Kýčovitá kráska
Muchomůrka červená (Amanita muscaria), houba z čeledi štítovkovitých, je bezesporu nejznámější a nejnápadnější z hub. Roste v symbióze s borovicemi, jedlemi a břízami a pozná ji snad každý. Charakteristický červený klobouk s bílými tečkami vídáme už od nejranějšího věku v dětských knížkách i filmech. V přírodě působí natolik nepatřičně, že nemáme ani důvod nevěřit varování rodičů, že ta kýčovitá nádhera je prudce jedovatá…
Zvídavější z nás se nakonec s úžasem dozví skutečnou pravdu, že s jedovatostí to není vůbec tak horké – na rozdíl od příbuzné a smrtelně jedovaté muchomůrky zelené – a že některé sibiřské národy houbu užívaly k šamanským rituálům i rekreačně. Spolu s tím se seznámí i s mnoha fantastickými spekulacemi, užíváním muchomůrek vikingskými válečníky počínaje a sómou starých Indů konče. Muchomůrkové rituály jsou líčeny jako předobraz Santa Clause i Ježíše Krista. Jenže nic z toho není vůbec jisté. Sporné je i tvrzení, že houba vděčí za svůj název tomu, že na kusy rozkrájená a v mléce namočená sloužila k moření much.
Fakta…
V 19. století se věřilo, že hlavní účinnou látkou je muskarin, avšak ve skutečnosti ho houba obsahuje mizivé množství. Až v 60. letech 20. století byly objeveny další psychoaktivní látky – kyselina ibotenová (látka podobná glutamátu) a její derivát muscimol, který z ní vzniká dekarboxylací (tedy sušením či pečením) a má odlišné a silnější účinky. Kyselina ibotenová je neurotoxická, což zní sice hrozivě, ale to samé platí i o alkoholu. Je to důvod k obezřetnosti, ale vyvozovat z toho dalekosáhlé závěry je ošidné – je to ověřeno jen na krysách, do jejichž mozkové tkáně byla vpravena kyselina injekčně. Muscimol působí na receptory GABAA a GABAC, kyselina ibotenová na receptor NMDA a výsledný efekt je zřejmě jejich kombinací, i když není dosud plně pochopen. Účinky jsou nevypočitatelné a vůbec se nepodobají účinkům lysohlávek, které obsahují látky zcela odlišné.
A jak je to s jedovatostí, kterou nám tak vtloukali do hlavy? Za poslední století není znám žádný věrohodně zdokumentovaný případ smrti po požití muchomůrky červené kromě jediného, kdy uživatel usnul a umrzl v divočině.
…a mýty
Traduje se, že kyselina ibotenová se v těle přemění na muscimol, který se vyloučí močí, a že užití této moči vede k „lepším“ účinkům. Experimenty to však vyvrací – poměr látek je naopak ještě horší než původně. Pozorovaná „recyklace“ moči u některých sibiřských kmenů byla způsobena spíš nedostatkem hub.
Další z mýtů je bohužel rozšířen i v medicínské literatuře, kde se občas pořád uvádí jako příčina otravy muskarin a jako protilék se proto doporučuje atropin. Jeho podání však postiženému spíš přitíží, protože umocňuje účinky kyseliny ibotenové.
Droga, kterou nikdo neužívá
V mírných dávkách sice muchomůrka přináší zlepšení nálady, hovornost a pocit spokojenosti, ale vyšší jsou nepředvídatelné a popisy se různí. Jedním z prvních pozorovaných jevů bývá stupňující se nevolnost a zmatení smyslů. Pak nastoupí malátnost a pocit únavy následovaný často různě hlubokým spánkem. Intoxikovaný má přitom značné potíže rozlišit bdění od snu. K tomu přidejme ještě narušené vnímání času, pocity věčného opakování téhož, časté zvracení a také jakési oddělení vůle od těla, které si navzdory našim příkazům za plného vědomí dělá co chce – třeba jen uchopí špatný předmět, a nebo se veřejně vyzpovídá ze svých hříchů, obvolá všechny známé či zdemoluje půl bytu… Vizionářská fáze, ve které sibiřští (nejen) šamané mluvili s duchy, se nemusí dostavit vůbec. Set a setting mají ještě větší vliv než u běžných halucinogenů a dávkování je problematické i proto, že obsah účinných látek velmi kolísá. Celé to trvá až 8 hodin a často následuje nepříjemný dojezd ve formě bolestí hlavy.
Špatné zkušenosti převládají a poměr pozitivních zážitků a bad-tripů je opačný než u lysohlávek nebo LSD. To činí z muchomůrky drogu pro rekreační užívání nevhodnou. A skutečně – i tradiční uživatelé ze Sibiře prý dnes dávají přednost vodce. Nevypočitatelnost zážitku ale nesvědčí ani užívání spirituálnímu. Dokonce i Dale Pendell ve svém opusu Pharmako/Gnosis poskytl muchomůrce jen pár stránek a pojednání ukončil výstižnými slovy „Ne, drahá, jednou to stačilo.“
Jenže i kdybych výše uvedené zopakoval tisíckrát, zájemců o vyzkoušení houby se najde pořád dost. Důvody však nehledejme v účincích, ale v omračující mytologii, která okolo muchomůrky za poslední staletí povstala.
 |
Fascinace „šamanismem“
Se šamany a s „opíjením se“ houbou se moderní Evropané poprvé setkali v 16. až 18. století, kdy se Ruská říše rozrůstala na východ. První evropští cestovatelé věřili, že šamané (z nichž však muchomůrky používala jen menšina z několika kmenů) jsou spolčeni s ďáblem. Osvícenci je naopak považovali za prachobyčejné šarlatány. Nově vznikající střední třída jimi přesto byla fascinována. Nakonec byli rehabilitování a prohlášeni za ušlechtilé divochy. Že „šamanismus“ je umělý konstrukt a ne jednotné náboženství, bylo už tehdy každému jedno.
Ovšem nejen šamané, ale (zejména) obyčejný lid užíval muchomůrky, zpravidla pro zábavu nebo (v malých dávkách) před namáhavou prací. Protože hub byl často nedostatek, lidé chudších vrstev se uchylovali k pití moči bohatších sousedů. Svědectví o tomto šokujícím zvyku byla v Evropě přijata se směsicí odporu a fascinace a ovlivnila lidovou i literární představivost.
V 19. století Angličan Mordecai Cubitt Cooke předběhl dobu a povšiml si, že pojídání muchomůrek se v podstatě neliší od užívání alkoholu, tabáku či opia. Muchomůrce věnoval kapitolu knihy Seven Sisters of Sleep (o sedmi světových drogách) a o jejích účincích se zmínil i v populárním atlase hub vydaném o pár let později. Ačkoli časem na houbu zanevřel (asi zestárnul a nechtěl si kazit pověst), jeho raná díla zanechala na viktoriánské společnosti nesmazatelné stopy a inspirovala zřejmě i Alenku v říši divů Lewise Carrolla. Ale to nebylo ještě nic proti tomu, co přišlo později.
Sóma starých Indů?
Amatérský etnomykolog Robert Gordon Wasson, který pro západní svět objevil lysohlávky i šalvěj divotvornou, si dal za cíl dokázat, že halucinogenní houby daly vzniknout náboženství jako takovému. Roku 1968 publikoval knihu, ve které dokazuje, že muchomůrka červená byla tajemnou sómou opěvovanou staroindickými védami, že ji do Indie přinesli Áriové a že existuje souvislost s jejím užíváním na Sibiři. Zpočátku byla brána vážně i v akademických kruzích – mezi přívržence patřili význační antropologové Claude Levi-Strauss a Weston La Barre – dnes je ale s odstupem času jasné, že teorie stojí na vodě a že přání bylo otcem myšlenky. V alternativní kultuře však Wassonovy myšlenky zapustily pevné kořeny a jejich pozice je skálopevná.
 |
Tajný kult muchomůrky
Wassonova kniha nebyla prvním dílem „odhalujícím“ starověký houbový kult. Už v 50. letech sepsal Andrija Pucharich knihu o setkání s mužem, který pomocí hub komunikoval s duchem kněze ze starého Egypta, jenž mu popsal staroegyptský tajný kult muchomůrky červené. Šlo bohužel jen o snůšku výmyslů.
Ale po Wassonově přelomovém díle se s konspiračními teoriemi roztrhl pytel. Jejich zastánci věří, že cokoliv v literatuře, mytologii nebo umění připomíná houbu, ať už tvarem (tedy cokoliv od penisu až po omeletu na hrotu jehly), barvou (cokoliv červené, bílé, žluté či hnědé), nebo něčím jiným (cokoliv, co roste pod borovicí či vstává z mrtvých), je důkazem tajného kultu muchomůrky. Je přitom úplně jedno, že pro ta tvrzení neexistují žádné důkazy, protože to jen ukazuje, jak moc byl kult tajný. Více i méně zdařilých knih na toto téma bylo napsáno nepřeberné množství a stále přibývají další.
Svatá houba a kříž
Zatímco většinu muchomůrkových konspiračních teorií lze šmahem odmítnout jako nesmysly a výplody blouznivců, jedna z nich přichystala horké chvilky i akademikům a církvím. Jde o knihu The Sacred Mushroom and The Cross, jejímž autorem je John Marco Allegro, talentovaný učenec a odborník na Starý zákon. Jako jediný Brit byl vybrán do týmu překládajícího nově objevené svitky od Mrtvého moře, obsahujících texty předchůdců a současníků Ježíše Krista. Jenže Allegro s prací kolegů nebyl spokojen, nakonec byl pro neshody odsunut stranou a vůči církvi i víře postupem času zahořkl. Kniha se pro něho zřejmě stala způsobem, jak se s tím vyrovnat.
Allegro tvrdil, že muchomůrka se kdysi – tajně – používala na celém Blízkém východě a po vyplenění Jeruzaléma Římany byly praktiky kultu ukryty do příběhu o Ježíši Kristu. Jenže časem se na to zapomnělo a celé křesťanství je proto jen strašným omylem. To vše bylo okořeněno všudypřítomnými zmínkami o nebeských penisech (připomínajících jedno stádium růstu plodnice houby), zemských pochvách a úrodném spermatu, takže komerční úspěch byl zaručen.
Kniha vzbudila rozruch ještě před svým vydáním roku 1972 a svému autorovi nadobro zničila kariéru, což je příznivci konspiračních teorií uváděno jako další důkaz toho, že měl pravdu. Dílo se okamžitě dostalo pod palbu kritiky a Anglikánskou církví bylo vnímáno jako přímý útok. Jenže pokud chtěl Allegro křesťanství lidem znechutit, dosáhl pravého opaku. Věřící se proti němu zatvrdili a nevěřící byli naopak okouzleni a s chutí hltali i díla Allegrových pokračovatelů. Ti jeho teorie dodnes rozvádějí, snaží se je rehabilitovat a mají pár příznivců i v akademických kruzích. Debata ještě zdaleka není u konce.
 |
Mytologie místo extáze
Jenže pokud muchomůrka opravdu stála u zrodu náboženství, proč ji žádná větší skupina neužívá dnes, když ji Wasson a Allegro tak dovedně odhalili? Účinkovala snad ve starověku jinak než dnes, kdy se extáze popisovaná védami (až na ojedinělé případy) prostě nedostavuje? Buď nám do celé mozaiky chybí nějaký veledůležitý poslední kámen, nebo se ti pánové prostě zmýlili. Ale ať je to jakkoliv, celá mytologie muchomůrky už žije vlastním životem a je natolik fascinující, že si zaslouží naši pozornost, i kdyby na ní nebylo ani zrnko pravdy.
