Jedním z nejlepších míst pro ultimátní zážitek z globálního marihuanového pochodu je bezesporu Řím. Navzdory neofašistickému starostovi i oficiálnímu postoji italské vlády si město „dolce vitae“ v tento den nemůže dovolit zkazit party tolika účastníkům, kteří se scházejí od brzkého odpoledne na Piazza Esedra před nádražím Termini a za zvuků hudby z aparatury na náklaďáku se připravují na pochod .
V Itálii je vše značně rozporuplné. Miliony lidí všech politických vyznání kouří nebo kouřily konopí (třeba pan Gianfranco Fini, bývalý tajemník neofašistické Národní aliance), ti samí lidé pak často propagují opatření jako Fini-Giovanardiho zákon z roku 2006, který měl zhoubný dopad v podobě několika lidí zabitých za záhadných okolností a další útrapy související s obecným omezením občanských svobod. To byl i případ Stefana Cucchiho, zabitého v Římě během pekelné pouti mezi policií, soudy, vězením a nemocnicí, aniž by kdokoliv byl povolán k zodpovědnosti. Fotky jeho umučeného těla obletěly svět.
Přesto se každoročně na Million Marihuana March scházejí v Římě tisíce lidí a zapalují špeky, aby odfoukly paranoiu. Shromáždění je obvykle věnováno dlouhému seznamu italských obětí prohibice.
„Je opravdu zajímavé, že všechny vlády, které vedly zemi po druhé světové válce, nebojují proti obchodu s drogami, který vytváří obrovské nezdaněné zisky, ale obtěžují konzumující občany; prohibice je neuvěřitelně mocný nástroj k vydírání, kontrole a represi. Od roku 2006, pokud jste zastaveni se dvěma jointy, u vás často dojde k domovní prohlídce. Poprvé za několik desetiletí prohibice, od vstupu nového zákona v platnost, dochází v létě a na podzim k „preventivním prohlídkám“ zahrad lidí, považovaných za uživatele nebo antiprohibicionistické aktivisty. Prohibice není nic jiného než daň z nelegální látky, kterou vláda spřažená s mafií uvalují na miliony uživatelů ve prospěch obchodu s drogami, na nějž mají monopol mafie, ‘ndranghetta a camorra.“
Řím je domovem rozsáhlé sítě sociálních center, squatterského hnutí a také rostoucího sektoru canna-byznysu. Je zde značný počet growshopů a Římané si rádi užívají života, téměř jako jejich urození předkové. Během průvodu to vskutku velmi pěkně voní a zdá se, že mladí mívají lepší matroš. A tak mí starší přátelé nabídnou svým přátelům něco marockého hašiše, zatímco mladí vytáhnou vysoce kvalitní trávu.
Není žádným tajemstvím, že v roce 2009 většina Římanů tančila celou cestu od hlavního nádraží až na velké náměstí Sv. Jana. Nebo v minulých letech k Bocca della Verità, Ústům pravdy, do nichž se strkají ruce, a pokud osoba lže, jsou ukousnuty.
Masivní účast a radostná atmosféra měly ale také své negativní vedlejší účinky, které překvapily organizátory. Velké není vždycky dobré: „Od prvního ročníku jsme měli různé pouliční kapely a pár kapel s aparaturami, ale vše bylo barvité a komunikativní. Když jsme začali pochod od vrchu Gianicolo v Travestere a procházeli celým centrem, kolem vězení Regina Coeli, s kapelou Pankreas hrající živě na náklaďáku, narostl pochod při předposledním ročníku na neuvěřitelných 100 tisíc osob, ale začal se vytrácet smysl a akce začala být nezvladatelnou. Snažili jsme se dát šanci všem, vytvořit místo pro společné setkání všech rozličných hudebních stylů, stejně jako komplexní směsi populace zasažené prohibicí, ale při předposledním ročníku tento pokus selhal.“
Následně se v roce 2010 zúčastnilo „pouze“ 30 až 40 tisíc osob, což je stále výrazný počet vzhledem k tomu, že poselství je třeba rozšířit na zbytek planety. Osvobodit planetu, dát k dispozici medicínu, léky místo válek. Mějme také na paměti proroctví Dany Beala, zakladatele pochodu a starého newyorského yippie, že až se jednou připojí milion měst, nebude mít prohibice žádnou šanci přetrvat.
 |
Požadavek na návrat ke kořenům připomíná první pochod, který se konal před dvanácti lety, 5.5. 1999, s demonstrací 10 tisíc lidí, pochodujících centrem New Yorku se skupinou indiánů kmene Lakota, vedenou náčelníkem jménem Milo Yellow Hair. Původní obyvatelé Ameriky se snažili získat podporu pro svůj projekt pěstování konopí k výstavbě domů pro svou komunitu. Pěstovat konopí nebylo snadné ani v Itálii, a tak se Římané a Lakotové rozhodli vytvořit dobrý příklad diplomacie.
Mefisto a další se rozhodli zahájit národní kampaň předcházející pochodu, nazvanou Pane soudce, zasadil jsem semínko, kterou podpořily mnohé osobnosti, např. laureát Nobelovy ceny za literaturu Dario Fo, který v minulosti napsal operetu s titulem Maminčina tráva je vždy nejlepší.
V podvečer po pochodu dorazilo devět italských aktivistů s lakotskými indiány ke stanici carabinierů (policie) a odevzdali zmateným agentům hromadu konopných kytek a 650 podpisů lidí, uvádějících, že zasadili konopné semínko, což je považováno za trestný čin a teoreticky i prakticky přísně stíháno.
Tato kampaň skončila rozhodnutím soudce, že tento akt jako celek nelze považovat za trestný čin, který tak zopakoval heslo hnutí Správné nebo špatné, nemůže to být zločin (Giusto o sbagliato non può essere reato).
V současnosti, ačkoliv má většina politicky aktivních lidí s konopím zkušenosti, mají tendenci vyhýbat se antiprohibicionistickým shromážděním. Přitom užívání konopí není typické pouze pro alternativní nebo levicově smýšlející lidi. Konopí užívá i mnoho pravičáků.
V roce 2009 se po relaxovaném začátku vydal průvod želvím tempem na dlouhý a hlasitý pochod, který došel až k náměstí Sv. Jana, kde se připojili další lidé a mluvčí. Poslední údery muziky skončily o půlnoci, kdy vypršelo povolení a kvůli hrozbě zabavení náklaďáků a dodávek měli jejich majitelé zájem na dodržení pravidel. Celkem šlo o 32 vozidel s bary, muzikou, tancem a pivem, které přispívaly nějakým způsobem k této zcela nekomerční akci. Vše šlo dobře, jen pár lidí dostalo úpal z vedra, někteří měli problémy s drogami a alkoholem. Přesto se pořadatelé rozhodli akci trošku zmenšit. O dva roky později ji však někteří stále nazývají monstrem.
Zpráv v tisku je velmi málo a pokud vůbec, zmiňují hlavně odpadky. To není úplně opodstatněné, jelikož po průvodu nastupuje armáda uklízečů, veřejných i dobrovolných, která za davem nenechává prakticky žádné zbytky. Důvod je celkem jednoduchý. Většina lidí jsou teenageři z Říma a mnoho z nich si chce dát v davu špeka, pivko, potkat se s přáteli, zatancovat si a poslechnout muziku.
Některé ročníky navštívili lidé, kteří se bydlí ve squatech nebo legalizovaných sociálních centrech. Někteří z nich přispěli k růstu masivní konopné kultury a scény domácích pěstitelů. Lze to prostě vycítit. Starší účastníci obvykle vytahují spíše hašiš, mladší trávu.
V roce 2008 navštívilo několik mladých lidí z jižního Tyrolska tradiční prvomájový koncert organizovaný obchodními uniemi, všimli si, že příští víkend se koná Global Marihuana March, a byli ohromeni. Demonstraci popsali jako místo, „kde bez jakýchkoli zásahů represivních složek můžete bez problémů konzumovat. Barevná směs různých undergroundových a mládežnických kultur se vytančí v ulicích Říma a strážci pořádku se decentně drží v pozadí.“
Italský pochod je pouze špičkou ledovce, jelikož se ho účastní jen malá část z obrovského množství milovníků konopí.
Italský pochod je pouze špičkou ledovce, jelikož se ho účastní jen určitá část z obrovského množství milovníků konopí. Většina mladých dorazí, zatímco někteří starší nemají rádi davy, nebo se domnívají, že se akce stala příliš apolitickou či dokonce komerční, případně se bojí veřejně vystoupit. Účastníci tvoří menšinu z odhadovaných čtyř milionů italských uživatelů a dalších milionů lidí, kteří to zkusili. Ale je dobré vědět, že Itálie a Řím jsou považovány za jedno z hlavních center konopí, navzdory zákonu, který přirovnává konopí k heroinu.
Na cestě k vítězství potřebují konopní politici ještě silněji podpořit sdružování všech sympatizantů a antiprohibicionistických skupin, které povedou k vybudování masového hnutí proti prohibici. Stejně jako v Itálii, je nutné sestrojit silný motor schopný dosáhnout změny k lepšímu. Yes we can-nabis.
