Robert Gordon Wasson řekl, že lidé se dělí na dvě skupiny – ty, kteří houbu okusili, vylučuje z diskuze jejich subjektivní zkušenost. Naopak ty, kteří houbu neokusili, vylučuje jejich naprostá neznalost toho, o čem se diskutuje. Ti první se často zdráhají o houbách vůbec psát, natož do mainstreamových médií. Ti druzí jsou si většinou vědomi mezí svých znalostí a do informování o lysohlávkách se nehrnou. Ale bohužel se najdou výjimky.
Smrt po 15 houbách…
Článek zpravodajského webu iDnes z 20. října 2003 s titulkem „Lysohlávky přivedly dívku do nemocnice“ informuje o šestnáctileté experimentátorce, které se udělalo špatně po požití lysohlávek od stejně staré kamarádky (ta pak skončila v rukou policie). Kromě toho obsahuje několik nepravd. Detail, že lysohlávka nebyla pro Západ objevena roku 1936, ale až o dvacet let později, nechme stranou. Horší je to s informací, že ke smrtelnému předávkování prý stačí 15 až 30 plodnic.
Opravdu? Počítejme společně. Střední smrtelná dávka psilocybinu pro člověka není známa. U myší se pohybuje okolo 280 miligramů na kilogram tělesné hmotnosti, což z něho činí bezpečnější látku než kofein. Toho stačí míň než 200 mg (na kilogram) a běžně se užívá ve vyšších dávkách. Lidé však mohou být o něco citlivější než myši a je možné, že smrtelně nebezpečných by mohlo být již 100 miligramů psilocybinu (opět na kilogram hmotnosti). To pro dospělého člověka vážícího 70 kg odpovídá 7 gramům (nikoli hub, ale psilocybinu), což je skoro o tři řády víc, než běžně užívaná dávka! Psilocybin a příbuzné látky tvoří zhruba 1 promile hmotnosti čerstvých lysohlávek, a kdybychom se chtěli zabít, museli bych spořádat aspoň 7 kilogramů čerstvých nebo 700 gramů sušených hub, což ani není v lidských silách (a i kdybychom to spořádali, těžko bychom to udrželi v žaludku). Plodnice našich lysohlávek nebývají příliš velké a 15 ani 30 jich proto ani zdaleka stačit nebude. U lysohlávek kopinatých bychom tedy k té cifře mohli připsat dvě nuly.
… a vážné následky již po jediné!
Možná si právě takový článek přečetl i mladík ze Šumperska, kterému se loni po požití deseti lysohlávek udělalo nevolno. Strach ho dohnal k tomu, že zavolal na tísňovou linku. Ke své smůle se však nedovolal na záchranku, ale na policii. A i když nebyl v ohrožení života, stal se objektem vyšetřování, protože držení více než 40 plodnic je trestný čin (menší množství pak přestupek).
Ale nebyl by to iDnes, kdyby informaci o této události (vyšla 11. listopadu 2013) nevyšperkoval slovy policejního mluvčího, podle kterého se někomu po deseti houbách nic nestane, ale jinému hrozí vážné následky už při požití jedné. Inu, vyloučit to nelze – někomu koneckonců hrozí vážné následky i po požití hrsti buráků – ale nač čtenáře takto strašit? Když pak snědí hub patnáct a užijí si to, podobným varováním se budou smát (a příště se s radostí otráví třeba smrtelně nebezpečným durmanem). Nebo naopak po požití pěti plodnic zpanikaří a něco nerozumného vyvedou (nebo si v lepším případě zavolají záchranku a ošklivý zážitek ještě vylepší výplachem žaludku, který už v té chvíli stejně nemá valný smysl).
V obou zmíněných článcích naopak chybí důležité varování, že největší nebezpečí paradoxně nehrozí od lysohlávek, ale od nepříbuzných čepičatek. Ty obsahují stejné smrtelně jedovaté látky jako muchomůrka zelená a s lysohlávkami si je neznalí mohou snadno splést, protože rostou na podobných místech a někdy i pospolu.
Můžete nám věřit…
Oba uvedené články vyšly na zpravodajském webu s podtitulkem „Můžete nám věřit“. Oblíbeným trikem, jak důvěru čtenářů získat, je dovolávání se autority, což názorně ukazuje článek o nové vládní vyhlášce z 9. prosince 2009. Lysohlávku označuje za „houbu sebevrahů“ a odvolává se na Ivana Doudu (který přitom jen podporuje zařazení psychoaktivních hub do škatulky „drogy“) a zejména na mykologa Josefa Slavíčka, který opakuje obvyklé varování, že houba je nebezpečná, protože konzument ztrácí pud sebezáchovy a „zlepší se mu sice nálada, ale má pak pocit, že může létat, takže se rázem nebojí skočit i z velké výšky.“ Ano, účinky lysohlávek na psychiku bývají opravdu natolik rozmanité, že i toto se může přihodit. Jenže redukovat účinky psychedelických halucinogenů na pouhé zlepšení nálady a létací pocity je až nebezpečně zjednodušující.
… a budete vesele létat!
Zlepšení nálady nebývá zdaleka pravidlem a vedle kvalitativní změny vědomí, kterou houby navozují, jde vlastně o nevýznamný detail. Varování se tak paradoxně stává reklamou – davy mladých vyrazí do lesů zlepšit si náladu a místo toho se setkají se svými nočními můrami, protože tuto možnost jim redaktor „zapomněl“ sdělit. Stejně tak chybí zásadní varování před kombinací s jinými drogami, zejména pak s legálním alkoholem.
Naopak s létáním to není tak horké. Jeden případ – sebevražda skokem z okna ve čtvrtém patře – se udál před lety v Brně a lysohlávky sehrály roli i v případu sebevraždy z roku 2004. Zdá se, že ačkoli jsou Češi jedni z nejnáruživějších uživatelů houbiček na světě, pod jejich vlivem moc nelétají. A i když je škoda každého zmařeného života, zdá se být jisté, že ve způsobilosti vyvolávat sebevražedné myšlenky překonává lysohlávky na celé čáře právě alkohol.
Kromě toho je sporné, zda si dotyční opravdu mysleli, že mohou létat. Možná jen užili příliš velkou dávku v nevhodném psychickém stavu a na špatném místě, nezvládli své pocity a extrémně děsivou a neznámou situaci se rozhodli „vyřešit“ sebevraždou. V tu chvíli jim to přišlo jako dobrý nápad a neměli po ruce nikoho, kdo by na ně dal pozor.
Lékaři varují…
Má však vůbec smysl se u lysohlávek dovolávat autority mykologů či lékařů? Autoři zpráv o horolezcích se většinou na geology ani na chirurgy s žádostí o komentář neobracejí. I od mykologa se dá očekávat, že sice bude skvěle znát houby, ale zpravidla nebývá expertem na jejich účinky (i když výjimky se samozřejmě najdou).
Lékařů se dovolává i článek z webu iReceptář. Sice správně poukazuje na možnost prožití stavů intenzivní hrůzy a děsu, ale s varováními to přehání. Říká, že podle lékařů prý psilocybin způsobuje stahování až uzavření koronárních cév a zvyšuje hromadění trombocytů a ilustruje to případem mladíka, který si plodnicí lysohlávky kopinaté přivodil těžký infarkt a následný zápal plic. Zvýšené riziko infarktu zmiňují i některé odborné publikace. Dlouhodobé užívání podle nich vede i k poškození jater.
Infarkt po požití lysohlávek je hrozba patrně reálná, ale ještě vzácnější než skok z okna. V tomto ohledu je třeba dát si pozor spíš na přemíru kofeinu, který na rozdíl od lysohlávek užívá dlouhodobě a ve větším než malém množství značná část populace.
Naopak údajnou způsobilost lysohlávek poškodit játra berme s rezervou. Přes velkou snahu se mi nepodařilo dohledat ani jediný důvěryhodný zdroj, který by toto riziko potvrzoval, a vzhledem k nízké toxicitě psilocybinu (srovnatelné s kofeinem) to nevypadá moc pravděpodobně. Houby je docela obtížné užívat příliš často a občasní uživatelé mohou být patrně klidní – na rozdíl od vrstevníků holdujících alkoholu, u kterého je spojitost s poškozením jater nesporná.
… a čtenáři se smějí či bojí
Mezi čtenáři převládají dvě reakce – jedni podobné články považují za hloupé strašení, jiní přitakají a ještě přihodí pár děsivých historek ze svého okolí. V diskuzích se tak dočteme třeba o rodince z blíže neurčené „vedlejší vesnice“, kde matka pod vlivem lysohlávek upekla batole v troubě. Přes veškeré naléhání bohužel autor onoho komentáře neposkytl jakékoli upřesňující informace. Připomíná to však městský mýtus tradovaný už od konce 60. let, a i když se podobný případ před několika lety v USA opravdu stal, požitou drogou tenkrát nebyly lysohlávky, ale náš starý známý alkohol…
Riziko je relativní
Nizozemské ministerstvo zdravotnictví si před několika lety vyžádalo zprávu o rizicích lysohlávek od tamního Centra pro vyhodnocování a monitorování nových drog. To sepsalo zprávu, která by měla být pro všechny novináře informující o houbičkách povinnou četbou.
Tým odborníků došel k závěru, že potenciál lysohlávek vyvolat závislost je nízký, akutní toxicita je střední (chronická pak nízká) a zdravotní i kriminální rizika jsou zanedbatelná. Pozornost podle nich vyžaduje užívání lysohlávek spolu s alkoholem a také kvalita prostředí, ve kterém jsou užívány. Užívání hub označili za relativně bezpečné, protože neblahých účinků není mnoho a zpravidla bývají mírné. Největším nebezpečím jsou pak zřídkakdy se vyskytující (avšak nepředvídatelné) záchvaty paniky a (rovněž vzácné) flashbacky.
Zpráva obsahuje i výčet tragických událostí, ve kterých lysohlávky sehrály roli. Je jich o poznání méně, než bychom na základě výše citovaných článků čekali, a navzdory novinovým titulkům k oněm nehodám často přispěl spíš alkohol než houby. V některých případech dokonce dotyční ani žádné lysohlávky nepojedli! Takřka všem úrazům a úmrtím by se prý zabránilo užíváním hub ve vhodném prostředí a pod dohledem někoho střízlivého.
Lysohlávky se tehdy mohly v Holandsku legálně pěstovat i prodávat a autoři zprávy doporučili tento právní stav zachovat. Ministerstvo si však přesto prosadilo svou. Po Velké Británii se lysohlávky i v liberálním Holandsku ocitly na seznamu zakázaných drog.
Válka proti našim dětem?
Nezbývá než doufat, že letos se houbičková sezóna obejde bez nehod. Bez obětí však patrně nikoli. Nebudou je však mít na svědomí houby. Náš ministr vnitra Milan Chovanec (ČSSD) bohužel ještě neví, že válka proti drogám nikdy nic dobrého nepřinesla, a zatímco ve světě jí už skoro zvoní umíráček, u nás se od jara teprve naplno rozjíždí. Ministr by navíc rád přísně trestal i držení malého množství drog (samozřejmě jen těch nelegálních) a možná ani netuší, že na Úřadu vlády je i sekce pro koordinaci protidrogové politiky v čele s Jindřichem Vobořilem (podle kterého je u nás drogou číslo jedna opět alkohol). Obavy z policejních zátahů na sběrače zapovězených hub jsou proto na místě. Jeden takový zátah přitom zničí (či aspoň závažně naruší) víc mladých životů než houby samotné.
