Pomohli jste mi uvědomit si několik důležitých nedorozumění, ke kterým mezi námi asi došlo a které se zde pokusím nastínit.
Mým záměrem při psaní článku bylo předložit perspektivu, která podle mého názoru v českém prostředí velice citelně chybí – perspektivu uživatelů služeb. Když jsem byl zaměstnancem Sdružení Podané ruce, setkával jsem se s klienty metadonového programu (a nejen brněnského) poměrně často. Pohled, který mi nabízeli, byl dosti odlišný od toho, který je možné číst v závěrečných zprávách poskytovatelů služeb, v médiích nebo v prezentacích kolegů na konferencích. Aniž bych tento pohled považoval za správnější, reálnější nebo pravdivější než ostatní, bylo mi líto, že se o něm nediskutuje, a po odchodu z odborných drogových služeb jsem se rozhodl jej zveřejnit.
Myslím, že zde došlo k NEDOROZUMĚNÍ ČÍSLO 1: Mým cílem nebylo podat pravdivý obraz života na metadonu, ale pouze dát prostor hlasům, které nebývají na veřejnosti tolik slyšet. Nevím sice přesně, jaký význam se pro vás skrývá pod slovy „manipulativní“, kterým na několika místech označujete můj styl psaní článku, ale pokud by byl podobný jako „subjektivní“, souhlasil bych. Nechtěl jsem napsat „objektivní“ článek, myslím, že to ani nejde.
A s tím hned souvisí NEDOROZUMĚNÍ ČÍSLO 2: Nechtěl jsem kritizovat specificky váš metadonový program v Brně, k bývalému klientu tohoto programu jsem měl pouze nejsnadnější přístup. Článek nepochybně JE kritický – avšak vůči způsobu fungování metadonových programů obecně, nikoliv vůči vám jako lidem ani vám jako týmu.
Perspektiva, kterou klient Miloš (smyšlené jméno) nabízí, pro mě obsahuje jeden zásadní a velice zajímavý moment. Lidé, kteří docházejí na metadon, nejsou z tohoto pohledu ani trochu pouhými pasivními příjemci péče, která jim je poskytována.
Naopak: velice kreativním způsobem využívají prostředí, látku a sociální vazby, které se jim nabízejí, k tomu, aby dosahovali vlastních cílů. Svým způsobem spolu-vytvářejí nový a jedinečný životní styl, navzdory své bezvýchodné situaci a navzdory tlakům majoritní společnosti. Samotný Miloš je ukázkovým příkladem takového člověka – aktivního tvůrce svého života. Dokázal spolupracovat s oběma „systémy“ (oficiálním i neoficiálním), aby se nakonec vydal zcela vlastní jedinečnou cestou – když přešel na Suboxone.
A to je poměrně zásadní NEDOROZUMĚNÍ ČÍSLO 3: Chtěl jsem příjemce služeb metadonového centra vykreslit jako aktivní tvůrce vlastního života, kteří i přes často velice beznadějnou sociální situaci a přes tlak personálu na dodržování pravidel dokáží vytěžit maximum z potenciálu, který se jim nabízí. Když tedy ve své reakci píšete, že se vaše klienty snažím vykreslit jako pasivní oběti systému bez odpovědnosti za svůj život, prosím vězte, že můj záměr byl přesně opačný.
Jak už jsem psal výše, chtěl jsem zejména představit chybějící perspektivu. Nicméně nechtěl jsem také, aby vyzněla anekdoticky, tedy pouze z úst jednoho klienta, to bych ostatně spíš zvažoval formu publicistického rozhovoru. Pokusil jsem se tedy perspektivu klienta zasadit do širšího rámce. Sáhl jsem přitom do poznatků oboru, který u nás v oblasti užívání drog a závislostí bohužel nemá téměř žádnou tradici – do oblasti etnografie a kvalitativní sociologie. V západních zemích vznikla od osmdesátých let řada etnografických studií (Agar, 1996; Bourgois, 2000; Weinberg, 2005), při kterých byli výzkumníci plně ponořeni do terénu a několik let žili v subkulturách uživatelů tvrdých drog.
Z těchto studií vznikala nová sociálněvědní perspektiva na substituční podávání metadonu, která se v mnohém blíží té, kterou představil Miloš. Metadon je nejčastěji podáván lidem ve velice zoufalých životních situacích, žijících v chudobě, sociálním vyloučení a diskriminaci. Poskytuje jim sice dočasnou úlevu, ale ne dostačující, a tak si často hledají ještě další způsoby úniků z bezvýchodné reality. Svázání nepružnými pravidly a zároveň závislostí silnější než heroinovou nemají příliš motivace pro nějakou větší spolupráci s odborníky.
S přihlédnutím k jejich komplikovaným situacím mohou potom doplňkové programy ve formě garančních pohovorů a občasných skupinových setkání organizovaných personálem působit opravdu téměř úsměvně. Zmíněné etnografické studie jsou potom v praxi východiskem přístupů, které můžeme popsat jako komunitní, participativní nebo kolaborativní. Jejich smyslem je podpora lokálních komunit, aby vhodnou podporu pro své členy vytvářely co nejvíce samy, a především se zapojením svých vlastních členů, kteří podporu potřebují.
Zde je, myslím, NEDOROZUMĚNÍ ČÍSLO 4: Vycházíme z různých teoretických základů: zatímco vy představujete dichotomii léčba versus harm reduction, já jsem se spíše vyjadřoval k dichotomii sociální kontrola versus zapojení komunity.
Závěrem přidávám ještě citaci textu, ze kterého jsem vycházel: Kooyman, 2006. A tady se musím zároveň omluvit za použití přítomného času v mém textu. Příspěvek pochází z roku 2006, a tak i data, ke kterým odkazuje, jsou starší. Měl jsem tedy použít minulý čas při uváděných údajích.
Nakonec bych ještě rád zdůraznil, že článek nebyl osobním útokem proti komukoliv z vašeho týmu ani útokem proti brněnskému programu. Uvědomuji si ale, že vzhledem k mému působení ve stejné organizaci a nedávnému odchodu z ní mohl vyznít všelijak. Pokud se vás článek dotkl, je mi to líto. Spolupráce s vámi jsem si vždy upřímně vážil a věřím, že na ni budeme moci v budoucnu navázat.
Literatura:
Agar, M. H. (1996). The Professional Stranger: An Informal Introduction to Ethnography. San Diego: Academic Press.
Bourgois, P. (2000). Disciplining Addictions: The Bio-Politics of Methadone and Heroin in the United States. Culture, Medicine and Psychiatry 24, s. 165–195.
Kooyman, M. (2006). „Success and limitations of methadone and drug free treatment.“ Paper presented at the National Conference on Drug Abuse Treatment and Rehabilitation, Sofia, May 13, 2006.
Weinberg, D. (2005). Of Others Inside: Insanity, Addiction and Belonging in America. Philadelphia: Temple University Press.
