„Zaslechla jsem ty strašlivé zvuky. Střelbu. Můj muž ze sebe nevydal ani hlásku. Zvedl ruku a v obličeji měl zvláštní výraz. Uviděla jsem kousek jeho lebky, měla růžovou barvu masa. Napadlo mne, že vypadá, jako by ho bolela hlava. Viděla jsem jenom tohle. Žádnou krev, ani nic podobného. A pak se chytil za hlavu a spadl mi do klína.“ Takto skončil 22. listopadu 1963 v Elm Street v Dallasu život 35. prezidenta Spojených států amerických Johna Fitzgeralda Kennedyho. Když byl ve třináct hodin místního času oficiálně prohlášen za mrtvého, vzbudilo to ve světě poprask srovnatelný snad až s 11. zářím 2001.
Playboy
Tisíc dnů je minulostí a minulost je krásná i kvůli tomu, že už je pryč. Bylo to tisíc dnů v prezidentském úřadu, během nichž Kennedy okouzlil celý svět. A tehdy styl zvítězil nad podstatou. Nový americký prezident se stal hrdinou kubánské krize a odzbrojení a hrdinou celé euroamerické civilizace. Byl nejhezčí, nejbohatší, nejvitálnější a nejmladší. Jeho kolegové v nejvyšším úřadu Konrad Adenauer, Nikita Chruščov, Charles de Gaulle a Harold Macmillan, všichni narozeni v devatenáctém století, vedle něj působili jako relikty zkamenělé ve vládních špičkách. Měli vystupování olysalých důchodců a s charismatem kapitánů ve výslužbě se věnovali ve volném čase sportu pro tělesně postižené a nosili pletené vesty. Bylo na nich vidět, jak strašná zodpovědnost na nich leží.
Opálený a větrem ošlehaný Kennedy plachtil na moři v rozhalence a demonstroval, jak je to všechno fajn. Nenuceně si dával nohy na nejdůležitější psací stůl světa a při tom všem byl ještě chytrý, tvrdý a rychlý. Ti ostatní byli otcové národů, kdežto Kennedy byl otcem svých dětí, první prezident se sex-appealem a nenuceným chováním. Do Bílého domu se nastěhoval s tříletým dítětem a kojencem. Vedle jeho manželky Jacqueline (Jackie) Bouvierové Kennedyové vypadaly Nina Chruščovová a „máma“ Eisenhowerová jako babičky. Jackie se také stala integrální součástí jeho celkové image. „Politika je největší show světa,“ řekne o mnoho let později jeho syn John Fitzgerald ml. Otec byl prvním, kdo mu to potvrdil.
Playboy?
Málokdo ví, že tento na první pohled zdravím zářící president byl ve skutečnosti těžce nemocným mužem. Všichni také mlčeli o jeho maniakálním sexuálním životě. „Choval se jako Mussolini: tady se opřete o zeď, signora, tedy jestli máte tak pět minut čas,“ vzpomínala na něj později jedna z jeho milenek. Taktéž se zamlčovala nekonečná lhostejnost JFK k ženám a jejich potřebám. Například když Jackie porodila v roce 1956 mrtvou holčičku, nenamáhal se ani přerušit dovolenou v jižní Francii.
Diskrétně se přechází i nekonečné množství milostných románků. Nejvíce se ví o tom s Marilyn Monroe a také například s Judith Campbellovou, jež byla zároveň důvěrnou přítelkyní dvou mafiánských bossů.
Kennedymu se odpouští i katastrofální invaze do Zátoky sviní na Kubě a eskalace vietnamské války, v níž se počet vojenských poradců vyšplhal na šestnáct tisíc a kde byl poprvé použit napalm. Promíjí se mu i zdrženlivý a velmi váhavý postoj v boji proti rasové diskriminaci.
Pro něj byl život jako svátek plný zábavy. Kennedyovi dováděli na pláži s dětmi, odvážně řídili jachty a moderní rychlé stroje, do Bílého domu zvali krásné a bohaté a intelektuály jako Leonarda Bernsteina, Gora Vidala a Normana Mailera. K nablýskané konverzaci popíjeli vybraná francouzská vína. Jackie se starala o pozlátko, JFK o svou milenku Glorii.
Smrt
Tenkrát v Dallasu ale párty skončila. A i ti, kteří v té době ještě nebyli na světě, znají tyto obrázky: Jackie v růžovém kostýmku od Chanelu skloněná nad svým umírajícím mužem v otevřené limuzíně. Pak Jackie, ještě pořád v tomtéž kostýmku potřísněném krví na palubě Air Force One na cestě do Washingtonu s vicepresidentem Lyndonem B. Johnsonem, který se vzápětí poté stane 36. prezidentem Spojených států.
O dva dny později, v neděli, domnělý vrah JFK Lee Harvey Oswald s otevřenými ústy ve chvíli, kdy ho majitel nočního klubu Jack Ruby zastřelí, právě když ho policisté odvádějí v poutech. V pondělí: vdova s kamennou tváří, zahalená tmavým závojem, doprovázená svými švagry Robertem a Edwardem, za ruku vedoucí své děti Caroline a Johna. Johna, jemuž jsou přesně v den pohřbu otce tři roky.
Salutuje před tatínkovou rakví, již na pohřebním voze táhne šest grošáků. Malý John jako vojáček se shrnutými ponožkami v botičkách. Prokletí rodiny Kennedyových se později nevyhne ani jemu. Když v roce 1999 letí se svou ženou a s švagrovou soukromým letadlem na svatbu sestřenice Rory (dcery Roberta Kennedyho, jež se narodila šest měsíců po jeho násilné smrti v roce 1968), zřítí se letadlo do Atlantiku. Ze svatby se rázem stává smuteční obřad. O pár dní později jsou z hloubky pětatřiceti metrů vylovena tři mrtvá těla.
Amerika oplakává padlého prince. A celý svět se zamýšlí nad prokletím této bohaté a mocné dynastie, rodu Kennedyových. Rodu, jehož ctižádost, stejně jako jeho neštěstí, nezná hranic a který už ve třetí generaci poskytuje tolik materiálu hollywoodským scenáristům – a zároveň se stává noční můrou. Ženy jsou v této rodině plodné, jsou oddané svým manželům, svěcené vodě a tu a tam i alkoholu. Muži suverénně ovládají letadla, auta, ženy, veřejné mínění i zemi.
Jsou bohatí, krásní a všichni si ledabylým aristokratickým způsobem podmaňují svět. V této zvláštní a jedinečné rodině se ovšem žije u čerstvě vykopaných hrobů a málokdy se umírá v posteli. Členové dynastie Kennedyů se stávají oběťmi často nevysvětlitelných vražd, umírají při prazvláštních nehodách, na předávkování drogami anebo už jako malé děti. Jejich život provázejí obvinění ze znásilnění, alkoholové i jiné excesy. Klan Kennedyových, tento stroj na výrobu mýtů, se potácí mezi osudovými katastrofami a tragédiemi, mezi svatbami téměř stejně jako mezi funusy, mezi heroismem a heroinem, mezi elegancí a zvratky, mezi mší a mafií, mezi věčným plamenem ctností a sexem na jednu noc. Mezi dokonalým manželstvím a ustavičnými nevěrami a milostnými aférami bez konce.
Dětství
John Fitzgerald Kennedy se narodil 29. května 1917 v Massachusetts manželskému páru Rose Fitzgerald Kennedyové a Josephu Kennedymu. Matka byla dcerou amerického kongresmana a zkorumpovaného starosty Bostonu. Otec Joseph byl potomkem irských přistěhovalců, kteří přišli do Ameriky v polovině 19. století. Oba měli kvalitní vzdělání. Joseph vystudoval ekonomii na Harvardu a jeho žena Rose katolickou kolej. Oba pocházeli z velmi bohatých a vlivných rodin. JFK se narodil jako druhý z devíti dětí. Otec byl velmi autoritativní, chladný a přísný.
Matka silně věřící, až bigotní katolička. Joseph nutil své děti neustále vyhrávat a nikdy se nespokojovat s jiným než prvním místem. Děti byly odmalička i v rodině nuceny neustále soupeřit o otcovu přízeň. Joseph Kennedy získal svůj majetek a vliv obchodováním na burze, v obchodě s realitami a také díky stykům s vládnoucími špičkami i mafií, jež mu přinesly velké jmění zejména v období první světové války a v době americké prohibice a těsně po ní. Ve dvou letech budoucí prezident málem zemřel na spálu.
Další nemoci ho nepřestaly sužovat až do jeho násilné smrti. JFK už odmalička trpěl chronickými bolestmi zad, astmatem, extrémní únavou, kolikami a nespočtem alergií. Po jedné ze tří složitých operací páteře upadl do kómatu a několik týdnů byl na hranici života a smrti. Navzdory svému chatrnému zdraví narukoval již jako absolvent Harvardovy univerzity v roce 1941 do americké armády v hodnosti podporučíka. Nemoci ho však provázely i nadále. V Tichomoří, na Šalamounových ostrovech, kde jako voják sloužil, onemocněl malárií, z jejíchž následků se nikdy nevzpamatoval.
Později mu byla diagnostikována Addisonova choroba, takzvaná nemoc bronzové pleti, ovlivňující funkci nadledvinek a produkci hormonů, z níž vyplývaly veškeré neduhy, jimiž trpěl. Hormonální lék kortizon navíc zanášel jeho tělo škodlivými látkami, měl neblahý vliv na klouby a nakonec vedl až k osteoporóze, což jeho problémy se zády ještě zhoršilo. Už v sedmnácti letech v dopise svému kamarádovi napsal: „Včera jsem se trochu začetl do svého chorobopisu. A zjistil jsem, že to nemá cenu číst dál, že je lepší nechat si vzít míru na rakev.“ Kennedy svůj zdravotní stav později konzultoval až s osmi lékaři zároveň, kromě jiného i s lékařem německého původu Maxem Jacobsonem, v Bílém domě známým pod přezdívkou Dr. Feelgood. Tento jeho osobní lékař mu za dobu jeho prezidentského úřadu ordinoval kromě jiného i lék z amfetaminů a ovčí placenty.
Navenek vypadal Kennedy zdravě. Do bronzova opálený, zocelený a neporazitelný sportovní šampion, který by ale podle svědectví současníků a přátel nebyl bez veškeré medikace schopen prezidentský úřad vůbec vykonávat. Od dětství musel denně brát nespočet léků a hormonálních přípravků. Před veřejnými vystoupeními dostával prokainové injekce, aby byly jeho chronické bolesti alespoň na chvíli snesitelné. Trpěl nespavostí, měl alergii na různé potraviny a velké zažívací obtíže. V padesátých letech dostal dokonce třikrát poslední pomazání. V dospělosti nemohl udělat ani krok bez podpůrného korzetu a ortopedických bot. Každodenně podstupoval až pět horkých lázní, aby si ulevil od neustálého fyzického i psychického utrpení.
Na cesty ho vybavovali skládacím houpacím křeslem, jež míval s sebou i v prezidentském letadle. Spával na velmi tvrdých matracích anebo občas v hotelích i na zemi. Během doby, kdy byl JFK v politice, bral denně přes dvanáct druhů různých léků a dalších drog. Kromě antidepresiv, antispastik, antihistaminik, kodeinu, barbiturátů, sedativ, hypnotik, novokainu, antibiotik, kortizonu, testosteronu, steroidů i metadon a hlavně amfetaminy. Je velmi pravděpodobné, že Kennedyho neukojitelné libido souviselo i s kombinací nejrůznějších medikamentů, jež mohly zvýšit jeho sexuální apetit tak, že se před ním neschovala žádná žena.
Ženy
Ani Jacqueline Lee Bouvierové se to nepodařilo. Ale jako jediné se jí podařilo odvést ho k oltáři, stát se jeho manželkou a později i první dámou Spojených států. Daň za to však zaplatila nemalou. V květnu 1952 se s Kennedym, už s jako známou osobností veřejného a politického života a proslulým playboyem, seznámila tato o dvanáct let mladší novinářka z dobré rodiny na jednom večírku. O rok později se zasnoubili a v září téhož roku se vzali. Po dvou potratech přivedla Jackie v roce 1957 na svět dceru Caroline. 25. listopadu 1960 chlapce, Johna Fitzgeralda mladšího. Další dítě, Patrick Bouvier Kennedy, zemřelo dva dny po svém narození v létě 1963, několik měsíců před otcovou smrtí.
Toto ukázkové manželství jak z reklamy či ženského časopisu mělo i své stinné stránky. Pod fasádou se skrývala realita plná přetvářky, podvodů, nevěry, nemocí a drogové závislosti. JFK měl během své politické kariéry na kontě kolem dvou tisícovek náhodných známostí, sexu na jednu noc i dlouhodobých mileneckých vztahů, provázených nadměrným užíváním drog. Kennedy sám přišel o panictví v sedmnácti letech v jednom z nevěstinců v Harlemu. Seznam dam, jež mu prošly postelí, je jako vybraný z encyklopedie Kdo je kdo v Hollywoodu. Jmenujme jen některé: Marlene Dietrich, jež měla poměr už i s jeho otcem, Marilyn Monroe, Zsa Zsa Gabor, Joan Crawfordová, Audrey Hepburnová, Sophia Loren a další.
Užaslému britskému premiérovi Haroldu Macmillanovi se jednou Kennedy svěřil, že musí mít alespoň každý třetí den jinou ženu, jinak by měl strašné bolesti hlavy. Mezi Kennedyho milenkami byla i Němka Ellen Rometsch, podezřívaná FBI i CIA ze špionáže pro Sovětský svaz a později vyhoštěná ze Spojených států. Do Bílého domu propašovával prostitutky, striptérky, mafiánské nevěsty a každou, která mu přišla do cesty a dostal na ni chuť.
Stážistky a sekretářky nevyjímaje. Kde v těchto chvílích trávila svůj čas jeho žena, není známo. Zřejmě v rodinném křídle s dětmi anebo mimo Bílý dům. Když v roce 2009 pořádali vlivní američtí historici anketu o největší a nejvlivnější prezidenty USA, umístil se JFK na slušném šestém místě. Ale jednu z nejhorších známek obdržel za „morální autoritu“. A to se tehdy ještě ani nevědělo, že například souložil se svou ženou na palubě vládního letadla a jen několik dní předtím si užíval sexu s devatenáctiletou praktikantkou Mimi Alfordovou přímo v Bílém domě v manželské posteli.
Tam ji připravil o panenství. Neutuchající chuť na sex byla pravděpodobně způsobená i pravidelnou aplikací testosteronu a metamfetaminu, speedu. Některé z románků začaly později ohrožovat jak jeho samotného, tak i post, který zastával. Hlavně vztah s Marilyn Monroe, která nabyla dojmu, že by se kvůli ní její milenec rozvedl a vzal by si ji. Kráska stříbrného plátna dokonce volala do Bílého domu a mluvila s Jackie Kennedyovou. Ta projevila porozumění a do telefonu řekla: „Nastěhuj se tedy do Bílého domu a převezmi veškeré povinnosti první dámy. A já se odstěhuju a přehodím veškeré problémy na tebe.“
Dokud mi tělo slouží
Dnes už téměř zapomenutá milenka a blízká poradkyně Kennedyho Mary Pinchot Mayerová se počátkem šedesátých let seznámila s drogovým papežem Timothym Learym a zúčastnila se i několika jeho sezení s LSD. A to s jediným cílem: předat získané zkušenosti „jisté vlivné osobě“ ve Washingtonu.
Learymu údajně řekla, že by ta jistá osoba chtěla vyzkoušet LSD a ona že je tam proto, aby vše vyzvěděla. Leary chtěl, aby onoho člověka tedy přivedla, což ona odmítla s tím, že je to příliš významná osoba a že je to naprosto nemožné. Tím člověkem byl podle mnoha historiků a životopisců právě John Fitzgerald Kennedy. V jeho jednání a projevech se pozvolna začala ukazovat jiná hloubka myšlenek a pacifistické tendence. Po atentátu na Kennedyho telefonovala rozrušená Mayerová Learymu a řekla mu: „Už se dostal úplně mimo kontrolu. Strašně rychle se měnil… Všechno to ututlali. Přijedu k tobě, mám strach. Dávej na sebe pozor.“
Mohlo by z toho vyplývat, že atentátem na JFK tehdy zatáhl mafiánsko-zbrojařský komplex za záchrannou brzdu. A tak měla Mary Mayerová ke strachu oprávněný důvod. Věděla prostě příliš mnoho. Pouhých jedenáct měsíců po Kennedyho smrti byla nalezená na břehu řeky Potomac v Georgetownu s prostřelenou hlavou a srdcem. Tato vražda, jako mnoho dalších v režii CIA nebo mafie, zůstala neobjasněna.
Lékaři nedávali Kennedymu s ohledem na jeho zdravotní stav šanci na dlouhý život. Medikamenty mu částečně pomáhaly, ale zároveň mu ubíraly energii a životní sílu. Povzbuzující drogy mu krátkodobě tento deficit nahrazovaly, aby mohl vykonávat funkci nejmocnějšího muže planety, anebo ji alespoň předstírat. Například během legendární televizní diskuse před prezidentskými volbami v září 1960, kde se před kamerami utkal se svým rivalem Richardem Nixonem, koloval v jeho krevním oběhu nebezpečný koktejl z 85 % speedu a 15 % vitamínů. Kennedy byl štvanec, který byl přesvědčený o tom, že musí žít co nejrychleji, protože mu jeho vlastní tělo příliš dlouho sloužit nebude. Byl to chronicky nemocný člověk, jehož postižení ho nutilo k o to intenzivnějšímu životu.
Díky, tati!
Zvnějšku vypadal JFK jako neohrožený a nepřemožitelný hrdina přinášející naději, v mrazu stojící bez kabátu před jemu oddanými a jím nadšenými Američany i lidmi z celého světa. Ve skutečnosti byl tento opálený charismatický muž fyzickou a psychickou troskou, kterou držely při životě pouze lékařská konsilia a hromady drog.
To patřilo donedávna k nejvíce střeženým tajemstvím Spojených států. Měli-li by tyto informace američtí občané už v roce 1960, nikdy by se JFK americkým prezidentem stát nemohl. To je téměř jisté. Ovšem nebýt jeho vlivného a extrémně ctižádostivého otce, John Fitzgerald by se zřejmě do vysoké politiky nedostal tak jako tak. Již bylo řečeno, že Joseph Kennedy měl velmi dobré vztahy s mafií i vládnoucími kruhy Spojených států. Mafie podporovala jeho syna ve volbách do Senátu a později i jako kandidáta na prezidenta. Ve skutečnosti nebyl tedy mladý Kennedy ničím jiným než kandidátem amerického podsvětí.
Asi to je anebo byl jediný způsob, jak se stát ve Spojených státech prezidentem. Johnův úspěch byl koupen za peníze, jež vydělal Joseph Kennedy ne příliš poctivým způsobem. Původně na prezidentský úřad myslel i on. Bohužel, či snad bohudík, se začalo hovořit o jeho přílišných sympatiích pro nacistické Německo v dobách, kdy byl na počátku druhé světové války velvyslancem Spojených států ve Velké Británii. O jeho antisemitismu a příklonu k appeasementu nemluvě. Ale mafie potřebovala mít na nejvyšších místech někoho ze „svých“ lidí. Joseph tedy povolal do zbraně syna. Když byl JFK zvolen senátorem, jeho otec se nechal slyšet: „S těmi penězi by se dostal do Senátu i můj šofér!“
Vypadá to, že neměl o svém synovi úplně nejlepší mínění. Se zvolením do Senátu započala strmá politická kariéra Johna Fitzgeralda Kennedyho. Zabilo se hodně much jednou ranou. Starý Kennedy vypral společně s mafií peníze a nadále mohli posilovat svoji ekonomickou moc a ovlivňovat i celou politiku USA. Není divu, že se za prezidentury Johna Kennedyho stal ministrem financí jeho bratr Robert. Ani ten se však nedožil vysokého věku. Pět let po atentátu v Dallasu, kdy se už dlouho válčilo ve Vietnamu, studenti se bouřili a všude vzrůstal neklid, se chtěl i on stát americkým prezidentem. A také prezidentem květinových dětí. Co na tom, že jeho nejlepším kamarádem byl Joseph McCarthy, známý jako fanatický bijec komunistů a všech, kdo se projevili jen trochu levicově či sociálně. Robert Kennedy se prezidentem nikdy nestal. V létě 1968, těsně před volbami, byl za dosti nevyjasněných okolností zavražděn.
Joseph Kennedy už zřejmě smrt obou svých synů, Johna ani Roberta nezaregistroval. Po silné mrtvici v roce 1961, která ho učinila zcela nezpůsobilým, se pohyboval jen v kolečkovém křesle a ztratil schopnost řeči, jež pro něj byla rozhodující. Zemřel v roce 1969. Jeho manželka Rose ho přežila o 26 let, byla v úctyhodném věku 104 let „zabita přirozenou smrtí“. Avšak nikdy svému muži neodpustila, že bez jejího vědomí nechal její nejmilejší dceru, lehce retardovanou třiadvacetiletou Rosemary, jednu ze sester JFK, podrobit v roce 1941 lobotomii, čímž ji odsoudil na celý život do duševního stavu tříletého dítěte. Nehodila se mu prostě do klanu. Rosemary strávila celý život v ústavech daleko od všech úspěšných a krásných Kennedyových. Zemřela v roce 2005 a možná měla daleko lepší život než zbytek její rodiny. Jak říkávala její matka, Rose Kennedyová: „Bůh na nás sesílá jenom to, co dokážeme unést.“
