O jedný žraločí návštěvě, o krvavý bitce, kterou jsme předem prohráli, o pomočený hlavě a odvážnym Hruškovi.
XXV.
Hruška se vydal odhodlaně k Žralokovi. Dokonce si přes ruku přehodil ušmudlanou utěrku, aby bylo jasný, že je tady opravdu obsluha. Přiblížil se k tý rozpláclý hroudě masa a chvíli se něco dohadovali. Žralok se s ním evidentně moc vybavovat nechtěl a jasně nadřazenym posunkem posílal Hrušku pro svoji objednávku. Při tom ho ještě opovržlivě poplácal po zádech, až popoběh doprostřed lokálu. Ta naše přezdívka mu fakt pásla.
„Chce nějakejch stogramov vodky, netušíte, kolik to je?“
„Stogramov je sto gramů, vole, to dá rozum. Je to zřejmě Slovan jako ty, Hruško. Bratr! Tomu bys měl rozumět i ty.“
„Jasně, že rozumim, nejsem debil. Ale kolik je to jako na kapalinu, na vodku, tomu nerozumim!“
„Sto gramů je normální dvojitá. Tak mu ji nalej, ale ať to rovnou zaplatí. Až jich vypije deset, tak už to z něj nedostaneme.“
Žralok do sebe vychlemstnul svejch sto gramov bez jakýkoliv emoce či grimasy, jako by pil mátovej čaj. Sklenici pak postavil na stůl dnem vzhůru a hned se chystal znovu plácat Hrušku po zádech. Ten poskočil jak zjančenej kůň, jen aby neschytal další ránu. Dělali jsme, že se tam nedíváme, ale docela jsme se bavili. Když mu Hruška podával účet, jen ho vztekle zmačkal a hodil pod stůl.
Nikdo jsme nevěděli, co se bude dít, nikdo jsme nevěděli, co máme dělat. Asi jsme čekali, že něco vymyslí Hruška. Nevim teda proč, protože ten nikdy nic nevymyslel. A tak jak trapák lítal sem a tam a nosil další panáky. Už jsme vlastně jen doufali, že se ta hrouda sesune k zemi a vyřeší se to samo. Hrouda ale zatim slušně držela. Náš host jen začal bejt kapánek agresivnější. Při šestym panáku chytil Hrušku za zátylek a přitáhnul si ho prudce k sobě, až se oba navzájem dotýkali čely a Hruškovi při těch hrátkách očividně málem praskala lebka.
Chtěli jsme zavírat. Žralok vypadal totálně zlitej, čuměl tupě do jednoho bodu a už si neobjednával. Pepa Hruška mu donesl docela slušnej účet. Ani se na něj nepodíval a opět ho zmačkal a hodil pod stůl. Náš předpoklad se potvrdil, platit zřejmě nebude. Místo toho vytáhnul z náprsní kapsy vizitku, podával ji Hruškovi a opět mu začal drtit svym žraločim čelem lebku. Při tom mu něco šeptal.
„Mám vás prej pozdravovat od jeho společníka.“ Při těch slovech nám Hruška položil na bar vizitku. „Finanční služby, vymáhání pohledávek, exekuční řízení – Dušan Harmáček & Ivan Lar.“
Tak Důša! Náš spolužák Důša na nás zřejmě poslal tohodle mastodonta. Že jsme si ho vůbec všímali. A přitom to byl jen takovej nevinnej žertíček. Klukovina…
Žralok Ivan na nás od stolu posměšně mžoural svejma malejma rybíma očima a při tom šustil významně prsty, jako že teď s námi zúčtuje a budeme platit my. Hruška vytáhnul ze šuplíku nůž, kterym jsme krájeli chleba k utopencům, tak aby to Ivan viděl. „Jestli si něco začne, tak ho normálně pobodám,“ vraštil obočí a z toho, jak se mu vystrašeně třásly ruce, bylo vidět, že zas jenom kecá.
Majzl se najednou prudce zvednul a vyrazil přímo k Žralokovi. Shejbnul se pod stůl, rozbalil zmačkanou účtenku a snažil se ji vyhladit. Pak ji před něj položil a nekompromisně mu ukazoval na napsanou částku. Žralok pomalu a trochu nejistě vstal, sebral účtenku ze stolu, znovu ji zmačkal a hodil ji Majzlovi posměšně do obličeje. Čekal jsem, že mu ji hned napálí, ale na to, jakej byl Majzl pořez, byl až nezdravě beránčí povaha.
Trpělivě sebral účtenku ze stolu, opět ji rozbalil, uhladil rukou a ukazoval významně na uvedenou částku. Tahle jejich hra se opakovala několikrát dokola, až došla Žralokovi trpělivost, účtenku roztrhal, strčil do pusy, chvíli žvejkal a pak ji vyflusnul Majzlovi přímo do obličeje. To už fakt neustál ani on. Vystartoval pravačkou na žraločí tlamu. Než ale rána dopadla, ten Rusák mu ji vykryl nečekaně rychlym protiútokem. Na to, že měl v sobě slušný množství vodky, zareagoval neuvěřitelně.
Chudák Majzl dostal takovou šlupku do nosu, že se skácel na zem a v tu ránu měl obličej samou krev. Nevim, co mě to popadlo, ale chytil jsem hystericky židli a vší silou ji hodil po tý žraločí hlavě. Chytil ji docela lehce v letu a hned se na mě vrhnul. Kryl jsem si hlavu, ale měl jsem pocit, jako by po mně přejel tank. Bylo to vlastně jen pár svižnejch ran a váleljsem se v mžiku na zemi vedle Majzla. Boj byl prohranej. Hruška radši zdrhnul do skladu a tam se zamknul. Pobodání se nekonalo. Zbylý osazenstvo klubu ztichlo a všichni se báli pohnout. Ivan Žralok se postavil až těsně nad nás. Čekal jsem pořádnej kopanec, ale místo toho vytáhnul bezostyšně ptáka a najednou jsem cejtil, jak na nás dopadá smradlavá teplá sprcha. V tu chvíli jsem se utěšoval akorát představou, že mám v kapse pistoli a ustřeluju mu hlavu. Blbý bylo, že jsem žádnou neměl. Měl ji ale Žralok, čouhala mu stoprocentně z náprsní kapsy.
„Urazili jste mého společníka. Kamaráda. Tohle je od něj jeho pozdrav. A teď budete platit. Každý měsíc mi – nám – budete platit.“ Při těch slovech vzal židli a mrštil s ní vší silou za bar. Následovalo řinčení sklenic a lahví, který nás nebolelo o nic míň než předchozí nakládačka.
„Máte dobrou vodku. Brzy vás zase navštívim.“ S těmi slovy se otočil a odešel trochu kolíbavou chůzí z Tunellu.
Kluci z klubu se k nám seběhli a čuměli na nás. Že jste nám pomohli, troubové! Nejradši bych je nakopal. Hruška měl zřejmě špatný svědomí, že nás v tom totálně nechal, a tak začal všechny teatrálně odhánět a pomáhal nám na nohy. Bolel mě celej ksicht.
„Pepo, proč jsi ho nepobodal?“
„Ty vole, vždyť měl kvér, ty jsi neviděl ten kvér? Ty jsi neviděl tu vyboulenou kapsu?!“
„Asi viděl. Dělám si srandu.“
„Jo? Vážně? To je dobře. Já už se bál, že si budete myslet, že jsem srab. Jak se cejtíte?“ Hruška na mě zíral a pak sjel pohledem směrem k mýmu rozkroku. Krčil při tom trochu nejistě nos. „Ty ses pochcal?“
„Ne, proč se ptáš?“
„Já jen, že cejtim chcanky.“
„Tak to se ti asi něco zdá, Hruško, to se ti jenom něco zdá.
XXVI.
Majzl s tim zafačovanym nosem vypadal jako Hurvínek. Byl na to ale hrozně háklivej a nikdo se ho na ten nos nesměl ptát. On – veliký a silný nadjedinec, kterýmu si nikdo nedovolí zkřivit vlas na hlavě, teď dostal takhle nepěkně namláceno! Já jsem zas nosil celej tejden černý brejle kvůli monclům. Při mý postavě jsem naštěstí neočekával, že by se mi snad někdo chtěl posmívat kvůli prohraný bitce.
Měli jsme ten večer válečnou poradu. Byli jsme tam všichni. Já, Majzl, Hruška, Bedřich – a nácek Lojza Hladík. Teda on už moc nácek nebyl, našel si prej nějakou buchtu, tak se trochu vyklidnil a dokonce si nechal trochu narůst vlasy. Vypadal teď spíš jak náš fotr. Ale z našeho okolí měl se rvačkama asi největší zkušenosti, takže jsme ho přizvali jako takovýho poradce přes násilí. Chvíli se bránil, ale pak s námi dokonce vykouřil naši tradiční dýmku míru. Nebyl to ale asi úplně dobrej nápad, protože porada tim začala váznout. Lojza vlastně neřekl vůbec nic, jen na náš tupě zíral a přikyvoval, že jako se vším souhlasí.
„Já bych na něj zavolal policajty.“
„Nesmysl, tyhle vymahači jsou s nima dycky zapletený. Akorát by nám tady zase začali dělat šťáry kvůli hulení, a že nejsme zrovna cukrárna, to dobře vědí.“
„Tak si najmeme taky mlátičky. Budou stát u vchodu a prostě ho nepustěj, nebo si s nim daj souboj.“
„Co když je postřílí? Je to přece magor!“
„Budou za to placený, to už nebude náš problém. Taková už je holt úloha pistolníka.“
„A kolik myslíš, Hruško, že jim tak asi za tuhle službu můžeme zrovna my nabídnout?“
„Nevim. Jídlo, pití, hulení. Dyť tady vlastně nebudou nic dělat, budou jenom sedět, čekat a maximálně si čistit zbraně…“
„Za těchle podmínek tady, Hruško, budeš sedět tak akorát ty, ale ty už jsi svoji odvahu prokázal.“
„Zavolám Ministrovi, ten už Žraloka srovná. Možná i víc, než vlastně vůbec chceme,“ přerušil nás Majzl. „Tady Lojza ho zná, nemám pravdu?“
„Jo, tak trochu, bohužel. Lepší je ho neznat. Kdo s ním kdy přišel do styku, tak už si nemůže bejt ničim jistej. Teda pokud vůbec ještě žije.“
„Trochu přeháníte, ne? Co na něm může bejt tak hroznýho?“
„Třeba to, že vozí v kufru auta neustále lopatu a krumpáč.“
„No a co, třeba si občas přivydělává na stavbě.“
„Ty vole, je to hrobník!“ Lojza si přejel významně prstem přes krk. „Likvidátor! Úplnej vypatlanec! Svý oběti nejradši jenom zmrzačí a pak je pohřbívá zaživa. Baví ho to. A když potřebuje mít jistotu, má někde za Prahou takovej malej ranč a u něj vepřín plnej hladovejch prasat. Za pár okamžiků je po oběti. Rozumíš. Žádná stopa, žádný DNA.“
