Aktuální článek
Anketa: Na houbách

Anketa: Na houbách

  • Sedím na vrcholku rudé skály v Českém ráji a je mi fajn. Žeru houbičky přímo z trávy, pode mnou ještěrky zakončujou jedle a já úplně v pohodě pozoruju modrý slunce, oranžový jehličí a ptám se ostatních, jak se měli na houbách.

Vít Pokorný

Z psilocybinovými houbami mám víceré zkušenosti. Jako u všech podobných zážitků se snažím řídit pravidlem, že je potřeba s tím, co se ukazuje, vést rozhovor, v němž to nejsem v určitém smyslu já, kdo volí, jak a o čem se bude mluvit. Obecně bych houbový trip popsal následujícími hesly: postupné zesilování intenzity; děje se to ve vlnách; tělesná blaženost; veselost přecházející do euforie; otevření bran vnímání – audiovizuální a barvové halucinace, otevření bran nevědomí – strach, zloba, sex, vnitřní rozhovor s „cizími“ hlasy, vnitřní vize – mravenci, podsvětní prostory, kosmická kolonie; dojezd.

Mr. José 

Houbičky jsem poprvé požil asi v devatenácti letech ve Starém Plzenci. Dodnes jsem rád, že to bylo s partou skvělých lidí. Kamarád měl s přírodními rozšiřovači vědomí bohaté zkušenosti, a tak jsme se při jednom setkání u špeka dohodli, že si uděláme houbičkový dýchánek. Dostali jsme všichni houbičkový čaj s nakrájenými lysohlávkami a zhruba za tři čtvrtě hodiny vyrazili na večerní výlet na místní rotundu. Cesta vedla lesem a já pomalu začal cítit každý závan větru daleko intenzivněji než kdykoli předtím. Slyšel jsem doslova trávu růst a měl jsem pocit, že jsem dokonale napojený na každou molekulu přírody, která nás obklopovala. Všechno, na co jsem pomyslel, se stalo – vítr zavál, kdy jsem chtěl, mraky se rozestoupily, aby ukázaly hvězdy, které jsem chtěl vidět. Množství vnímaných podnětů se ani nedá popsat – zkrátka luxusní zážitek.

Bob Hýsek

Lysoně mě házely hodně do mechu a kapradí, ale pozoruhodná byla muchomůrka červená. Pořád nic, a až když jsem se poblil, tak zamrzl čas, zaseklo se slunce… Zkusil jsem ho rozhýbat špekem a nastala mela – byl jsem v chatě sám, ale napojený na ostatní, povídal si s nimi na dálku… Neodolatelně mě začala přitahovat kamna, sálala a prahla po polínkách, přikládal jsem zprvu něžně a procítěně a pak jsem to tam rval a kamna řvala rozkoší a chtěla ještě, byla to Ona, Samice, ženský princip, lůno galaxie… Když jsem se ráno probudil, nebyla jediná věc na svém místě, všude strašnej bordel a chaos, zjevně tam proběhly nějaké šílené orgie, ale ani ta bytost, co hlídala studánku, o ničem nevěděla…

Robert Veverka

Sedím na mezi a koukám na protější svahy zarostlé džunglí. Zelené stíny stromů se mění ve zvířata, která se přátelsky šklebí a nic konkrétního neříkají. Jen hlučí. Přicházejí nějací lidé a zastavují se v družném hovoru s kýmsi, kdo právě stojí na mém místě. Rozlévají se jim po obličejích fialové kaňky a hlasy jim duní neznámou řeči. Raději dál pozoruji ta zvířata. Cesta na kopec, kde jsem zase sám, mi trvala asi hodinu a mě unavuje představa návratu. Ulehám k odpočinku. Neuvěřitelný tlak na mém zátylku mě po chvíli probere. Ležím strnule tváří k zemi a nemůžu se pohnout. Seberu veškeré síly a marně bojuji proti vzrůstajícímu odporu. Vycházející měsíc, který svou tíhou zakrývá celou oblohu, mě drží na místě a já cítím, že se mě nepustí, dokud nevypadne.

Lukáš Pokorný

Noční les je tichý a tajemný. Nevím, jestli je to houbami, protože napoprvé jsem okusil jenom trochu. Nic se neděje, ale napětí by se dalo krájet jako klid před bouří. Visí ve vzduchu a prosakuje prasklinami v předivu skutečnosti. Něco mě pozoruje ze skrytých zákoutí lesní tmy. Je jich víc. Trochu se bojím, ale je to ten příjemný druh strachu, který jsem zažíval jako malý při čtení napínavých příběhů. Nebo se mi to zdá? Těch hub opravdu nebylo moc. Ale pak zavírám oči a zřetelně cítím něčí přítomnost. Jsou tam! Hledí na mě se směsicí zvědavosti a nedůvěry. Asi přemýšlí, kdo jim to zas leze do zahrádky. A potom…

Filip Menzel

Houby jsem měl třikrát v životě. Poprvé to nebylo nic moc, protože jsem měl jenom čtyři sušený lysohlávky, nic to se mnou neudělalo. Chvilku jsem byl veselej, ale to bylo asi tak všechno. Ale pak: jel jsem s klukama na čundr do Českosaskýho Švýcarska a tam jsme v lese hledali houbičky. Furt nic a najednou jsem našel jednu a druhou a třetí a pak jsem šel po stopě. A najednou celej palouk lysohlávek! Já blbec to rovnou žral, jak mi to přišlo pod ruku. Pak jsem ležel na skále, pozoroval špičky smrků, které vypadaly jako baletky v zelených kostýmech, a rudý zapadající slunce se mi rozčtverečkovalo jako hodně rozpixelovaná fotka. Od tý doby jsem si houbičky nedal, jenom klouzky a hřiby. Jo a jednou muchomůrku červenou, a po tý jsem se poblil.

Lukáš Hurýsek

Když mi bylo šestnáct, vyrazili jsme na podzim se třemi kamarády popít do nedalekého podhorského střediska. Před hospodou jsme se šli na chvíli projít na místní sjezdovku, jenomže cestou jsme našli tisíce lysohlávek, celá sjezdovka jimi byla doslova posetá. Místo alkoholového večírku jsem si tak nakonec užil první – a neuvěřitelně silný – psychedelický trip v životě, na který nikdy nezapomenu. To samé bohužel platí i pro členy místního ski klubu: jeden z kamarádů totiž o nalezeném pokladu pověděl pár lidem doma v hospodě (ač jsme si slíbili, že to bude naše tajemství), drb se rychle rozšířil po celém okrese a během následujících let zaplavovaly pravidelně toto středisko na podzim desítky dredařů, pankáčů a dalších individuí toužících po změněném vědomí.

Zelený Škraloup 

Úder zvonu a chodidlo dopadající na podlahu… na plující podlahu, co se líně pohupuje na hladině… zeď jdoucí naproti, usměvavá do červena, podpírá mi záda a nechá mě svézt se na zem autem bez kol a s řidičem, co si v garáži zapomněl xicht… sedím opřenej o zeď a bilancuju čas… přijde mi to děsně vtipný, směju se tak tiše, až mě to děsí… zastavil jsem vteřinu, chytil ji za rukáv, že si budem povídat… vytrhla se mi a já za ní volal – poser sekundo… barevnej listonoš se mě zeptal, jestli pro něj nemám dopis… marně jsem se šacoval a pak se smotal do klubíčka, protože jsem věděl, že přijde trest… ležel jsem nataženej na plující podlaze a průhledný klubíčko leželo vedle mě a já nemoh přijít na to, proč se mnou ta kunda nechtěla nic mít…

Renata Tomanová

Sežvýkala jsem kdysi u Crossu asi tři sušený lysohlávky a čekala jsem, že se objeví Křemílek anebo aspoň Jiřina Bohdalová a jiný lesní postavičky. Nic se nestalo, asi jsem jich měla málo. A na chuť to bylo docela hnusný. Na to, abych měla kolem sebe svět dostatečně šílenej, nepotřebuju žádný halucinogeny. Našla jsem je nedávno i u nás na zahradě, ale než jsem je stačila posbírat a někomu darovat, přes noc nám je snědli ježci. Anebo možná veverka.

Lucie Bax

doporučujeme

Vůbec nic mi to nedělá.Sedím v metru. Proti mě důchodce s holí sevřenou vyhublou rukou. Nahnula jsem se k němu. Pevně se opřela o opěradlo. Metro sebou smýkalo. Asi byl hustý provoz. Nechtěla jsem spadnout. Byla jsem nahnutá tolik, že jsem se ho skoro dotýkala. Opěradlo vtisklý do zad. Na hrudi měl zip. Zatáhla jsem za něj. Hrudní koš se rozevřel. Objevily se plíce. Špinavé. Plné popela a zbytků od jídla. Řekla jsem mu, že by si je měl občas umýt. Dělal, že mě neslyší. Možná se styděl. Nevím. Vystoupil. Chtěla jsem na něj zavolat, že by se měl zapnout. Nebyla jsem si ale jistá, jestli mu to nebude vadit. Třeba mu to řekne někdo jiný. Vůbec nic mi to nedělá.

Martin Juki Jyrkinen

Zažil jsem slušný bad trip v zaniklém gay klubu Stella. Vzpomněl jsem si naštěstí na brožurku primární prevence pro mládež, kde se psalo, že pomoci umí jedině půllitr plnotučného mléka. Takže akce. Sehnat mlíko. „Prosim tě, sorry že otravuju, neměl bys mlíko – pardon nemáte mlíko tady, třeba tak litr? – heleďte, vy dva sekuriťáci u sebe asi mlíko nenosíte, že?“ Víc si nepamatuji. Jen že druhý den volal spolužák, že se večer jde na pivo někam do Mlíčňáku. To je dobrá zpráva, problesklo mi hlavou. Nová hospoda se zrovna hodí. Ve Stelle se teď pár tejdnů nesmím ani ukázat.

Jana Jesenská  

Experimentování s houbami bych osobně neřadila mezi zábavu. Vtipné ale bylo moje první hledání kouzelných houbiček. Tehdy mi přátelé řekli: „Najdi prvních deset, hned je sněz, a pak už to nech na nich.” Za další dvě hodiny jich na mě z louky vyskákalo několik stovek a podzimní svět byl mnohem barevnější než kdykoli předtím i potom. Naloženy do medu mi mnoho let sloužily při objevování vlastní duše i zvuků a barev světa. Pak si ještě vzpomínám na přípravu sběru v Kanadě, kdy se nás místní ptali: „A vy máte v Československu také magic mushrooms?“ „Ano, máme.“ „A kolik jste měli nejvíc naráz?“ „Tak dvacet třicet kousků, zkušenější lidi i mnohem víc, a vy?“ Dlouhé mlčení a pak váhavě říkají: „My si dáváme tak dvě, maximálně tři houby.“ „Coooože, to je nějaký divný, ne?“ Protože Google ještě neexistoval, trvalo nám tehdy několik jointů, než jsme si vysvětlili, že v Kanadě se vyskytují poněkud jiné, mnohem větší druhy halucinogenních hub…

Michal Řehák 

Nejraději vzpomínám na vůbec první houbařinu s klukama z gymplu. Tak jako toho dne jsem se asi nikdy předtím ani potom nenasmál. Znáte ten stav, kdy se musíte smát, ale ono to vlastně už fyzicky nejde, protože zcela vyčerpané břišní svaly se už jen marně svíjejí v křeči? Tak tomu bylo v onen slunný den, kdy jsme si vyjeli na super roadtrip odstaveným vrakem vozidla bez kol a motoru a pak mi oživla tatarka na smažáku. V pozdějších letech mi magické houby ukázaly pár dalších zajímavých kousků (včetně fyzické proměny těla), ale už nikdy to nebyla taková prdel.

Martina Cimpová

Nikdy jsem nic takového neměla a ani nikoho, kdo by s tím měl zkušenosti, neznám. U nás v redakci jsou jen slušní lidé, kteří užívají pouze konopí.

Nahoru
Je vám více než 18 let?
Tak pojďte dál!