Reakce britského parlamentu na novou zprávu odborné komise k Zákonu o zneužívání drog z roku 1971 ukázala, že psychoaktivní látky jsou v naší společnosti posledním velkým tabu. Překonali jsme posedlost lynčováním, popravami, smilstvem a potraty, o drogách se ale stále nedokážeme otevřeně bavit. Referáty a zprávy, které se v poslední době problematikou drogové politiky zabývaly, jsou pouhým pliváním do větru a nemá valného významu je číst. Otázka, kterou bychom si měli položit, je proč se z politiků při vyslovení slova drogy stávají nedůvtipní koktové.
Nejen britští experti jsou proti prohibici
Už v roce 2000 doporučila odborná komise v čele s baronkou Ruth Runcimanovou vládě, aby reformovala zákony, zrušila věznění osob za pěstování a držení měkkých drog a snížila tresty za výrobu a držení těch tvrdých. Sám autor tohoto článku byl členem komise.
Poukazovali jsme především na nesmyslnost faktu, že relativně bezpečná droga, jakou představuje například extáze, je z hlediska zákona stavena na roveň heroinu a že jsou tyto látky považovány za srovnatelně nebezpečné. Výsledek? Premiér Tony Blair a jeho kolegové byli mírně řečeno rozrušeni. Blairova pravá ruka, Alastair Campbell, nakonec nařídil, aby ministr vnitra Jack Straw dokument zlikvidoval dříve, než bude zveřejněn.
Nová zpráva uvádí, že neexistuje přímá souvislost mezi tvrdostí protidrogových zákonů a spotřebou narkotik.
Zprávu nakonec otiskl nejen Daily Mail, ale i Express, Telegraph a další liberálnější deníky. Nedělní Sunday Mail dokonce zveřejnil výsledky průzkumu, podle kterého je 60 procent obyvatel pro dekriminalizaci konopí. Ministru vnitra bylo tak trapně, že se raději stáhl do ústraní. Drogová politika sice doznala uvolnění, nicméně problematiku návykových látek ve společnosti nadále provázejí hysterické reakce.
Čas na změny
Od té doby je vše při starém. Co na tom, že se řídíme zákonem starým více než tři desetiletí, který navíc v boji s drogami evidentně selhal (důkazem budiž skutečnost, že je vůbec třeba psát tento článek). Co na tom, že tisk reformu jednoznačně podpořil a osm stínových ministrů za konzervativce připustilo, že v minulosti užili drogy.
Nezáleží ani na tom, že už v roce 2012 vyjádřily tři čtvrtiny poslanců v hlasování ochotu podpořit reformu zákona. A nikoho zjevně nezajímá ani to, že podle výzkumu deníku Observer z minulého měsíce je 52 procent veřejnosti pro legalizaci „americkou“ cestou a že v jiné anketě označilo dokonce 71 procent dotázaných válku proti drogám za neúspěšnou.
Jak už jsem napsal výše, ani kdyby z nebes sestoupil Archanděl Gabriel a zvěstoval, že dekriminalizace konopí může ukončit drogovou válku, omezit chudobu, pomoci v boji s obezitou a zabránit zneužívání dětí, rigidní postoj britské vlády by to nezměnilo. Před nástupem do funkce obhajoval sice nynější premiér David Cameron reformu zákona – a k tomuto postoji se po odchodu ze svého postu jistě vrátí, stejně jako mnoho dalších předních světových politiků. Ovšem ve chvíli, kdy tito lidé mají moc něco změnit, je ticho po pěšině. Cameron stejně jako jinak velmi ambiciózní ministryně vnitra Theresa Mayová ztrácí při pouhé zmínce o návykových látkách řeč.
Publicita a veřejná diskuze jsou nejlepším lékem na drogové problémy, nejlepším lékem na závislost je její léčba. Léčba, ne vězení.
Zpráva z tohoto měsíce je jen dalším důkazem o tom, že trestní právo nemůže říkat lidem, jak mají žít. Uvádí se v ní, že neexistuje přímá souvislost mezi tvrdostí protidrogových zákonů a spotřebou narkotik. Jejich nezákonnost navíc neúměrně zatěžuje jak justiční a vězeňský systém, tak zdravotnictví. Analýza společnosti Transform z roku 2009 odhaduje, že britská státní pokladna by legalizací konopí ušetřila až čtrnáct miliard liber, přičemž jeho zdanění by mohlo přinést další miliardu a půl. Všechny tyto peníze by pak mohly být investovány do prevence a zdravotních a sociálních služeb.
Bylo by naivní a hloupé tvrdit, že užívání drog není nebezpečné ani škodlivé – to samé lze ale říci o alkoholu a tabáku. Nikdo se nesnaží rizikovost jakékoli závislosti zpochybnit.
Máme však vážné pochybnosti o tom, zda je současný zákon schopen tato rizika omezovat. Silácké „vysílání signálů“ dává možná ministrům opojný pocit moci, ten je ale vykoupen zničenými životy a čím dál větší zisky překupníků a dealerů. David Cameron přitom tvrdí, že současná strategie funguje.
To, že ubývá některých druhů závislostí, ale neznamená, že vládní tažení proti návykovým látkám je úspěšné. Užívání drog je nemoc a nemělo by být o nic trestnější než obezita, kouření nebo alkoholismus.
Celosvětová krize
Deník Independent si položil otázku, zda je Velká Británie vůbec připravena svůj postoj změnit. Osobně se obávám, že odpověď je záporná. Nechci číst další a další zprávy o tom, jak je politika Švýcarska, Nizozemska, Portugalska nebo Uruguaye lepší a pro všechny zúčastněné přínosnější. Nechci se dozvídat o zvěrstvech, která mají na svědomí vládní i nevládní ozbrojenci v Mexiku, Kolumbii, Afghánistánu či Barmě. Jejich mocenská struktura a zisky přímo souvisí s nelegálním pašováním nejrůznějších narkotik a tedy s kriminalizací tohoto odvětví. Zákazem kokainu jsme sice možná vyhověli zkostnatělým pravicovým intelektuálům, rozhodně tím ale nepomáháme nejchudším a nejzranitelnějším článkům drogového řetězce.
Co se dalšího vládního návrhu na zákaz „legálních drog“ týče, vypadá to, že britské vládnoucí kruhy zatím nepronikly do tajů média známého zbytku světa pod názvem internet. Podle BBC bylo k srpnu letošního roku na takzvaném „hlubokém“ webu třiadvacet online operátorů, kteří nabízeli dohromady na 250 výrobků. Nám známý trh se v posledním roce zdvojnásobil a můžeme jen odhadovat, kolik dalšího materiálu se prodá v internetovém podsvětí.
Ve Velké Británii je 52 procent veřejnosti pro legalizaci „americkou“ cestou a 71 procent považuje válku proti drogám za neúspěšnou.
Publicita a veřejná diskuze jsou nejlepším lékem na drogové problémy, nejlepším lékem na závislost je její léčba. Léčba, ne vězení. Místo prosazování této elementární logiky se ale britská politická reprezentace v čele s ministryní Theresou Mayovou pasovala do role užitečných idiotů drogového podsvětí.
Skutečným zločinem není užívání drog, ale vydávaní mladých lidí na milost černému trhu a kriminálníkům. Chaotická a do značné míry neznámá struktura nelegálních organizací je v důsledku větším zlem než sám předmět jejich obchodu.
Skoro to vypadá, že ani sám ministr Norman Baker, který reformu zákona ve prospěch konopí a dalších měkkých drog podporuje, o žádnou komplexní strategii nestojí. Jeho cílem je prostě „porazit narkobarony a rozdrtit jejich gangy“. Ministr volí sílu a agresivitu tam, kde by bylo levnější a snazší jít ekonomickou cestou legalizace a jednoduše zavřít těmto zločincům krám.
Přesvědčení o vlastní neporazitelnosti, moci a schopnosti řídit životy ostatních metodou cukru a biče je mezi politiky stejně nakažlivé jako chřipka. Stejně jako z nachlazení by se ale naši volení zástupci měli z této iluze rychle vyléčit.
Kdysi jsem doufal, že by veřejné znemožnění se před očima celého světa mohlo britským politikům strhnout pomyslnou pásku z očí. Že by se mohli nechat inspirovat úspěchy jiných zemí v Evropě i za mořem. Jak hořce jsem se mýlil. Ministryně vnitra nemá dost odvahy ani na to, aby zveřejnila výsledky výzkumu provedeného svým vlastním ministerstvem. Místo toho se tři měsíce hádá s kolegou Bakerem a liberálními demokraty o jeho interpretaci.
Británie se brzy pro drogy stane tím, čím je Irsko pro potraty – temnou zónou. Na rozdíl od Irska ale nemůžeme svůj postoj obhajovat náboženstvím: u nás totiž jde jen o projev hlouposti.
Zdroj: http://www.theguardian.com/commentisfree/2014/nov/01/ministers-war-on-drugs-policy-british#