Zaměříme se konkrétně na dvě zřejmě nejdůležitější: Organizaci spojených národů a Evropskou unii (byť ta není tak docela tím, co se v intencích mezinárodního práva považuje za mezinárodní organizaci), a srovnáme si je s obdobnými dokumenty českými. A protože účel světí prostředky, pojmeme celou věc protentokrát spíše jako recenzi. A budeme přísní.
V rámci OSN se drogové problematice věnuje zejména Úřad OSN pro drogy a kriminalitu (United Nations Office on Drugs and Crime, zkráceně UNODC) jehož řídícím orgánem je Komise pro návykové látky (The Commison on Narcotic Drugs, zkráceně CND). Abychom se s aktuálním přístupem UNODC, respektive CND k drogové problematice seznámili a zjistili, jak se podle nich vyvíjí válka, kterou OSN drogám před padesáti lety vyhlásila, nemusíme chodit příliš do minulosti. Výsledkem vídeňského 57. zasedání CND z letošního března se stalo společné stanovisko, které je na stránkách UNODC k dispozici. Z něj můžeme vybrat ta prohlášení, která jsou pro zastánce legalizace konopí v České republice obzvláště zajímavá.
Kromě nezbytného množství právních i politických floskulí a další vaty se lze ve stanovisku mimo jiné dočíst, že přes úsilí členských států i komise samotné se problémy spojené s výrobou, distribucí a užíváním drog nedaří vyřešit, v průběhu posledních pěti let zůstala globální situace v této oblasti v podstatě stabilní a komise sama si to citelně uvědomuje. Jinými slovy, situace se nelepší přes zvýšené úsilí v oblasti represivních opatření.
Dále pak ve stanovisku CND vyzývá členské státy, aby se pokusily ať už samostatně, nebo na základě vzájemných dohod vytvářet nová individualizovaná řešení v oblasti zneužívání drog, s nimi spojené kriminality a ostatních negativních jevů zdravotních a společenských. A nejen to, CND rovněž „se znepokojením“ konstatuje, že v řadě států světa dosud nejsou dostupné legální a kontrolované „drogy“ dostupné pro výzkumné a medicínské účely (zejména pro léčbu bolesti a paliativní péči). Z pohledu CND je totiž takováto částečná legalizace provedená ve spolupráci právě s UNODC a Světovou zdravotnickou organizací (World Health Organization) krokem zcela nezbytným zejména pro zmiňovaný boj proti kriminalitě a splnění mezinárodních závazků jednotlivých členských států bez ní není myslitelné. K výtce připojuje CND i pochvalu pro ty státy, které k této částečné legalizaci již přistoupily. Jak by asi CND komentovala situaci v ČR, kde takováto částečná legalizace zůstává jen na papíře, a to ještě na značně polovičaté, pokrytecké a nedostatečné úrovni?
A kde je, ksakru, problém?
Podstatným postřehem rovněž je, že CND není až tak znepokojena samotným užíváním drog, ale spíše tím, co jej doprovází. Tedy navázanou kriminalitou a dopady v rovině sociální a zdravotní. A protože se ocitáme na stránkách magazínu Legalizace, musíme tímto prizmatem nahlédnout rovněž na domácí pěstování a užívání marihuany a srovnat je s legálními a běžně dostupnými drogami. Asi nebudu jediný, koho napadne otázka: „A kde je, ksakru, problém?“
Poněkud starším dokumentem, který však nadále tvoří základní kámen všech ostatních vnitrostátních i mezinárodních strategií v oblasti drog a protidrogové politiky (nebo by alespoň měl), je deklarace a akční plán CND z března 2009. Podle výše uvedeného společného stanoviska CND z letošního roku se daří některým státům dosáhnout značného postupu při jeho implementaci. Co konkrétně tento dokument členským státům předepisuje?
Mezi jinými i povinnost států hájit při boji s drogami lidská práva (neboť co jiného je alespoň navenek ultimativním cílem tohoto celosvětového tažení), zakládat svůj postup na vědeckých poznatcích (!), podílet se na vědeckém výzkumu v oblasti drog, zajistit dostupnost drog pro léčebné účely, mezistátně koordinovat svůj postup s ostatními členy OSN a tak dále. V každém případě, pokud deklaraci a akční plán otevřete, dojdete k závěru, že hlavním nepřítelem CND, respektive UNODC jsou drogy na bázi amfetaminu. Což je zřejmě dobře.
Podívejme se ale na druhou z výše jmenovaných „mezinárodních organizací“, tedy EU. Ta shrnuje svou protidrogovou politiku v protidrogové strategii EU (aktuální pro roky 2013 až 2020) a protidrogových akčních plánech (aktuální pro roky 2013 až 2016). Nenechte se ošálit. To, co naleznete pod označením EU drug strategy na stránkách Evropského monitorovacího centra pro drogy a drogovou závislost (The European Monitoring Centre for Drugs and Drug Addiction, zkráceně EMCDDA), které EU zásobuje daty o drogách a závislostech, je pouze informačně zcela impotentní fragment originálního dokumentu (který je mimochodem dostupný i v českém jazyce).
Vztah strategie a akčních plánů je jednoduchý, strategie je dlouhodobým plánem a zastřešuje časově několik postupně zpracovávaných akčních plánů, které určují strategii střednědobou, a zajišťuje jim kontinuitu. Oba typy dokumentů k tomu vycházejí z činnosti UNODC a jeho jednotlivých výstupů. Protidrogová strategie EU pro aktuální období klade důraz na to, aby účinnost přijímaných opatření bylo možno verifikovat, tj. aby se opatření zřetelně promítala do dat, která jí EMCDDA předává.
Opatření pak protidrogová strategie dělí do dvou skupin, na straně nabídky a na straně poptávky, a zásadními tématy podle ní jsou koordinace jak na úrovni EU, tak širší mezinárodní spolupráce. Z konkrétních bodů strategie nás bude zajímat i zde proklamované podřízení boje proti drogám ochraně lidských práv a svobod a podpora výzkumu. O legalizaci strategie nemluví. Obecnější cíle uvedená v protidrogové strategii pak konkretizují jednotlivé položky akčního plánu. Soustředí se zejména na prevenci a obecnou informovanost. Jako priority, respektive největší nebezpečí pak obdobně jako dokumenty UNODC označuje jevy spojené s braním drog, tedy kriminalitu a sociální a zdravotní dopady jejich užívání.
Hezky česky
Co z toho plyne pro Českou republiku? Ne tak zhurta. Nejdříve se podívejme na českou strategii boje s drogami, takzvanou Národní strategii protidrogové politiky, pro aktuální období 2010-2018. Původcem tohoto materiálu je sekretariát Rady vlády pro koordinaci protidrogové politiky a obdobně jako v případě EU je tento dokument dále konkretizován jednotlivými akčními plány pro tříletá období. Jedná se tedy o dokument, jehož podoba byla schválena vládou, právně závazný ale přísně vzato není. K čemu je tedy dobrý? Měla by jej respektovat jak sama vláda při své normotvorné činnosti a vedení jednotlivých správních orgánů, tak i orgány vládě a jednotlivým ministerstvům podřízené. A co je jeho obsahem? Obecně pravidla pro boj s drogami, východiska, priority, obecné cíle, zkrátka vše, co vás v této souvislosti napadne. Pro nás je ale podstatné zejména to, nakolik tento dokument odpovídá strategii nastavené OSN (ke které se výslovně hlásí) a reálnému stavu.
Zatímco OSN je znepokojena neklesajícími počty uživatelů drog a jevy s tím spojenými, libuje si Úřad vlády České republiky, že v průběhu posledních pěti let se daří držet počet problémových uživatelů drog stabilní (většina z nich navíc užívá podle dostupných dat služeb nízkoprahových zařízení) a jako stabilizovanou hodnotí rovněž nabídku tvrdých drog, respektive stimulancií a opiátů (což nicméně například u pervitinu podle dostupných dat skutečně platí). Jako pozitivní lze ale hodnotit, že si autoři tohoto dokumentu uvědomují ohrožení poskytování preventivní péče, léčby a služeb sociálního začlenění v důsledku nedostatku financí.
V této souvislosti lze spekulovat, zda se veřejná moc nesnaží kompenzovat tento nedostatek financí na poskytování těchto služeb o to razantnějším aktuálním postupem PČR proti snadno zachytitelným hříšníkům, jako jsou kuřáci a domácí pěstitelé marihuany. Velmi nebezpečně tak v souvislosti s tímto konstatovaným podfinancováním péče vyznívá plánovaná „racionalizace“ financování, kterou si lze jen těžko překládat jinak než jako „škrty“.
Autoři strategie si taktéž uvědomují, že užívání konopí, přinejmenším experimentální, se i v poměru ke zbytku Evropy stává v České republice normou. Bohužel, výsledkem toho nemá být podle Národní strategie protidrogové politiky společenská diskuse o významu a souvislostech užívání konopí, ale zvýšení tlaku na snížení jeho dostupnosti. Což se jeví jako značně tragikomické, když například legální léčebnou marihuanu podle zákona o léčivech fakticky nelze získat. Ale zpět k obsahu dokumentu. I zde se na okraj objevuje proklamovaný respekt k lidským právům a důstojnosti i snaha o komplexní řešení na straně nabídky i poptávky. Na okraj můžeme dodat, že oficiální podoba strategie se mimo jiné vyznačuje také výrazně vyšším počtem tabulek, a to nejen ve srovnání s dokumenty UNODC či CND, ale i ve srovnání s dokumenty EU. A nutno přiznat, že většinou jen bez jakékoli přidané hodnoty opakují informace již nejméně jednou uvedené v textu, a působí tak asi stejně užitečně jako oblíbené koláčové grafy v korporačních prezentacích.
Změny nejen k lepšímu
Ale abychom jen nepomlouvali. Národní strategie protidrogové politiky má jednu opravdu zásadní funkci. Jelikož jejím autorem je vláda, zprostředkovaně prostřednictvím Rady vlády pro koordinaci protidrogové politiky, obsahuje poměrně užitečný přehled kompetencí v oblasti protidrogové politiky. Asi vás nepřekvapí, že například u ministerstva zdravotnictví zůstala odpovědnost za dostupnost léčebné marihuany nezmíněna. Inu, priority. Překvapit by vás ale mohlo to, že za koordinaci činnosti s touto organizací totiž zodpovídá ministerstvo zahraničních věcí. Ruku na srdce, věříte, že má k takové činnosti odpovídající personální kapacitu?
Sečteno, podtrženo. Přestože se autoři Národní strategie protidrogové politiky odvolávají na dokumenty UNODC a CND, působí ve srovnání s nimi tristně nedotaženě. Ba co víc, nedosahují ani úrovně strategických dokumentů, které jsou výstupem orgánů EU. Navíc se nezdá, že by autoři byli příliš pozornými čtenáři výstupů UNODC, neboť zatímco cíle deklarované EU se do strategie relativně promítají, širší hledisko zastávané OSN spíše nikoli. Nejviditelnější je to v případě medicínského užití vybraných drog a na neexistující restrukturalizaci dosavadní strategie, která nefunguje na lokální české úrovni o nic více než na té globální, celosvětové.
Česká republika nicméně do budoucna zřejmě volí opět pouze „utahování šroubů“ a snižování výdajů na služby s protidrogovou politikou spojené. Krok zpět? Na takové hodnocení je snad příliš brzo. I česká vládní strategie obsahuje řadu pozitivních bodů v oblasti výzkumu, nadějně vypadající obecné teze ohledně sociální prevence a podobně. Jakkoli bude možnost realizace při snížení peněžní pomoci soukromému sektoru omezená, nezbývá než doufat v alternativní zdroje financování a „setrvačnost“, která snad nedopustí úplný pád roky budovaného systému. Tolik potřebná radikální změna nás ale podle mínění vlády nečeká. Doufejme, že se mýlí.
