Aktuální článek
Hugo Haas a spol.

Hugo Haas a spol.

  • Pamětníci vzpomínají na první republiku jako na dobu téměř idylickou. Pod vedením tatíčka Masaryka prý byla tráva zelenější, nebe modřejší, brambory chutnější a... kokain za dvanáct korun v lékárně na předpis. Ne náhodou se v té době počet uživatelů bílého prášku jen v Praze počítal na desítky tisíc a patřili mezi ně i největší tahouni prvorepublikové smetánky v čele s hereckými superstar.

Když se zeptáte dnešních teenagerů, jestli znají nějaké filmy, ve kterých hrál Hugo Haas, jen horko těžko vám někteří z nich prozradí název alespoň jednoho. Můžete si ale být jistí, že je napadne slovo kokain. Hugo Haas je totiž zjevně nejslavnějším českým kokainistou první republiky. Nutno přiznat, že Hugo si skutečně, slovy Karla Schwarzenberga „dával něco dobrého do nosu“, ale pověst nezřízeného prvorepublikového feťáka mu dlouhá léta s nenávistnou pečlivostí budovala až komunistická propaganda, která Haasovi nemohla odpustit jeho poválečnou „buržoazní“ emigraci do USA. A narko-pověst se ho drží dodnes.

Nejpodrobněji Haasovy tanečky s kokainem popsal nedávno stoletý režisér Otakar Vávra, který patřil mezi hercovy veselé kumpány. „Jednu dobu k Haasovi kokain patřil stejně neodmyslitelně jako jeho proslulý klobouk a bílá šála,“ říká Vávra. Haas si prý na kokain potrpěl především během bohatýrských večírků, které často pořádal u sebe doma. Nejprve se společnost, kterou tvořil Haas, jeho nejbližší přátelé, ale také začínající herečky a nadšené obdivovatelky filmu, osvěžila litry šampaňského a koňaku. Obvykle pak následovala zběsilá jízda automobily Prahou, kterou tehdy, v dobách idylické první republiky, nekomplikovali žádní policisté s balónky na detekci alkoholu. Nejčastěji se jelo až na Slapy, nebo alespoň na barrandovské terasy.  A i když se podobné výlety konaly nejčastěji během teplého léta, nikoho příliš nepřekvapovalo, že během nich pravidelně „sněží“. Haas prý většinou „koks“ obstarával osobně a svého nejspolehlivějšího dealera měl ve slavné Hunkově restauraci. „Bylo by ale chybné si myslet, že Haas byl na kokainu nějak nezdravě závislý. Kdyby tomu tak bylo, tak by nemohl být jedním z největších profíků své doby. Drogy mu nikdy nezasahovaly do práce. Bylo to jen občasné povyražení, nic patologického,“ dodává Otakar Vávra.

Hugo si prý kokain oblíbil i pro jeho sexuálně stimulační účinky. Herecká hvězda totiž měla pověst největšího „kance“ na Barrandově.  To ostatně ve svých vzpomínkách zmiňují i pánové Voskovec s Werichem. Ti ve své korespondenci například popisují příhodu s jistou paní, která během aktu s Haasem sdělila svému idolu nezapomenutelnou větu: „Mistře, to jsem ani netušila, jaké vy jste prase!“ Vedle toho byla veřejným tajemstvím pražské smetánky také skutečnost, že herec pravidelně nasazoval parohy i samotnému Karlu Čapkovi, kterého při jeho zahraničních cestách zastupoval na loži Olgy Scheinpflugové. Ovšem Haasova láska k cizím ženám i kokainu skončila, jak už to často bývá, svatbou. Před oltář ho dohnala Marie Bibikoffová zvaná Bibi. Tahle ve Švýcarsku narozená baletka a dcera ruského šlechtice se do Československa dostala díky Janu Masarykovi v roce 1937, když byla v Berlíně obviněna z napomáhání židům. Právě Masaryk pak Bibikoffovou seznámil s Hugem. Ten nejprve švýcarskoruské baletce vymyslel přezdívku Bibi a pak si ji i vzal. Ona ho na oplátku připravila o všechny jeho „nezdravé“ koníčky. Konkrétní konec Haasovy lásky k bílému prášku z rostliny jménem koka je znám až překvapivě detailně. Bibi vzpomínala, že po nastěhování k Haasovi našla kokain v jeho koupelně. „Co to je, nějaký prací prášek?“ zajímala se. „Ne, to je kokain, to jsem kdysi bral. Vyhoď to, prosím, do záchodu,“ vysvětlil jí Haas. A víc už se prý u Haasů o kokainu nemluvilo.

Bílou lajnou na zlepšení nálady vedle Haase nepohrdly ani další velké herecké hvězdy té doby. Lída Baarová, Adina Mandlová nebo třeba Ljuba Hermanová. Stále žijící pamětník Otakar Vávra na seznam hereckých kokainistů ještě přidává Sašu Rašilova nejstaršího. Ten měl kvůli kokainu dokonce oplétačky se zákonem. Historici totiž objevili, že jeden z pražských lékárníků odmítl vydat Rašilovovi kokain, protože zjistil, že recept, který mu na tento „lék“ donesl, je padělaný. Celou událost tedy ohlásil. Těžko říct, jestli chtěl Rašilov ušetřit. Za kokain na recept se totiž v lékárně tehdy platilo pouhých dvanáct korun, od nelegálních překupníků stál koks mnohem více. Nejčastěji se sem pašoval z Německa, kde ho ve velkém a legálně vyráběla leverkusenská firma Bayer. Typickým prvorepublikovým dealerem pak byl číšník, nebo člen personálu některého ze zábavních pražských podniků. A neměli to příliš těžké – zatímco počet uživatelů kokainu za první republiky je jen v Praze odhadován na více jak dvanáct tisíc uživatelů, policejní složky zakládají Ústřednu pro potírání nelegálního obchodu s omamnými prostředky až v roce 1928. Počet členů? Pouze čtyři policisté. A ani tresty, které se usvědčeným milovníkům omamných jedů vyměřovaly, nebudily příliš velkou hrůzu. „Tresty za obchod s omamnými jedy jsou poměrně nepatrné, takže nelze užíti odstrašující metody a potrestati dopadené viníky exemplárně,“ stýská si policejní komisař Jaroslav Švejnoha v dobové příručce Systém kriminalistického vzdělávání.

Přes to všechno se i v této době odehrála velká drogová kauza, která se dostala až na půdu parlamentu. Za vše mohla smrt sedmadvacetileté poštovní úřednice Marie Langerové. Ukázalo se totiž, že za její skon mohla příliš silná láska ke kokainu. Tehdejší poslanec  Hůla, který o zesnulé pošťačce na půdě sněmovny zásadně mluvil pouze jako o „kokainistce Langerové“ vytáhl do křížové výpravy proti milovníkům šňupání. Až na jeho popud začali úřady zjišťovat počty uživatelů kokainu v Praze a navrhoval mnohem tvrdší tresty jak pro prodejce, tak pro uživatele. Nám však případ zesnulé kokainové Marušky ukazuje další zajímavý fakt. V první republice sice kokain patřil ke společenské smetánce, ale díky své snadné dostupnosti ho měl v oblibě i prostý lid. Ne náhodou se v jedné z tehdejších šantánových písní zpívá refrén: „Kdo nešňupe dneska hlínu, ten holduje kokaínu!”

Profil:

Hugo Haas (18. února 1901 Brno1. prosince 1968 Vídeň)
Významný český režisér, divadelní a filmový herec. Působil v Národním divadle v Brně a později i v Praze. Za první republiky se proslavil hlavně svými filmovými rolemi (např. Velbloud uchem jehly, Kvočna, Jedenácté přikázání, Dům na předměstí, Poslední muž, Kde se žebrá, Život je pes, Mravnost nade vše). Řadu filmů také režíroval – nejznámější je jeho vlastní adaptace Čapkovy Bílé nemoci z roku 1937. V roce 1939 uprchl s manželkou Bibi přes Francii, Španělsko a Portugalsko do USA. V Americe spolupracoval s Erwinem Piscatorem a Bertoltem Brechtem, např. v roli Galilea), vyučoval také v herecké škole Actor´s Laboratory. Prosadil se i v Hollywoodu a to nejen jako herec, ale i jako scenárista, režisér a producent. Koncem padesátých let se vrátil do Evropy a usadil ve Vídni. S výjimkou krátké návštěvy při oslavách výročí Národního divadla v roce 1963 už se do vlasti nevrátil.

Nahoru
Je vám více než 18 let?
Tak pojďte dál!