+4
Sešli jsme se nedaleko Ortenova náměstí v pražských Holešovicích, jedné z nejfrekventovanějších drogových oblastí v Praze. Hned jak jsme vystoupili z tramvaje, nás oslovil vychrtlý Rom a nabízel nám obrovskou krabici plnou příborů značky Versace. Za stovku jenom, říkal. Přemýšleli jsme, zda by se takový dárek Amritovi nelíbil, ale nakonec jsme mu raději koupili jahody pro synka a Cocaine, aby to s námi vydržel. Zvláštní je, že se teď koks prodává v plechovkách s nápisem energy drink. A Amritovi, drsnýmu chlapíkovi v černý kšiltovce, černejch džínách a černý bundě se zipama, kterej v květnu oslavil padesátiny, to vůbec nevadilo.
Amrite, o čem sníš?
O čem sním? Třeba o tom, že se někdy podívám do amazonskýho pralesa. Pak sním o tom, že se mnou moje ženská zůstane až do smrti a že mi vyroste kluk a že se ve zdraví a bez velkejch problémů dožije nejen dospělosti.
A co rád sníš?
Hele, přestože jsem cukrovkář, snim rád úplně všechno a i na návštěvě jsem schopnej vybílit ledničku.
A co je tvůj sen?
Můj sen je můj syn a moje dcera, který se jmenujou příjmením po mně. Ale samozřejmě i ty nevlastní. Teď jsem skončil po dlouhejch letech s kapelou, ale sním o tom, že bych si chtěl ještě nějakou muziku aktivně užít. Ale protože teď budu dělat přijímačky na dvě vejšky, na muziku nemám čas.
Jak se jmenuješ?
Já se jmenuju Amrit. Česky to znamená nesmrtelnej, významově nektar nesmrtelnosti, kterej vzniká v momentu největšího náboženskýho srocení lidí na zeměkouli, během hinduistickýho svátku Kumbh mélá, na soutoku Gangy a Jamuny s mytickou řekou Sarasvatí. Amrit prej taky označuje jednu z fází rozkvětu lotosu.
A co příjmení?
Sen? To jsem marně pátral, co to znamená. Většina orientálců včetně Indů mi řekla, že je to prostě jenom příjmení. Víme, že Kim Ir se jmenoval Sen, což je teda srandovní. Jinak je to tak, že můj otec, Ind, odešel od rodiny a jeho otec – můj děda, učitel, mu řekl, že pokud si bude chtít jít touhle cestou, která je úplně proti tradici, ať si jde. Ale ať od něj nečeká žádnou podporu. Táta teda odešel a nechal si změnit původní příjmení Jain na Sen.
Ty jsi vlastně na Česko dost exotickej člověk. Nejen jménem. Jak tě brali v sedmdesátejch letech a později spolužáci ve škole, když jsi měl na hlavě mikrofon? (Mikrofon se říkalo černošskému účesu těch dob – viz mladistvý Michael Jackson anebo skupina Boney M, pozn. red.)
To bylo docela dobrý! Akorát nevim, jak jsem ten mikrofon na hlavě moh přežít. To bylo totiž asi jediný období v mým životě, kdy o mě holky neměly vůbec zájem. Ale jakmile jsem se tohodle účesu zbavil, tak se to otočilo. I číro bylo únosnější.
A co tví rodiče?
Můj otec byl Ind, původem z Pandžábu. V Indii mám tedy velkou část příbuzenstva. Nedávno se mi ozvali přes Facebook indický příbuzný ze Států, dávají dohromady kontakty na celou naši indickou rodinu. V Americe mám příbuzný od Kalifornie až po Aljašku. No neni to prdel?
A pak je tu ještě ta bulharská větev po mamince.
Naši se seznámili tak, že otec, teda tatínek už tady pracoval a matka v Praze studovala po válce medicínu. Potkali se někde na mejdanu. V Bulharsku mám teda taky spoustu příbuznejch. Moje babička byla z Makedonie, z její tehdejší řecký části.
To jste docela ostrá rodinka!
To si piš. Mámě pak, když dělala zubařku, říkali Krvavá Soňa. Nebo někdy taky Bloody Sonia.
To byla jako Mengele?
Ona se s tím nemazlila. Na pohotovost jí třeba vozili vězně a ona trvala na tom, že jim mají sundat pouta, že si s nima poradí sama. A když dělala na Žižkově, cikánky na ni mluvily cikánsky, protože myslely, že je jedna z nich. Táta pracoval na Světový odborový federaci, která byla až do začátku sedmdesátejch let opravdu celosvětová a sídlo měla v Praze. Po sovětský invazi do ČSSR z ní vystoupila většina západních států včetně USA a zůstaly tam jenom rozvojový a socialistický země. Celý to už financovala Moskva. Můj strejda pracoval v USA pro Pentagon a táta pro organizaci placenou z Ruska. Takže se vůbec nesměli stýkat. A poprvé se po několika desetiletích potkali až v roce 2003 nebo 2004. Když za mnou strejda přijel do Magdalény, spletl jsem si ho s otcem, jak mu byl podobnej.
Magdaléna, to je nějaká milenka?
Nene, to je obecně prospěšná společnost, kam jsem před jedenácti rokama nastoupil na komunitní léčbu a kde teď pracuju.
Co je to za organizaci?
Paní Marie Kaplanová, zakladatelka Magdalény, měla v rodině problémy s drogama a tak se hned po revoluci snažila pomáhat drogově závislým. Tenkrát získala s pomocí kardinála Vlka a dalších lidí prostory u Mníšku pod Brdy, kde byla za komoušů raketová základna s ruskejma jadernejma hlavicema. Teda sovětskejma. Každej rok pořádáme v Evropě unikátní akci Kulturfest, několikadenní divadelní festival v areálu Magdalény, propojený bunkrama. Místo herců tam hrajou klienti z téměř všech komunit u nás. Často jezděj i Slováci, Poláci a jiní. Nikde jinde nepotkáš přes dvě stovky toxíků pohromadě hrát divadlo. Atmosféra je vždycky nevídaná.
Jak ses k tomu dostal? Ty, starej hardcorovej drsňák!
No jak? Fetoval jsem.
Kdy jsi začal, čím jsi začal a tak podobně.
Já začal v patnácti a rovnou opiátama. A rovnou „šlehačka“. Pro nás v tý době bylo naprosto nezajímavý všechno, co se nedalo užívat intravenózně. Ani jsme nevěřili tomu, že by to mohlo bejt funkční. V sedmnácti jsem přešel na perník a toho jsem se držel skoro až do devětatřiceti. Mezitím jsem byl, pravda, asi sedm let bez drog. Než jsem se oženil a pak na začátku manželství. Já říkám bez drog, ale přitom jsem normálně chlastal a hulil matroš. Tím myslím ganju a jointy, když je to do toho vašeho trávovýho časáku.
V patnácti pro nás bylo naprosto nezajímavý všechno, co se nedalo užívat intravenózně.
A teď?
Teď jsem jedenáct let čistej.
Takže i bez chlastu?
Jo.
Ty vole, jak jsi to dokázal?
Já ani nevim, tyjo. Nejdřív jsem byl na detoxu, pak v předléčbě, pak třiadvacet měsíců v komunitě a osm měsíců na doléčováku. A potom jsem ještě skoro čtyři roky chodil na růstový terapeutický skupiny.
Tys v patnácti začal opiátama?
Začal jsem kodeinem, což není zas tak strašnej opiát. To trvalo asi rok a půl a pak už se začala objevovat kodeinová substance, substanční diolan a k tomu přibyl braun, občas morfin, dolsin, valoron, vykrádaly se lékárny a tak. Všechno bylo za výměnu, za službičky nebo za dobrý slovo. To bylo někdy začátkem osmdesátek.
Zúčastnil ses taky nějaký lékarénský vykrádačky?
To ne, ale zúčastnil jsem se jinejch docela vostrejch aktivit. Kupodivu si to skoro všechno pamatuju. Ale na opiátech si člověk moc legrace neužije. Většina lidí opiátama končí a zasekne se na nich. U mě to bylo přesně naopak. I když mi po nich bylo dobře, byla to hrozná nuda. Perník byl akční a zábavnější.
Existuje podle tebe závislost na marihuaně?
To je sporný. Já osobně si myslím, že jo. Ale týká se jenom určitý skupiny lidí. Já byl například závislej na všem, co hází. Nedokázal jsem bejt prostě střízlivej a furt jsem do sebe něco rval. Já byl ale extrémní případ. Většina mých přátel a lidí, který znám, co kouřej marihuanu dlouho, na ní závislí nejsou. Daleko víc jich je závislejch na chlastu. Ale znám i hochy, který se v noci vzbuděj a musej si dát pár prásků, aby mohli spát dál. A když si nezahulej, jsou nervózní, je jim nepříjemně, někdy jsou i agresivní a podobně.
Má léčba závislosti na trávě nějakou úspěšnost, anebo léčí se to vůbec?
U nás se donedávna léčba závislosti na THC vůbec neprováděla. Nicméně v dobách, kdy já se poprvý dobrovolně léčil v Bohnicích, kdokoli z pacientů měl sebemenší zkušenost s marihuanou, byl branej jako těžkej narkoman. V současný době má třeba Sananim (nestátní nezisková organizace působící v oblasti drogových závislostí, pozn. red.) skupiny, kde se tahle závislost léčí.
Teď jsem jedenáct let čistej. Jak jsem to dokázal? Já ani nevim, tyjo.
Nezdá se ti to srandovní?
Srandovní mi to rozhodně nepřipadá. Když za mnou někdo přijde a řekne, že je závislej, ať už na čemkoli, a potřebuje pomoc, já to za legraci nepovažuju. Myslím si, že hulení je nebezpečný hlavně pro děti a teenagery. U dospělejch už bych se ani tolik nebál.
Považuješ trávu za nebezpečnou?
Daleko víc než marihuana je nebezpečnější chlast. Vo tom žádná! Pravda je taková, ty vole, že se občas po hulení někdo zblázní, ale většinou jsou to lidi, který už k tomu maj nějakou predispozici.
Třeba ke schizofrenii.
Přesně tak. Anebo k jinejm psychickejm poruchám, který se můžou díky trávě rozjet. Ale stejně tak to může u člověka spustit stresová situace nebo chlast, natož jiný tvrdý drogy.
Jakou bys doporučil primární prevenci ke zneužívání drog?
Byl jsem na řadě přednášek a besed ve školách, abych viděl, jak se to dělá. To se mi docela líbilo. Bylo by dobrý, aby prevenci dělali sympatický, autentický lidi, ke kterejm budou mít děti důvěru, a nebudou zaprděný. Takovejch je už dneska naštěstí docela dost.
A jaká je účinnost takové prevence?
To nedokážu posoudit. Ani nevim, jestli to někdy někdo posoudit dokáže. V hloubi duše ale věřím tomu, že smysl má, a i kdyby zachránila třeba jenom jednoho člověka, pak je to dobrý. I ten jeden za to stojí.
Co si myslíš o protidrogové politice v České republice?
To je tragédie. Nevim, co mám říct… Nelíbí se mi třeba, že podobný organizace jako ta naše se musí každej rok klepat, jestli budou prachy i na ten příští.
Co bys změnil ty konkrétně?
Systém financování, upřednostnit tok peněz do prevence a služeb před prachama do represivních složek. To je celosvětovej problém. Mělo by se jít po těch velkejch rybách, ale to jsou jenom takový kecy, protože po nich se stejně nikdy nepůjde. To, že by měla policie dostávat víc prostředků na svoji činnost, to mi opravdu ani neleze přes hubu. Cpaní peněz policii nic nevyřeší.
Myslíš panu Frydrychovi a spol.?
No jasně! Nemám k policii příliš kladnej vztah, i když oproti bolševikovi mi přijde ještě zlatá. Ale ty jejich věčný zákazy nikam nevedou.
Co vlastně ty děláš pro závislý lidi?
Dřív jsem dělal v Sanáči na Karlově v komunitě pro závislý maminky s dětma. To byla jedna část komunity, druhá byli mlaďoši, kluci i holky. A teď dělám pro o. p. s. Magdaléna v terénu na Berounsku, Rakovnicku a Praze-západ. Hlavně s uživatelema drog, ale i se závislejma na alkoholu, s lidma bez domova a s lidma, který nabízej sexuální služby. Ta poslední skupina jsou většinou holky a minimálně osmdesát procent z nich je na perníku.
Proč ses ty, jako česká hardcoreová legenda, rozhodl pro takovouhle práci?
Když jsem po hrozně dlouhý době, kdy jsem nepracoval, začal znovu makat, dělal jsem různý věci. Některý mě bavily míň a některý víc. A chtěl jsem dělat něco, co by mě opravdu bavilo a o čem bych něco věděl. Začít se učit v devětatřiceti nějaký řemeslo mi přišlo už dost pozdě. Byla to vlastně z nouze ctnost:
Taky jsi tý problematice rozuměl, jako bejvalej feťák.
Něco na tom asi je. I když si nemyslim, že je pro tuhle práci bezpodmínečně nutný mít s tim osobní zkušenost. Sice to přináší něco navíc, ale zároveň tě to ve spoustě věcí limituje. Lepší pracovník nemusí bejt v týhle oblasti nutně ten, kterej má zkušenosti s drogama, a horší ten, kterej nemá. Lepší je podle mě ten, kterej je lepší člověk.
Třeba se do těch lidí umíš líp vcítit. Máš větší empatii.
Můžeš mít, to jo. Ale taky si můžeš myslet, že jsi sežral Šalamounovo hovno. A že všichni, se kterejma se setkáváš, to musej mít tak, jako jsi to měl ty. Aspoň mně se tohle občas děje a musím se s tím někdy taky popasovat.
Odbočme teď k muzice. Kdy a jak ses dostal k punku a hardcoru?
Já jsem byl vlastně nejdřív mánička! Od třinácti do sedmnácti se mi dařilo vyhýbat holičům, ale bylo to fakt náročný.
Lepší streetworker je podle mě ten, kterej je lepší člověk.
Jako žes nosil žebradlo, džísku a poslouchal bigbít?
No to úplně ne. Ale když mi bylo šest, moje sestra se vdala a nechala doma desky. Moje matka měla taky spoustu desek, ale to byly, vole, takový sračky jako Sinatra a podobný. To mě nebavilo, že jo. Ale ségra měla Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band od Beatles a to jsem si pouštěl furt dokola a naučil jsem se ty písničky nazpaměť. Ačkoli jsem těm textům vůbec nerozuměl. No a pak už to frčelo. Potom přišla puberta, ve dvanácti ve třinácti, kdy půlka kluků ze třídy měla penály popsaný jmény stájí formule 1 a pár kluků tam mělo napsáno ABBA nebo Boney M.
Já jsem tam měl „Olimpik“ a Beatles!
Chodil jsem do čtyř různejch devítiletek a vždycky jsem si našel kámoše, kteří třeba byli s rodičema dlouho v zahraničí a poslouchali podobnou muziku jako já, nebo měli nadšence rodiče s deskama. Pučovali jsme si je a nahrávali. Ve třinácti jsem ulítnul na Led Zeppelin a v sedmnácti na Clash, Sex Pistols, Ramones a Stranglers. Ostříhal jsem se a bylo. Hodně jsem chodil na koncerty a motal se kolem nejrůznějších pražskejch kapel, kde hráli mí kámoši. Matka, která původně nesnášela máničky, pak v dobách, kdy jsme s kámošema nosili na hlavách jinší šílenosti, číra, dredy a podobně, tak když mě přišla jednou za uherák navštívit nějaká houně, hlásila: „Konečně za tebou přišel slušnej člověk!“
A na jaký koncerty jsi chodil?
Nejdřív bylo příšerný období jazzrocku, takže jsme chodili na Blue Effect, ale to byla hrozná nuda. Muselo se sedět na židličkách a spořádaně poslouchat. Jinak jsem chodil třeba na Schellingera přes krátkej úlet s Katapultem, kdy už sis mohl na tu židličku dokonce i stoupnout anebo s ní zamávat nad hlavou. No a pak už přišly konečně kapely jako Abraxas, který začaly koketovat s novou vlnou. Tam sis moh na koncertě konečně zařádit.
Jak vzpomínáš na osmdesátý léta?
Jo, to bylo super! Období to jinak bylo úděsný, naprosto příšerný v tom, že jsi nic nesměl, nikam jsi nesměl, všude tě prudili za to, jak jsi vypadal. Lidi, co stáli na tramvajový zastávce ještě před kuropěním, měli všichni takovou šedohnědou barvu. A když přijela tramvaj, začali se tam všichni přes sebe rvát a vůbec na sebe byli hnusný. Hezký na tý době bylo asi nejvíc naše mládí. Prostáli jsme hodiny a hodiny před mřížema kultovní vinárny U Kafků, jenom proto, abysme se dostali dovnitř. Tenkrát jsem se dobře bavil a ani jsem moc nefetoval. Spíš dost chlastal, ale tak příjemně. S lidma z DAMU to byly úplně jiný mejdany než ty opiátový a vůbec feťácký na bytech.
Tehdy, v roce 1987 jsi založil dneska už kultovní kapelu Michael’s Uncle.
My jsme to zakládali ve třech. S Karlem Jančákem a Petrem Stankem, který už tenkrát hráli v různejch kapelách. Chodili jsme občas kalit ke staršímu kamarádovi Vláďovi, kterej byl strejdou Majkla D. A tam jsme jednoho dne založili kapelu. Odtud jméno Majklův strýček. Strýčkovi Vláďovi je dneska okolo sedmdesátky, i když vypadá na padesát. To byl vždycky správnej hulič. Zatímco my se někde flákali, vykalovali a rozvalovali se, on šel ráno po mejdanu naštípat v klidu dříví. Ti starý huliči k tomu měli úplně jinej vztah než my. My to měli tak, že do sebe musíme co nejrychlejc narvat co nejvíc čehokoli. Oni víc dbali na to, aby to mělo nějakou kulturu, a za ničím se nehnali.
Logickej název kapely, to mě nenapadlo!
No počkej, my tu kapelu vlastně původně nazvali Slipní záhněda. Ale od toho jsme rychle upustili pod tlakem našich holek, který nám to zakázaly. No a pak jsme sehnali basáka, ale furt nám chyběl bubeník. Jednoho dne přišel Karel s tím, že zná super bubeníka, kterej hrál s kapelou Už jsme doma a dalšíma kvalitníma partama. A to už sakra něco znamenalo! Přišel za náma k Vláďovi do sklepní zkušebny a rozbalil to tak, že už nebylo co řešit. To byl Jarda Stuchlý. Byli jsme tak štěstím bez sebe, že jsme rovnou ze zkušebny šli k nám domů. Do bytu devatenáct metrů čtverečních, kde jsem měl manželku a malý mimino. Nás pět si sedlo do předsíňky, kouřili jsme do světlíku a chlastali jsme až do rána. Pak se probudim, ležim na zádech v koupelně na zemi a v hlavě mi blikaj matný vzpomínky na ten mejdan. A vybavuje se mi, jak mi Jarda Stuchlej, náš novej bubeník, s ksichtem těsně nad mojí hlavou říká úplně vožralej: „Hele, ale nevadí vám, že sem policajt, že ne?“
To si děláš prdel!
Počkej. A já si v tý koupelně řikám: Kurva, kurva, ty vole, počkat, co to je? Zdálo se mi to, nebo ne? Ale Jarda už byl dávno pryč. Karel byl taky pryč a byli jsme tam jenom tři. Petr s Ivanem taky spali na zemi.
To se ti asi zdálo, ne?
Já nevěděl. Tak jsem kluky začal budit s tim, že se jich musim na něco zeptat. , No a voni: Ty vole, počkej, no jo, ty vole, vždyť nám to řikal taky! Ty vole, to je v prdeli. A já řikám: Něco mi ale nejde do hlavy. Přece není možný, aby byl policajt takhle dobrej bubeník! To je nesmysl! Nicméně, vole, co budeme dělat, jako kdyby jo? A voni : Tak to jsme v prdeli. S policajtem hrát nemůžem. To nejde, ty vole! Takže jsme potřebovali okamžitě vědět, jak to ve skutečnosti je. Nikdo jsme nevěděli, kde ten Jarda bydlí, prostě nic. Jeli jsme teda hned domů za Karlem a první, co jsme na něj vybafli, bylo: Hele, jak toho novýho bubeníka jako znáš? Von je policajt?! A on říká: Vy ste se posrali, ne? Jenomže my jsme furt něco mleli, až i Jančák znejistěl.
Mysleli jste si, že je to estébák?
Ne, von řikal policajt. Ale i kdyby to byl jenom vobyčejnej strážník, přece s náma nemůže hrát v kapele! Karel věděl, kde Jarda bydlí. Takže jsme se sebrali a jeli jsme za ním. Zazvonili jsme, on otevřel, viděl ty naše ksichty a dostal záchvat smíchu.
Na opiátech si člověk moc legrace neužije.
A byl to fízl?
No nebyl, že jo. To byl jenom fór. Jako mnoho jeho dalších vtipů.
A proč jsi teď s Majkláčema skončil?
Hele, já bych o tom nerad mluvil do médií, ani do vašeho časopisu. Přestali jsme dělat nový věci a kromě dalších problémů se v kapele objevily po letech zase drogy. A já byl s kapelou domluvenej, že po tý svojí dlouhý léčbě v Magdaléně a po tak dlouhý abstinenci už žádný drogy a zkouškách ani na koncertech nechci. A tak to fungovalo až doteď. Víc se k tomu vyjadřovat fakt nechci.
Jaký drogy?
Hlavní problém je perník. Mně se o tom fakt nechce moc mluvit. Já, kterej běhám denně s toxíkama po ulicích a po nocích odpovídám na drogový poradně, když mám možnost se bavit, chci to dělat bez drog a pokud možno co nejdál od nich. Už jsem cejtil, že bych to nemusel unýst. Ne že bych zase začal brát, ale bylo mi z tý atmosféry hnusně.
Jakej je tvůj nejhorší zážitek s drogama?
Jednoznačně úmrtí několika dětí v mým okolí, v důsledku drogový závislosti jejich rodičů. Tomu jsem byl občas nablízku a prožít něco takovýho je opravdová hrůza.
A máš i nějakej hezkej zážitek s drogama?
Těch mám spoustu, to víš že jo! Chceš nějakej říct?
Jo.
Když jsme třeba jednou seděli venku s klukama a s Karlem Jančákem, dej mu Pánbůh věčnou slávu, ten už nás taky opustil. Umřel na delirium tremens. Pro změnu pil, poté co měl za sebou kariéru pervitin, opiáty, kokain, heroin, benzáky a alkohol. Ale jeho hlavní láska byl herák, i když nakonec ho zabil chlast. S tím jsme jednou v noci seděli v Myší díře v centru Prahy. A najednou slyšíme hodně zvláštní, mohutnej zvuk. Na ten plácek mezi barákama se do takovýho bazénku sneslo hejno labutí a tam přistálo. Já dodneška nevim, jestli to byla halucinace, nebo ne. Nicméně jsme to viděli všichni. Tak to bylo třeba takový hezký.
Sen o hejnu labutí, to by byl docela hezkej název článku. Ale zpátky k tobě: Čím jseš?
Já nejsem ničim, čoveče. Původně jsem nedostudovanej středoškolák. Nedodělal jsem gympl, to byla samá matika, fyzika, chemie… Pak jsem pracoval v automatický plynový kotelně hotelu Paříž, kde jsi jenom seděl a skoro nic nedělal. Léta jsem pracoval jako správce, údržbář a topič Studijního a typizačního ústavu ve Washingtonově ulici. Náš byt tam, to bylo takový společenský centrum a v kotelně pod barákem to mastily všechny spřátelený kapely, který neměly kde zkoušet.
Kdy ses definitivně rozhodl seknout s drogama?
Já si to takhle nikdy neřekl. Nikdy jsem nedospěl k rozhodnutí, že s tím přestanu, ale za zkoušku nic nedáš. Netušil jsem, jestli se mi to povede. Já se byl poprvé dobrovolně léčit z drog v devadesátým třetím roce. Tři a půl měsíce v Bohnicích na pavilónu, kde se zajížděla komunitní léčba. Vydržel jsem čistej asi tři čtvrtě roku, a pak začal pít. Během pár dní jsem začal hulit a během dalších pár dní už si pro to jel. Pro perník. A pak jsem se dalších deset let nezastavil. To už se to nedalo vůbec ukočírovat. Dřív jsem bejval třeba několik tejdnů v roce čistej. Během těch posledních deseti let jízdy už nikdy. Necejtil jsem se vůbec dobře, ale neměl jsem už na žádný změny chuť. Všechno zábavný na drogách jsem zažil tisíckrát a líp. Nic novýho mi to nepřinášelo.
A jak jsi tehdy fungoval s rodinou?
Hele, s tou jsem tehdy fungoval tak, že jsem byl třeba několik tejdnů pryč a vrátil se vždycky ve stavu, že jsem akorát tak slintal do polštáře. A nebyly to jenom dny. Moje trasa byla záchod, koupelna, lednička. A hned jakmile jsem se vzpamatoval, zase jsem vypálil. To bylo moje poslední soužití s původní rodinou. No a před léčením jsem měl takovej drogově-sexuální vztah s jednou dámou.
Pervitinovej?
Pervitinovej, jasně. Na opiátech si toho sexu moc neužiješ. A ta dáma mi oznámila, že je se mnou těhotná. Poslední dva roky jsem se totiž už jenom modlil, aby mi dal Pánbůh alespoň zatoužit po nějaký změně. Já už prostě necejtil nic! A když mi ta dáma oznámila tohle, najednou jsem zase něco zacejtil. Že bych se třeba mohl zkusit dožít toho, až to děcko půjde do školy.
To je ten tvůj jedenáctiletej raubíř?
No jasně. Ale když jsem se chtěl soudit a žádal o přiznání otcovství, zjistilo se, že ho má s někým jiným. Testy DNA mě jako otce vyloučily. Ale i když není můj, já ho mám stejně jako vlastního. Máťa mi zachránil život.
Hele, ale nevadí vám, že sem policajt, že ne?
To jsi na tom byl vážně tak blbě?
Jo, ale s očekáváním dítěte jsem zacejtil touhu něco změnit a jako člověk se zlegalizovat. Vyřídil jsem si rodnej list, občanku, poprvý v životě byl v osmatřiceti na pracáku. Podstoupil jsem několik neúspěšnejch detoxů, kde mi při jednom vyšetření řekli, že jsem prodělal žloutenku A i B a mám aktivní céčko. Nic dalšího naštěstí ne. Táhlo se to se mnou. Ještě v komunitě v Magdaléně jsem prodělal interferonovou léčbu, která mě sice toho céčka zbavila, ale zase mi vodkouřila slinivku. Od tý doby beru inzulín.
Zmínil jsi, že už ses jenom modlil. Jsi věřící?
Jo. V tý době jsem se kromě fetování někdy modlil.
V co věříš?
V Boha. Jsem křesťan a věřím od svejch sedmnácti. To je taky dost zvláštní historie, jak já přišel k Bohu
Povídej!
Tehdy mě přestalo bavit lízt do prdele lidem, co mě zásobovali drogama. A strašně mě sralo vodkejvávat jim ty jejich prasárny a kraviny a účastnit se věcí, který mi byly proti srsti. Řekl jsem si, že na to musim jinak. Že si musim pochystat zdroj sám nezávisle na nich, což se mi taky podařilo. Ale to tady nebudu rozvádět. Nicméně jsem měl slušnou zásobu všeho, co jsem potřeboval pro sebe i pro svý kámoše. Takhle to nějakou dobu jelo. V tý době jsem se cejtil perfektně. Mně bylo dobře, byl jsem nonstop sjetej. Spotřebu jsem měl nevídanou.
Kolik jsi bral?
Několik gramů opiátů denně a dával jsem si průběžně po pár hodinách. To jsem ještě nebyl na péčku, jenom na opiátech. A ségra Eliška byla nešťastná z toho, jak na tom jsem, bála se, že umřu, a přemejšlela, jak mi pomoct. Zkusila všechno možný. Psychology, psychiatry, támhleto, tohleto. Od patnácti jsem chodil do střediska drogovejch závislostí k doktorovi Rubešovi. Nic nepomáhalo. Tak si ségra řekla, že to zkusí v kostele, i když nebyla tehdy v žádný víře ani církvi aktivní. Kontaktovala nějaký věřící z evangelickýho sboru a řekla jim, že má bráchu, kterej bere drogy, a že je přišla poprosit, jestli by se za něj nepomodlili. Já o těch lidech vůbec nevěděl, že jo.
A co udělali?
Drželi za mě modlitební stráž. To jsem se dozvěděl až zpětně. V tý době, kdy jsem si dával ve dne v noci, se odehrálo něco neuvěřitelnýho. Já najednou zjistil, že jsem si už víc než den nedal. Což jsem vůbec nechápal. Neměl jsem ani žádný absťáky. Nic! Bylo mi dobře, bylo mi fajn. Přitom jsem u sebe pořád nosil vercajk i matroš a nic z toho jsem najednou nepotřeboval. Dospěl jsem teda k závěru, že jsem asi v pohodě, že nejsem vůbec závislej. A když jsem si dal, vůbec nic jsem necejtil, jenom slabounkej nájezd a nic. Ještě několikrát v průběhu čtrnácti dnů jsem to zkusil a pak přestal brát. Nemělo to smysl, když mi to nic nedělalo. A ségra mi pak, co jsem byl už asi dva měsíce čistej, řekla, že za mě nějaký lidi drželi celou tu dobu modlitební stráž. Což znamená, že se za mne modlili nonstop. Ve dne víc lidí, případně celej sbor, v noci minimálně tři lidi. Ťukal jsem si na čelo, ale přesto, že jsem byl urputnej ateista a materialista, jsem jim šel poděkovat a spřátelil se s nima. Ale věřící jsem ještě nebyl. Nedovedl jsem si to vůbec představit. Byl jsem pak docela dlouho čistej, k opiátům jsem se už nikdy nevrátil.
A jak jsi to udělal, že ses věřícím stal?
Hele, já se jich pak ptal, jak to udělat. A oni sami říkali, že to prostě jen tak udělat nejde. Nevyčteš to ani z bible ani z jinejch náboženskejch knih. Víra že je dar a že to není tak samozřejmý ji mít. Nezapomeň, že mi bylo sedmnáct. Nechtěl jsem nikde trapně klečet a somrovat o víru. Pak za mnou přišel jeden kluk ze sboru a řekl mi, ať si to udělám po svým, jak chci já. O ostatní že se postará Bůh, a že mi to ušije přímo na míru. Že si mám vzpomenout, v kolika trapnejch situacích jsem se za svůj život ocitl a kolik u toho bylo lidí. Ale že u tohodle budu sám. A že uvidim… Já to udělal, sám ve svým pokoji na kolenou: „Pane Bože, jestli jseš, dej mi, prosím, dar víry v Tebe.“ Ty vole a děly se fakt velký věci! Ten dar jsem dostal. Ale to je těžko sdělitelný.
Tys prý teď vystudoval evangelickou školu, je to tak?
Ona je jenom zřízená evangelíkama, není to náboženská škola. Je určená pro budoucí i současný sociální pracovníky. Moje specializace je sociální práce v prostředí etnických minorit.
Jak ses změnil z těžkýho feťáka na abstinujícího streetworkera? Bylo to těžký?
Jasně, že to bylo těžký. Ale měl jsem obrovský štěstí, dobrý lidi kolem sebe, rodinu a přátele, který mě neopustili a pomohli mi. Jsem furt v nějakym procesu. Zatímco většina lidí jde odněkud někam, jinej se motá anebo jen tak plácá, my, co jsme závislí, se moc zastavovat nemůžem. Ono je dobrý se občas zastavit, zklidnit se a rozhlídnout. Ale my feťáci, když dlouho stojíme, tak padáme. Musíme včas vykročit.
A v jakým jseš procesu teď?
Hele, je to možná debilní, ale furt v procesu dospívání. Ani v padesáti se ještě necejtim dospělej. Snad se toho někdy dožiju.
Co si myslíš o nedávných zátazích na growshopy?
Kreténismus. Prostě kreténismus. Já nevim, co bych k tomu víc řekl. A vůbec – celej ten českej obchod s léčivým konopím prostě smrdí.
Řekni mi, co je podle tebe nejhorší droga na světě?
Ty vole, já myslim, že moc.
Chceš něco sdělit na závěr?
Je to věta provařená a neni moje. Je to věta Tomáše Hájíčka z kapely Krucipüsk a zní: Lidi, buďte na sebe, kurva, hodný!
Amrit Sen (*1964)
Amrit Sen se narodil 28. května 1964 v Praze indickému otci a bulharské matce. Má starší sestru Elišku, z manželství s Lenkou dospělou dceru Dianu a dospělou nevlastní dceru Andreu. Se svojí dlouholetou partnerkou Ivanou má tříletého syna Mikoláše. Má ještě „nevlastního“ syna Matyáše.
Od patnácti do devětatřiceti let užíval tvrdé drogy. Před více než jedenácti lety nastoupil rezidenční protidrogovou léčbu, kterou po třiadvaceti měsících úspěšně dokončil. V současné době pracuje jako streetworker a sociální terapeut. Nejprve v nestátní neziskové organizaci Sananim, nyní v obecněprospěšné společnosti Magdaléna. (magdalena-ops.eu) Obě tyto společnosti se věnují práci s lidmi ohroženými závislostí a sociálním vyloučením. Vystudoval Evangelickou akademii se zaměřením na sociální práci. Absolvoval pětiletý psychoterapeutický výcvik SUR – Sdružení pro vzdělávání v psychoterapii. Odpovídá na internetové poradně drogovaporadna.cz organizace Sananim.
Je jedním ze zakladatelů české hardcorové scény a dnes již legendární skupiny Michael’s Uncle.
Amrit Sen je ukázkovým příkladem toho, že i těžká drogová závislost se dá přežít, ačkoli mnohdy s nevratnými následky. A také toho, že nikdy není pozdě na to se s ní porvat. Pije kávu, vzácně nealkoholické pivo a kouří tabák.
Tento měsíc byl přijat na Evangelickou teologickou fakultu v Praze, obor pastorační a sociální práce. Zároveň se hlásí na 1. lékařskou fakultu UK, obor adiktologie.
