Princ nemohl z věže ven, a tak tloukl zlatou korunou o mříže žaláře, aby ho někdo uslyšel. Neměl hlas. Nemohl volat o pomoc. Sedláci a lidé, kteří žili v království, slýchávali ten nádherný tlukot, jež vydávala koruna o kovové mříže, a všem se ten zvuk moc líbil. Každý den jej slýchávali. Zas a znovu. A dobře se jim při té hrubé a zároveň tolik prosebné melodii pracovalo. Nikdo nepátral po tom, odkud zlaté řinčení zaznívá, ale všichni byli těmi tóny okouzleni. Mnoho lidí princ potěšil a obveselil, než nakonec zemřel, a málokdo si uvědomil, že ty krásné tóny pocházely od něj.
Král s dredovou korunou
Léta mezi roky 1960 a 1970 byla poznamenána radikálními politickými i sociálními změnami. Celý svět volal po změnách. Umění se vyvíjelo od pop-artu šedesátých let k neoexpresionismu. V New Yorku se staly centry tohoto kulturního dění například kluby B-52’s a Club 54. Z umělců se stávala „společenská smetánka“, vydělávající peníze, které většinou utráceli za kokain, LSD a heroin. V rádiích hráli Sex Pistols.
Skandály byly na denním pořádku a jako reklama byly více než žádoucí. Nedílnou a zásadní součástí tohoto světa se měl stát i Jean-Michel Basquiat. Narodil se v Brooklynu 22. prosince 1960 Portorikánce Matildě a Haiťanovi Gerardovi. Jako dobrou vílu měl babičku Floru, jíž později věnoval několik obrazů. Už ve čtyřech letech uměl číst a psát. Rodina byla relativně zámožná, a tak si mohla dovolit poslat syna do soukromé katolické školy. Až do sedmi let žil životem dítěte normální americké středostavovské rodiny.
Pak ho na ulici srazilo auto a on strávil mnoho měsíců v nemocnici. Pro ukrácení dlouhých chvil mu maminka koupila působivě ilustrovanou učebnici lidské anatomie od Henryho Graye, a ta ovlivnila následně celý jeho umělecký život a výtvarný projev. Jeho matka byla velmi vzdělanou designérkou.
Po ní zdědil talent, ona ho naučila kreslit. Vodila ho do uměleckých muzeí a galerií a Jean-Michel měl už jako šestiletý permanentku do Brooklynského muzea. Kromě karibské kreolštiny, jíž mluvili jeho rodiče, ve dvanácti letech perfektně ovládal nejen americkou angličtinu, ale i francouzštinu a španělštinu – také díky mámě. Matilda byla ovšem maniodepresivní a své děti i jejich otce často fyzicky napadala.
Po následném rozvodu rodičů žil Jean-Michel se dvěma mladšími sestrami u otce. Otec byl přísný a neměl pro bohémského syna žádné pochopení. Byl to snob, který se zaplétal jen s běloškami a nade vše miloval tenis. Zatímco si někde užíval, děti měly doma pré. Škol vystřídal Jean-Michel mnoho. Byl nezvladatelný, ale měl nepřehlédnutelný výtvarný talent. Kreslil komiksy, v nichž často zvýrazňoval jednotlivá slova, jež považoval za důležitá, jako ostatně i ve svých pozdějších výtvarných dílech. Nebyla to náhodná slova.
Zvýraznění mělo vždy provokativní a burcující smysl, což u učitelů vyvolávalo zděšení, a tak Basquiatovi doporučovali terapii. Ten se nechtěl podřizovat systému, rebeloval a zároveň se pokoušel dojít uznání. Když mu bylo čtrnáct, otec se kvůli zaměstnání rozhodl odstěhovat s rodinou do Portorika. Tam Jean-Michel Basquiat zažil první sexuální zkušenost a poprvé si položil otázku, zda je homosexuál. Pravděpodobně byl bisexuální, což v té době nebylo nic zvláštního.
Po dvou letech v Portoriku se rodina vrátila zpět do Brooklynu. Basquiat navštěvoval státní střední školu a pokračoval v uměleckých aktivitách. Expresionisticky a abstraktně. Chtěl být nejlepší.
Same old shit
V patnácti ho otec přistihl při kouření hašiše. Ztloukl ho, jako to dělával i za jiné, sebemenší přestupky, a Jean-Michel se rozhodl utéct z domova. Oholil si vlasy, aby ho nikdo nepoznal, a protloukal se ulicemi města. Dostal se až do Washingtonu a tam se usadil ve Square Parku, kde řádilo mnoho pouličních gangů, jež ho ovšem mezi sebe nepřijaly. Nakonec ho zatkla policie a vrátila jej zpět domů. K otci. On sám se o tom později vyjádřil jako o nejhorším období svého života.
V New Yorku s odřenýma ušima dochodil střední školu, kam téměř nedocházel, jelikož měl moc práce s kouřením hašiše, braním LSD a heroinu. To se většinou odehrávalo v blízkém parku. Tam také s kamarádem Al Diazem vymysleli zkratku SAMO© („same old shit“, kromě jiného i slangový černošský výraz pro stávající a neměnný rasový útlak, pozn. red.). Symbolem SAMO© podepisovali svá graffiti, která sprejovali většinou v Soho. Byla to zcela jiná graffiti než kdy předtím. Šlo o sofistikovaná a výtvarně vyspělá díla, která dávala smysl a vysílala jasná a angažovaná poselství. Nikdo nevěděl, kdo se za touto zkratkou, respektive podpisem ukrývá. V Soho, bohémské čtvrti New Yorku, měli za to, že jsou to nějací konceptuální umělci. V té době se Basquiat ještě nemohl dostat do tamních vyhlášených galerií jako autor, upozorňoval na sebe tedy alespoň takto. S Al Diazem spolupracoval až do roku 1979, kdy se jejich cesty rozešly. Dnes je jejich tvorba považována za počátek konceptuálního graffiti.
Šedej band
Basquiat se pomalu stával nedílnou součástí newyorské subkultury, jež se počátkem osmdesátých let formovala ze dvou protikladných životních stylů a uměleckých směrů. Na jižním konci Manhattanu se potkávala bílá punková a novovlnná avantgarda, jejímiž členy byli galeristé a umělci, hudebníci jako David Byrne ze skupiny Talking Heads, skupina Blondie se zpěvačkou Debbie Harry, skupina B-52’s, John Lurie, David Bowie a Madonna, se kterou měl Basquiat asi dvouměsíční vztah.
Také filmaři zde nalezli své útočiště, třeba Jim Jarmusch. V jižním Bronxu se v téže době začala emancipovat a rozvíjet mladá afroamerická a portorická kultura hiphopu a graffiti umělců, jako byli například dýdžejové Afrika Bambaata nebo Grandmaster Flash, rappeři typu Ramm-El-Zee či breakdanceové skupiny jako Zulu Nation. Basquiat pendloval mezi oběma těmito světy. K jeho přátelům patřili bílí umělci a hudebníci stejně jako portorikánští a afroameričtí graffiťáci a muzikanti.
V květnu 1979 založil Jean-Michel kapelu Gray (podle již zmíněného autora učebnice anatomie). „Art-noise band“, s nímž vystupoval v bělošských novovlnných klubech. Basquiat hrál na kytaru, klarinet a syntezátor. Byl duchovním, kreativním a estetickým vůdcem této skupiny, hrající směsici jazzu, punku a elektropopu, označovanou výrazem „noise music“. Někdy v té době se seznámil na jedné vernisáži s Andym Warholem, jehož sláva už byla poněkud za zenitem, ale Warhol v Basquiatovi rozpoznal génia a velmi nadaného umělce. Sympatie byly vzájemné a ti dva bez sebe brzy neudělali ani krok.
Basquiat poprvé vystavoval na skupinové výstavě New York/New Wave v roce 1981 v Queensu. Tam odstartoval svoji strmou kariéru. Jeho více než dvacet obrazů a kreseb zaujalo newyorskou galeristku Anninu Nosei a švýcarského galeristu Bruna Bischoffsbergera. Byly to velmi novátorské a originální obrazy. Naivní a jakoby dětskou rukou malované figury, přesto velmi působivé a naléhavé, vždy angažované. Zachoval si styl graffiti a prokládal obrazy slovem. Integrací písma do malby nevědomky spojil tradici dadaismu, futurismu a analytického kubismu. Annina Nosei byla jeho tvorbou tak nadšená, že mu pod vlastní galerií zařídila velký ateliér, kde během jednoho roku namaloval téměř sedmdesát obrazů. Galeristka je obratem, mnohdy ještě před jejich dokončením, prodávala v galerii nadšeným sběratelům.
Basquiatova sláva stoupala. V listopadu měl svou první samostatnou výstavu v Německu a v Hamburku společně se Salvadorem Dalím, Keithem Haringem, Josephem Beuysem a dalšími maloval dekorace pro netradiční zábavní park Luna Luna. Německý mecenáš André Heller si chtěl splnit svůj dávný dětský sen, a tak si na zrealizování tohoto lunaparku, jenž byl v provozu pouze tři letní měsíce, povolal desítky světoznámých umělců. Bylo tam k vidění pouliční divadlo, žongléři, akrobati, provazochodci a muzikanti. Mezi pavilóny, postavenými a vytvořenými i takovými velikány, jako byl například Friedensreich Hundertwasser, vládla volnost a nevázané veselí. K tomuto ojedinělému spektáklu skládal hudbu i Miles Davis, Al Jarreau nebo Philip Glass.
Další Basquaitovy výstavy a úspěchy na sebe nenechaly dlouho čekat. Ve svých čtyřiadvaceti letech se stal nejprodávanějším malířem černé pleti všech dob. Většina obrazů ale končila především v soukromých sbírkách, muzea byla nedůvěřivá a nikdo z kurátorů si neodvážil předložit komisi návrh na zakoupení jeho obrazů. A pokud ano, byli odmítnuti. Přece jen šlo o neznámého mladého umělce, navíc Afroameričana s divokou minulostí a ne příliš dobrou pověstí, narkomana závislého na heroinu a velmi výstřední osobu.
Die young, leave a beautiful corpse
Tohle vždycky se smíchem říkal Andymu. Přátelství s Warholem trvalo několik let a bylo velmi intenzivní. Od počátku osmdesátých let se všude objevovali jenom spolu. Byli evidentně zamilovaní, Warhol v něm viděl génia a Basquiatovi Andy v jistém smyslu nahrazoval otce, se kterým si nikdy nerozuměl. O sexuálním aspektu jejich vztahu se dá pouze spekulovat. V té době také Jean-Michel téměř přestal brát heroin a velmi usilovně tvořil. V roce 1983 si od Warhola pronajal patrový cihlový dům na Great Jones Street, kde si zřídil ateliér.
Po společné výstavě Collaborations v roce 1985, jež byla kritikou přijata ne příliš příznivě, vyšel v novinách hanlivý bulvární článek, kde se Basquiatovi připisovala role Warholova maskota a talismanu, který skáče, jak Warhol píská. Ačkoli Warhol za tento článek nenesl žádnou odpovědnost, ješitný a slávou opojený pětadvacetiletý Basquiat se na Andyho urazil a v jejich vztahu se začaly objevovat trhliny a kontakty silně ochladly. V podstatě se přestali stýkat a Basquiat se stáhl do sebe. Málo maloval a nevystavoval.
O to více se stal opět závislým na heroinu, jemuž se po dobu přátelství s Warholem úspěšně vyhýbal. Jejich silný vztah, i když na dálku, jistě trval dál. Vše se pro Basquaita zhroutilo v únoru 1987, kdy Warhol nečekaně zemřel na komplikace po banální operaci žlučníku. Jean-Michel se stáhl naprosto do ústraní a veškeré své peníze utrácel už jen za drogy, především za heroin a kokain. Trpěl silnými depresemi, nedostávalo se mu inspirace a zcela ztratil chuť k životu. Cítil se úplně sám a opuštěný. Až v červnu 1988 se objevily v newyorské galerii jeho uměleckého agenta Vreje Baghomjana jeho poslední obrazy, poznamenané poukazy na umírání a smrt.
Na plátnech stále opakovaná slova MAN DIES („každý umře“) a smrt zmiňovaná v názvech děl, například Riding with Death (Jízda se smrtí), jako by předznamenala jeho vlastní smrt, která ho zastihla v ateliéru na Great Jones Street v pátek 12. srpna 1988. Zemřel na předávkování směsí kokainu a heroinu, takzvaného speedballu, což je velice nebezpečná, ve stejnou chvíli podávaná dávka heroinu a kokainu. Tyto látky působí navzájem protichůdně, kokain jako stimulant a heroin silně tlumivě. Účinky nenastávají současně, účinky kokainu odezní rychleji a jejich odeznění umocní vliv heroinu na organismus.
Jean-Michel Basquiat byl nalezen mrtev v ložnici v prvním patře, zatímco si jeho mladá přítelkyně v přízemí sepisovala deník a měla za to, že Basquiat pouze spí, tak jako to ostatně bývalo jeho zvykem i přes den. Po jeho smrti nalezli v ateliéru 917 kreseb, 25 plně pokreslených skicáků, 85 tisků a 171 olejomaleb. Kromě toho rozsáhlou sbírku gramodesek, přes tisíc videokazet, stovky audiokazet, několik bicyklů a africké hudební nástroje. Ve svém posledním diáři měl zapsanou poznámku: Koupit si saxofon.
Dustheads
Basquiatovy obrazy se dají nalézt na nejrůznějších místech. V ložnicích milionářských vil či v konferenčních sálech světových koncernů, u lidí s osobním řidičem a soukromým tryskáčem, ale i u lidí z newyorského undergroundu, kteří sice nejsou bohatí, ale nedokážou se od jeho obrazů odpoutat. Zdá se, že vytvořil dílo, jež se dá vykládat mnoha způsoby, ale všechny jaksi spojuje. I ti nejbohatší byznysmeni vědí, že jim na stěnách visí něco revolučního.
Vědí, že autor nesporného génia byl narkoman, ale i to, že bojoval proti rasismu a konzumnímu kapitalismu. Když Jean-Michel své obrazy v osmdesátých letech maloval, byly politické i společenské poměry velmi odlišné od dnešních. Street art byl tehdy považován za hnusně počmárané stěny, kdežto nyní zná například Banksyho každá druhá důchodkyně. Postavy černochů na jeho obrazech – když vznikaly, byla rasová segregace nedávnou minulostí. Nyní jsou černí hiphopeři a další afroameričtí umělci idoly našich dětí. Boxeři či jazzoví hudebníci, které Basquiat maloval, byli v té době outsiderskými figurkami, dnes se na barvu pleti téměř vůbec nehledí. Mezi sběratele jeho díla patří herec Dennis Hopper, odedávna Madonna, Johnny Depp, Leonardo DiCaprio či tenista John McEnroe. V květnu 2013 bylo Basquiatovo plátno Dustheads (lze přeložit jako Na andělském prachu) z roku 1982 vydraženo v prestižní aukční síni Christie’s za 48,8 milionů dolarů.
Fatální na jeho osudu je kromě toho i to, že se Basquiat počátkem roku 1988 seznámil v Paříži s africkým umělcem Quattara Wattsem z Pobřeží slonoviny. Sblížili se a plánovali odjet do Abidžanu, hlavního města Wattsovy vlasti. Tam se měl Jean-Michel podle svého přání podrobit šamanským rituálům, jež by mu pomohly zbavit se extrémní drogové závislosti. Odlet z Ameriky si naplánovali na 19. srpna. V letadle byla však toho dne jejich místa prázdná.
