Původem švýcarský orientalista Rudolf Gelpke (1928–1972), přítel objevitele LSD Alberta Hofmanna či spisovatele Ernsta Jüngera, je autorem jednoho z nejpozoruhodnějších textů psychonautiky šedesátých let minulého století, vydaného pod titulem Vom Rausch im Orient und Okcident (1966), jinými slovy O opojení na Východě a Západě. V této knize – o níž sám napsal, že je výsledkem setkání, jež proběhla v Iránu, Evropě a Spojených státech (působil na univerzitách v Basileji, Teheránu a Kalifornii) s lidmi všech ras a kultur, s mystiky, psychiatry i nomády z města i pouště, s policisty, léčiteli, profesory i čarodějnicemi – předkládá své výzkumy a úvahy o drogovém opojení a jeho kulturně-historických souvislostech.
Gelpkeho kniha je rozdělena na osm kapitol, jejichž názvy nepotřebují komentář: Orient a Okcident, O opiu, Víno a hašiš v Orientu, Hašiš a islámské umění, Společenství Alamutů: legenda a skutečnost, Opojení a opojné prostředky na Západě, Závislost a sexuální perverze, Opojení a mystika. Text, který se rozkládá na 250 stranách, je multižánrovým spojením více humanitních oborů: historie – (dějiny užívání opojných prostředků a vztahů k opojení; kulturní dějiny Východu a Západu); kulturní antropologie (vztah Okcident – Orient, vztah opojných látek a kultury); religionistiky (perské náboženské představy a komplex víno/hašiš/opium); literární vědy (množství původních překladů perské literatury, autor čerpá z více literárních forem – z bestselerů, rukopisů, vědeckých pojednání, osobních vyznání, západních románů, dopisů, deníků, protokolů); filozofických, psychologických a estetických úvah (o povaze moderní technické civilizace, o tělesnosti a smyslovosti, o sexualitě jako druhu opojení, o mystice, o problému integrace extatických stavů do společnosti a kultury, o perském umění atd.).
Alkohol a opojení mocí
Západní kultura je podle Gelpkeho alkoholická a nepřátelská ke smyslovosti a tělesným formám rozkoše – je antierotická. Ve své moderní podobě, jako technologická civilizace, uznává jako nejvyšší a někdy také jedinou formu opojení opojení mocí: válečnou, cestovatelskou, imperiální, byrokratickou a podobně. V evropské kultuře existuje silná tendence odmítat tělesnou stránku lidské existence; od asketické mystiky středověku až po moderní biotechnologie bojuje evropské vědění s tělem a chce ho ovládnout tak dokonale, že touží po možnosti kontrolovat samotné podmínky života. Pro takovou kulturu je alkohol ideální, protože na rozdíl od „extatických“ drog jako hašiš či opium (Gelpke píše také o meskalinu, psilocybinu, SD, durmanu, betelu a dalších drogách) podporuje psychologii Evropanů. Ti jsou orientovaní hlavně na zrak, na vnější realitu, na majetek a moc, na techniku a okamžitý výkon, a také na válku.
Alkohol je agresivní a válečná droga, vede k rychlému vzrušení a pak umrtvujícímu zapomnění. Alkohol nerozšiřuje vědomí, spíše naopak, a je proto vhodnější pro společnost zaměřenou na výkon a zisk. Zároveň je pro Západ typický negativní vztah ke všem formám extatického opojení, jež je chápáno jako ďábelské nebo neužitečné. Gelpke říká, že toto nepřátelství došlo tak daleko, že Erós – bůh sexuálního i jiného opojení – byl zahnán do genitálií, extáze se stala šílenstvím, meditace leností a mystika pověrou.
Hašiš a opojení k Božské lásce
Kultura perského Orientu je v Gelpkeho podání pravým opakem Západu. Z jeho perspektivy je perský islám veskrze erotický, extatický a estetický, tedy zaměřený na vnímatelnou krásu. Erotika a nadsmyslová blaženost extatických vizí představují pro mnohé perské básníky, učence, umělce a mystiky jednotu Boží krásy a lásky. Všechny opojné prostředky jsou proto vítány – víno, hašiš, opium především. Vždyť i 76. súra Koránu „O čase“ slibuje spravedlivým rajskou zahradu s dostatkem ovoce, opojného vína a mladých chlapců. A i když na dvorech perských vládců nebyl alkohol žádnou výjimkou, je třeba uvést, že „víno“ je tu symbolem pro jakékoli opojné látky a hlavně pro opojení samotné ve všech jeho významech. Ve většině Gelpkem uváděných zdrojů je v první řadě šifrou pro opium nebo hašiš. Obě tyto látky (a jejich směsi spolu s dalšími přísadami) jsou navíc v bohaté perské představivosti obdařeny poetičtějšími názvy: dvouleté víno a čtrnáctiletý miláček, kyselé mléko Alláhovo, duch démonů, mléko jednoty, Tisíc a jedna noc, anděl, hanf, elixír, prostředník Nebes, zeleň ze zahrady poznání, stvořitel tisíce obrazů, tajemný list představivosti a podobně.
Už z těchto pojmenování je zřejmé, že drogová kultura Persie byla zcela jiná než ta evropská. Opojení bylo nástrojem pro dosažení Boží lásky. Opium i hašiš byly jak léky, tak nebeské žebříky. Pomáhaly uvolnit se, osvobodit ze zajetí světské existence a překonat hranice prostoru i času, a tak načerpat nadsmyslové poznání.
Psychologie perského islámu je tak zaměřená na objevování vnitřní i vnější krásy, je umnou kombinací tělesných a duchovních slastí, fantazie a smyslovosti. Svědectví o tom nachází Gelpke napříč přebohatou perskou literaturou. Dobře známé motivy z perských pohádek a románů, jako je létání, kouzelné zahrady, omamné vůně, démoni a duchové, vnější i vnitřní proměny a další jsou podle Gelpkeho jednoznačným produktem opiových a hašišových stavů. Opojení prostupuje celou perskou kulturu od písma po hudbu, extáze není vyloučena na okraj dobrého a normálního jako v Evropě.
Namísto západní vůle k moci je perská duše snivá a melodická, naslouchající hlasu vyprávění omámených básníků.
Rozdíl mezi evropským a orientálním pojetím opojení je dobře patrný na rozdílu mezi Baudelairem a Gelpkem. Oba píšou o hašiši a opiu, oba byly zkušenými uživateli různých látek. Zatímco však Baudelaire tvrdí, že tvořivá umělcova vůle je mnohem cennější než umělé ráje navozené drogami, Gelpke straní perskému mystickému pohledu, pro nějž jsou správně užívané drogy klíčem na cestě k rozvinutí tvořivé fantazie, múzických umění, meditačních a mystických schopností, smyslovosti i vnitřního uvědomění a také vhledů filosofické a náboženské povahy.
