(9. 11. 1899, Chicago – 5. 8. 1972, Paříž)
Známý spíše pod přezdívkou Mezz Mezzrow byl rusko-americký žid, jazzový klarinetista a saxofonista, a také pašerák a dealer v jedné osobě. Na saxofon se tento chlapec z Chicaga naučil hrát v polepšovně, kde se také poprvé setkal s černošskými muzikanty. Navždy se zamiloval do jejich hudby a kultury a později o sobě prohlásil, že je „dobrovolný negr“.
Během bouřlivých dvacátých let v době prohibice vystupoval v putykách, kde se ilegálně naléval alkohol, a zde také začal hulit. Svou první zkušenost s trávou popsal následovně: „Nejprv jsem si uvědomil, že svůj saxofon slyším, jako bych ho měl uvnitř hlavy. Pak jsem mnohem silněji pocítil vibrace náustku na rtech a hlava mi bzučela jako reproduktor. Zjistil jsem, že mi jde líp navazovat tóny a vkládat do nich více citu. Fakt jsem se otevřel. Zvuky se mi z nástroje linuly, jako by už byly hotový, takže zbejvalo jen jemně foukat a posílat je ven, jeden za druhým, přesně načasovaný, a to všechno bez jediný špetky úsilí. Byl jsem šťastnej a sebejistej. Svým nástrojem jsem přetvářel zlo světa v dokonalou harmonii a šířil klid a mír, jako bych byl kazatel a přiváděl všechny hříšníky ke spáse.“ Byl to nadšený, temperamentní optimista a miloval způsob, jakým drogy prohlubovaly jeho vnímání, zvláčňovaly mu náladu a povzbuzovaly smysl pro humor.
Chicagská scéna ho po čase začala nudit, a tak se odstěhoval do Mekky jazzu, newyorského Harlemu, který ale tehdy nebýval obrovským ghettem, jakým je dnes. A zjistil tam dvě věci. Za prvé, že se mezi talentovanými místními muzikanty zřejmě snadno neprosadí, za druhé, že tamní marihuana je dosti nevalné úrovně, a okamžitě mu bylo jasné, kudy směrovat svoji další kariéru. Dveře do místní komunity, kam zoufale toužil zapadnout, mu otevřela skvělá mexická tráva, kterou začal dovážet. Náruč zdejších obyvatel ho přijala tak vřele, že se přes noc se stal v Harlemu nejpopulárnější postavou a jeho jméno se stalo synonymem pro silnou ganju.
Byl to konopný mesiáš. Přezívalo se mu Král trávy, Spojka mezi rasami, Mezz, Papež Mezz, Matka Mezz, Papežův kluk, Bílej šéf Harlemu…
Trávou zásoboval také špičkové jazzové muzikanty své doby. Jeho dobrý přítel Louis Armstrong do ní byl úplný blázen a v jedné z nejslavnějších jazzových písní „If You’re a Viper“ věnovaných marihuaně se zpívá:
Dreamed about a reefer five foot long
Mighty Mezz but not too strong
You’ll be high, but not for long
If you’re a viper.
Zdálo se mi o dvoumetrovym špeku,
z Mezzu, co tě nepošle do kleku,
budeš sjetej, ale ne do konce věků,
seš totiž hulič.
V roce 1940 byl při vstupu do jazzového klubu zatčen se čtyřiceti jointy v kapse a čekalo ho vězení. Okamžitě po převezení do lochu oslovil zástupce ředitele: „I když tak nevypadám, jsem barevnej a nemyslím si, že bych zapadnul v sekci pro bílý. Kromě toho by na šestce mohli být nějací moji přátelé, kteří by mi v případě problémů mohli pomoci.“ Zástupce byl překvapen, ale svolil, protože znal Mezze z novin a na šestce, což byl blok v tehdejším kriminálu určený pro vězně s černou pletí, beztak potřebovali kapelníka.
Po propuštění na svobodu následovalo v Mezzově životě ještě mnoho dalších peripetií a problémů ohledně marihuany, až nakonec Spojené státy raději opustil a přesídlil do Paříže, kde také později zemřel. Byl to člověk, který boural kulturní a hudební bariéry v době sociální segregace. Podobně jako později Leary i on „zapnul a naladil“ novou generaci na novou drogu. Byl jednou z nejdůležitějších postav, které ovlivnily historii užívání marihuany ve Spojených státech, a ze semínka jeho přičinění vzešla dnešní americká huličská kultura.
Tip: O Mezzově životě pojednává jeho autobiografická kniha Really The Blues, která stojí za přečtení.