O jedný prasklý nádrži, o pohřební dodávce, o cestě do podsvětí a o psovi, co žere telefony
XXVII.
Nevěděli jsme si sami se sebou rady. Nejlepší by bylo, kdyby všechno zůstalo při starym. Pohoda, každej den menší párty a každej víkend pořádnej bordel s pravidelnou návštěvou měšťáků za rušení nočního klidu. Takovej ten nenásilnej, vyhuleneckej chillout. Nácků už jsme se zbavili a agent zřejmě ještě pořád polykal prášky, takže jsme o něm skoro nevěděli. Jen se nám občas, jen tak, aby se asi připomenul, vychcal za dveře, když se vracel z hospody. Žraloka jsme se ale nezbavili. Jednou těsně před zavíračkou nás znova navštívil. Sebral nám sedmičku z kasy, taky nějaký hulení a Hruškovi, kterej si nenechal od cesty blbý kecy, vyrval chomáč vlasů. Tohle bylo dost marný. Policajty se nám volat nechtělo. Pokud by nezavřeli rovnou nás, tak by nám určitě zavřeli Tunell. Vždycky by si našli nějakej důvod. Tohle aspoň tvrdil Majzl, a tak jsme s nim chtě nechtě souhlasili.
Vůbec se nám tam nechtělo. Nikomu. Majzl byl od rána nervózní jak prase, a když jsme se s Hruškou pro jistotu totálně zhulili, vypadal, že je blízko zhroucení. Poslal nás bez debat dozadu a sám se ujal řízení. Jeli jsme za Ministrem. Byla to zřejmě úplně stejná nájemní mlátička jako náš Žralok. Vlastně musel bejt ještě horší, protože jsme počítali s tim, že ho vyřídí. Nechápu proč, ale Majzl v něm viděl naši spásu. Přitom bylo jasný, že jakmile se spojíme s touhle sortou lidí, už se s nima tak nějak neřízeně povezeme. Právě proto jsme dostali s Hruškou ten výbornej nápad vyhulit se a pokud možno tuhle prekérní situaci vůbec nevnímat. Majzl byl fakt nesvůj. Museli jsme zastavit na první benzínce, aby vůbec stíhal dojít důstojně na záchod. Hruška se nudil, tak šel dotankovat. Nádrž byla plná, takže mu to vychrstlo všechno na boty.
„Ty vole! Máme prasklou nádrž! Dělej, pojď se podívat, teče to všechno ven, tohle je nějaký velký znamení!“
Čuměli jsme přes nepřirozeně úzký oční štěrbiny na kaluž pod naším autem.
„Do háje! Zrovna teď nám praskla nádrž! To snad ani neni možný?!“ řvali jsme na sebe zoufale s Hruškou. Majzl se na nás chvíli znechuceně koukal a pak šel ke kase.
„Platim tu louži pod tim pick-upem.“ Nevim, nám ta jeho hláška přišla hrozně vtipná. Řvali jsme s Hruškou smíchy asi deset minut v kuse, drželi se kolem ramen a nedokázali vlízt do auta.
U Vltavy v Holešovickym přístavu na nás čekal nějakej hodně divnej týpek s dodávkou. Měl zřejmě jenom jedno oko. Druhý měl takový přivřený, prázdný.
„Za Ministrem?“
„Jo.“
„Tak zalezte dozadu, zavezu vás tam.“ Při těch slovech otevřel nákladovej prostor a klepal rukou, jako ať už děláme a lezeme dovnitř.
Majzl byl pořád nesvůj. Mně to přišlo jako docela zajímavý psycho, skříň bez jedinýho okna, na zemi špinavá, hnusná matrace, krumpáč a lopata… Sedli jsme si na tu matraci. Týpek zabouchnul dveře a my zůstali v úplný tmě. Hruška vytáh mobil a začal svítit na matraci pod náma.
„Ty vole, tady je normálně zaschlá krev!“ Poblázněně vyskočil a dostal trochu hysterku. Vzápětí začal zběsile lomcovat dveřma. Dodávka se už ale dala do pohybu a dveře byly zvenku zjevně zamčený.
Posvítil jsem znova na tu matraci. Taky se mi nechtělo sedět v něčí krvi.
„Hruško, to je nějaká rez, máš moc velkou představivost.“
„Ani bych neřek, a co ten krumpáč a lopata!? To je normálně pohřební vůz nějaký mafie. Vyserem se na to. Tim krumpáčem prokopnem dveře a zdrháme do ulic!“
„Já jsem vám říkal, že tohle všechno je na hraně. Tak se z toho hned nepodělejte!“ vztekal se Majzl, ale na jeho hlase bylo znát, že by nejradši zdrhnul taky.
„Na hraně? Tomu říkáš na hraně? Tady jedeme zavřený někam na popravu. Co když s náma ten jednookej teď vjede do Vltavy? Co budeš dělat zavřenej v týhle plechový konzervě, he?“
„Plavat, jako tuňák, vole!“
Dodávka naštěstí za chvíli zastavila. Bylo slyšet otvírání plechovejch vrat a pak jsme podle zvuku projížděli zřejmě průjezdem. Jednookej týpek nám otevřel. Právě včas. Měl jsem pocit, že nám dochází vzduch. Stáli jsme v nějakym vnitrobloku. Kolem dokola se tyčily starý pavlačový domy s šedivou neopravenou fasádou. Před vchodem do jednoho z nich seděla starší ženská v zástěře a škrábala brambory. To nás trochu uklidnilo. Zatím jsme byli pořád uprostřed civilizace. Jednoočko zavřel dodávku a namířil k jednomu z domů. Prošli jsme za ním tmavou chodbou a dostali se tak na nějaký další zadní dvorek. Všude se válely haldy harampádí a starýho nábytku. V opačnym rohu pak byla masivní mříž, na kterou měl namáčknutou hlavu obrovskej rotvajler. Neštěkal, nevrčel. Jenom na nás čuměl. Jednoočko ho nohou zatlačil dovnitř, nasadil mu vodítko a někam ho odvedl.
„Tak dělejte, vy sráči,“ pokynul nám nervózně dovnitř. Zřejmě už byl na domácí půdě, tak tochu zdrsněl. Prošli jsme mříží do malý předzahrádky a vešli do dalšího domu. Tipoval jsem to na nějakou starou vilu z devatenáctýho století, kterou ale od tý doby zřejmě nikdy nikdo neopravoval. Zvolna jsme stoupali někam do patra po točitym schodišti. Všude byla cejtit zatuchlina a z vlhkejch zdí se odlupovaly celý bloky omítky. Jednoočko nás zastavil v prosklený pavlači a usadil na zaprášený, rozvrzaný židle. Okna byly zalepený mléčnou fólií, takže nebylo vůbec vidět ven. Na konci pavlače byly dvoje dveře bez označení.
„Tady je to jak v čekárně u doktora,“ ušklíb se Hruška.
Jednoočko beze slova odešel. Jenom jsme zespodu slyšeli rachtání mříže. Byli jsme v totální pasti.
„Do pytle, kam jsi nás to Majzle dostal?! To jsou jako fakt tvoji kámoši, nebo nás tady teď budou držet pod zámkem, dokud jim naši nepošlou celoživotní úspory?!“
„Držte oba hubu! Jdem jenom vyjednávat, nic víc. Je to možná trochu nestandardní, ale je to normální obchodní jednání!“
Čekali jsme hodinu. Nic se nedělo.
„Tohle mi nikdo věřit nebude.“ Hruška při těch slovech vytáhnul mobil a začal si fotit chodbu s mléčnejma sklama.
„To ti taky nikdo věřit nesmí, tohle všechno zůstává mezi náma, takže to přestaň fotit, nebo si tě tady nechaj.“
„Seru na ně. Máme pro ně práci, tak se maj chovat trochu vstřícně. Já jsem tady klient!“
Po dvou hodinách se otevřely jedny ze zadních dveří, o kterejch jsme si tak trochu mysleli, že vedou na záchod. Překvapivě z nich vyšel Jednoočko.
„Tak dělejte, hněte s sebou, Ministr nemá čas se zdržovat s každym kreténem.“
„Ty vole, tady čekáme dvě hodiny!“
Jednoočko chytil Hrušku pod krkem, až zachroptěl.
„Drž hubu, nebo si tě vezmu do parády!“ Při těch slovech mu chvíli funěl do obličeje a pak ho opovržlivě odstrčil. V duchu jsem byl v ten moment rozhodnutej, že s těma lidma se na ničem domlouvat nebudeme.
Seděli jsme na židlích podél zdi v takový tmavý, omšelý místnosti. Naproti nám stál umakartovej stůl jak ze školní jídelny a z něho na nás svítila výslechová lampička. Byla to scéna jak z Majora Zemana. Za stolem se skrejvala obrovská postava v černejch brejlích. Zcela úmyslně nás oslňoval, abysme na něj moc neviděli, ale hned na první pohled bylo patrný, že je to albín. Hlava mu zářila jak ranní slunce a bledá tvář splývala s oprejskanou zdí. Albín seděl rozvalenej ve starý kožený autosedačce. A bylo ticho.
Hruškovi povolily nervy prvnímu. „Hele a vy jste jako ten Ministr? My jako, že s nikym jinym jednat nebudeme…“ Albin se zvednul. Teprve teď jsme si všimli, že mu u nohou sedí rotvajler. Ten se bohužel postavil taky. Albín došel až těsně k Hruškovi. Na dálku jsem cejtil, jak je vystreslej.
„Kdo se tě na něco ptal, ty jeden podělanej feťáku,“ procedil takovym suchym, tichym chraplákem mezi zubama. Pak najednou jednim rychlym pohybem přirazil Hrušku ke zdi a vytáhnul mu z kapsy mobil.
„Tady nejseš na Karlštejně, aby sis něco fotil,“ sípal dál albín.
„Já… já… já nic nefotim. A co… jako bych měl fotit?“ koktal trapně Hruška.
„Jestli ti v mobilu najdu jedinou fotku odsud, tak ti rozsekám ruku do žrádla Aronovi.“ Při tom se díval významně na bestii pod stolem.
„No tak jsem fotil tu chodbu, je to jak u doktora, to je toho…“ Albín se posadil zpátky do autosedačky a mobil strčil před čumák rotvajlerovi. Ten ho tak nějak mechanicky strčil do tlamy a začal ho kousat. Bylo slyšet jen chroupání a praskání plastů. Z huby mu nevypadla jediná součástka.
Ani jsme necekli.
„Máme tady určitý pravidla a ty budeš dodržovat i ty, feťáku. Je mi jedno, že jseš úplně zmaštěnej, to tě vůbec neomlouvá. A teď k našemu obchodu. Vy máte problém s nějakým člověkem. Nebo spíš se skupinou lidí, s jedním byste si asi poradili, takoví sráči snad zase nejste, nebo se mejlim?“ Nikdo z nás si netroufal odpovědět.
„Postavíme to tak, že ten váš člověk leze do rajonu mně a mým lidem, aby vy jste měli krytí. Vy si to vaše feťácký doupě na tejden zavřete, abyste byli mimo hru, a my se jim pokusíme domluvit. To vás bude stát jenom dvacet litrů, což je skoro zadarmo. Pokud to nezabere, bude to dražší. To už z nich ale budou lítat sračky.“ Albín dosípal. Šel z něj strach. Majzl sáhnul do náprsní kapsy a vyndal z ní dvacet tisíc. Trochu jsem zavrávoral. Jo, na účtě jsme nějaký prachy měli, ale určitě nebyly určený týhletý bledý kreatuře. Majzl můj pohled ucejtil, ale počítal dál a prachy pak nechal ležet na umakartovym stole.
„A teď už vypadněte, Dehet vás doprovodí.“ Dehet byl zřejmě Jednoočko, kterej chrápal v čekárně na lavici. Museli jsme si ho vzbudit. Byl o to otrávenější. Teprve teď jsem si všimnul, že má takový hnusný, černý zuby, no jako – dehet. Ministr byl zřejmě i trochu vtipnej.
Dehet nás nacpal zase do dodávky. Přestože jsme tam seděli zamčený a potmě, měli jsme děsnou radost, že jsme zase na svobodě. Hruška nemohl svítit mobilem, tak svítil zapalovačem. Rovnou si při tom zapálil zbytek toho, co jsme nestačili vyhulit ráno.
„Si se úplně zbláznil,“ zařval na něj Majzl. „Než dojedem do přístavu, tak se tady udusíme!“
„Já to hned típnu. Jenom takový malý pobafání, po tom stresu. Jako jestli sis všimnul, tak já přišel o mobil.“
Z malýho pobafání byl nakonec velkej kotel. Ten nevětranej prostor nás úplně uzemnil. Nemohli jsme ani vylízt ven, když nám Dehet v přístavišti otevřel se slovy: „Vypadněte z mýho auta, feťáci!“
XXVIII.
Seděli jsme v přístavu, klimbali nohama nad Vltavou a koukali na rezatý remorkéry, který tady postupně nahlodával zub času.
„Majzle, nechtěl ses náhodou nejdřív poradit, než jsme vymázli těch dvacet litrů? To neni zrovna málo.“
„Ty vole!“ vykřikl na mě nezvykle vztekle. „Copak s váma byla nějaká řeč?! Jste pořád zmaštěný a já abych vás vysekával z průserů. V sobotu si Žralok vybral z kasy sedmičku. Příští tejden si vezme třeba to samý. Za pár měsíců mu dáš dvacku taky a stejně bys pak musel hledat někoho, jako je Ministr.“
„Vůbec nechápu, co jsme si vlastně objednali?“
„Klid. Klid na práci a život, to nás momentálně stojí dvacku.“
„Jako hlavně mě to stálo mobil za šestku, takže náklady se zvyšujou na dvacet šest.“
„Ta tvoje chcanka stála šestku?“
„Jo. Myslíš, že to ten pes někde vykadí?“
„Vypadá to, že ho asi sežral, tak asi ano. Četl jsem o nějakym chlapíkovi, co taky takhle polyká technický věci, plasty, kovy a tak. Sežral prej několik aut a dokonce i letadlo.“
„To je dobrá kravina. A co pak jako kadil? Celý šrouby, nebo to už bylo nějak natrávený? Já jen, že bych zachránil aspoň simku s kontaktama.“
„Vzhledem k tomu, že jsme jeli sotva pár minut a podle zvuku jsme nejeli přes žádnej most, tak bych Ministrovo sídlo tipoval někde na Letný. Projdi všechny tamní parky, prozkoumej všechno, co ti padne pod nos, domluv se s těma chlápkama, co vysávaj psí výkaly ve velkym na skútrech, ať ti to schovávaj. A můžeš hledat. Teda jestli ty kontakty na svoje kámoše potřebuješ fakt tak hrozně nutně…“