Aktuální článek
Klepání na nebeskou bránu, 2. díl

Klepání na nebeskou bránu, 2. díl

  • Mé první setkání s halucinogenním kaktusem Trichocereus (Echinopsis) Pachanoi v jižním Ekvádoru poměrně výrazně ovlivnilo další směr mého putování po Jižní Americe. Vybaven kontakty, informacemi a obálkou se sušeným výtažkem z kaktusu od své zasvětitelky Felicie jsem se vypravil do Peru, abych navštívil kolébku kaktusových poutníků - chrám v Chavínu de Huántar - a následně absolvoval týdenní kaktusovou dietu s respektovaným peruánským šamanem, donem Agustínem Guzmánem.

Na Feliciino doporučení jsem se vypravil do jednoho z nejstarších rituálních center spojených s huachumou, podle odhadů přibližně 3 500 let starého chrámu v městečku Chavín de Huántar v peruánských Andách, odkud pochází nejstarší známá stéla (kamenný reliéf) s vyobrazením šamana s posvátným kaktusem. Zde jsem se seznámil s další zkušenou šamankou evropského původu, démonickou čtyřiapadesátiletou Francouzkou Arianou, která mě hned v den našeho setkání nadopovala dvěma lžícemi kaktusového prášku a vyrazili jsme společně nejprve do nedalekého muzea a následně na prohlídku ruin samotného chrámu. Účinek prášku byl nesrovnatelně mírnější, což bylo vzhledem k přítomnosti hrstky turistů a hlavně uniformovaných hlídačů (Chavín je památkou UNESCO) jen dobře.

Samotné místo i přes značný stupeň rozkladu, způsobený zejména zemětřeseními a sesuvy půdy v minulém století, přímo vyzařuje magickou energii, kterou lze nejlépe pocítit ve spleti vnitřních katakomb hlavní pyramidy. Vůbec největší úlet se nachází přesně uprostřed komplexu chodeb, kde se na svém původním místě tyčí 4,5 metru vysoká socha ústředního božstva chavínské kultury, nazývaná El Lanzón a pravděpodobně symbolizující propojení tří světů: podsvětí, pozemského světa a „nebes”. V tomto místě se setkávají katakomby ze čtyř světových stran, široké tak akorát pro jednoho člověka, a pohled je to vskutku impozantní, ačkoli původní přirozené osvětlení otvorem ve střeše je dnes nahrazeno osvětlením umělým.

Spleť katakomb je doplněna systémem jakýchsi oken, vybudovaných v jedné linii, a podzemních odvodňovacích kanálů, které podle některých badatelů při ceremoniích umocňovaly psychedelický účinek kaktusů pomocí hry světla a zvukových efektů, připomínajících řev jaguára. Chavín, jehož dalším typickým znakem jsou takzvané cabezas clavas neboli kamenné lidské hlavy v různém stupni proměny v jaguára, zasazené do venkovních zdí, je dodnes posvátným poutním místem šamanů a psychonautů z celého světa, pracujících s rostlinou-učitelkou (planta maestra), jak je huachuma také nazývána.


Za úplňku jen o pár dní později jsem se odhodlal podniknout svou první soukromou ceremonii. Vyzbrojen plackou výtažku od Felicie a teplým prádlem jsem se vypravil na kopec nad Chavínem, kde jsem při předešlém treku objevil luxusní skrytou plošinku s pozůstatky jakési prastaré kamenné struktury, a z lesíku opodál jsem v potu tváře natahal dostatek dřeva na malý celonoční ohníček (ano, ve výšce téměř 4 000 metrů nad mořem jsou noci vskutku chladné).

Po setmění jsem ve vypůjčené konvici uvařil lektvar, pomodlil se u dalších volně rostoucích salámů huachumy a požil. Model od Felicie byl opravdu vydařený, a tak ačkoli šlo o nižší dávku, trip byl jen o trochu méně intenzívní než ten ekvádorský. Protože jsem byl široko daleko jediným člověkem, uvolnily se mé obvyklé zábrany a nechal jsem volný průchod zpěvu a broukání melodií, které mi samy od sebe přicházely na jazyk (zda to mohu nazvat tradiční šamanskou písní ícaro, nejsem schopen posoudit) a chvílemi jsem se dokonce pustil do improvizovaného tance. Většinu noci jsem strávil hrátkami s ohněm a bylo to, jako bych se ocitl v nějakém kouzelném světě.

Stal jsem se dirigentem, podle jehož not oheň hrál – nebo snad obráceně? Dým se jako zázrakem pohyboval přesně tam, kam jsem ukázal, a často i doutnající uhlíky vzplály jasným plamenem bez jakéhokoli rozfoukávání přesně na můj povel. Měsíc v úplňku zastiňoval hvězdy, a tak jsem si tentokrát místo s vesmírem nejvíc popovídal s „bytostmi”, jejichž podobu jsem si sám vytvářel proplétáním prstů proti ohni…

Šamanská školka dona Agustína

Později jsem díky získaným kontaktům měl to štěstí a čest setkat se s uznávaným peruánským šamanem, maestrem Agustínem Guzmánem, a mé další kroky tak vedly přes návštěvu ruin Caralu, nejstarší známé civilizace na americkém kontinentě, k termálním pramenům Huancahuasi v horách asi devět hodin cesty severovýchodně od Limy. Zde jsem měl s donem Agustínem a sedmi dalšími hledači dávného poznání (celkem čtyři ženy a čtyři muži z různých koutů světa a s různou úrovní psychedelické zkušenosti) strávit osm dní na speciální kaktusové dietě. Po příjezdu jsme každý spořádali celého pstruha, což ale bylo na dlouhou dobu poslední pořádné jídlo. Následující týden byla naše strava velmi jednotvárná. Posnídali jsme papáju s kokovým práškem, občas banán, k „obědu” byl mimořádně odporný fermentovaný kaktusový drink, který jsme si dle libosti mohli vytunit o trošku méně odporně chutnajícím kaktusovým práškem, a pozdě večer na dojezdu tripu jsme hladově pozřeli veganskou zeleninovou polévku, tu a tam doplněnou o nějakou bramboru či trošku chleba.

Třiašedesátiletý don Agustín připomíná veselého, sympatického skřítka. Drobná, štíhlá a vitální postavička s dlouhými vlasy do culíku, oděná v sepraných džínech, starém svetru a barevně pruhované pletené čapce rozhodně nedává tušit věhlasného a uznávaného huachumera, šamana, léčitele a také propagátora kokového listu. Oproti našemu očekávání však Agustín do celého procesu naší diety téměř nezasahoval.

S ceremoniemi se také moc nepáral, první den pronesl za každého z nás modlitbičku, ofoukl nás a naše nápoje dýmem silného tabáku mapacho z peruánské džungle a vyzval nás k otevření se snění. Napoprvé jsme vypili po kelímku onoho dryjáku, účinek byl ovšem sotva znatelný. Začali jsme se navzájem poznávat a většina z nás postupně přidáváním prášku zvyšovala dávky. Podle Agustína nebylo cílem tohoto výletu sjet se a halucinovat, ale naučit se snít a nastartovat léčebný proces těla a ducha, čehož důležitou a nedílnou součástí měly být právě termální lázně. A tak jsme většinu dní trávili konzumací kaktusu, koupelemi v přilehlým krytých i venkovních bazénech, bloumáním po okolních horách a – někteří z nás – sněním o hamburgerech a biftecích.

Z tohoto stereotypu výrazně vyčnívaly dvě události. Třetího dne jsme absolvovali úžasný osmihodinový trek vysoko do hor, navštívili jsme ruiny chrámu Rapazmarca, kde byl údajně don Agustín před mnoha lety zasvěcen, a pokračovali dál vzhůru proti proudu řeky do strmého, magického kaňonu. Zde jsme měli to štěstí zahlédnout pár vzácných, majestátních, vysoko v oblacích plachtících kondorů, kteří jako by se nakrátko objevili přesně v odpověď na Agustínovo zavolání. Druhým zlatým hřebem pak byla ceremonie s indiánskou saunou temazcal, kterou jsme společnými silami sami zbudovali. Temazcal je nízká kopulovitá konstrukce z ohnutých pružných prutů, zakrytá několikavrstvou plachtou, s vykopanou čtvercovou dírou uprostřed, do níž se ve čtyřech kolech vkládají do červena rozžhavené kameny, které se následně zalévají vodou. Ohni jsme všichni obětovali pár kokových listů a v duchu se pomodlili za světový mír, za své rodiny, známé i vše živé a pak už jsme se za zpěvu šamanských písní polonazí, „pod vlivem” a v absolutní tmě společně potili v této „děloze Matky Země”. Poslední dvě kola už byla celkem solidní nářez. Totálně zpaření a spokojení jsme se vyplazili ven a naplněni láskou se objímali kolem pohasínajícího ohně.

Osobně jsem huachumu celý týden díky plechovému žaludku snášel až na odporný puch a chuť fermentovaného drinku velice dobře, žádné zvracení ani zásadní nevolnost se u mě na rozdíl od některých účastníků za celou dobu nekonaly. Psychedelický účinek drogy byl ve srovnání s ekvádorským tripem výrazně slabší a silný stav změněného vědomí jsem prožil až předposlední den, kdy jsem čtyřmi vrchovatými polévkovými lžícemi kaktusového prášku ke všeobecnému veselí trhnul „rekord mítinku”. Té noci jsem si opět solidně zalétal po hvězdách na rudé obloze, zabloudil cestou ke svému nedalekému stanu, a když jsem se v totální tmě zničehonic ocitl na vrcholku strmé kamenné zdi a netušil, jak se odsud dostat, po chvilce zmateného váhání jsem šel na všechny čtyři a při překonávání toho, co se mi ve tmě jevilo jako bezedná propast, jsem na krátký okamžik zakusil pocit částečné proměny v nějakou kočkovitou šelmu…

Všichni jsme mimozemšťani

V době, kdy v centru incké říše – peruánském Cuzcu – píšu tyto řádky, stále ještě horko těžko mentálně zpracovávám zážitky posledních týdnů. Ve snech mám bordel a tu a tam se rozvzpomínám na další, v jiných dimenzích polozapomenuté události. Marně přemýšlím, co s více než půlkilovým „pytlíčkem” huachumového prášku, darem od dona Agustína, jenž mi leží na nočním stolku. Cítím, že mezi mnou a mými kaktusovými souputníky se i přes relativně krátký společně strávený čas vytvořilo velmi silné pouto – s Arianou, donem Agustínem a větší částí jeho „šamanské školky” jsme se před pár dny znovu setkali v honosném městském divadle v Cuzcu, kde zahrál Tito la Rosa se dvěma přáteli.

Jejich meditativní, psychedelická muzika by mě za střízliva asi unudila k smrti, ale jelikož jsem byl poprvé od návratu z Huancahuasi pod vlivem kaktusu (podobně jako většina přítomného diváctva), změnil se koncert v naprosto jedinečný zážitek, umocněný tím, že jsme společně seděli na privilegovaných místech v první brázdě, rezervovaných pro dona Agustína. A co říci závěrem? Na základě popsaných zkušeností se domnívám, že San Pedro neboli posvátný kaktus huachuma je klasickou psychedelickou drogou podobně jako peyotl, ayahuasca, LSD, DMT nebo lysohlávky. Otevírá brány vnímání a umožňuje nám nahlédnout do jiných dimenzí, za pevně vymezené hranice každodenní skutečnosti, a objevit dosud netušené souvislosti. Při užívání ve vhodném kontextu je prospěšný pro psychologický vývoj a duchovní růst člověka, i zde ale nepochybně platí známé pořekadlo „všeho s mírou”: při nevhodném či příliš častém užívání může hrozit, že člověku „hrábne” a bude mít s plnohodnotným návratem do reality vážný problém. To ovšem není nic nového. Jeden zásadní objev jsem ale přece jen učinil: VŠICHNI JSME MIMOZEMŠŤANI!!!

Nahoru
Je vám více než 18 let?
Tak pojďte dál!