Drogy a jejich účinky jitří lidskou představivost odpradávna – s magickými lektvary se setkáme už ve starověké literatuře. Zájem nepolevil ani v novověku a posledních několik století spíše roste. I první balet uvedený koncem 19. století v Národním divadle se jmenoval Hašiš (a byl to naprostý propadák).
V současnosti užívá nejrůznější drogy víc lidí než kdykoli dřív a rozvoj filmu poskytl umělcům i tvůrcům zábavy zcela nové možnosti. Vliv nového média byl však dvojsečný – umožnil sice zobrazit účinky (skutečných i smyšlených) drog a jejich subkulturu mnohem efektivněji, ale usnadnil i jejich zkreslení.
Smrtonosná marihuana
Raným příkladem zneužití nového média je nechvalně proslulý snímek Reefer Madness (1936; česky se překládá jako Marihuanové šílenství). Jde o přemrštěnou protikonopnou agitku o páru dealerů marihuany, přivádějících nevinné dospívající na scestí drogové závislosti. Filmová marihuana je „veřejný nepřítel číslo jedna“ a se skutečným konopím nemá mnoho společného. Způsobuje násilné chování i šílenství, a kdo ji vyzkouší, je už jednou nohou v pekle. Film končí varováním „povězte to svým dětem“ a je opravdu velmi špatný – až do té míry, že snad jediní, kdo jsou ochotni se na něj dnes podívat, jsou paradoxně rekreační uživatelé konopí. Inu, čím kdo zachází…
Američtí a evropští autoři se od té doby naštěstí poučili, a protože často mají s drogami zkušenosti nejen oni sami, ale i diváci, vyloženě hloupých zpodobnění účinků drog najdeme v současných filmech pomálu. To však neplatí o snímcích z Dálného východu – v anime sérii Kara no Kyókai (2009; mimo Japonsko uváděna jako Zahrada hříšníků) sice najdeme kromě násilí a černé magie nečekaně také LSD a konopí (v pěstírně se odehrává i jeden z efektních soubojů), ale jejich démonické vyobrazení je divákům ze Západu k smíchu a jinak podařené sérii zbytečně škodí. Jen nedostatečně zdůrazněný detail, že obě drogy byly ještě říznuté krví hlavního padoucha (což mohlo jejich účinky poněkud „vylepšit“), výsledný dojem trochu zachraňuje.
Mozek na plný plyn
Scénáristé přitom mají k dispozici jednoduchou fintu, jak se podobným trapasům vyhnut – stačí si vymyslet nějakou novou, neexistující drogu. Její účinky lze vybájit dle libosti, a budou-li vypadat aspoň trochu uvěřitelně, film už nebude pro smích.
Touto cestou se pustili tvůrci thrilleru Limitless (2011; česky Všemocný). Hlavní hrdina Eddie Morra je neúspěšný spisovatel, jehož život se zcela promění ve chvíli, kdy mu známý nabídne pilulku utajovaného nootropika NZT-48, které umožní využívat schopnosti mozku naplno. Dokáže vnímat i nejmenší detaily, vybavit si (a zužitkovat) všechno, co kdy viděl, slyšel či četl, a tak zvládne nejen dokončit knihu, ale i rychle vydělat spoustu peněz. Není divu, že je to návykové – tomu stavu by odolal málokdo.
Eddie se však brzy dostane do problémů, které ještě umocní vedlejší účinky drogy. Jsou zrádné tím, že se neprojeví hned, ale až časem. A drogu není vůbec radno vysadit. Film se přes pár nelogičností (proč si Eddie rychle nezajistil nevyčerpatelnou zásobu látky?) vcelku povedl a baví, ale příliš se drží zaběhnutých postupů, chybí mu hloubka a končí příliš brzy – zrovna když to mohlo být opravdu zajímavé. Jako by snad autorům došla zásoba NZT…
Zcela z jiného těsta je experimentální film A Scanner Darkly (2006; česky Temný obraz), který převádí na filmové plátno stejnojmenný román P. K. Dicka, jehož tvorba je drog plná. Nezvyklá kombinace hraného filmu a animace i prapodivně ulítlé dialogy party paranoidních feťáků blízké budoucnosti, z nichž mnozí jsou zároveň protidrogovými agenty (a nejsou si tím ani úplně jisti), skvěle dotváří celkovou atmosféru. Výsledkem je fantasmagorická šílenost, kterou ne každý divák snese. Ale komu film sedne, ten se může těšit na úžasnou podívanou. S drogami však tento film raději nekombinujte – není to potřeba. Substance D neboli látka S, tedy halucinogenní speed, jehož užívání vede až k rozpadu osobnosti, totiž úplně stačí.
Legální drogy nebrat!
Metafyzická road movie a komedie Interstate 60 (2002) zůstává neprávem nedoceněna. Mladý kreslíř Neal Oliver, který neví, co si počít se životem, se vydává doručit balíček po neexistující dálnici číslo 60. Z výletu se stává zkouška i cesta za sebepoznáním a hrdina se postupně setkává s podivuhodnými lidmi a končinami – navštíví město právníků či geniální Muzeum padělaného umění.
Zavítá také do městečka Banton, kde je k mání legální droga euforie. I v malých dávkách je vysoce návyková, potlačuje sexuální pud a abstinenční příznaky mohou být i smrtelné Zato však vyvolává stavy blaženosti a štěstí. Distribuci ve formě inhalačních brček mají na starosti samotné úřady (a Kurt Russell jako policejní šéf si to vyloženě užívá), které zároveň občany města vyzývají, aby zůstali v bezdrogových zónách a euforii se za každou cenu vyhnuli.
Vypadá to jako povedený model legalizace, ale zdání klame. Kdo euforii okusí, stane se občanem druhé kategorie – ti se přes den věnují pomocné práci a v noci fetují a paří. Svobodně si zvolili být otroky a žít jednoduchý a bezstarostný život… Nutí to k zamyšlení a je škoda, že na základě krátkého příběhu ještě nikdo nenatočil samostatný film.
Stát jako drogového dealera najdeme i v akčním dystopickém sci-fi thrilleru Equilibrium (2002). Tentokrát ale musí drogu prozium, která naopak potlačuje emoce, povinně užívat všichni obyvatelé totalitního státu. Její vysazení je přísně trestáno. Zápletka vypadá slibně, ale film působí trochu jako dort pejska a kočičky, kteří do jednoho hrnce nasypali Matrix, 1984, Brave New World a hollywoodsky patetický happy end a upekli podívanou sice poživatelnou, ale poněkud instantní.
Únik z šedivého světa
Raději si pusťte jiný akční sci-fi thriller, Spielbergův Minority Report (2002), natočený na motivy povídky již zmíněného P. K. Dicka. Hlavní hrdina, policista John Anderton, užívá ilegální rekreační drogu clarity, se kterou se dobře vzpomíná na staré dobré časy – třeba při sledování holografických záznamů ztraceného syna a odcizené ženy. Nepřekvapí, že je to poněkud návykové, ale vedlejší účinky naštěstí nestojí za řeč, takže se to dá docela dobře skloubit i s povoláním policisty.
Ještě dokonalejší únikovou drogou je rifurén („refrén“) z japonského anime seriálu Code Geass (2006–2007). Způsobuje flashbacky příjemných vzpomínek, umožňuje uživatelům znovu prožívat krásné momenty z minulosti a dává zapomenout na smutnou současnost – a není potřeba ani sledovat staré nahrávky. Odvrácenou stránkou je, že látka poškozuje mozek. Ale kdo ví, třeba to je jen protidrogová propaganda vládnoucího režimu…
Únikovou drogu seženete i ve vlaku z korejsko-česko-francouzsko-amerického alegorického sci-fi Snowpiercer (2013). V obřím vlaku křižuje zbytek lidstva zmrzlou planetu Zemi a cigarety jsou už jen dávnou vzpomínkou. Místo nich letí silně návykový odpadní produkt kronol, který vyvolává libé pocity, ale dá se použít i jako plastická trhavina. Protože život v nepřirozeném a stísněném prostředí vlaku není žádný med ani pro vyšší vrstvy – obyvatele předních sekcí –, nelze se oblibě kronolu divit. Ale nejsou na tom už dnes obyvatelé hustých městských sídel podobně? Podařený film působí vedle mainstreamové hollywoodské produkce jako závan čerstvého vzduchu. A poněvadž kronol je jen malou částí mozaiky, lze ho shlédnout i s přáteli, kteří filmy s drogami a feťáky nemusí.
Vesmírný fet
Na závěr se vydáme do vesmíru. Star Trek raději přeskočíme, protože fiktivních psychoaktivních látek obsahuje tolik, že na ně nezbývá místo. Pozastavme se radši u vesmírné kovbojky Serenity (2005), poněkud depresivním vyvrcholení krátkého seriálu Firefly (2002). Kolonizátoři jedné z planet se inspirovali filmem Equilibrium a pro zjednodušení začali látku potlačující agresivitu přidávat přímo do vzduchu. Fungovalo to až moc dobře a obyvatelé časem ztratili zájem úplně o všechno. Jen na hrstku nešťastníků působila opačně – a ti dopadli ještě hůř.
Že by se ani v budoucnosti lidé nenaučili žít s drogami v klidu a míru? Představa je to smutná, ale duo konopných komiků Cheech a Chong naštěstí ví, jak z toho ven. Stačí se nechat unést mimozemšťany a jako suvenýr si domů přivézt vesmírný kokain! Je to látka natolik účinná, že oba protagonisty filmu s nudným názvem Cheech & Chong’s Next Movie (1980; česky Příběhy Cheeche a Chonga) doslova vystřelí do vesmíru. Snímek je sice slabší než předchozí Up in Smoke (1978), nicméně dvojice přestárlých a neustále zhulených hipíků, kteří všude působí zmatek, ale mají z pekla štěstí, pobaví i tak. Příběh v tom nehledejte – je to spíš náhodný sled šílených příhod, korunovaný právě mimozemšťany jako deus ex machina. Inu, střízlivým divákům asi není tato huličská komedie určena…
Orgastické endorfiny
Na mimozemšťany ze snímku Liquid Sky (1982; v překladu Tekuté nebe) si však dejte pozor. Nízkorozpočtový nezávislý film, který dodnes působí trochu jako zjevení, natočil ruský emigrant Slava Tsukerman. Podařilo se mu jedinečným způsobem zachytit subkulturu newyorské nové vlny počátku 80. let. Upravil ji však k obrazu svému – narouboval na ni pronikavou syntetizátorovou hudbou, přimíchal hrstku raných počítačových efektů, značnou dávku satiry a punkového nihilismu, německého vědce, větší než malé množství drog a k tomu mimozemšťany. Vznikl kultovní film, který je sice po 30 letech poněkud retro, ale nepůsobí vůbec zastarale.
Mimozemšťany v létajícím talíři (velikosti talíře) sice přivedl na zemi jejich oblíbený heroin, ale víc jim zachutnaly endogenní opiáty vznikající v lidském mozku při orgasmu. Usídlili se tedy na střeše příbytku dealerky Adrian a její přítelkyně, bisexuální modelky Margaret. Tam je objevil německý vědec, který jediný tuší, co se vlastně děje. Háček je totiž v tom, že extrakci endorfinů z mozku dotyčný nepřežije, což poněkud vyvádí z míry i Margaret. A pozor – film je sice značně ujetý, ale nejde o žádné béčko – i na festivalech posbíral mnohá ocenění.
A co dál?
Krátký přehled byl jen malou ochutnávkou drog, které na ulici neseženete. Na mnohé snímky – včetně českého Anděl Exit (2000) – nezbylo místo. Namátkou jmenujme aspoň Clockwork Orange (1971; česky Mechanický pomeranč), kde padouši popíjejí moloko plus neboli mléko říznuté drogami – v původním Burgessově románu najdeme vellocet (opiát či snad amfetamin), synthemesc (halucinogen) a drencrom (adrenochrom). Na adrenochrom, derivát adrenalinu, narazíme i ve Fear and Loathing in Las Vegas (1998; v české distribuci Strach a hnus v Las Vegas) a i když látka skutečně existuje, účinky prý nestojí vůbec za řeč.
Na závěr ještě malé zamyšlení – čím to, že až na vesmírný kokain není ani jedna z uvedených látek líčena v pozitivním světle? Je to dáno jen mým výběrem, nebo je v tom něco hlubšího? Bojí se tvůrci, že by jim diváci drogy s převážně kladnými vlastnostmi neuvěřili? Chtějí se vyhnout nařčení z šíření toxikomanie, nebo jim jen „dobré drogy“ nepřipadnou dostatečně zajímavé?
