Jirko, jak dlouho jsi již policistou a jaké máš vzhledem k této profesi vzdělání?
Budu-li počítat i zásahovou jednotku (ochrana objektů státní důležitosti), bude to brzy dvacet let. Strážníkem jsem nyní šestnáct let. Vystudoval jsem Střední veřejnoprávní akademii TRIVIS Praha, poté Vysokou školu managementu v polské Vratislavi a dlouhodobý psychoterapeutický výcvik dle Carla Rogerse v PCA institutu Praha. Z kurzů mám například Krizovou intervenci, Psychiatrickou problematiku a akutní intoxikaci v přednemocniční neodkladné péči a další. Kromě práce strážníka provozuji soukromou terapeutickou praxi v Chrudimi a pracuji jako dobrovolný terapeut Unie bezpečnostních složek. Ve svých diplomových pracích jsem se věnoval mimo jiné i výzkumu posttraumatické stresové poruchy a syndromu vyhoření u policistů.
Kdy jsi poprvé vyzkoušel konopí a kdy se z tebe stal v podstatě aktivista v uniformě?
Poprvé jsem konopí ochutnal v osmnácti letech, to bylo ještě takové pololegální, ne tak rozšířené jako teď – v době, kdy opět vládne prohibice. Byl to venek a my jsme se snad hodinu řehtali jako koně. Podruhé jsem konopí vyzkoušel ve čtyřiatřiceti letech, kdy jsem musel ukázat, že to, co o konopí říkám, myslím vážně a nejsem nastrčený (smích). V různých formách ho užívám dodnes – hlavně je to konopný olej, semínka a mast. K přírodě a bylinkám jsem měl vždycky blízko. Asi před čtyřmi lety jsem v televizi viděl reportáž o Bushce Bryndové, která byla kriminalizována a vláčena po soudech za úspěšnou přírodní léčbu konopím. Tato kriminalizace mi přišla nemorální, a tak jsem si začal nejprve s Bushkou dopisovat a následně jsem ji jel párkrát naštípat dříví, když byla nemocná. Za odměnu se mi dostávalo spousty cenných informací o konopí. Seznámil jsem se s dalšími lidmi z konopné kultury a vypůjčil si nějakou literaturu. Rok jsem studoval informace pouze na teoretické úrovni. Potom jsem vystoupil na pochodu Million Marihuana March, zúčastnil se semináře o konopí v Poslanecké sněmovně a také některých demonstrací za legalizaci konopí. Informace jsem čerpal i z vašeho časopisu. Ze začátku to nebylo jednoduché a někteří „vystíhovaní“ jedinci mě považovali za nastrčeného agenta protidrogové policie. Tato nedůvěra snad již pominula.
Jak ses doslechl o LEAPu a kdy jsi tam vstoupil?
Tuším, že to byla Bushka, která mi o LEAPu řekla, a já si s nimi začal dopisovat i přesto, že moje angličtina je hodně slabá. Bylo fajn zjistit, že existují soudci, prokurátoři, policisté a další osoby z justice a bezpečnostních složek po celém světě, jež smýšlejí podobně jako já. V roce 2010 mě LEAP pozval na mezinárodní drogový kongres Urban Drug Policies in the Globalised World do Prahy, kde jsem se poprvé setkal s jedním ze čtyř spoluzakladatelů této organizace, Jackem Colem. V průběhu kongresu jsem byl oficiálně jmenován zástupcem a mluvčím LEAPu pro Českou republiku. Na rautu u tehdejšího primátora Béma jsem byl v tričku LEAPu, na jehož zádech je nápis: „Cops say legalize drugs. Ask me why.“ Zrovna jsem se cpal rybou a byl na tuto činnost patřičně soustředěn, když ke mně přistoupil běloruský šéf protidrogové policie a rusky mi oznámil: „Ty chceš legalizovat, já chci zavírat!“ Myslím, že tato památná věta se mohla stát sloganem celého kongresu (smích). U nás jsme na tom podobně, bohužel se učíme od zkušenějších jenom to, co se nám hodí. Represe je nutnou a nezbytnou součástí naší práce, v žádném případě by však neměla být alfou a omegou. Obecně bychom si měli více naslouchat.
Jaké aktivity v souvislosti s členstvím v LEAP vyvíjíš? Nebo jinak – projevuje se tvůj liberální postoj ke konopí nějak v tvé práci nebo osobním životě?
Já se svým postojem ke konopí netajím. Přijde mi jako vrchol arogance zakazovat cokoli, co nám dala příroda, navíc jednu z nejléčivějších bylin na světě. V práci se to však projevovat příliš nedá. Snad jen, že například nepovažuji dredy za madla, kterými se „feťáci“ tahají do služebního auta. Kdysi jsem se rozhodl prosazovat právo, sloužit a chránit občany. Musím dodržovat zákony a dohlížet na dodržování i těch, které považuji za hloupé. Možnost projevit svůj opoziční názor nahlas si však nenechávám vzít, i když se to často moc nenosí. Zastavám názor, že právo je minimem morálky, a protože kriminalizaci úspěšné léčby vážně nemocných pacientů konopím považuji za nemorální, nemohl jsem ani jednat jinak. Na druhou stranu ale považuji boj některých jedinců z konopné kultury proti samotné policii za zbytečný. Úsilí by mělo být zaměřeno na zákonodárce a změnu příslušné legislativy, protože policie bude dělat jen to, co jí ukládá zákon. Na druhou stranu jsem veřejně kritizoval z mého pohledu nepřiměřený (likvidační) zákrok proti growshopům.
Ještě co se LEAPu týče, nabízím přednášky o trochu jiné protidrogové politice, která není založená jen na represi a démonizaci. Protidrogová represe se neosvědčila nikde na světě, je drahá a neefektivní. Prospěšná je pouze organizovanému zločinu, který z ní má nemalý profit. Čím více represe a rizika, tím je cena drogy na černém trhu vyšší. Domnívám se, že by bylo efektivnější drogy zlegalizovat a zdanit. Výtěžek získaný zdaněním použít na osvětu, skutečnou prevenci a sociální programy pro začleňování a práci s drogově závislými.
Kéž by takto mluvil každý policista. Slyšel jsem také, že máš velmi zajímavé přednášky o drogách pro mládež – zcela odlišné od těch typicky prohibičních a dezinformačních, které děti většinou akorát vyprovokují k tomu, aby drogy vyzkoušely.
Z části sis odpověděl sám – jde mimo jiné o staré známé zakázané ovoce. Musíme si uvědomit, že dnešní mladá generace se nedá opít rohlíkem. Mají přístup k informacím z internetu a sociálních sítí. Jak asi vnímají přednášku od policisty, který si přečte nějakou fofr brožurku, je plný předsudků, nesnáší „feťáky“ a ví toho méně než samotní posluchači? Já se je snažím o konopí široce informovat, mohou si vybrat téma: Historie konopí, konopí v průmyslu, konopí ve zdravé výživě, konopí v lékařství a léčitelství, konopí a zákon, konopí jako droga a tak dále. A při té příležitosti – jakoby okrajově – zmíním možná rizika a právní dopady. Toto téma je určeno pro žáky osmých a devátých tříd základních a středních škol, tedy nejrizikovější experimentující skupině. Důležité je jednat s nimi jako se sobě rovnými a být upřímný a otevřený. Oni to poznají. Tyto besedy jsou dost oblíbené, ze začátku se jich účastnili pedagogové spíše jako dozorci, nyní tam chodí se zájmem, aby se něco o konopí dozvěděli.
Takovou přednášku bych si také se zájmem poslechl… Ale co si o tvých postojích a přednáškách myslí kolegové od policie? Daří se ti osvěta i na tomto poli?
Ze začátku moje aktivity nebyly ze strany kolegů příliš chápány a vítány. Mysleli si, že se zastávám feťáků, a někdy mi dávali najevo, abych si uvědomil, na čí straně bych měl stát. To selektování na „oni“ a „my“ mi přijde hloupé. Dnes se již o konopí mluví veřejně a prolamují se předsudky. Pomohly tomu i různé autority (lékaři, právníci, někteří poslanci, Centrum adiktologie a jiní). Mám pocit, že už nějakou dobu nejdu proti proudu sám. I generační obměna policistů tomu trochu napomáhá, oni vědí… (usměje se). Není nad osobní zkušenost, například s blahodárnými účinky konopné masti.
Jirko, díky za rozhovor. Nezbývá než doufat, že podobně smýšlejících policistů bude jen přibývat. Na úplný závěr ještě naše obligátní otázka – co bys vzkázal čtenářům Legalizace?
Kašlete na předsudky (ne všichni policajti jsou nepřátelé). Buďte zodpovědní, prostě nehulte, když budete řídit… Především ale buďte v pohodě a mějte se rádi.
