Šel jsem nahoru Husitskou. Holí jsem ohmatával cestu před sebou. Byla to jen hra pro okolí. Viděl jsem. Před chvílí jsem měl jointa. THC mi proudilo tělem a otvíralo jinak slepé oči.
Nikdo si mě nevšímal. Nikdo mi nevěnoval víc než jeden letmý pohled. Bydlím tu už dlouho. Zapadl jsem. Mám Žižkov rád. Čtvrť, kde čas strnul a odmítal se hnout.
Míjel jsem lidi spěchající odněkud někam. Lidi, co si nepřipouštěli, že jejich životy jsou všechno, jen ne šťastné. Navzdory všemu, čím si prošli, navzdory tomu, co je čekalo, z nich vyzařovala spokojenost. Nesnažil jsem se přijít na to, proč to tak je. Stačilo mi, že to tak bylo.
Možná jsem k tomu přispěl sám, když jsem zabil Ravena. Své nejtemnější Já. Co rozsévalo hrůzu a žal a krutost a nesmiřitelnost ke všemu a ke všem. Možná jsem tím uvolnil prostor pro kladný emoce.
Taky jsem se ale mohl plést. Bylo mi to jedno. Cítil jsem spokojenost a víc jsem cítit nepotřeboval.
Zabočil jsem do uličky U Božích bojovníků. Byla strmá a slepá. Jako já. Vystoupal jsem. Na jejím konci bylo pár schodů. Vyšel jsem je. Rozhlédl se nevidoucíma očima.
Zahrádka u Vystřelenýho oka. Mé oblíbené místo. Sedával jsem zde každé odpoledne od jara do podzimu. V tuto dobu byla skoro prázdná. Posadil jsem se ke stolu. Dal si pivo a ubalil jointa. Zapálil si.
Vypadal jsem jako někdo, kdo je pohroužený do svého světa. Ve skutečnosti jsem jen seděl. Mozek odpočíval, natažený v houpací síti. Myšlenky si rozčesávaly vlasy a nastavovaly tváře slunci. Seděl jsem, nemyslel na nic a bylo mi stejně jako lidem, které jsem dnes potkal. Bylo mi dobře.
„Fajn den.“’
Hlas se ozval zprava. Příjemný, tichý, sytý. Klé. Průzračná Klé, neviditelná pro všechny, mimo mě. Nebezpečná pro každého, kdo by jí chtěl zkřížit cestu. Ztrácela se a objevovala, jak se jí chtělo. Nezodpovídala se nikomu. Ani sama sobě.
Byla tu se mnou od doby, kdy jsem se na Žižkově usadil. Možná mě měla hlídat. Možná tu byla jen náhodně. Nikdy jsem se jí nezeptal. V poslední době jsme se sblížili víc, než bych kdy doufal. Měl jsem ji rád.
„Ano. Dnešek je fajn.“
„Lidi mi přijdou jiní. Myslím jiní než dřív. Už tu není tolik nenávisti.“
Přikývl jsem. Napil se piva. Potáhl z jointa. Klé pokračovala.
„Nemůžu přijít na to, proč to tak je. Jsou to lidi. Neměli by bejt furt jen hodní.“
Nechtěl jsem se bavit o lidech. Chtěl jsem jen sedět s Klé po boku. Bejt v klidu. Akorát že čekala na odpověď. Povzdechl jsem si.
„Nejsou furt hodní.“
„Teď jo. Podívej se na ně pořádně.“Rozhlédl jsem se kolem sebe. Lidí u stolů přibylo. Utahaný matky s dětma. Dvojka bílýho a voda z kohoutku a kofola pro dědice. Zkérovaní týpci, co snili s otevřejnejma očima o své brožované budoucnosti. Pár důchodců, co měli tu smůlu, že žili v době, kdy pokročilej věk znamenal posranou existenci.
Všichni měli svý problémy. Šedivý, studený, zasmušilý problémy. Vznášely se nad nima, unaveně mávaly popraskanými křídly a snažily se nepadnout na tlamu. Nikdo z těch, co tu s náma seděl, neměl moc důvodů bejt v klidu. Bejt vyrovnanej. Uvolněnej. Přesto byl jeden každej hozenej přesně do tohohle levelu.
„Vidíš?“ Klé se ke mně naklonila. „Ať se koukneš na koho chceš, tak každýmu je dobře. Přijde mi to skvělý.“
Zrovna jsem se chtěl napít piva. Zvednutá sklenice. Pohyb jsem nedokončil. Postavil jsem ji zpátky na stůl. Snažil jsem se, aby na mně nebylo nic znát. Nehýbal jsem se. Potáhl z jointa. Zhluboka. Naplnil plíce po okraj. Držel jsem kouř v sobě. Urychloval vstřebání THC. Pak jsem vydechl.
Svět kolem mne se zaostřil. Viděl jsem skrz věci. Viděl jsem do lidí. Procházel jsem jimi. Odhrnoval emoce. Prodíral se vzpomínkama. Šlapal po tužbách a zapomenutých bolestech. Pak jsem ho našel.
Sedělo až vzadu. Na kraji lavice. Malé dítě. Triko a kalhoty a sandály na bosých nohou. Palec v puse. Sedělo a šťastně se usmívalo. Věděl jsem, kdo je. Čím je. Bylo pro mne esencí všeho, co vám z života dokázalo udělat peklo. Lidé mu říkali Dobro.
Zvedl jsem se. Nedopité pivo jsem nechal na stole. Nerozloučil se. Uchopil jsem hůl bílou jak mý vlasy.
Scházel jsem dolů na hlavní. Pro okolí nemohoucí slepec. Dokonalé krytí. Nikdy neselhalo.
Jsem Ájs. Nejsem z tohoto světa. Díky THC vidím. Dokážu hodně. Postarám se o sebe. Pokud mám důvod, dokážu se postarat i o druhé. Nikdy jsem neselhal. Neselžu ani teď. Postarám se o toho malýho zmrda. Jo. Přesně tohle udělám.
Scházel jsem Husitskou. Pomalu. V jedné ruce hůl. V druhé jointa. Potřeboval jsem bejt vybuzenej. Potřeboval jsem do sebe nasát všechno, co jsem v posledních dnech nevšímavě přecházel.
Pozoroval jsem lidi okolo sebe. Zastavoval se u hloučků čekajících, až jim spadne na přechodu zelená. Procházel se jejich myslí. Prohlížel si všechno, čím v poslední době prošli.
Ne v každém se Dobro otisklo. Vybíralo si vždycky ty nejusmýkanější. Ty, co podle jeho pokřivených měřítek nejvíc trpěli. Ty, co si ho zasloužili.
Viděl jsem ženy, co odpustily těm, co je týrali. Viděl jsem jejich čerstvé jizvy. Vstřebával jsem jejich zmatek. Jejich bolest a údiv nad tím, že ten druhej je pořád stejnej.
Viděl jsem tváře starých rodičů. Otlučené, zbité a přesto znova a znova nastavované tváře. Viděl jsem úlevu jejich dětí, které byly spokojené, protože měly konečně navrch.
Viděl jsem všechny ty, co by se správně měli bránit. Co by měli buď bojovat, nebo utýct. Všechny ponižované a slabé a ztlučené a zoufalé. Všechny, co i když stále prohrávali, se ze všech svých nedostatečných sil snažili vyvažovat.
Kvůli tomu hajzlovi, co je s úsměvem a palcem v puse navštěvoval, se teď stali lovnou zvěří.
„Musíš v tom druhém vidět to dobré.“
Nasrat nasrat nasrat. V mém světě, ani ve světě lidí, to takhle nefunguje. Můžete s někým bejt, můžete ho mít i rád, ale nesmíte bejt překvapený, když se z něj vyklube svině.
Ten, kdo je naplněnej dobrem a na nic jinýho mu nezbyde místo, to vždycky odsere. Vždycky. A ještě před tím si projde očistcem. A nikdy, ani když už bude v naprostý prdeli, mu nedojde, že si to posral sám tím, jakej je.
Scházel jsem Husitskou a přemejšlel, jak tomu udělat přítrž. Jak to zastavit. Jak toho malýho zmrda poslat do hajzlu. Došel jsem až dolů k viaduktu. Zrovna projížděl vlak. Mohutná lokomotiva a spousta vagónů. Mizely v tunelu pod Vítkovem. Díval jsem se na ně. Na jejich nezadržitelnej pohyb. Jo. Tohle by mohlo fungovat.
Nehledal jsem ho. Nepátral jsem, kde se skrejvá. Věděl jsem, že za mnou přijde samo. Aniž bude vědět, za kým jde.
Seděl jsem v průjezdu vybydleného žižkovského domu. Byla noc. Špína a krysy a bída a smrad. Byl jsem nasáklej jointy. Plaval jsem v moři THC. Vznášel se na hladině. Ovládal jsem svý tělo víc než jindy. Soustředil se. Obklopil se emocema.
Seděl jsem v oblaku bolesti a beznaděje. Vysílal jsem nemohoucnost a žal a frustraci ze zmařenýho života. Byl jsem poslední z posledních. Jeden z těch, co se dostali za okraj.
Trvalo mu to, ale nakonec se objevilo. Malé dítě s nezbytným palcem v puse. Stálo přede mnou a zvědavě si mne prohlíželo. Pak vztáhlo ruku. Chytil jsem ji.
Sevřel jsem mu zápěstí. Pevně.
Bolestivě stáhlo obličej. Nechápalo, co se děje. Stoupl jsem si. Odhrnul si spadlé vlasy z tváře. Usmál jsem se. Poznalo mě.
„Ájs. Ty jsi Ájs. Co to děláš?“
Dělám to, co považuju za správný.
„Nechci tě tady. Seš na odchodu.“
Jeho obličej, dosud udivený, se oblíkl do nenávisti.
„Mi nikdo nic nebude nařizovat. Rozumíš? Víš, jak mi lidi říkaj? Dobro. Chtěj mě. Víc než tebe. Tebe nechce nikdo. Jsi Ájs. Zrůda. Zůstanu tady.“
Kecy kecy kecy. Akorát zdržoval. Stále jsem mu držel zápěstí. Přešlápl jsem, natočil se bokem a švihnul s ním o zeď. Zmlknul.
Složil jsem ho do balíku. Vytrh jsem ze zdi kus elektrickýho kabelu. Svázal ho. Pevně. Nedbal jsem na to, jestli mu udělám bolest. Stejně nic necítilo. A pokud ano, tak je to jenom dobře. Tu bolest, co způsobilo, stejně nevyrovnám.
Nesl jsem ho nočním Žižkovem. Nespěchal jsem. Šel jsem zvolna. Občas mne někdo minul. Nikdo se nepodíval, co s sebou táhnu.
V jedné ruce hůl, v druhé Dobro. Přišlo mi, že to k sobě patří. Každej aspoň trochu soudnej by měl na Dobro vzít hůl. Pokud chce přežít.
Vylezl jsem nad tunely. Sestoupil po svahu až k jejich hraně. Díval jsem se do hlubiny pod sebou. Čekal na správnej vlak.
Dobro se probralo. Zazmítalo sebou.
„Co chceš dělat? Nemůžeš mě zabít. Všem bych chybělo.“
Podíval jsem se na něj. Zrudlá tvář. Svázaný. Nechápající. Plný vzteku. Zmrd, kterej byl navíc, ještě než se narodil.
„Jsem zrůda. Můžu všechno.“
Udeřil jsem ho holí přes obličej. Už neodpověděl.
Z Hlaváku vyjel rychlík. Tmavej a sebejistej a připravenej na dlouhou cestu. Nabíral rychlost. Rozkročil jsem se.
Natáhl jsem ruku, ve které jsem držel svázaný Dobro. Stál jsem nehnutě a čekal. Rychlík se blížil. Lokomotiva neslyšně přejížděla přes spoje kolejnic. Pustil jsem ho.
Padalo dolů. Němý. Spoutaný. A nebyl tu nikdo, kdo by mu podal pomocnou ruku. Dopadlo těsně před lokomotivu. Na radlici. Zaháklo se za spřáhlo.
Chvíli tak vydrží. Možná dýl než chvíli. Pak spadne. Mezi koleje. Bude ležet. Nepotřebnej odpad. Třeba se rozloží. Třeba mu k tomu někdo pomůže.
Blbý je, že ho málokdo vidí. Že o něm akorát kdekdo mluví.
Udělal jsem, co jsem měl. Věci se vrátěj do normálu. Lidi zas budou ostražití. Někteří.
Některejm navočkovaný Dobro zůstane. S tím nic neudělám. Ale dál se tahle infekce šířit nebude.
Začínalo svítat. Asi bych měl jít. Za chvíli. Ještě si tu sednu. Budu se koukat, jak jezděj vlaky. Dám si jointa. Začíná hezkej den. Natáhl jsem se. Není to tu špatný.
