Byly tři. Seděly na lavičce a vedly řeči. Nebo nevedly. Nevím. Možná jsem si to jen namlouval. Možná se mi to jen zdálo. Vždyť to byl sen. Ale byly tři. To vím přesně. Vždycky chodí po třech. Netuším proč. Prostě to tak je.
Tři Noční můry. V posledních letech mi daly pokoj. Netrápily mě. Nesnažily se bejt za chytrý. Nezkoušely, co všechno snesu.
Lidi prej maj Noční můry. Někteří. Buděj se zpocený a vytřeštěně koukaj do stropu a snažej si srovnat v hlavě, co se to s nima děje.
Mám je taky. I když nejsem člověk. Jsem Ájs. Slepec, kterej vidí. Možná proto, že nejsem člověk, jsou mé Noční můry v jiným levelu. Levelu, kterej chvílema nedávám.
Seděly na lavičce a komíhaly krátkejma, tlustejma nohama. Dlouhý sukně těsně nad vyžraný kotníky. Dvě měly slunečníky. Ozdobený něčím, co možná kdysi byly mašle.
Měly drdoly a tvářily se spokojeně. Vždycky se tvářily spokojeně. Ze začátku. Než se rozhodly, že budou za sebe.
Spal jsem a byl jsem vzhůru. Stav, kterej jsem nesnášel. Nebylo ale v mé moci ho změnit. Nedal jsem si před usnutím jointa. Po letech. Chyba, která se mi vymstila.
Jedna se zvedla. Krajní. Ta vlevo. Protáhla se. Složila slunečník. Podívala se na mě.
„Těšíš se? Dlouho jsme se neviděli.“
Chtěl jsem jí říct, že na ni seru. Že těšit se je to poslední, co bych chtěl. Z hrdla mi nevyšla ani hláska.
Zbylé dvě přestaly komíhat nohama. Postavily se. Dívaly se na mě. Vyzařovala z nich chuť ublížit.
Zahalil mě mrak. Černej mrak nacucanej tuší. Rozpitej a těžkej a vlhkej. Dusil mě a přikrejval a nešel odhrnout. Pak se v něm rozzářilo světlo.
Tři Noční můry ve své pravé podobě. Dlouhý vlasy a protáhlý bledý obličeje a černý latexový kombinézy. Tři štětky, co to maj rozdaný jen jedním směrem.
Natáhly ruce. Roztažené prsty a prázdné dlaně. Tleskly.
Vznášel jsem se nad propastí plnou bílejch zubů. Ze dna vyrazil jazyk a olízl mi chodidla. Pálilo to. Cítil jsem, jak mi sliny, kterejma byl pokryt, rozežíraj kůži.
Znovu mě olízl. Přilepil se k mokvajícímu masu. Stahoval mě dolů. Hmatal jsem kolem sebe. Chtěl jsem se něčeho přidržet. Nebylo čeho.
Pozoroval jsem nevidoucíma očima ubíhající stěny. Bublající kámen, po kterém přebíhaly unavené vlny. Pak se skalní stěna zformovala do podoby Klé. Mé průsvitné, krásné Klé. Tvář jí protínala jizva. Z odchlíplých okrajů vytékal hnis.
Bolestně se usmála, Pohnula rty znetvořenými rozštěpem. Chtěla mi něco říct.
Věděl jsem, že je to něco důležitého. Něco, co je určeno jenom mně. Věděl jsem, že je to prosba. Akorát jsem nevěděl, o co mě prosí.
Chtěl jsem zastavit pád. Chtěl jsem jí něco říct. Chtěl jsem ji ubezpečit, že se na mě může spolehnout.
Něčí ruka nahmatala zip na mé lebce. Uchopila zdrhovadlo a zatáhla. Před tváří se mi objevil bledý, protáhlý obličej. Bezkrevné rty se pohnuly.
„Jsem tvá Noční můra. A ty jsi můj Ájs.“
Dlaň mi pohladila mozek. Svět kolem mě vybuchl. Zkroutil jsem se bolestí. Pád se zrychlil. Otevřel jsem ústa. Němý křik se roztloukal o kamenné stěny.
Probudil jsem se na posteli. Několik vteřin mi trvalo, než jsem si uvědomil, že je po všem. Koukal jsem zavřenýma očima do stropu. Zhluboka oddychoval.
Bylo to jiné, než jsem si pamatoval. Jiné, než dřív. Podvědomě jsem věděl, že to mělo nějaký smysl, který mi unikal.
Klé. Něco je s Klé. Nějaký problém. Po měsících klidu se děje něco špatného. Něco ji ohrožuje.
Chtěl jsem ji zavolat, ale pak jsem si to rozmyslel. Potřebuju čas. Odstup. Srovnat si všechno v hlavě. I když jsem podvědomě cítil, že rovnat není co.
Seděl jsem na zahrádce u Vystřelenýho oka. Vedle sebe opřenou hůl. Bílou, jak mý vlasy. Upíjel jsem z půllitru. Umotal si jointa a zapálil. Potřeboval jsem se vybudit. THC mi k tomu pomáhalo.
Díky němu jsem viděl. Díky němu jsem dokázal věci, které normální člověk nedal. Byl jsem z jiného světa. Přinesl jsem si sebou schopnosti, které mě činily výjimečným. Pomocí THC jsem je násobil.
Dopil jsem a dal si další. Měl jsem rád tyhle odpoledne. Zahrádka poloprázdná. Naplní se až večer.
Měl jsem soukromí, i když jsem byl mezi lidma. Nikdo se se mnou příliš nebavil. Možná ostych před slepcem. Možná stud před postiženým. Vyhovovalo mi to. Nestál jsem o sblížení s nikým.
„Tebe ani nemusím hledat.“
Neobtěžoval jsem se otočit hlavu. Klé. Průsvitná, krásná, nebezpečná Klé. Neviditelná pro všechny, mimo mě. Měl jsem pro ni slabost. Přiznám to. Někdy jsme si navzájem pomohli. Jako třeba když se tenkrát objevil Baltazar.
„Něco se děje, Klé.“
„Ano?“
„Týká se to tebe. Nechceš mi něco říct?“
Chvíli byla zticha. Nenaléhal jsem. Pokud mi to bude chtít říct, dozvím se to. Nemělo smysl ji tlačit do něčeho proti její vůli.
„Objevila se Morana.“
Podíval jsem se na ni. Seděla na lavici. Loktama se opírala o stůl. Dívala se na dřevěnou desku. Zahalená do bolesti a smutku.
„Jaká Morana?“
„Kolik jich asi je?“
„Jasně. Promiň. Co ti chce?“
„Abych se k ní vrátila.“
Odvrátil jsem hlavu. Příliš jsem to nechápal. Dal jsem si další pivo a umotal si novýho jointa.
Moranu jsem neznal. Ne osobně. Věděl jsem, že existuje. Ale to bylo všechno. Nedocházelo mi, proč by s ní měl bejt problém. Klé to asi vycejtila.
„Vyrůstaly jsme spolu. Kdysi. Pak, když jsme dospěly, tak jsem s ní nějakou dobu žila. Bylo to už dávno. Neklapalo to. Odešla jsem. Teď se objevila, že mě chce zpátky.“
Odklepal jsem popel. Pořád mi to nedocházelo. Stačí ji přece poslat do hajzlu a bude klid. Neviděl jsem to jako problém.
„Je to problém. Je silná. Mnohem silnější než já. Silnější než my dva dohromady. Já s ní jít nechci. Chci zůstat tady.“
Nic jsem neříkal. Díval jsem se po lidech kolem. Někteří spolu hovořili. Někteří jen koukali před sebe a řešili v duchu svý všední starosti. Někteří nedělali ani to. Byl tu klid. Teplo. Sluneční paprsky se prodíraly listím stromů. Fajn žižkovský odpoledne.
„Jak jsme na tom s časem?“
„Cože?“
„Kolik máme času, než tě zabalí, převáže a odveze?“
„Do zítra. Zítra k večeru že se staví. Je jí naprosto jedno, jestli chci, nebo ne.“
Típnul jsem jointa. Nevěděl jsem zatím, jak to vyřeším. Co jsem ale věděl, že Klé odejít nenechám. Zvedl jsem se. Vzal do ruky hůl. Udělal krok. Pak jsem se otočil.
„Poslední věc. Proč tady chceš zůstat?“
Podívala se na mě. Dívala se mi do očí a zvažovala, jestli odpoví. Nakonec se rozhodla.
„Chci tu zůstat s tebou.“
Scházel jsem uličkou U Božích bojovníků. Její odpověď rozhodla. Nepustím ji. Zůstaneme spolu. Není síla, která by nás rozdělila.
Chodil jsem po ulicích. Do pozdní noci. Míjel herny. Večerky. Herny a zase herny. Bylo jich tu plno. Žižkov byl jimi prolezlý. Hodovaly na jeho těle jako mrtvolný červi.
Tohle mi bylo jedno. Jak si to lidi uspořádali, tak to maj. Až jim to přeroste přes hlavu, vymlátěj je i s majitelama. Věděl jsem, že tohle ale přijde za hodně dlouho. Jestli vůbec.
Nakonec jsem došel domů. Pokud se tomu skladišti dá říkat domov. Byla už skoro půlnoc. Sedl jsem si na postel. Přitáhl židli. Ležel na ní popelník a sirky a kovová kulatá krabice s trávou.
Ubalil jsem si jointa. Nic míchanýho. Žádnej soft. Čistá tráva. Centimetr tlustý brko. Na to, na co jsem se chystal, bylo i hodně THC málo. Položil jsem ho na židli vedle popelníku. Otevřel krabičku sirek a jednu vyndal. Pak jsem ji zavřel. Osamocenou sirku položil vedle.
Lehl jsem si. Nezatěžoval jsem se zouváním. Dal jsem si ruku pod hlavu a zavřel nevidomé oči.
Prohlížel jsem si praskliny na stropě. Počítal jsem je. Jel po nich prstem. Dotýkal se jejich kontur. Bylo to uklidňující.
Dech se mi zvolnil. Srdce lenivě tlouklo. Periferie se odpojovaly. Jedna za druhou. Propadal jsem se do spánku. Uvolněně. Kontrolovaně.
Dal jsem si pozor, abych nevypnul úplně. Čekal mě zápas. Chystal jsem se na něj už dlouho. Pořád jsem ho odkládal. Teď přišel čas.
Ráno jsem se probudil. Vysílenej. Nevyspalej. Unavenej. Ležel jsem a čekal, až všechny potřebné funkce naskočí. Pak jsem otočil hlavu.
Na židli ležel popelník. Vedle se válela vypálená sirka. Joint zmizel. Opřel jsem se o lokty a nadzvedl se. V popelníku se válel oharek.
Lehl jsem si. Nesnažil jsem se vzpomenout, co se v noci dělo. Nechtěl jsem to vědět. Protože když to nebudu vědět, nepůjde to na mně poznat. Připadal jsem si zbitej. Ale neměl jsem z toho blbej pocit.
Ležel jsem celé dopoledne. Regeneroval. Sbíral síly. Obnovoval vše, co mi přišlo pokažené.
Chvíli po poledni jsem se zved. Lepší přijít dřív než později. Idiotská klišoidní pravda. Vyšel jsem ven. Bylo stejně jako včera. Příjemně. Odpočatej den, kterej měl pro každýho otevřenou náruč.
Zamířil jsem na zahrádku k Vystřelenýmu oku. Nemůžu říct, že bych se těšil. Ale na druhou stranu, strach jsem neměl. Možná je Morana silnější. Možná. Je mi to jedno. Nezajímá mě to. Jsem zrůda, která se z nikoho neposere. Jsem slepec s bílou holí. Jsem Ájs.
Seděl jsem na lavici. Na stole pivo. Poloprázdnej popelník. Zahrádka naplněná sotva z třetiny. Odpoledne se líně vleklo. Nespěchalo. Ani já jsem nespěchal.
Bílou hůl jsem měl opřenou vedle sebe. Nikdo si ke mně nepřised. Nedivil jsem se. Dnes by si ke mně nepřised nikdo, ani kdyby bylo plno. Věděl jsem, co ze mě vyzařuje. Nešlo s tím nic dělat. Neřešil jsem to. Kouřil jsem jednoho jointa za druhým. THC se mi hromadilo v krvi.
„Jdu se rozloučit.“
Neříkal jsem nic. Na loučení by měli být dva. Sejně jako na setkání. Já se loučit nechci. A nebudu.
„Morana je na cestě. Bude tu za chvíli.“
Přikejv jsem. Počítám s tím. Proto jsem tady.
„Nic neřekneš?“
Podíval jsem se na ni. Byla ještě bledší než obvykle. Tvář stažená potlačovanou bolestí. Má krásná Klé.
„Vyřídím to s ní.“
Nadechovala se, že něco řekne. Už to nestačila. Do tváře mě udeřil závan mrazivého vzduchu. Slunečný den potemněl. Morana.
Zvedl jsem se. Uchopil hůl. Stiskl ji oběma rukama. Odrazil se. Vyletěl jsem nad okolní domy. Stál jsem na neviditelné plošině. Lidé pode mnou se věnovali svým věcem. Byli poloprůhlední. Fialové gestikulující obrysy. Neviděli mě. Byl jsem v jiné dimenzi.
Čekal jsem. Nehýbal se. Nebe nade mnou zšedivělo. Vítr ustal. Nulová teplota. Stav mezi světy. Aréna bez diváků.
„Uvítací výbor?“
Objevila se pár metrů přede mnou. S prořídlými vlasy. S chybějícími zuby. S obnaženými lícními kostmi, na kterých se objevovala a zase mizela svalová vlákna. Halena převázaná provazem. Bosé nohy se zkřivenými prsty.
Natáhla ke mně ruku. Vyzáblou. S vystouplými klouby. Morana. Bohyně smrti. Byla odpornější, než bych si dokázal představit.
„Zmiz. Jdu si pro Klé. Patříme k sobě.“
Mlčel jsem. Nebyl jsem tu proto, abych ved nějaký idiotský hovory. Pozoroval jsem ji a čekal.
Vymrštila ruku. Šla mi po krku. Zvedl jsem dlaň a zastavil ji. Držel jsem ji v bezpečné vzdálenosti. Udiveně se na mě podívala a zesílila tlak. Zvedl jsem druhou dlaň a odstrčil ji.
„Slepec si chce hrát?“
Ta slova vydechla spolu se sprškou slin. Roztočila se. Vířila na místě. Vlasy jí vlály. Halena se vzdouvala a odhalovala vyzáblá lýtka s pletencem vystouplých žil. Pak se zastavila a vymrštila ruce.
Byla rychlá. Neuvěřitelně rychlá. Ruce se jí protáhly. Obejmula mě a za zády je zamkla. Začala si mě přitahovat k sobě.
Měl jsem napnuté ruce. Zmobilizoval jsem všechnu svou sílu. Nestačilo to. Byla monstrum. Prohrával jsem. Přitahovala mě a všechen můj odpor byl marný. Naše obličeje byly těsně u sebe.
„Vím, kdo jsi. Ájs. Velkej Ájs. Co se odváží postavit bohům. Ájs, co nemá rozum. Ájs, co si přišel pro smrt.“
Z pusy jí šel mrtvolný dech. Olízla si rty. Pootočila hlavu. Políbila mě.
Měli jsme otevřená ústa, Cítil jsem na patře její svíjející se jazyk. Zavřel jsem oči a sebral všechnu svou vůli. Předám ti dar, ty zkurvená svině.
Vydechl jsem. Noční můry jí vlétly do ústní dutiny. Byly tři. Vždycky chodí po třech. Rozhlédly se a neomylně zamířily k mozku.
Ruce zamčené za mými zády povolily. Morana se potácela. Držela si hlavu. Třásla s ní. Chtěla ty nezvané vetřelce vyhnat. Usmál jsem se. Jsou věci, co nedá ani bůh.
Někdo má Noční můry občas. Někdo je nemá vůbec. A pár vyvolenejch je má nafurt. Morana se zařadila mezi ně.
Snesl jsem se na zahrádku u Vystřelenýho oka. Lidí přibylo. U mého stolu bylo prázdno. Seděla tam pouze Klé.
Dopil jsem zvětralé pivo a poručil si další. Chtěl jsem si umotat brko, ale pak jsem si to rozmyslel. Měl jsem pro dnešek dost.
„Morana je pryč.“
Já vím, Klé. Byl jsem u toho. Nechtělo se jí, ale nakonec šla.
„Nechci se ptát, jak si to dokázal.“
Upil jsem z nového piva. To je rozumné, Klé. Ani bych ti to neřek.
„Budeme spolu?“
My už jsme spolu, Klé. A obávám se, že spolu budem pořád. Smiř se s tím.
Nic neříkala. V klidu jsme seděli. Klidnej večer. Pak jsem ucítil, že mi do dlaně vsunula ruku. Průsvitnou. Utkanou z mlhy.
Pomyslel jsem si, že některý večery jsou hezčí než jiný.
