tvrzením z rozhovoru pro časopis Playboy asi opravdu neujme. Nehodí se ani pro vyvolávání stavů podobným psychózám, které mnohem věrněji napodobí ketamin.
Koncem osmdesátých let se však pro LSD a psilocybin objevilo ještě jedno využití – rekreační uživatelé zjistili, že obě látky účinně potlačují úporné bolesti hlavy známé jako Hortonův syndrom či „cluster headaches“, postihující asi 0,2 % populace. Neexistuje na ně lék, ale LSD, psilocybin či DMT je prý potlačují lépe než konvenční prostředky – podle studie z roku 2006 jsou psychedelika úspěšná v 85 % případů, zatímco konvenční postup jen v 52 %. Studie sice není průkazná (šlo víceméně jen o sběr dat), ale čísla vypadají slibně.
Přestože psychedelický výzkum už není tabu, ještě nějakou dobu potrvá, než se do něho vědci znovu pustí opravdu naplno. Napřed se jim musí politici a protidrogoví bojovníci z povolání přestat motat do řemesla. Třeba se pak konečně dočkáme i nějakých skutečně nových objevů.
