Jak komunikovat s orgány činnými v trestním řízení – Marihuana: sport, právo, nové příležitosti a výzvy

Profilový obrázek
  • Jedním z obecných pravidel uplatňovaných se v civilizovaných právních řádech je, že jakkoli může být sankcionováno neoprávněné držení či distribuce marihuany, samotné její požití protiprávní není. Nakonec je velmi těžké skutečně komplexně zakázat konzumaci plodiny, která byla již 2700 let před naším letopočtem běžně užívána pro léčbu třeba malárie a revmatu.

Výjimky z tohoto svým způsobem relaxovaného přístupu samozřejmě existují, zásadně se však vztahují k činnostem, k jejichž výkonu je potřeba zvláštní způsobilost, což po vlivem omamných látek, marihuanu nevyjímaje, lze jen těžko naplnit. Tedy například k řízení automobilu, poskytování lékařských služeb či k výkonu specifických činností podle zákona o utajovaných informacích.

Existuje ale i výjimka další, kterou je vrcholový sport, respektive sportovní právo. V tomto případě nehraje prim bezpečnost, ale… Co vlastně? Marihuana je například podle pravidel Světové anti-dopingové agentury (WADA), Mezinárodního olympijského výboru (IOC; od roku 1989) nebo Mezinárodní asociace fotbalových federací (FIFA) považována plošně za doping. Můžeme si samozřejmě poklepat na hlavu. Marihuana není erythropoetin (lidský hormon, zkráceně EPO) ani amfetamin a asi nenalezneme sport, kde by se sportovci mohla po jejím požití zvýšit výkonnost. Neodpovídá tak základní definici dopingu („performance enhancing drugs“). Proč je tedy marihuana, respektive THC na seznamu zakázaných látek? Logiku v tom příliš nehledejme (jak je to u právních pravidel týkajících se marihuany bohužel spíše obvyklé).

Marihuana jako doping

Lze samozřejmě argumentovat, že THC uvolňuje, pomáhá (nejen) sportovci zbavit se stresu, bolesti a tím například udržovat intenzivnější trénink. Hypotéza je to jistě pěkná, její praktické ověření si ale lze jen stěží představit. Ve skutečnosti byl v minulosti prokázán opak s použitím praktického experimentu, který byl proveden se 161 atlety, jimž bylo podáno 215 miligramů THC na kilogram váhy (velmi inspirativní a informačně obsažná, byť obtížněji dostupná, je stať autorů D. R. Campose, M. Yonaminea a R. L. de Moraes Moreauové z roku 2003 „Marijuana as Doping in Sports“ uveřejněná v časopise Sports Medicine č. 33, s. 395–399; poznámka pro patrioty: zmiňuje se i o případu Tomáše Engeho ze srpna roku 2002). Formálně vzato tak marihuana na seznam zakázaných látek ve sportu patřit nemá, s výjimkou sportů automobilových a podobných, kde účinky THC mohou způsobovat bezpečnostní problémy, a to i ostatním sportovcům či divákům. Tedy nikoli jako doping, ale z čistě pragmatických bezpečnostních důvodů. Donedávna tomu tak navíc bylo. Proč ale má mít pozitivní test na THC za důsledek dvouletý distanc v případě atletických disciplín a doživotní zákaz u třetího pozitivního vzorku?


Skutečným důvodem, který se ocitl i v řadě oficiálních vyjádření, pomineme-li výše uvedené pomatené teorie o jejím pozitivním důsledku na výkonnost, je takzvaná výchovná role vrcholových sportovců ve vztahu k nám, jakožto ostatní světové populaci. Marihuana totiž podle bafuňářů jednoduše odporuje sportovnímu duchu jako takovému. Tedy, prostými slovy, sportovní autority považují marihuanu za špatnou a nechtějí, aby její užívání bylo bráno sportovními fanoušky jako norma. Pozdě, chtělo by se dodat. Těžko opominutelná je rovněž míra pokrytectví skrytá v tomto zákazu, když například alkohol je zakázán jen v určitých sportech (např. ve zmíněném automobilismu) a řada léků proti bolesti na bázi opiátů, které mají v konečném důsledku umožnit sportovci trénovat či soupeřit déle, než by jinak bylo možné, není zakázána vůbec. Právě na případu takovýchto opiátů je vidět rozpornost argumentů sportovních organizací pro zákaz marihuany.

Pro úplnost dodejme, že v roce 2003 kanabinoidy tvořily 13,9 % pozitivních vzorků odebíraných sportovcům pro účely antidopingového testování. V roce 2011 to bylo pouze 7,9 %. Pro mnohé zřejmě překvapivý pokles. Je ovšem poctivé přiznat, že zatímco první procentuální údaj je tvořený 378 z 2716 pozitivních vzorků, v roce 2011 bylo na doping pozitivně testováno již 5600 vzorků a na marihuanu jich tak připadá 445. Tedy procentuálně sice pokles, v absolutních číslech ovšem vzestup o „téměř“ jednu čtvrtinu.

Kazuistika a tolerance

I ve sportovním právu se nicméně ozývá stále hlasitěji jak hlas rozumu, tak i přiznaná změna přístupu světové veřejnosti k marihuaně. Velkou diskusi vzbudil ve sportovním světě například případ amerického judisty Nicholase Delpolpa, původem z Černé Hory, který byl před dvěma lety na londýnské letní olympiádě na základě pozitivního testu na THC z účasti na hrách vyloučen. Někteří si možná vzpomenou na jeho tvrzení, že marihuanu požil v brownies, aniž by věděl, co vlastně konzumuje.

I s tímto případem související diskuse vedená odbornou i laickou veřejností a mohutná medializace případu zejména v anglosaském světě vedla WADA v červenci minulého roku ke zvýšení hranice marihuany, za kterou je možno sportovce sankcionovat, z 15 nanogramů carboxy-THC na mililitr vzorku moči na desetinásobek, tj. 150 nanogramů na mililitr vzorku. S ohledem na tuto minimální koncentraci THC ve vzorku tak ve výsledku není podle oficiálních stanovisek sportovních organizací i Národní organizace pro reformování zákonů o marihuaně (NORML) sportovcům odpírána marihuana jako taková, pouze její užívání při sportovním zápolení a v období jemu bezprostředně předcházejícím.

Rozvolnění pravidel je srozumitelným a de facto nezbytným kompromisním krokem. Marihuana, jak všichni víme, získává ve stále více zemích světa status léčiva či dokonce legální látky pro rekreační užívání. První z těchto forem legalizace je nejen uznáním jejího jednoznačně pozitivního vlivu při léčbě určitých onemocnění, ale dochází skrze ni i ke konstituování práva nemocných na léčbu prostřednictvím marihuany, respektive v ní obsažených látek, je-li pro ně takováto léčba vhodná. A je neoddiskutovatelné, že i sportovci mají stejně jako všichni ostatní lidé právo na nejvhodnější léčbu, včetně takovéto případné marihuany. Opačný přístup by byl jednoznačně v přímém rozporu s etikou, na kterou se i sportovní svazy tak rády obracejí. Dvojí metr jako z učebnice.

Přes tuto liberalizaci však nadále existují sportovní svazy, jakým je například australská Coalition of Major Professional and Participation Sports, které trvají na úplném vyřazení marihuany ze seznamu zakázaných látek. Aktuálně řeší problém, jak se s postupující legalizací vyrovnat, i Národní fotbalová liga (NFL) a Národní basketbalová liga (NBA; její postihy za marihuanu jsou ovšem podstatně nižší než v případě drog jiných a testuje hráče až od roku 1999) ve Spojených státech amerických. Obě čelí masivní legalizaci marihuany v místech, kde sídlí řady jejich členských klubů, a jejímu každodennímu užívání celou řadou svých hráčů (podle vyjádření bývalých hráčů NFL Lomase Browna a Sama Hurda přinejmenším polovinou všech jejích hráčů), jež stojí proti jejímu absolutnímu a výslovnému zákazu užívání v rámci vnitřních pravidel obou lig. Na rozdíl od mnohem návykovějších a v konečném důsledku nebezpečnějších opiátů zmíněných výše. Asociace boxerských komisí (ABC) naproti tomu vydala v lednu minulého roku stanovisko, kterým povzbudila sportovce k podávání žádostí o výjimku pro požívání marihuany z důvodu jejího terapeutického užívání (neboť principiálně je v bojových sportech látkou zakázanou). U nás mnohem známější Národní hokejová liga (NHL) testuje hráče též, v případě rekreačních drog ovšem pouze za účelem monitoringu a přiopakovaném pozitivním nálezu nabídne hráči odbornou pomoc. Máte týž pocit nekoordinovanosti, jaký jímá mne? Bohužel, v globálním měřítku bitva o definitivní legalizaci marihuany zdaleka nekončí ani ve sportu.

Big picture a nové výzvy

Zobecněme si ale výsledek postupující legalizace marihuany tak, jak jsme si jej ukázali v případě sportu, a ilustrujme si tím problém, se kterým se v jejím důsledku potýká stále více lidí a organizací. Při všech činnostech s globálním rozměrem musí jejich organizátor čím dál tím více počítat s tím, že nenulový počet osob bude uživateli legální marihuany, tj. bude mít více či méně pozitivní výsledek testů na látky v ní obsažené či přinejmenším na jejich metabolity.

Pokud takovéto osoby organizátor vyloučí z určitých činností, nutí je k výběru mezi účastí na těchto činnostech a užíváním marihuany. Pokud jsou takovéto osoby navíc uživateli z důvodu léčby, a tyto osoby v konečném důsledku nemají příliš na výběr, staví se tím tento organizátor do nelehké a morálně velmi pochybné situace, se všemi dopady na jeho image. Čistě pragmaticky vzato může dojít i k tomu, že okruh osob vyloučených v důsledku přísného nastavení pravidel může být natolik široký, že zmaří původní záměr organizátora. Zkrátka a dobře, v určitém ohledu nejkvalitnější osoby budou tímto hodnotícím kritériem vyřazeny ještě předtím, než dostanou šanci prokázat svou kvalitu ve vzájemném zápolení, respektive než bude mít náš organizátor příležitost jejich skutečné kvality prověřit.

Uprostřed takového dilematu se v poslední době ocitl například Federální úřad pro vyšetřování (FBI) v případě najímání odborníků na kyberkriminalitu a IT bezpečnost, tedy programátorů a hackerů nejrůznějšího zaměření. Ředitel FBI si (pochopitelně napůl v žertu) na konferenci 19. 5. 2014 postěžoval, že „některá z těch děcek by si nejraději dala trávu ještě cestou na přijímací pohovor“. Problém je, že podle pravidel FBI nejenže nesmí její zaměstnanci marihuanu užívat, ale musí se jejího užívání zdržet nejméně tři roky před nástupem do zaměstnání, neboť ve federálním měřítku marihuana stále legalizována není.

Přesto podle federálních zákonů mohou jednotlivé státy marihuanu dekriminalizovat, legalizovat pro medicínské účely (dnes je to de facto 25 států plus distrikt hlavního města), či legalizovat i pro účely rekreační (Washington a Colorado). Některé z první skupiny na to zřejmě čekají ještě tento rok (například Aljaška). Další dva státy provedly dekriminalizaci pro první případ držení, Puerto Rico zahájilo veřejnou diskusi o možné legalizaci. Osobně nezávidím FBI její potřebu zachovat si tvář a shánět prověřené zaměstnance na stále se pro ně zužujícím trhu práce.

Aniž by tak tato obtíž měla dle pozdějšího vyjádření ředitele FBI vést k bezprostřední změně přístupu FBI k marihuaně jako takové, v dlouhodobém měřítku se takováto změna s nejvyšší pravděpodobností ukáže jako nezbytná.

Jednu z možných cest ukazuje FBI například britská Národní jednotka pro kyberzločin (NCCU), které uplatňuje obecné pravidlo, že uchazeči o práci nesmějí v uplynulých 12 měsících konzumovat žádné ilegální drogy. Elegantní formulace připravená na libovolnou změnu legislativy.

Jak dlouho ještě budeme muset čekat na srovnání pravidel na rozumnou a realitě odpovídající úroveň? Na tuto otázku neumí odpovědět asi nikdo z nás. Pozitivní skutečností ovšem je, že jakékoli uvolnění pravidel na úrovni globální tlačí na představitele moci veřejné na úrovni lokální a vice versa. Snažit se o to nicméně musí každý z nás podle svých možností. 

Nahoru
Je vám více než 18 let?
Tak pojďte dál!