Své setkání s huachumou (vyslovuje se „uačuma“), posvátným jihoamerickým kaktusem, známějším pod španělským postkoloniálním názvem San Pedro, jsem nijak zvlášť předem neplánoval. Naopak, mé cestování po Střední a Jižní Americe probíhalo v až nezvykle střízlivém duchu. Po návratu z náročného nezávislého putování po úžasných galapážských ostrovech zpět na ekvádorskou pevninu jsem se vydal na pár dní zrelaxovat jižně k peruánským hranicím do malebného městečka Vilcabamba v údolí And, které je vyhlášené neobyčejnou dlouhověkostí svých obyvatel, pohodovou atmosférou, příjemným klimatem, velkým počtem přistěhovalých stárnoucích hipíků, neobvykle vysokým množstvím pozorování UFO a v neposlední řadě také hojným výskytem a bohatou tradicí užívání halucinogenních kaktusů.
Felicia a cesta posvátné medicíny
Seznámení s Felicií, rodilou Rakušankou středního věku přes dvacet let žijící v Ekvádoru, proběhlo velmi prozaicky. Po několika dnech poflakování po okolních horách a příležitostného sledování fotbalového mistrovství světa jsem spíše z nudy zagooglil a narazil na její stránky věnované „cestě posvátné medicíny”. Po přečtení pochvalných až nadšených komentářů řady zkušených i méně zkušených psychonautů, kteří s touto šamankou absolvovali kaktusovou ceremonii, jsem zkusmo napsal na uvedený kontakt. K mému překvapení záhy dorazila sympatická odpověď s pozváním k osobnímu setkání. Setkali jsme se na místním náměstí a mně bylo přes prvotní pochyby od prvního kontaktu jakýmsi neurčitým způsobem jasné, že do toho s Felicií půjdu.
Štíhlá, energická, elegantně oblečená a na svůj věk mladě vyhlížející žena mi oznámila, že za pár dní pořádá ceremonii se třemi dalšími lidmi, a ve stručnosti mi vysvětlila, jak taková ceremonie vlastně probíhá, o co v ní jde a jaká by měla být má případná příprava – žádný alkohol, co nejméně soli a cukru, pokud možno žádné maso a tučné či smažené pokrmy, klid a relaxace. S Felicií jsem od samého začátku cítil zvláštní souznění a vzájemné sympatie a druhý den jsem ji navštívil asi dva kilometry za městečkem v jejím bydlišti, kde se ceremonie měla uskutečnit. Při příchodu do nádherně rozkvetlé, udržované zahrady s malebným domkem, velkým ohništěm, přístřeškem se sochou Pačamamy (antropomorfní ženské figury symbolizující Matku Zemi) a majestátně rozrostlým kaktusem San Pedro mě halasně přivítal mluvící barevný papoušek ara jménem Pepito a bylo definitivně rozhodnuto. S Felicií jsme dohodli detaily a já se odebral věnovat předepsané dietě.
Brány vnímání dokořán
Večer dohodnutého dne (ceremonie probíhala v noci) jsem se k Felicii vrátil a s překvapením zjistil, že kromě mě se nakonec zúčastní pouze sympatická Němka Barbara, pro kterou to měl být v 36 letech vůbec první psychedelický zážitek. Oheň už hořel a po krátkém pokecu jsme šli na věc. Pačamamě jsme věnovali přinesené květiny, Felicia nás „očistila” od zlých duchů a negativních energií jakýmsi speciálním rostlinným čmoudem a všichni jsme postupně zahráli na její krásný, ocelotí kůží potažený buben.
Následovala Feliciina šamanská píseň-modlitba, v níž za doprovodu bubnu žádala Matku Zemi a huachumu o uzdravení našich těl a duší, odhalení našeho podvědomí a otevření se vyššímu poznání. Pak jsme konečně přistoupili k samotné konzumaci. Většina šamanů má svůj vlastní postup přípravy kaktusu, který si pečlivě střeží. Felicia připravuje jakýsi sušený výtažek, barvou i konzistencí připomínající měkký plastický hašiš, který před podáním rozpustí v horké vodě. Dala mi vypít zhruba dvě deci dosti odporně chutnajícího drinku (Barbaře o něco méně), který jsme pro zahnání pachuti zakousli limetkou, a za občasného Feliciina bubnování, zpěvu a chrastění chřestidlem jsme čekali na nástup účinku. Ačkoli je u „začátečníků” téměř pravidlem nevolnost a zvracení a má německá souputnice i přes nižší dávku zakrátko dávila ostošest, já žádné nepříjemné pocity ani nevolnost překvapivě nepocítil.
A zanedlouho se začaly dít věci. Huachuma naprosto dostála své španělské přezdívce, odvozené od jména křesťanského strážce nebeské brány – svatého Petra. Okolní objekty naprosto ztratily pevné kontury, jasná hvězdná obloha se rozzářila snad všemi existujícími barvami a mému vnímání se otevřely nové, nepoznané a magické dimenze. Vydal jsem se jeden z nejhustších tripů svého života, vzdáleně srovnatelný snad jen s prvním setkáním s LSD či experimentálním „předávkováním” lysohlávkami před mnoha lety. Každý, kdo si prošel nějakým silným psychedelickým prožitkem, mi dá jistě za pravdu, že je prakticky nemožné takovou zkušenost věrohodně sdělit či vyjádřit slovy.
Vlastně dodnes si jen těžko vzpomínám, co se vlastně celou onu noc dělo. Jednoznačně nejsilnějším vjemem bylo přímé „vidění” proudění kosmické energie, jasného, pulsujícího záření, všemi směry procházejícího oblohou, zemí, okolními stromy a rostlinami (nejintenzivněji právě mohutným kaktusem v zahradě) a zejména mým vlastním tělem. Zažíval jsem pocit absolutního rozpadu snad každé jednotlivé buňky v těle a zároveň jakési magické spojení s vesmírem a vším, co nás v tu chvíli obklopovalo, právě prostřednictvím té jasně vnímané, zářící vlákna připomínající všudypřítomné energie.
Ač jsem si plně vědom, jak absurdně to v normálním stavu vědomí zní, tu noc jsem měl neobyčejně silný a přesvědčivý dojem, že kaktus huachuma představuje mimozemskou entitu, jakousi anténu, jejímž prostřednictvím jsme schopni nahlédnout kosmický původ našeho a vůbec veškerého života na této planetě. Plápolavým ohněm svíček ozářená socha Pačamamy, k níž jsem během noci několikrát zavítal a která v mých očích ožívala a beze slov se mnou promlouvala, představovala naopak vítané zklidnění a chvilkový návrat na pevnou zem. Felicia do průběhu tripu prakticky nezasahovala a omezila se na občasné chrastění či dotaz, jestli je vše v pohodě. V jejím tmavém ponču jsem ji vnímal jen chvilkami jako démonickou bytost, jejíž obrys připomínal obrovského ptáka, teleportujícího se z místa na místo okolo žhnoucího ohně bez plamenů.
Připoutejte se, přistáváme…
V průběhu noci jsem zcela ztratil pojem o čase a chvíli mi trvalo, než jsem zaregistroval, že svítá a nejedná se o pokračování barevných světelných vizí. S nástupem nového dne přišlo velmi pomalé odeznívání účinku drogy a postupný návrat do normální reality. I když, normální… Měl jsem spíše pocit, že jsme přistáli v nějaké rajské zahradě. S vycházejícím sluncem se vyrojili kolibříci, nasávající nektar z probouzejících se květů, barvami zářící papoušek Pepito si na nedalekém stromě protahoval křídla, opodál se volně pásli dva Feliciini koně a atmosféru dolaďoval zpěv ptáků a občasné zahýkání osla kdesi v dáli.
Felicia se objevila s konvičkou čaje s medem a snad nikdy v životě tento nápoj nechutnal tak lahodně jako toho rána. Pokouřili jsme trochu čisté trávy z dýmky a ač zcela vyčerpáni, všichni tři jsme s úsměvy od ucha k uchu pociťovali čirou radost, štěstí, vděk a lásku k veškerému životu a Matce Zemi. Rituál jsme zakončili pokornou modlitbou a poděkováním u sochy Pačamamy a vzrostlé huachumy, kterým jsme „obětovali” dvě láhve vína (taky jsme si cvakli). Bylo již odpoledne, když jsme se všichni vřele objali a my s Barbarou, stále ještě v lehce změněném stavu vědomí, jsme se vydali zpět vstříc svým každodenním životům.
To, co jsem původně považoval za izolovaný, jednorázový experiment, se podivně přirozeným vývojem stalo událostí, která měla zásadním způsobem změnit další směřování mé jihoamerické pouti. V následujících dnech jsem se s Felicií setkal ještě několikrát (včetně veselého večírku, kdy jsme na lavičce v parku na náměstí ztrestali tři krabičáky) a šamanka mi kromě obálky s jednou dávkou sušeného výtažku huachumy předala informace a kontakty na spřízněné šamany, působící mimo jiné také v Peru, kam jsem se hlavně kvůli končícímu devadesátidennímu turistickému povolení vzápětí přesunul.
O mé návštěvě Chavínu de Huántar a tamních ruin nejstaršího známého chrámu, kde prokazatelně probíhaly kaktusové rituály, stejně jako o setkání s věhlasným šamanem donem Agustínem a absolvování týdenní kaktusové diety v peruánských Andách se dočtete v příštím čísle magazínu Legalizace. Zůstaňte naladěni.
Huachuma – posvátný kaktus jihoamerických indiánů
Jihoamerický kaktus Trichocereus (nově též Echinopsis) pachanoi, ve své domovině nazývaný huachuma či wachuma, je v našich končinách známější pod španělským názvem San Pedro. Stejně jako středoamerický kaktus peyotl obsahuje silný halucinogen meskalin a jeho mnoha tajemstvími opředené užívání původními obyvateli Jižní Ameriky má tisíce let starou tradici.
Slovo huachuma (čti „uačuma”) pochází z kečuánštiny a lze přeložit jako „být bez hlavy” či „absence racionálního myšlení”, zatímco pojmenování San Pedro se kaktusu dostalo až s příchodem španělských kolonizátorů a je spojeno s představou svatého Petra jako držitele klíčů k nebeské bráně. Setkat se můžeme i s dalšími názvy jako aguacolla nebo gigantón.
Ďáblův nástroj, nebo cesta k Bohu?
Křesťanští dobyvatelé se po příchodu do oblasti vehementně a dosti brutálně snažili užívání kaktusu mezi domorodci vymýtit, to se jim ale nikdy úplně nepodařilo. Tradiční šamanská kultura však byla donucena stáhnout se do ústraní, a tak ačkoli v současnosti roste počet experimentátorů z takzvaných vyspělých zemí, dosti velká část potomků původních obyvatel se dnes pod vlivem křesťanské protidrogové propagandy na užívání kaktusu dívá s despektem. Nejstarší doklady o rituálním využití tohoto kaktusu původními obyvateli Jižní Ameriky pocházejí z období před více než 3 000 lety, existují však indicie, že se tato tradice datuje ještě daleko hlouběji do minulosti.
Huachuma byla po tisíciletí užívána zejména původními obyvateli rozsáhlých oblastí dnešního Peru, Bolívie a Ekvádoru při šamanských rituálech za účelem spojení s „Bohem” (v tomto ohledu je nejzajímavější obraz šelmovitého, ozubeného božstva, stále se opakující v různých kulturách), dosažení spirituálního poznání a fyzické, emocionální a psychologické léčby. Rychle rostoucí huachuma se hojně vyskytuje v jihoamerických Andách a nejlépe se jí daří v nadmořské výšce 1 000 až 3 000 metrů nad mořem. Jako okrasný kaktus je v současnosti díky nízkým nárokům na pěstování oblíbena mezi zahrádkáři i na ostatních kontinentech, ačkoli její sklizeň a zpracování za účelem požití je ve většině zemí ilegální.
Na mnoha jihoamerických tržnicích a zejména v Peru je však volně k dostání jak samotný kaktus, tak z něho připravené preparáty. Sloupovité, od země často bohatě větvené „salámy” dosahují typicky výšky tří až šesti metrů a v době květu rozkvétají krásnými bílými aromatickými květy, které se otevírají v noci. Hlavní účinnou látkou je halucinogenní meskalin (obvykle 0,3–2 % sušiny), kaktus však obsahuje i další psychoaktivní alkaloidy. Někdy se užívá v kombinaci s dalšími rostlinnými drogami jako kokou, tabákem nebo durmanem. Největší koncentrace meskalinu dosahuje kůra a zeleně zabarvená dužina hned pod ní. Nejčastějšími způsoby přípravy kaktusu jsou (kromě přímé konzumace za syrova) několikahodinové vaření nakrájených plátků ve vodě nebo rozemletí sušené kůry a vnější části dužiny na prášek, který se před konzumací smísí s vodou.
Trochu delší trip
Účinek drogy trvá obvykle kolem dvanácti hodin a jeho intenzita a průběh je podobně jako u ostatních halucinogenů velmi individuální. Závisí zejména na dávce, setu a settingu (psychickém rozpoložení a okolním prostředí) a osobnosti uživatele. Typickými projevy jsou změněné smyslové vnímání – vize či halucinace, pocity ztráty ega a sounáležitosti se živými i neživými objekty a přírodními živly či celým vesmírem, rozbití mentálních struktur a podmíněných vzorců chování a změněné vnímání času, při vyšších dávkách bývají popisovány pocity opuštění fyzického těla či prožití vlastní smrti a znovuzrození. Mezi časté nepříjemné vedlejší účinky patří pocity úzkosti a strachu, nevolnost a zvracení, svalové napětí, potíže s dýcháním a pocity ztráty sebekontroly. Jako droga se San Pedro vyznačuje nízkou toxicitou a minimálním závislostním potenciálem, není znám žádný případ úmrtí v důsledku předávkování. V současnosti se huachuma úspěšně používá též při léčbě alkoholismu, závislostí na tvrdých drogách a civilizačních nemocí, jako je stres a různé neurózy. Kromě T. pachanoi se k rituálním a léčebným účelům díky podobnému obsahu psychoaktivních alkaloidů často využívají i další z několika desítek druhů rodu Trichocereus, zejména příbuzné T. peruvianus a T. cuzcoensis.
