Aktuální článek
Kouř v Tunnelu – 17. část

Kouř v Tunnelu – 17. část

Profilový obrázek
  • Již po sedmnáctý vám odtajňujeme registry našeho klubu. Potřebovali jsme se zbavit ruskýho vymahače žraloka, kterej nás nepřestával tyranizovat. Majzl dostal výbornej tip, obrátit se na chlápka z podsvětí, kterými se říkalo ministr. Za jeho servisní služby jsme vymázli dvacet tisíc a teď už jen nervózně čekali, co se bude dít...

O poslední večeři, o mramorovym coffeeshopu a o jednom zastřelenym pitbulovi

Byl to poslední společnej večer na baru. Bedřich griloval stejky. Bez nějakejch ostychů postavil gril rovnou na chodník a dělal chutě celý ulici. Hejbající se záclony jen závistivě čuměly. Na druhou stranu nebylo úplně co závidět. Zejtra se všichni musíme někam zdekovat, jak nám poradil náš novej kámoš Ministr. Majzl prej pojede za Laďou na Moravu. Celej tejden budou lejt, to je úplně jasný.

Normálně bych jel hned s nim, ale stálo mezi náma teď tak trochu těch dvacet tisíc, který svévolně nacpal do chřtánu tomu hnusnýmu albínovi. Navíc jsem chtěl pozvat na vejlet Slunečnici. Jezdil jsem teď každej den na kole přes centrum, i když jsem si tim neskutečně zajížděl, jen abych mohl jet kolem jejího domu. Třeba se bude zrovna vyklánět z terasy… No zatim jsem moc štěstí neměl, ale právě proto jsem naplánoval ten vejlet. Chtěl jsem ji vzít do Holandska, což mi přišlo jako super nápad, protože jsem si s sebou nemusel pašovat žádný hulení. Holandsko je přece ráj! Ostatním jsem to samozřejmě říct nemoh, protože by se mi všichni nacpali do auta a s těmahle typama bysme stoprocentně strávili zbytek života v německym vězení.

„Prej jedeš za Laďou? Tak ho pozdravuj. A zas ho moc nezhul. Já jedu na vejlet –s jednou slečnou. Za hranice týhle podělaný země plný kriminálníků a lidí, co je podporujou.“ Majzl pochopil moji jízlivost.

„Hele, už mě s tim dejte všichni pokoj. Příště si to zařiďte sami. Nepřežili byste měsíc, to ti garantuju. Polibte si, Laďo, kde si?!“ S těmi slovy sešel do skladu a za chvíli začal schválně děsně nahlas hrát na trubku. Musel to slyšet celej barák. Vzhledem k tomu, že byla noc, to nebylo zrovna fér.

„Tak hned netrucuj, vole! Mně jenom zajímá, jakou budeme mít za ty prachy jistotu, že už nás Žralok nikdy nesejme.“

„Jakou máš dneska v čem jistotu? Ministr byl na doporučení od kluků z ochranek. To nejsou žádný cukrátka jako ty nebo já, ty jedou v děsnejch věcech! Nechci o tom radši nic vědět. Stejně jako jsem nikdy nechtěl poznat Ministra… Těšim se příště na tvoje řešení…“ S těmi slovy jen pokrčil rameny, znovu přiložil ke rtům omlácenou trubku a pokračoval ve svym protestsongu.


Hruška s Bedřichem seděli sklesle v koutě. Možná, že ze žalu, ale každej si dal snad pět stejků, takže byli přežraný k prasknutí. Najednou nevěděli, co maj dělat.
„Hele já nikam zdrhat nebudu. Majitelé Tunellu jste vy, tak co je mi po tom. Maximálně zůstanu pár dní doma, ale proč bych měl odjíždět,“ frfňal Hruška.
„Tak pojď bydlet k nám,“ navrhl Bedřich a při tom mu v očích šibalsky zablesklo. „Můžem koukat celej den na filmy a při tom budem pálit moji úrodu. Mám letos takovou sklizeň, že můžem hulit sto kilometrů v hodině. A hlavně! Z našeho okna mám Tunell jak na dlani. Půjčíme si tady od agenta dalekohled a budem taková předsunutá hlídka. Kdyby se tady někdo motal, podáme hned hlášení.“

„Bedřichu! Jenom se nepouštějte do nějakech marnejch sólo akcí! Mohlo by se nám to zkomplikovat. Slíbili jsme přece Albínovi, že se někam uklidíme, a to platí pro vás dva dvojnásobně,“ rozčiloval se Majzl.

„Tak to je snad jasný, nejsme žádný pitomci, že jo, Pepo?“ Pepa už pálil sto kilometrů v hodině a místo očí měl jen malý štěrbiny. Jenom s námahou zvednul dva prsty nad hlavu a slavnostně prohlásil: „Slibuji na svou čest, jak dovedu nejlépe!“ Zřejmě ale vůbec netušil, o čem se vlastně bavíme.

Ta holka měla „Slunečnice“ napsáno i na zvonku. Bude zřejmě dost ulítlá. To mně dodalo odvahy a dlouze jsem zazvonil.
„Chtěl jsem tě pozvat na výlet.“
„No to je supr, tak kterej den?“
„Já nevim. Co je dneska, středa? Tak ve středu.“
„Jako už příští středu?“
„Ne, tuhle středu. Jako dneska. Počkám na tebe klidně půl hoďky v autě, než se zabalíš.“
„Půl hoďky? No tak to jseš hodnej a kam vlastně pojedem?“
„No za hranice, to je jasný.“
„A můžu si vybrat?“
„Jo … asi … můžeš. Kam bys teda chtěla?“
„Toskánsko! Nebo Prováns!“ křičela radostně do sluchátka na celou ulici, až se lidi otáčeli.
„Teda, já jsem vlastně vymyslel Holandsko, ale můžeš si vybrat, jestli Amstr, nebo Rottr.“
Chvíli bylo ticho. „Ale jo, tak Amstr, courneme se po galeriích.“
„Obrazy? Myslíš Pobřežní hlídku, nebo tak nějak? Super, ale maj tam i výborný kluby. Ostatně galerie v šest zavíraj, takže pak už bude program zase na mně…“
A tak jsme uháněli stotřicítkou po německejch dálnicích, já se cejtil trochu nesvůj, protože Slunečnici jsem vlastně skoro vůbec neznal a taky jsem byl navlečenej v bílý nažehlený košili, což mi poradili zkušený pašeráci, protože základem cesty do Holandska je vypadat seriózně a pak si tě žádnej fízl nevšimne.

Ale stejně. Jako by to ze mě bylo na dálku cejtit. Košile nekošile, jakmile jsme zastavili v prvním holandskym městě za hranicema, už se ke mně nahrnula banda marockejch výrostků a nabízeli všechny možný drogy, některý jsem ani neznal.
Nemohl jsem se jich zbavit. „Hele kluci, rád bych si od vás něco koupil, ale do Holandska jedu kvůli atmosféře. Doporučte mi nejlepší coffeeshop, co je tady ve městě, a zejtra si od vás něco koupim.“ Samozřejmě mi tvrdili, že nejlepší coffeeshop je u nich doma a ať jdeme s nima, že jsem od teďka jejich best friend.

Na první pohled to vypadalo jako velký zklamání. Čekal jsem tmavej, zahulenej klub plnej rastamanů. Poradili mi to nakonec ty Marokánci. Nádhera! Coffeeshop pyšnící se názvem Skunk! Byl jsem vzrušenej.

Vtipný bylo, že Slunečnice se tam se mnou bála jít a chtěla čekat na chodníku. Musel jsem ji dlouho přemlouvat a nakonec tohle! Místo zahulenýho klubu jsme stáli v mramorem obložený čekárně, která víc připomínala poštu nebo spíš soukromou banku, ale rozhodně ne obchod s drogama. Vzadu byla normální přepážka z neprůstřelnýho skla, do kterýho byl zapasovanej bankomat.

Bankomat! Na drogy si tady můžete klidně vybrat hotovost, ale můžete platit i kartou, teda jestli vám nevadí, že vám na výpise vyjede transakce s označením Skunk. U vchodu byl automat na pořadový čísla. Pořadí se ale moc nedodržovalo, protože v mramorový čekárně se mohlo svobodně pálit, což většina čekajících hojně využívala a pak se totálně ztráceli v pořadovejch číslech. Pořád se tam někdo dohadoval, kdo je vlastně na řadě. Slunečnice se mě křečovitě držela za ruku, což mi teda nebylo vůbec nepříjemný, ale pro jistotu jsem ji uklidňoval, že tihle kluci jsou stejný jako já a že je to vlastně moje komunita. „Za tyhle kluky já dávám ruku do ohně!“

Nakoupil jsem toho mraky. Byl to ráj. Věděla to celá tady ta moje komunita, jak jsem je pořád dokola obhajoval. Seděli pak venku v autě, svítily jim oči vzrušením, roztřesenými prsty si balili tu svoji výživu a jejich partnerky vypadaly dost otráveně. Jenom Slunečnice zářila a to bylo dobrý znamení. Vejlet se nám vydařil, ale do toho vám vlastně dál už nic neni…

K Tunellu jsme se s Majzlem blížili se smíšenejma pocitama. Nemáme zase počmáraný zdi nadávkama? Nemáme rozkopaný dveře? Vykradenej sklad? Nic. Nic z toho. Všechno zůstalo tak, jak jsme to opouštěli. Jen schránka byla narvaná reklamníma letákama. Pod nima jsme našli dvě tlustý obálky. Na jedný z nich bylo napsáno „VZKAZ OD MINISTRA“. Na druhý nebylo vůbec nic.
Zamkli jsme zevnitř dveře a na baru začali dychtivě rozlepovat obálku od Ministra. Bylo tam cédéčko, nic víc. Měl jsem s sebou naštěstí noťas, tak jsme si to hned pustili. Bylo na něm nějaký video, asi schválně bez zvuku, aby z toho nikdo nic moc nepoznal. Dva chlápci v kšiltovkách a černejch brejlích tam vykopávali dveře u nějakýho domku. Povedlo se jim to zřejmě hned napoprvý. Ze dveří vyběhl pes a jeden z těch týpků si ho nechal zakousnout do ruky. Pak se dvakrát zablesklo a pes se zřítil na zem. Zůstal ležet.

„Ty vole, oni ho sejmuli. Do prdele, tohle jsme přece nechtěli! Oni jim toho psa snad zabili!“ Teprve teď mi došlo, že to je určitě Žralokův pitbul, co hlídal ruskýmu gangu dům s autodílnou. Oba chlápci v kišltovkách nechali psa ležet a vešli dovnitř. Chvíli byla jen hluchá tma a pak se kšiltovky zase objevily, jak před sebou svižně tlačí nablejskanýho bavoráka směrem k bazénu, kterej byl zřejmě někde v zadní části zahrady. Autu se náhle zvednul čumák a posléze už jen poklidně zajelo pod hladinu. Kšiltovky kolem chvíli poplašeně pobíhaly, zase střih a a pak už byl jenom zvenku záběr na celý stavení, na zvonek, kterej byl stejně neoznačenej, na vykopnutý dveře a na mrtvýho psa.

Ty bláho, tak to je docela ostrá odveta. Co když se domáknou, že za tim stojíme my? Mrtvej pes, auto za mega utopený v bazénu? Co bys dělal, kdyby ti někdo takhle odprásknul psa?“
„Kulku za kulku. Já bych ho snad zabil taky. Naštěstí ale psa nemám.“
„Tak pak můžou odprásknout už jedině tebe.“
„Nesmysl. Bylo to narafičený jen jako varování druhýho gangu. Vymezení rajónu, hranic, rozumíš?! My tam nikde nefigurujeme. Si myslíš, že jsme jedinej podnik v okolí, co tyhle Rusáci vydíraj?“

„Tak na toho mrtvýho pitbula,“ dali jsme si každej finskou na regulaci ponurý nálady. „Hele a co ta druhá obálka? Snad tam neni pokračování?!“

Rozbalili jsme i tu druhou. Bylo tam zase cédéčko. Bylo potištěný azbukou. Trochu nás to vykolejilo. Zase video. Byl to pohled na tu samou situaci, ale z úplně jinýho úhlu. Shora, jakoby ze střechy domu. A na tomhle záběru bylo všechno mnohem zřetelnější. Přijíždějící auto, chlapi v kšiltovkách, střelba na pitbula. A pak se tam najednou objevily další dvě postavy. Chvíli stály za autem těch střelců a zřejmě se dívaly na psí mrtvolu.

Potom došly ke zdi, vyškrábaly se nahoru a pozorovaly, co se děje uvnitř dvora. Bylo jim krásně vidět do obličeje. „To jsou kreténi!“ vykřiknul nekontrolovaně Majzl. Byl to Hruška s Bedřichem. Nevim, jak se domákli, že zrovna v tenhle moment tam bude Ministrovo komando provádět námi placenou špinavou práci, možná tam takhle číhali každej večer, každopádně si nevšimli, že na střeše maj Rusáci skrytou bezpečnostní kameru. Takže tohle cédo byl dárek od Žraloka. Byli jsme všichni v pěkný kaši…

Nahoru
Je vám více než 18 let?
Tak pojďte dál!