Podzimní Žižkov se utápěl. Nekonečný déšť se ve své nevědomosti pokoušel o smytí nesmytelného. Neúnavné šlahouny slitých dešťových kapek dopadaly na zetlelou dlažbu. Objaly se, přitiskly k sobě a ostýchavě ošahávajíce jeden druhého se prodíraly mřížemi zanesených kanálů. Splašky a zbytky toho, co zbylo po zbylých. Nebo po zbitých.
Stál jsem v průjezdu unavenýho domu. Stál jsem, opřenej zády o vchodový dveře. Cítil jsem, jak se mi jejich vyřezávané reliéfy zatínají do zad. Byly to dveře vyrobené kýmsi kdysi. Dveře z doby, kdy řemeslo zavazovalo.
Déšť nepolevoval. Neúnavně skrápěl vše, na co dosáhl. Pozoroval jsem bystřinu tekoucí podél chodníku. Byla pokrytá plujícími chuchvalci pěny. Byla nasáklá zbytky jídel a vajglů a upadlých bezprizorních jointů. Vláčela s sebou kontaminované jehly, na jejichž hrotech se líně protahovaly viry dosud nepojmenovaných nemocí. Byla to bystřina plná výkalů a hniloby a nevíry a usoužené nemohoucnosti. Byla to bystřina, která v sobě měla zakódované celé dějiny lidstva.
Mohl jsem jít domů. Déšť mi nevadí. Ale nechtělo se mi. Měl jsem pocit, že stát v průjezdu a pozorovat beznaděj, jež odplouvá, aby udělala místo své sestře, je mi v tuto chvíli souzené.
Nejen, že mi déšť nevadí, ale mám ho rád. Líbí se mi jeho barva. Líbí se mi proto, že déšť barevný není. Pohybuje se na stupnici šedi. Někdy je tmavší. Někdy světlejší. Ale vždycky je černobílý. Nikoho nenapodobuje. Je svůj.
Kolem mne proplul míček. Malý tenisový míček zbitý údery raket. Omlácený a opotřebovaný. Plul mezi unášenými odpadky. Unesen proudem špinavé vody.
Byl večer a světlo vycházející z pouličních lamp se rozbíjelo o zkalenou hladinu. Byl večer, který se tvářil, že konečně osvobodí vše, co se dosud krčilo za mřížemi bezejmenných věznic.
Vybavil se mi film. Blade Runner. Nevybavil se mi příběh. Abych řekl pravdu, příběhy jako takové mě nezajímají. Vybavil se mi proto, že to byl jediný film, který pravdivě zobrazil déšť. Byl to film o světě utopeném v neselhávajícím dešti. Byl to film, kde příběh jako takový byl nepodstatný. Byl to film, kde všechny hlavní i vedlejší role si pro sebe zabral déšť.
Vnímal jsem dusot kapek rozbíjejících se o špatně vyspravené chodníky. Vnímal jsem vzedmutou špinavou vodu, jež se odrážela v marné snaze vrátit se zpět do odmítající náruče nebes. Vnímal jsem krůpěje, které nechápaly, proč svůj život končí na samém dně.
Protáhl jsem se. Narovnal ramena, která jsem nevědomky schýlil. Tento déšť nepřišel proto, aby alespoň na chvíli ulevil usouženým a usmýkaným. Tento déšť je varováním. Upozorněním. Výstrahou. Tento déšť je určený mně.
Jsem Ájs. Slepec, který není z tohoto světa. Žiji a nepletu se do věcí lidí. Většinou. Díky THC vidím. Mohu mnohé. Nezneužívám toho. Dnešek bude výjimkou.
Vykročil jsem z průjezdu. Stál jsem na chodníku. Šaty nasávaly krůpěje, které nepřinášely nic mimo varování. Dva kroky. Sehnul jsem se. Zvedl kulaté víko. Podíval se do černé, hladové hlubiny. Chvíli jsem váhal. Pak jsem se nadechl a začal sestupovat dolů.
Slézal jsem do podzemí. Do míst, kde věci fungují po svém, Kde pravidla obvyklá na povrchu jsou vysmívaná. Kde žijí tvorové, co vstupují do snů uvzlykaných dětí. Nebylo podstatné, jestli se mi chce či ne. Musel jsem. Nebyl nikdo jiný, kdo by to udělal za mě. Nebyl nikdo jiný, kdo by to dokázal.
„Něco se děje.“
Povzdechl jsem si. Podíval se na Klé. Krásnou, průsvitnou, neviditelnou Klé. Seděla vedle mne. Byli jsme na zahrádce u Vystřelenýho oka. Zpomalený odpoledne ve zrychleným světě. Zvedl jsem půllitr a napil se. Zapálil si vyhaslýho jointa.
„Vždycky se něco děje.“
„Nech toho. Musíš vědět, že to vybočuje z normálu.“
„Myslíš tu nepříjemnost dole u večerky? Těhotná holka zmlácená matkou?“
„Taky. Ale je toho víc. Něco je špatně.“
Znova jsem se napil.
„K Žižkovu tohle patří.“
„To je všechno, co k tomu řekneš?“
„A co bych k tomu měl říkat?“
Zlostně pohodila hlavou.
„Nic. Samozřejmě, že nic.“
Mlčel jsem. Věděl jsem, co se děje. Věděl jsem, proč se to děje. Akorát, že jsem to nemohl nikomu říct. Ani Klé.
U vedlejšího stolu se začali hádat. Týpek s vyholenými spánky. S piercingem a potetovanýma rukama. Proti němu unavená holka, co toho ve svých sedmnácti viděla víc, než dokázala unýst.
Týpek jí dal facku. Drsnou hlasitou facku. S úmyslem ublížit. Ponížit. Sundat. Zaječela a utřela si krev z roztrženýho rtu. Dal jí ještě jednu. Oči se jí rozběhly do stran. Měla dost. Tohle stačilo. Všechno další je navíc. Zmrd se zved.
Rozpřáhl se. Holka ho nehnutě pozorovala. Vědomí odkráčelo někam na hajzl. Dlaň letěla. Před dopadem se sbalila v hrbolatou kouli. Přerazil jí čelist.
Klé sedící vedle mě strnula. Pak se otočila.
„Tohle je taky v pořádku? Tohle všechno sem patří?“
Chtěl jsem pokrčit rameny, ale pak jsem si to rozmyslel. Chvíli čekala na odpověď, kterou jsem nechtěl dát. Pak zmizela.
Zvedl jsem se. Vzal do ruky hůl, bílou jak mý vlasy. Nadechl se. Zřetelně jsem cítil vztek, který si podmanil každého okolo mě. Cítil jsem zlobu a nenávist a zášť a touhu ublížit. Cítil jsem zatrpklost a nesmiřitelnost.
Lidé se změnili. Jejich vzorce chování se posunuly. Zkřivily. Zkurvily.
Stali se těmi, co ubližují a neohlížejí se na to, jestli je k ubližování důvod. Radost z bolesti druhých. Normální škodolibá radost. Uspokojení, všeobjímající uspokojení nad tím, že druhý trpí.
Věděl jsem, kdo má tohle na svědomí. Raven. Bytost, které svědomí chybí. Bytost, která se usadila ve stokách hluboko pod sklepy domů. Bytost, která se vyžívá v rozsévání bolesti.
Nechtělo se mi. Ale věděl jsem, že musím. Neřekl jsem to Klé. Nevím proč. Možná proto, že o těchhle věcech mluvit nechci. Možná proto, že je to osobní.
Slézal jsem dolů. Držel se rezavých skob vsazených do stěny šachty. Nespěchal jsem. Nebylo kam spěchat.
Nevěděl jsem, kde přesně Raven je. Ale věděl jsem, že ho najdu. Že nebudu bloudit. Že půjdu přímo. Nejkratší cestou. I když jsem jí nikdy nešel.
Slezl jsem na dno. Stará vyzděná chodba. Uprostřed tekoucí stoka plná udřených vzpomínek. Plná plujících obnažených křečových žil, stažených špinavým obinadlem.
Po stranách kluzký úzký chodníčky. Dvě neznačený rovnoběžný stezky. Bez ukazatelů. Bez záchytnejch bodů.
Bylo jedno, kterým směrem půjdu. Pokaždé půjdu nejkratší cestou. Vím to. I když nedokážu vysvětlit, proč to vím.
Udělal jsem první krok. Bylo mi vtloukáno do hlavy, že první krok je nejtěžší. Nesmysl. Druhý a třetí jsou těžké úplně stejně. A když jsem chtěl udělal čtvrtý, skoro jsem nedokázal zvednout nohu.
Vlekl jsem se chodbou. Přidržoval se vlhké zdi. Překračoval odpočívající krysy. Prodíral se nekonečným zoufalstvím, které se mne neustále ptalo, co tam dělám.
Musel jsem dojít až na konec. Protože tam je Raven. A až tam dojdu, budu ho muset zabít.
Nevím, jak dlouho jsem šel. Nevím, kolikrát jsem odbočil. Nevím, kolikrát jsem se mohl pohybovat vzpřímenej. Kolikrát jsem lezl po kolenou. Ale ať to bylo jak chtělo dlouho, skončilo to.
Prošel jsem posledním ohybem chodby. Poslední překročení spící krysy. Poslední uklouznutí.
Byl tam. Stál. Díval se na mě. Chodba končila. Za zády měl stěnu. Zpěněná voda plazící se stokou padala kamsi do hlubin. Špinavej vodopád nechtěnejch dětí. Sténá a žaluje všem, co nejsou ochotni naslouchat ani sami sobě.
Prohlédl jsem si ho. Raven. Bílý dlouhý vlasy. V ruce hůl. Slepecký brýle. Můj obraz.
Jsem Ájs. Raven je moje já. Mám jich několik. Tohle já je nejhorší ze všech. Zlý. Krutý. Bez soucitu. Bez lítosti. Bez slitování.
Chce ublížit. Chce vidět bolest. Chce, aby všichni okolo něj trpěli. Je to jeho smysl života. Je to jedinej důvod, proč existuje.
Je součástí mne. Jsem to já. Nenávidím ho, ale žiju s ním. Jsou období, kdy o něm nevím. A jsou období, kdy mám pocit, že mě táhne a já za ním namáhavě klopýtám.
Většinou ho dokážu uhlídat. Někdy se mi ale vymkne. Způsobí zlo. Zbytečný zlo. Utrpení. Bez důvodu. Jen tak. A já vyděšeně zjišťuju, že mi to kdesi na okraji zjizvenýho vědomí dělá radost.
Nikdy jsem se s tím nikomu nepochlubil. Nemyslím, že existuje někdo, kdo by to pobral.
„Myslel jsem, že přijdeš.“
Raven si odhrnul vlasy. Stejné gesto, jako dělám já. Neodpověděl jsem. Vytáhl jsem z kapsy krabičku. Otevřel ji. Vyndal jointa. Zapálil si. Naplnil jsem plíce kouřem. Vyfoukl ho. THC mi podalo ruku.
Byli jsme od sebe sedm metrů. Možná víc. Nevím. Vzdálenost nehrála roli. Natáhl jsem ruku, chytil ho za krk a přirazil ke stěně.
Nebránil se. Díval se na mě. Viděl jsem jeho oči za slepeckými brýlemi. Viděl jsem jeho pohled, kterým se ptal.
„Ty mi chceš ublížit?“
Neřekl jsem nic. Ale najednou jsem nevěděl, jak dál. Držel jsem ho, chtěl udělat další krok, ale netušil, kterým směrem.
„Jdu k tobě.“
Rozplynul se. Protekl mi mezi prsty. Stáhl jsem ruku. Znovu jsem potáhl. Myšlenky se srovnaly. Zavřel jsem oči. Dokončím to.
Viděl jsem trávník a cestičku a dům. Viděl jsem běžícího hocha se školním batohem na zádech. Viděl jsem otevřený dveře a za nimi předsíň. Viděl jsem, jak se usmívá a zadýchaně mává.
Jsem doma, mami.
Už byl u dveří. Zvedal nohu, aby se dostal přes práh a nezakopl. Ty dveře jsem zabouchl.
Narazil do nich. Vyřezávaný reliéfy se mu zatnuly do obličeje. Dveře z doby, kdy řemeslo zavazovalo. Stál jsem za ním. Potáhl z jointa.
Otočil se. Viděl jsem jeho zkrvavenou tvář. Zvedl jsem ruku a udeřil ho. Zaječel. Udeřil jsem ho podruhé. Oči se mu rozeběhly do stran.
Napřáh jsem se a udeřil potřetí. V letu jsem sbalil dlaň v pěst. Dal jsem do toho úderu všechen vztek, kterej jsem na sebe měl. Udeřil jsem sebe sama. Nenávistně a nemilosrdně. Udeřil jsem své já tak, jak jsem nikdy nikoho neudeřil.
Narazil hlavou na kliku. Sesul se k zemi. Chytil jsem ho levou rukou za opasek. Pravou odhrnul závěs. Dům, trávník a cestička se odsunuly na stranu.
Rozpřáh jsem se a hodil ho do vodopádu. Špinavá voda ze stoky si ho znuděně vzala s sebou.
Otočil jsem se. Musím se vrátit. Třeba si Klé nevšimne, že mě kus chybí. Třeba.
