Když se matky mých bývalých spolužáků a vrstevníků radovaly z toho, jak jejich synáčkové, kteří ani nekradou, nefetujou a nedělají bordel, v klidu vstupují do dospělého věku, já právě chcípal. Zdá se vám to brzo? Jasně, bylo to brzo! Bylo mi jedenadvacet a něco a zrovna jsem pořádal velkej mejdan. Chcete slyšet, jak ten mejdan dopadl?Blbě, protože to byl můj večírek se smrtí. Zemřel jsem rukou svý vlastní matky. Tak se to aspoň tvrdí. Asi aby to bylo pořádně punkový.
Narodil jsem se jako John Simon Ritchie v Anglii 10. května 1957, a to prostitutce závislé na drogách. Byl jsem agresivní a nezvladatelný odmalička. Doma neustále odstrkovaný. Vlastního fotra jsem nikdy nepoznal. Beztak se vypařil hned po tom, co mě s matkou někde v autě náhodou počali. Matka si domů vodila každou chvíli nějakýho jinýho chlápka, ale všichni mělo jedno společný.
Pořád mě mlátili. Máma byla ujetá, praštěná a extravagantní. Pracovala v jednom londýnském jazzovém klubu a do toho ještě měla mě, hyperaktivní divoký dítě. Ulevovala si od toho strašnýho shonu heroinem, ale myslím, že brala i amfetaminy, aby se nakopla. Prostě klasická smažka. Já bejval plachej a často zbitej, bál jsem se chodit do školy, bál jsem se chodit domů a měl jsem dost divnou zálibu v sebepoškozování. Měl jsem to rád, bolest jsem necítil.
Dneska tomu říkáte emo. Na učení jsem nikdy moc nebyl. A bylo mi to fuk. A pak jsem jednoho dne ukradl mámě z nočního stolku trochu hnědýho prášku. Často jsem ji vídal, jak si ho ředí na lžičce a co dělá dál. Injekce jsem se nebál. První dávka byla cool. Nevěděl jsem moc, co se se mnou děje, ale moje mindráky absolutně zmizely. Už nevím kdy, ale jednou jsem dal úplně v klidu matčinýmu chlapovi přes hubu.
Sex Pistols
Pak jsem se vysral na školu a začal jsem squattovat a pohybovat se v prostředí nezávislý hudební scény, kam jsem skvěle zapadnul. Koncem roku 1976 jsem spoluzakládal dneska už světově známou kapelu Siouxsie & The Banshees. A taky jsem se stal hlavním fanouškem skupiny Sex Pistols, kde zpíval můj kamarád Johnny Rotten. A když jim v roce 1977 odešel basák, vrazili mi do ruky baskytaru, na kterou jsem vůbec neuměl hrát. Ale to v punku moc nevadilo. Hlavně, že jsem uměl udělat pořádnej bordel.
I po koncertech jsem se v klubech rval. Třeba jsem skočil z pódia po chlápkovi jenom proto, že celej koncert blbě čuměl. Aspoň mně se to tenkrát tak zdálo. Byl jsem hrozně divokej a blbej. A taky věčně sjetej. Klasika. Naším heslem se stalo nihilistický No Future, možná jako odezva na tu trapně a věčně zhulenou generaci stárnoucích květinovejch dětí, pro který bylo všechno krásný a roztomilý. Tehdy jsem se z Johna Simona Ritchieho proměnil na Sida Viciouse. Podle vzteklýho křečka Johnnyho Rottena, kterej mě pokousal a kterýmu se říkalo Sid. A já dodal, že je vicious – vzteklej. No a z toho křečka to jméno nějak přešlo na mě. Stejně jsem ho pak probodnul vidličkou.
Sázka na mě se Malcolmu McLarenovi, manažerovi Sex Pistols, vyplatila. Sice jsem neskládal žádnou hudbu ani nepsal texty, ale zato jsem tak řádil a choval se jako anarchistickej cvok, že to bylo jedno. Nehledě na to, že můj chaotickej život byl skvělým vzorem pro punkový fanoušky. Takže jsem tomu všemu dělal tu správnou image.
Když jsme ještě v tom samým roce vydali album Nevermind the Bollocks Here´s the Sex Pistols, který se k veliké nelibosti spořádaných občanů i navzdory bojkotům obchodů s deskami vyšplhalo na vrcholky hitparád, zakázali nám dokonce oficiálně vystupovat. Jenžeto jim moc dlouho nevydrželo. Ve městech docházelo k násilným střetům našich fanoušků s policajty a k vandalismu. Aby tomu vláda zabránila, radši ten zákaz rychle stáhla. Kreténi.
Láska
V lednu 1978 jsme vyjeli dokonce na turné do USA. To už se mi do života zamotala americká holka Nancy, která koncem roku 1977 přijela do Londýna hledat nějakýho svýho známýho, rockovýho muzikanta. Ale potkala mě a já ji. V tu chvíli začal velkej sešup. Během osmi koncertů ve Státech jsme se díky psychickýmu vypětí, ponorce a taky nadměrnýmu fetování dostali až tak daleko, že Johnny Rotten po posledním koncertě kapelu rozpustil.
Velkou měrou jsem se na tom podílel já, opojenej láskou k Nancy a heroinu, který ona měla taky moc ráda. A bylo. Už se to nedalo zabrzdit. V životě člověka prostě existujou chvíle, věci a osoby, který najednou převrátí všechno vzhůru nohama a má to fatální následky. U mě to byla právě Nancy Spungenová. Vypadala a chovala se jako já, kdybych byl krásná a šílená holka. Věděl jsem to od prvního okamžiku, kdy jsme se potkali v Londýně. Byla zničující.
Všechno jí bylo úplně fuk. Neuznávala žádný konvence ani pravidla. Nikdy v životě jsem nezažil takovou vášeň. Existovali jsme jenom pro sebe. V dobrým i špatným. Milovali jsme se i nenáviděli. Rvali jsme se jako vzteklí psi. Ale pořád jsme byli spolu. Stala se mým nejlepším kámošem, milenkou a se vším mi pomáhala. Prej jsem jí úplně podlehnul a poskakoval kolem ní jako tajtrlík a poslouchal na slovo. Kecy! Viděli jste někdy pankáče, kterej poslouchá nějakou ženskou? No tak. A že prej taky zavinila rozpad Sex Pistols. No, na někoho se to vždycky svést musí, ne? Každá kapela musí mít přece svojí Yoko. Ale já na to nevěřím. Jenom mi ji záviděli. Hlavně Johnny Rotten, ten mi ji vymlouval nejvíc. Že prej přijela z Ameriky jenom proto, aby v Londýně někoho sbalila a aby se někde dobře zaháčkovala. No nevim, jestli jsem byl já ta správná trefa. Jo a taky tvrdil, že jsem Titanic, kterej čeká na ledovou kru. No a to prej měla bejt Nancy. Ta kra.
Fatální Nancy
Narodila se v únoru 1958 ve Filadelfii a už od raného dětství ovládala své nejbližší okolí hlasitým řevem a neuvěřitelnými záchvaty vzteku. Svůj první utišující prostředek dostala ve třech měsících věku, ve čtyřech letech poprvé navštívila psychiatra.
Jako jedenáctiletá zaútočila na matku kladivem jen proto, že jí matka cosi odepřela. Své násilné sklony a záchvaty vzteku si velmi často vybíjela ve svém pokoji, odkud se často ozývala slova o tom, že chce zemřít. Ve třinácti začala experimentovat s drogami a v patnácti už byla závislá na heroinu, což její nezvladatelnou povahu ještě posílilo.
V sedmnácti jí lékaři diagnostikovali schizofrenii. Nancy odešla z domu a živila se jako prostitutka a barová tanečnice. U Sidových přátel byla Nancy velmi neoblíbená a považovali ji za nesympatickou a nepříjemnou osobu. Velmi těžce nesli, že jí Sid tak podléhá. Říkali jí „Nauseating Nancy“. Že je prostě k zblití.
Romeo a Julie z Chelsea
Po rozpadu Sex Pistols jsem s Nancy zůstal v New Yorku a nastěhovali jsme se do hotelu Chelsea. Zapsali jsme se jako pan a paní Ritchieovi. Hned na začátku jsme omylem zapálili matroš v posteli, a tak nás přestěhovali do pokoje číslo 100.
Nancy mi začala dělat manažerku a já vystupoval po rockových klubech. Kromě jednoho vystoupení, kde jsem zpíval Sinatrovu písničku „My Way“ v punkovým provedení a přitom střílel bouchačkou a slepýma nábojema do publika, bez většího ohlasu. Neustále jsme brali drogy. Já začal pořádně brát heroin, v Anglii jsem byl do tý doby většinou jenom na speedu. Nancy byla heroinistka a já se přidal. Jedný říjnový noci roku 1978 jsme se v hotelovým pokoji strašně zfetovali a pak se zřejmě začali jako obvykle rvát. Když jsme byli sjetý, vlastně jsme žádnou bolest ani necítili. Já si z toho nic nepamatuju. Až to, že jsem zatčenej na policii a obviněnej z Nancyiný vraždy. Zabil jsem ji zavíracím loveckým nožem, který mi sama den předtím koupila na Times Square. Na rukojeti měl vyřezanýho jaguára a já z něj měl upřímnou radost.
Z policejního protokolu
Dne 11. října 1978 okolo 21:45 se Nancy Spungenová a John Simon Ritchie řečený Sid Vicious (dále pouze Vicious) vydali navštívit přátele, kteří bydleli stejně jako oni v hotelu Chelsea, na pokoji č. 119. Jednalo se o Leona Webstera zvaného Neon (dále pouze Webster) a jeho přítelkyni Cathi O´Rourkeovou. Webster vypověděl, že jeho kamarád Vicious byl toho večera sklíčený.
Ve chvílích nervozity neustále šermoval před obličejem svým loveckým nožem a mumlal cosi ve smyslu, že nemá žádné sebevědomí, že je odporný a neumí hrát na baskytaru. Jeho přítelkyně Nancy Spungenová (dále pouze Spungenová) s sebou přinesla do pokoje 119 sbírku výstřižků o skupině Sex Pistols a také Viciousovu koženou bundu. Spungenová Viciousovi dle výpovědi svědků nadávala a žádala ho, ať přestane šermovat tím nožem. Někdy kolem půlnoci se přátelé rozešli. Ve 2:30, jak vypovídá svědek, punkrockový kadeřník Redglare, zazvonil u něj doma v Queensu telefon. Volala Spungenová, která ho žádala, aby co nejrychleji do hotelu Chelsea doručil drogu dilaudid a injekční stříkačky.
O patnáct minut později se objevil Redglare v hotelu s tím, že nic nesehnal. Vicious se podle tohoto svědka zhroutil na posteli a bylo prý vidět, že Vicious i Spungenová jsou pod vlivem nějakých drog. Spungenová prý nabízela za sehnání drogy dilaudid jakékoli množství peněz a zoufale rozhazovala po pokoji padesáti- a stodolarové bankovky. Dohromady měla prý k dispozici asi tisíc pět set amerických dolarů. Dne 12. října 1978 zhruba ve 4:15 zaslechl svědek Webster hlasité rány z hotelové chodby. Svědek Redglare zahlédl na chodbě hotelu kolem páté hodiny ranní vyhlášeného drogového dealera, jenž dotyčný pár zásoboval narkotiky. Přibližně ve stejnou dobu zazvonil na recepci telefon z pokoje 228, jehož obyvatelé si stěžovali na hlasitý hluk v patře nad sebou. Recepční slíbil, že to dá do pořádku. Později, okolo 7:15, obdržel recepční Herman Ramos telefonát z neznámého čísla mimo hotel s informací, že na pokoji 100 někdo potřebuje pomoc.
Poté našla hotelová služba v koupelně uvedeného hotelového pokoje dvacetiletou ženu ve spodním prádle, která byla zakrvácená a v dolní části jejího břicha se nacházela hluboká bodná rána. Již nejevila známky života. Jednalo se o Nancy Spungenovou. Přivolaná policie našla v pokoji č. 100 návykové látky a lovecký nůž s jaguárem na rukojeti. Měl na sobě stopy krve a později byl identifikován jako vražedná zbraň. V hotelové chodbě narazila policie na velice rozrušeného Viciouse, jehož následně zadržela. Vyslechnout se jej nepodařilo. Dle následného lékařského vyšetření byl Vicious intoxikován takovou dávkou tuinalu, jež bývá obvykle smrtelná. Když Viciouse odváděli, sténal a plakal. Říkal, že svoji přítelkyni Nancy zabil, ale že nechtěl. Že bez ní nemůže žít. Následně začal být agresivní a musel být na policejní stanici odvezen v poutech. Zde se přiznal k vraždě své přítelkyně a byl obviněn. Téhož dne v 17:20 bylo tělo Nancy Spungenové na příkaz koronera odvezeno z hotelu Chelsea k pitvě.
V předpeklí…
Pak mě zavřeli do vězení a tam to teda moc příjemný nebylo. Pro hubenýho a vyfetovanýho dvacetiletýho kluka peklo. Po třech měsících vězení a odvykačky mě v únoru 1979 pustili na kauci 50 tisíc dolarů, kterou za mě zaplatilo hudební vydavatelství Virgin Records. Bylo mi to docela fuk, protože život bez Nancy pro mě stejně neměl žádnou cenu. Slibovali jsme si, že umřeme společně, a já tady teď zůstal sám. Další peklo. Pokusil jsem se teda o sebevraždu, ale nepovedlo se. Nedokázal jsem bejt po odvykačce čistej. A hlavně – neměl jsem prostě pro koho žít.
Pak se v tom samým hotelu, v hotelu Chelsea, konala párty na moji počest, tedy na oslavu mého propuštění z vězení. Chelsea byl mojí poslední stanicí na tomto světě. Na té oslavě jsem se předávkoval velice čistým heroinem, který tam donesla moje matka Anne. Pro hotel Chelsea nic nového, jedna další smrt z mnoha podivných smrtí, jež se tam odehrály před tou mojí i po ní.
Vlastně ani nevím, jestli jsem si chtěl tou drogou jenom ulevit, anebo jsem měl v úmyslu vážně spáchat sebevraždu. Buď jak buď se mi ulevilo. Definitivně. Stejně jsem neměl žádnou budoucnost. No future.
Profil Sid Vicious:
