V letošním roce dokončila studium sedmá skupina bakalářů a třetí skupina magistrů. Absolventů, kteří si říkají „adiktologové“, už jsou tak stovky a je přirozené, že se poohlížejí po pracovních pozicích, které by nejlépe odpovídaly tomu, co vystudovali. Tým Kliniky adiktologie v čele se svým přednostou a zakladatelem Michalem Miovským už proto podnikl některé zásadní kroky. Především díky usilovnému lobbování jak na odborném, tak politickém poli prosadili do zákona profesi adiktologa, který se může ucházet o práci ve zdravotnictví jako specialista na závislosti.
Problém je ale v tom, že ve zdravotních službách pro závislé poptávka po absolventech adiktologie není. Nemocnice mají na svých odděleních psychiatry a zdravotní sestry a žádné velké změny dělat nechtějí. Adiktolog nezastoupí lékaře, protože nemůže psát recepty. A v rámci středního zdravotnického personálu by to sice byla dobrá posila, ale chybí finance.
Adiktologové tedy zvolili jinou strategii a zaměřili se na síť sociálních služeb: kontaktních, poradenských a terapeutických center provozovaných převážně neziskovými organizacemi. Zde má klinika daleko lepší vyjednávací pozici. Řada jejích zaměstnanců v neziskovce začínala, stejně tak jako pracovníci Rady pro koordinaci protidrogové politiky na Úřadu vlády, se kterou je klinika v úzkém kontaktu a která je jak zásadním donorem služeb pro závislé, tak i jejich certifikačním orgánem. Cílem je udělat ze sociálních služeb zdravotnická zařízení, jež budou logicky potřebovat zdravotníka, tedy adiktologa s diplomem z Kliniky adiktologie.
Nefunguje? Nevadí!
Den na břeclavském Kontaktním centru začíná tím, že denní směna uklízí prostory a pročítá záznamy z předchozího dne. Když přijdou první klienti, jde o rychlé kontakty. Jejich cílem je hlavně dostat čisté stříkačky k aplikaci pervitinu výměnou za použité. „Minimálně půlka lidí si přijde jenom vyměnit, nechtějí nic řešit. My se u toho s nimi samozřejmě bavíme, není to jenom mechanický úkon. Ptáme se, jak se máš, co je nového, co bys potřeboval, a pokecáme s nimi podle toho, jak mají čas a chuť,“ popisuje vedoucí břeclavského zařízení Naďa Paštrnáková každodenní rutinu.
Závislost není nijak podstatným tématem, kterým by se klienti chtěli zabývat. Nejčastěji mluví o hledání práce, kvůli tomu v Břeclavi přijali i specializovanou pracovnici na oblast zaměstnání. Také dluhy a bydlení jsou palčivým problémem. Specialistu na závislosti ale aktuálně nepotřebují a zdravotní péči také není nutné rozšiřovat. „Máme v týmu zdravotní sestru, která je zároveň sociální pracovnice. Když někdo dojde s drobnou rankou, tak mu to zaváže, může mu dát mastičku, taky testujeme na infekční nemoci, ale nedovedu si představit, že by tady probíhala nějaká odborná zdravotní péče,“ říká Paštrnáková, která je sama sociální pracovnice a tato kvalifikace je pro ni dostačující.
Podobnou zkušenost mají ve Frýdku-Místku, a to přesto, že ve stejné míře jako kontaktní práci nabízejí také poradenské služby. Podobně jako v Břeclavi však ani tady není závislost nebo zdravotní problémy hlavním tématem. „Pokud je to člověk, který se ocitl na ulici a nemá nic, jen dluhy, tak mu v první řadě pomůžeme s řešením těch dluhů, s hledáním bydlení a zaměstnání. Pak taky chtějí řešit své vztahy a jak vlastně nově žít. To jsou věci, o které nás klienti žádají,“ popisuje zaměření centra jeho vedoucí Jakub Larisch. Vzhledem k tomu, že většina pracovníků je v psychoterapeutickém výcviku nebo jej má dokončený, mohou nabízet také terapeutické konzultace.
Kontaktní centra pro uživatele drog mívají různé specializace v rámci týmu, nicméně bylo by značným ochuzením, kdyby měly být vměstnány do jedné osoby s převážně zdravotnickým vzděláním. Jinými slovy, diskusi zdravotní sestry, sociálního pracovníka a psychologa nenahradí debata tří spolužáků z adiktologické kliniky. Ve Frýdku už navíc měli se zdravotnickým způsobem řešení několik ne příliš dobrých zkušeností. „Opakovaně se nám potvrzuje, že ty zdravotnické přístupy nefungují. Když naší klienti chodili k psychiatrům a psychologům, tak se k nám vraceli s tím, že jim to nepomohlo. Říkali jim tam akorát, co mají dělat, a to oni nepotřebovali, protože to už slyšeli mockrát. A léky samozřejmě nemají smysl,“ říká Larisch.
V tichosti, bez diskusí, hlavně rychle
Cílevědomost, neochvějnost a rychlost, se kterou se připravuje proměna sociálních služeb pro uživatele drog na zdravotní adiktologické služby, je fascinující. Slovo „adiktologie“ je kontrolou pravopisu ve Wordu pořád ještě vyhodnocováno jako neznámé, dostalo se však už do seznamu studijních oborů, profesí, vznikla Asociace adiktologů a dále celá řada vyhlášek, postupů, metodik a certifikací nesoucích toto jméno. Sociální pracovníci v terénních programech a kontaktních centrech se ani nestačili nadechnout k otázce: „Proč?“ a už byli poskytovateli „adiktologických služeb“. A to možná pouze dočasnými, protože rostoucí armáda absolventů studia adiktologie je brzy možná nahradí.
Skupina lékařů a psychologů spojená s Klinikou adiktologie a Českou lékařskou společností totiž nedávno sepsala takzvanou koncepci adiktologických služeb, která se věnuje také nízkoprahovým programům pro uživatele drog. Tato koncepce navrhuje přeměnit kontaktní centra na takzvané „adiktologické ambulance“, ve kterých bude „vedoucí adiktolog“, zdravotní sestra a „případně“ (!) i sociální pracovník. S kontaktními centry autoři tuto koncepci nediskutovali a ani je nevyzvali k připomínkám. Až nyní se tak vedoucí těchto zařízení dozvídají, že se o nich uvažuje jako o adiktologických službách a že „aktuálně probíhá jejich posun k systému zdravotnictví“.
Kritickým hlasům se autoři koncepce brání tím, že prosazují takzvaný biopsychosociální model závislosti, který přirozeně zahrnuje i sociální obory. Pokud se ale podíváme na plán bakalářského studia adiktologie, je jasné, že se tady o žádnou rovnost biologické, psychické a sociální složky nejedná. V rámci celého studia jsou sociální práci věnovány dvě hodiny týdně v jediném semestru, oproti tomu předměty typu fyziologie, anatomie, neurovědy či pediatrie provázejí studenty od prvního ročníku do konce. Také v koncepci je důraz na biologickou složku naprosto zřejmý, což odpovídá i vzdělání a kvalifikaci autorů. Tento důraz je však v naprostém rozporu se zkušeností pracovníků a klientů center pro uživatele drog.
Zásadní problém je v tom, že kontaktní centra jsou většinou součástí větších organizací, jejichž management je tvůrci koncepce přesvědčován o tom, že předložený návrh transformace je jedinou cestou k udržení financí na služby. Zásadním argumentem jsou peníze ze zdravotního pojištění. Podle koncepce by pojišťovny měly proplácet takzvané „adiktologické výkony“. Jednoduše řečeno, člověk užívající pervitin už si nebude jen tak „měnit buchny na Káčku“. Přijde do adiktologické ambulance, kde se ho ujme adiktolog, provede vyšetření, nabídne adiktologickou terapii, a pokud dotyčný nebude chtít, provede výkon snižování rizik. Přeloženo: vymění mu buchnu.
Boj o (ne)moc
Nejde ale jen o kontaktní centra a terénní programy, a už vůbec ne pouze o nelegální drogy. Národní protidrogová strategie se aktuálně snaží o sjednocení postupů a opatření v oblasti jak legálních a nelegálních drog, tak i takzvaných behaviorálních závislostí, jako je například gambling nebo závislost na internetu. V praxi by se to mělo projevit i tak, že do center typu břeclavského nebo frýdeckého „Káčka“, tedy budoucích adiktologických ambulancí, už nebudou chodit jenom uživatelé nelegálních drog, ale například i závislí na tabáku nebo na sázení.
Snaha o postupnou medikalizaci těchto center tak dostává ještě absurdnější rozměr. Selským rozumem se dá ještě pochopit, že když si někdo poškozuje tělo vysokými dávkami různých chemických směsí, nabídka lékařské pomoci je na místě. Ale pokud někdo sedí u počítače, sází na zápasy, dostane se tím do dluhů a nemá čas na rodinu, z jakého důvodu by měl být v péči zdravotníků? Jediným zdůvodněním je v takovém případě stále dokola opakované tvrzení, že závislost je nemoc. To však ani trochu nekoresponduje se zkušeností hráčů hazardních her, pro něž „léčba závislostí“ není řešením.
„Říká se, že gambling je nejhůře léčitelná závislost. Já si ale myslím, že problém může být právě v omezení se na medicínskou léčbu. To je slepá ulička,“ říká psycholog a sociální pracovník Jakub Černý, který se podílel na několika výzkumech patologického hráčství. „Sociální složky tam hrají zásadní roli, většina lidí, kteří hrají, nepociťuje primární problém se závislostí. Mají především obrovské dluhy, rozpadá se jim rodina, ale na tohle se až tolik nemyslí. V současnosti je jedním z nejčastějších řešení léčebna, kde jsou pár měsíců. Pak vyjdou ven, a ten hlavní problém zůstává stejný: dluhy.“
Závislosti jsou naše
Měli by se tedy o oblast závislostí starat pouze sociální pracovníci? Mělo by být „centrum pro závislosti“ na Fakultě sociálních věd, kde se bude student učit teorie sociálního vyloučení, dluhové a kariérní poradenství, a potom si v jednom semestru odchodí předmět „lékařství“? Určitě ne. Tento spor o „vlastnictví“ závislostí je ze samé podstaty absurdní. Závislost je komplexní fenomén, který si nemůže přisvojit jedna odborná obec. Člověk, který má problém se závislostí, potřebuje někdy sociálního pracovníka, někdy lékaře, jindy právníka nebo psychoterapeuta. Centra specializovaná na závislosti by měla umět tuto péči zajistit či zprostředkovat, nicméně by měla respektovat specifické postupy a metody každého z těchto oborů a neměla by se snažit o vytvoření jednoho rámce a jedné filozofie. Jedině tak bude zajištěn komplexní přístup k závislostem, o jehož potřebě se mluví prakticky ve všech strategických dokumentech rozvinutých zemí včetně zmiňované koncepce.
Vlastnictví závislosti navíc nejde sebrat konkrétním lidem (tedy nám), kteří se v konečném důsledku rozhodnou, jestli budou v užívání nějaké látky nebo vykonávání určité činnosti pokračovat, či ne. Každý můžeme se svými závislostmi nakládat, jak chceme, a když si žádáme odbornou podporu, měli bychom mít na výběr. Jinými slovy, měli bychom mít možnost zvolit si, zda chceme konzultaci s psychologem, sociálním pracovníkem nebo lékařem, zda potřebujeme spíš zdravotní ošetření, psychoterapii anebo splátkový kalendář. Nepotřebujeme adiktologa, který to rozhodne za nás. Náš život, včetně našich závislostí, přece patří pouze nám. Nebo snad ne?
