V Kyselinových denících (Acid Diaries: Psychonaut’s Guide to the History and Use of LSD) sepsal Christopher Gray (1942–2009) svou psychonautickou historii, která vyvrcholila sérií několika desítek sezení na LSD provozovaných o samotě mezi lety 2001 až 2008 na okraji Londýna. Stárnoucí hippie a bývalý člen takzvané nové levice šedesátých let – ta byla v Británii spojena s hnutím situacionalistů, tj. s neomarxismem říznutým avantgardním uměním a antitotalitarismem – zjišťuje, že nastává podzim jeho života. Děti dospěly a opustily domov, dlouholetý milostný vztah se rozpadl, a on stojí tváří v tvář stáří a prázdné budoucnosti. Jako „dítě šedesátek“ se proto rozhodl obrátit se zpět k drogám, revoluci a osvícení, jak je tehdy prožíval, a znovu prozkoumat svůj život pomocí intenzivní psychedelické autoterapie.
Otázka, s níž se Gray na tuto cestu vydal, je základní otázkou psychonautického zkoumání: Jak psychedelikum (LSD) působí a jak mění mou zkušenost světa i sebe sama? Odpověď na ni sleduje Gray na třech rovinách. Nejprve na rovině osobní, kde sleduje působení „kyseliny“ na vyrovnání s osobní historií a na celkovou integraci osobnosti. Pak na rovině spirituální, kde přistupuje k LSD jako k nástroji duchovního osvícení a hledání boha. A nakonec na rovině sociálně-kulturní, kde se zabývá vztahem LSD ke kultuře a politickým postojům.
Z ateisty mystikem
První série „tripů“, kdy si Gray bral jenom nízké dávky (100 až 150 mikrogramů), navodila zážitky týkající se tělesného a osobního nevědomí. Během většiny z nich zažíval nepříjemné tělesné stavy – nevolnost, třesení, zvracení, opakovaná pachuť krve v ústech, nutkavé kašlání a další symptomy tělesné nerovnováhy. Ty pak vedly o odkrývání zapomenutých nebo zasutých zážitků z dětství a mládí – řeč je především o vztahu k psychicky nemocné matce, která se opakovaně pokoušela o sebevraždu a poté sama prodělala ilegální psychedelickou terapii, dále k babičce, která ho vychovávala, a ke ztracené dětské části osobnosti. Zároveň se zde objevují už i zážitky spirituální roviny, které se vážou především na jeho konfliktní vztah ke křesťanství. Gray tu využívá poznatky psycholitické (nízké dávky LSD používané k řízeným rozhovorům) i psychedelické terapie a navazuje na autory jako Stanislav Grof, Myron Stolaroff a další, a ukazuje, že kyselinovou dezintegraci osobnosti lze účinně využít k přeprogramování a obnovení osobních vzorců prožívání.
Druhá série Grayových psychedelických výletů (dvojnásobné dávky) začíná po delší přestávce způsobené obtížnými životními okolnostmi, především umíráním jeho dlouholeté přítelkyně na rakovinu. Výchozím tématem této série je tedy konfrontace se smrtí a v důsledku s konečností všeho živého. A protože psychedelická zkušenost proniká do hloubkových struktur našeho prožívání a myšlení, vše se během ní ukazuje zároveň se svým protikladem. A opakem smrti, konečnosti a oddělení je božský princip, to, co přesahuje vše konečné a spojuje skutečnost v jednotu.
Gray, původem levicový intelektuál a odpůrce organizovaného náboženství, byl šokován razancí a vytrvalostí, s jakou ho LSD vedlo k náboženským prožitkům – opakující se obrazy viny, hříchu a spásy, nebe a pekla, niterná touha po osvobození a osvícení, prožitky mystického splynutí nebo objev lásky k raně renesanční duchovní hudbě. Na spirituální rovině se tak obrací k entheogenní (entheogen z řeckého THEOI GENESTHAI – tvořit bohy) interpretaci psychedelické zkušenosti, podle níž mají psychedelika schopnost probouzet také náboženskou stránku lidské osobnosti. Pracuje tu opět s různými autory a tradicemi – s jungovskou psychologií, s šamanismem, zen buddhismem, s různými formami mystiky (Osho, Advaita, Gurdžijev) a náboženské poezie.
Politický potenciál psychedelik
Celé Grayovo obcování s psychedeliky je navíc prostoupeno sociálně-politickou tématikou, kterou tu můžeme zjednodušit na vztah LSD a revoluce. V 60. letech byla psychedelika mnohými chápána jako prostředek společenských změn a rozpuštění strnulých politických schémat. Gray tu srovnává politické bouře a protesty proti válce ve Vietnamu s masovými protesty proti válce v Iráku z roku 2003, kterých se jen v Londýně zúčastnilo na statisíce lidí, a říká, že „ať už se v šedesátých letech stalo cokoli, tohle (rok 2003) bylo něco, co jsem nikdy v životě neviděl … bylo to něco jako masová AGAPÉ (láska k druhým přesahující osobní rovinu, pozn. red.)“. Politický význam LSD podle něj spočívá v tom, že nabourává masmediální a institucionální naprogramování, jemuž nás podrobuje společenský a ekonomický systém. Politika je podle něj osobní, začíná změnou struktury osobnosti, a ne naopak, jak si to představuje například klasický marxismus, změnou struktury společnosti. Politický potenciál psychedelik je pro něj neoddiskutovatelný, avšak revoluce musí být v první řadě revolucí individuální a duchovní.
Na závěr nesmíme opomenout, že Kyselinové deníky jsou také pokusem o vyrovnání se s historií užívání LSD a diskusí o jeho možné budoucnosti. Setkáváme se tu se všemi velkými postavy druhé vlny psychonautiky – s Albertem Hofmannem, Aldousem Huxleym, Richardem Alpertem, Timothy Learym, Robertem Gordon-Wassonem, Richardem Shultesem, Stanislavem Grofem, Robertem Mastersem, Terencem McKennou i dalšími, ale obrací se také ke svým současníkům, jako je například Geremy Narby, autor Kosmického hada nebo Rick Strassman, autor knihy DMT: Molekula duše. Ačkoli Gray není žádný vědec, svědčí jeho přehled a sečtělost nejen o velké intelektuální poctivosti, ale také o dvou důležitých principech psychonautiky, které si z jeho knihy odnáším. 1) Psychedelické zkušenosti nelze porozumět a nelze ji plně využít bez nalezení vhodného kontextu, v němž dává smysl. 2) Žádný takový kontext není definitivní pravdou a měl by být vždy podroben jak kritickému tázání, tak ověření pomocí vlastní zkušenosti.
