Většina z nich vyznívala dle očekávání poměrně tristně, vzpomeňme třeba vybírání osob kontrolovaných celníky podle dredů, pardon „intuice“ (viz článek „Celníci cestujícím stále častěji kontrolují batohy, reportér byl u toho“ ze dne 27. 6. 2014 uveřejněný na stránkách idnes.cz), což opravdu báječně souzní se základními principy demokratického právního státu, jakými jsou například právo na rovnost před zákonem či v širším smyslu právo na svobodu projevu.
Ale k věci. Zapomeňme pro tentokrát na excesy celníků, jako je šikana podnikatelů věnujících se již více než dvacet let stále stejně fungujícímu čajovnickému podnikání, a podívejme se konkrétně na to, kde se vzalo právo celní správy „šacovat“ takzvané podezřelé osoby ve vlacích.
Celní správa není oprávněna nahrazovat svou činností činnost ostatních orgánů v trestním řízení (v konkrétním případě například oddělení železniční policie a doprovodu vlaků PČR). Možnosti celní správy vystupovat jako orgány činné v trestním řízení jsou ve skutečnosti poměrně omezené. Z tohoto relativně omezeného okruhu je pak dovozována věcná příslušnost celní správy při vyšetřování relativně širokého okruhu trestných činů, mimo jiné trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle § 283 trestního zákoníku v účinném znění (dále jen „TZ“).
Ptáte se, jak je to možné, když celní správa není podřízena ani ministerstvu vnitra, ani ministerstvu spravedlnosti, se kterými si orgány činné v trestním řízení obvykle spojujeme?
Když v trestním řádu a vlastně ani v zákonu o celní správě nenalezneme ustanovení, které by stanovovalo příslušnost celní správy při vyšetřování trestných činů s výjimkou trestných činů spáchaných: (i) porušením celních předpisů, (ii) předpisů o dovozu, vývozu nebo průvozu zboží, (iii) porušením právních předpisů při umístění a pořízení zboží v členských státech Evropských společenství, je-li toto zboží dopravováno přes státní hranice České republiky, a (iv) v případech porušení předpisů daňových, jsou-li celní orgány správcem daně? I samotný zákon o omamných látkách přisuzuje celní správě pouze oprávnění týkající se osob pěstujících konopí seté (myšleno zejména pěstování konopí na základě ohlášení či v rozporu s ním, například pro energetiku nebo výrobu tkanin) a nakládání s omamnými látkami při přeshraničním styku.
Chce to popravdě trochu fantazie a myšlenkové flexibility. Do určité formy střetu se tu dostává relativně vágní oprávnění celní správy provádět celní dohled a celní kontrolu (v této souvislosti zejména kontrolu osob, vozidel a zásilek) a obecné pravidlo poskytování součinnosti mezi správními orgány podle správního řádu (zákon č. 500/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů; byť pouze v zájmu tzv. dobré správy) se zásadou enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí zakotvenou ústavními předpisy. Jinými slovy: orgán moci veřejné může činit jen to, co je mu zákonem výslovně přikázáno.
Bezdůvodná kontrola je šikanou
Mezi právními praktiky však toto nasazování celní správy do boje proti drogám příliš emocí neprobouzí. A to přestože se v případě mnohých řízení proti přistiženým provinilcům de facto jedná o řízení založená od počátku na důkazech, které jsou shnilým ovocem, neboť jsou zajišťovány v rozporu s právem. Jak to? Inu, bezdůvodná kontrola je šikanou. Orgán celní správy ze zákona teoreticky nemůže jen tak namátkově kontrolovat občany, zda nepřevážejí omamné a návykové látky (to za standardních okolností nejde příliš dohromady ani s oprávněními PČR). Aby se tak z bezdůvodné kontroly stala důvodná, předpokládají se dvě věci. Pozitivní (z úhlu pohledu kontrolované osoby ovšem značně negativní) nález mezi ně kupodivu nepatří. Za prvé musí mít kontrolující celní orgán důvod se domnívat, že vykonává kontrolu v rámci své působnosti, v našem případě nejlépe tak, že kontroluje dovoz nebo vývoz zboží v rozporu s právními předpisy. Zde stačí drobný mentální trik. Pověřená úřední osoba (tj. celník, či lépe celníci, neštěstí nechodí nikdy samo) usoudí, že k provedení kontroly jako součást celní kontroly či dohledu plně postačuje, že vlak jede ze Slovenska. Jak se v praxi ukazuje, v podstatě bez ohledu na to, z jaké destinace jede konkrétní kontrolovaná osoba. Odtud pak již není daleko k tomu, aby celník za jakýchkoli podmínek a na jakémkoli místě provedl takovou kontrolu na základě své domněnky, že kontrolovaná osoba veze zboží z druhé strany hranice. Že jste víkend strávili u babičky na vesnici za Českou Třebovou? Realita samozřejmě nikoho nezajímá. Ukažte batoh.
Naplnit druhý ze znaků je poněkud složitější. Celník musí být v konkrétním případě schopen zdůvodnit, proč si vybral ke kontrole danou konkrétní osobu. A s ohledem na principy vyjádřené již v prvním odstavci tohoto článku, tedy rovnost před zákonem a právo na svobodu slova, bude zdůvodnění, že kontroluje přednostně „alternativní“ (dříve „závadovou“) mládež nutně šikanou nikoli zavánět, ale přímo smrdět na sto honů. Bohužel, tento aspekt je hanebně zanedbáván z mnoha důvodů, zčásti naznačených v tomto článku, a ruku na srdce, odkazovat na tento aspekt kontroly a očekávat happy end může jen naiva. Ačkoli se autor tohoto seriálu článků naivou necítí, přesto ho velmi nemile překvapila míra drzosti celních orgánů, které neváhají přiznat, že se při své činnosti řídí účesy jednotlivých subjektů práva.
Čteme-li toto prohlášení a míru jeho otevřenosti jako potvrzení toho, že jde o přiznaný precedens, je bez jakéhokoli přehánění hrozivé. Správní orgány, které se až na nešťastné výjimky otevřeně takovýmito postoji donedávna příliš nechlubily, jakkoli se do jejich praxe samozřejmě promítaly, nyní nebudou nuceny svou xenofobii a bigotnost skrývat, a ještě na jejím základě budou stavět své rozhodování. Pokud to samozřejmě my, občané, dovolíme.
Jsou nicméně určité limity činnosti, za které celní správa jít objektivně nemůže. Pokud u vás marihuanu nalezne (nemůžete-li samozřejmě prokázat, že se jedná o lékařskou marihuanu pořízenou v souladu se zákonem), je vysoce pravděpodobné, že vaše pochybení dále nebude vyšetřovat. Těžko totiž doloží svou příslušnost, pokud jí neodkýváte, že jste si onu marihuanu přivezli zpoza hranic. Zajistí tedy důkazy, zejména nalezené kuřivo, sepíše protokol a předá věc příslušnému orgánu PČR. Ten si vás pod vedením státního zastupitelství „odstíhá“, a nejde-li pouze o přestupek, dotáhne vás za ucho před soud. Zároveň stojí za zmínku, že pokud již celník nějakou osobu kontroluje, je podobně jako policie ze zákona oprávněn podrobit ji (respektive požadovat po ní, aby se podrobila – prašť jako uhoď) kontrole na návykové látky včetně odběru krve (a dalších tělních tekutin). A to i v situaci, kdy kontrolovaná osoba je tak „high“, že ji k tomu nelze ani vyzvat.
Samotné vyšetření pak bude probíhat obdobně, jako je upraveno ustanovením § 16 zákona č. 379/2005 Sb., o opatřeních k ochraně před škodami působenými tabákovými výrobky, alkoholem a jinými návykovými látkami, ve znění pozdějších předpisů, který již byl v našem seriálu zmiňován. S tím drobným rozdílem, že moudrý a neomylný zákonodárce v tomto ustanovení na celní správu zapomněl. Jak praví oblíbený internetový mem: Náhoda? Asi těžko.“ Pořád ale platí, že vaše intoxikace může být v tomto případě zneužita do té míry, že si prohlédnete záchytku zevnitř.
Nebojte se zaprudit
Přesto aniž by vás tak autor tohoto článku chtěl nějak navádět, otrlejší povahy si mohou trochu zaprudit a na kontrolujících celnících vyzkoušet všechny ty drobné fígle pro jednání s orgány činnými v trestním řízení, a to s relativně nízkým rizikem (srovnáte-li střet s celní správou a policií), že jim to náležitě vytmaví při ukládání trestu. Myslím tím zejména vyžadovat po celnících řádné poučení o právech kontrolovaného, důvodu prohlídky a tak podobně, vše samozřejmě se zdvořilou žádostí o odkazy na příslušnou právní úpravu. Nechte si zkrátka vysvětlit, proč a na základě jakých oprávnění si ke kontrole vybrali zrovna vás. Autor se na tomto místě nicméně vzdává jakékoli odpovědnosti za následky a přiznává, že zdaleka není rozhodnut, že by na vašem místě v danou chvíli tak daleko zašel. V každém případě se nic nesmí přehánět a takováto aktivita musí zůstat pouze ve zdvořilé (byť i naléhavé) verbální rovině nepřekrývající se s trestnými činy vyhrožování úřední osobě (§ 326 TZ), nebo dokonce násilí vůči ní (§ 325 TZ).
Zajímavou otázkou může být, zda je v dané situaci přípustné svědectví kontrolujících celníků. Odpovědí je, že pouze tehdy, pokud svědčí o skutečnostech, které sám objektivně senzoricky poznal, a které nejsou vyhrazeny jinému důkaznímu prostředku. Celník tedy, stejně jako policista, nemůže svědčit například o vaší výpovědi. Ta musí být zachycena v jiných důkazních prostředcích (protokol o výslechu, potenciálně protokol o podání vysvětlení). Obdobně by celník neměl tvrdit, že jste byl pod vlivem, když je oprávněn podrobit vás v případě takového podezření v souvislosti s výkonem svých pravomocí kontrole na omamné a návykové látky.
Pokud se ale chcete dozvědět podrobnosti postupu celních orgánů v trestním řízení, máte, jak se v našem seriálu stává smutným pravidlem, smůlu. Postup je totiž podrobně upraven vnitřním předpisem celní správy CS – SPČ 42/2005, který není veřejně dostupný. Proč? Protože jde o vnitřní předpis, na který se nevztahuje zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů.
Můžeme se samozřejmě zamýšlet nad tím, proč se tomuto postupu, který je v podstatě poměrně brutálním obcházením zákona ze strany orgánu moci veřejné (!) nikdo nebrání. Stop! Samozřejmě brání. Jenže situace připouští jen dvě možnosti. Buď jste přistižen při držení omamných a návykových látek a jste kriminálník, a těm forum (nejen romanum) nepopřává sluchu, anebo přistižen nejste a na co si tedy stěžujete. Válce proti drogám musí slušný občan přinést nějaké ty oběti.
Zvyk je železná košile. Za minulého režimu orgány moci veřejné rády užívaly flexibility výkladu zákona ve svůj prospěch bez ohledu na jakékoli obecné principy spravedlnosti či alespoň jinak obecně uznávané principy právní, a do dnešního dne se na tom příliš nezměnilo. A tak přestože je v moci zákonodárce rozšířit působnost celní správy výslovně a střízlivě usuzujícímu člověku by se mohlo jevit, že na výše uvedených činnostech celní správy nemá zájem a preferoval by například vyšší úroveň regulace pašování padělků zboží, prodej nekolkovaných cigaret či účinnější vybírání daňových nedoplatků, samotná celní správa je zřejmě jiného názoru.
Místo tradičního závěru a morálního poučení si vás, své ctěné čtenáře, tímto dovoluji požádat, abyste se mi na adresu redakce ozvali, jestliže jste se v minulosti někdy stali oběťmi podobné prohlídky se stručným popisem jejího průběhu a důsledků. Myslím si, že si tato praxe do budoucna zaslouží poněkud více pozornosti a základem dobře mířeného protiúderu je znalost protivníka. !
S pozdravem „Právu zdar a legalizaci zvláště!“ – Váš autor.
