Žižkov. Odpoledne všedního dne se přelévalo do večera. Stál jsem na rohu Husitské a Jeronýmovy. Opřenej o fasádu činžovního domu. Nikam jsem nespěchal. Měl jsem čas. Spoustu času. Nekonečný množství času, kterej se lidem nedostává.
Vedle mě byly u zdi na sebe naskládaný přepravky. Do výšky pasu. Prázdný. Pouze horní byla plná. Vyrovnané bakelitové misky plné podzimních jahod dovezených odněkud, kde maj nekonečný jaro. Červené umyté zdravé jahody. Pod nimi jejich nemocné, uhnívající sestry. Na přepravce cedulka s cenou. Třikrát přeškrtnutou. Neustále se snižující cenou. Možná, až začnou hnít i ty horní, se dostane cena k nule.
Nekonečnej koloběh. Nekonečnej zápas. Nikdy nekončící dostih. Tvrdošíjné úsilí vnutit druhému něco dřív, než se to rozpadne. Hra. Jednoduchá hra s pravidly, která se vejdou do jedné věty. Lidé s tím byli srozuměni. Nereptali. Nepřemýšleli o tom. Brali to jako součást životů. Jako něco, co kdyby zmizelo, tak je to spláchne sebou.
Prodejce stál opodál. Znuděnej. Natěšenej na to, až si večer dá zasloužený pivo a bude až do zavíračky přemejšlet, v kterým momentě se mu život totálně posral.
Zastavily se u mě dvě ženy. Pozorovaly jahody. Váhaly, jestli mají natáhnout ruku. Vzít jednu. Zvednout ji k očím. Prohlédnout proti klesajícímu slunci. Váhaly, jestli mají riskovat, že pod zvednutou zdravou jahodou uvidí její zdeformovanou, umírající sestru.
Ozval se výkřik.
Pronikavý, drásavý výkřik. Plný bolesti a zděšení a strachu. Zazněl z protější strany ulice. Otočil jsem hlavu. Podíval se nevidomýma očima.
Naproti přes ulici, před vchodem do zastavárny, stála na chodníku mladá žena. Černá sukně a černý svetr a bledá, vyhublá tvář.
Otáčela hlavou ze strany na stranu. I na tu dálku jsem viděl, jak se jí na tenkém krku svíjejí vychrtlé provázky svalů. Otáčela hlavou, otevřená ústa, obrovské tmavé oči zamžené zvedající se hrůzou.
Ženy ztratily zájem o jahody. Narovnaly ramena, podívaly se na sebe, přikývly a rozhodným krokem zamířily na druhou stranu ulice. Televizní zprávy plné utrpení přinášejí úlevu. Utrpení v přímém přenosu přináší smíření s životem. Ať je jakkoliv zkurvenej.
Umotal jsem si jointa. Dal si ho do úst. Škrtl sirkou. Potáhl jsem. THC se usmálo a pozdravilo. Slušné návštěvy tohle dělají.
Znova jsem potáhl. Svět kolem se zaostřil. Rozpité hrany získaly břit nabroušeného nože. Stiskl jsem hůl bílou jak mé vlasy. Odpoutal se od zdi.
Jsem Ájs. Slepec, který není z tohoto světa. Vidím. Díky THC vidím pod povrch věcí. Dokáži mnohé. Většinou toho nezneužívám. Pokud se nerozhodnu trestat.
Přecházel jsem Husitskou. Ke zvětšujícímu se hloučku. Možná se nic nestalo. Možná jen nějaká hysterka neunesla rozprodanej kvartýr. Možná.
Možná ale někdo udělal chybu.
Zastavil jsem se na kraji hloučku čumilů. Uprostřed se kymácela žena, jejíž výkřik před pár minutami narušil stereotyp žižkovského odpoledne. Lidé, kteří ji pozorovali, za to byli vděčni. Nespouštěli z ní oči. Čekali na další projev zoufalství, stejně jako čeká hladový pes na zbytky od večeře.
Měli pootevřená ústa a co chvíli se jim mezi rty objevila nervózní špička jazyka. Toužili po zármutku. Toužili po utrpení. Toužili po jakémkoliv příběhu, kde bude bolest a ublížení a zmrzačený osud. Pokud ten příběh nebude jejich.
Lidé obvykle milovali jeden druhého. Měli rozevřenou náruč pro většinu bližních. A nejvíc milovali ty, co trpěli. Co trpěli za ně.
Znova jsem potáhl. Dlouze. Zhluboka. Naplnil jsem plicní sklípky až po okraj. Zadržel jsem dech. Zvedl oči. Podíval se na ženu. Podíval se skrz ni.
„Kočárek…“
Jedno slovo. Jeden výkřik. Nepřirozená intonace. Zlom u posledních dvou hlásek. Vyřčenej příběh.
Dav se zavlnil. Spokojenej. Stálo za to si počkat. Dnes bude o čem mluvit. Dnešek se opravdu poved.
Byla v zastavárně. Kočárek s dítětem nechala venku. Byla tam chvilku. Minutu. Možná ani to ne. Vyšla ven. Dítě i s kočárkem zmizelo.
Nezměrné utrpení matky. Stav na okraji propasti. Šílenství netrpělivě podupávající za dveřma. Bolest a bolest a bolest.
Žena se kymácela. Zavřené oči a stažené bezkrevné rty. Dychtivý dav přešlápl. Ještě to nebylo celé. Ještě poslední tečka. Ještě tomu trochu chybí.
Žena klesla k zemi. Téměř jsem ucítil, jak lidé v duchu pochvalně zamručeli. Nezklamala. Dohrála to. Představení nemělo chybu.
Otočil jsem se. Šel jsem do kopce. Směrem k Vystřelenýmu oku. Viděl jsem vše. A možná jsem i vše věděl.
„Tebe to zmizelý dítě nějak rozhodilo.“
Klé. Průsvitná, éterická Klé. Miloval jsem ji. Možná zbytečně. Možná marně. Bylo mi to jedno. Kráčela po mé pravé ruce neviditelná pro všechny, kromě mne.
Nerozhodilo mě to. Děti se ztrácejí. Neustále. Den co den. Ne všechny se najdou. Některé zmizí navždy. Dětí je hodně. Nehledám ztracené děti.
„Proč teda mám pocit, že tohle hledat budeš?“
Neodpověděl jsem hned. Dal jsem si načas. Nechtěl jsem, aby v mém hlase byly cítit emoce. Zastavil jsem se. Podíval se na Klé.
„Nehledám ztracené děti. Ale tohle najdu. Někdo to hodně posral. Toho někoho pohřbím. Doslova.“
Řekl jsem všechno, co jsem chtěl. Pokračoval jsem v chůzi. Klé zmizela. Byl jsem rád. Potřeboval jsem být sám. Potřeboval jsem se soustředit. Chystal jsem se udělat něco, co je na hraně toho, co dokážu.
Blížila se půlnoc. Stál jsem za náhrobkem. Za masivním kusem žuly. Schovaný. Neviditelný. Čekající. V ruce jsem držel jointa. Občas jsem potáhl. Dlaní jsem skrýval svítící oharek.
Tma všude kolem. Ne úplná. Ale dostatečná na to, abych splynul s povrchem kamene. Mně tma nevadila. A zcela jistě nevadila těm, na které jsem čekal.
Byla zima. Teplota přimknutá k nule. Podzim končil. Ve vzduchu byla cítit vůně dosud nespadlého sněhu.
Zvedl se vítr. Ne moc. Jen aby se připomněl. Aby o sobě dal vědět. Že je tady. Na obličej mi dopadlo několik kapek. Začalo mrholit. Ještě víc se ochladilo.
V této části, kde jsem se nacházel, se zastavil čas. O pět metrů dál, za vysokou zdí, žilo velkoměsto. Tady nežil nikdo. Zde bylo království mrtvých. Místo, kde zemřelí, nemohoucní a rozpadlí mají navrch.
Olšanské hřbitovy.
Vnímal jsem prožitá utrpení. Nadechoval jsem se zmarněných životů. Vstřebával jsem neuskutečněné tužby a sny a očekávání, která se nikdy nenaplnila.
Byl jsem na místě, které žilo svým vlastním životem. Které neuznávalo nic z toho, co lidská společnost považuje za důležité. Byl jsem na místě, které tím, že žilo z mrtvých, bylo odtržené od zbytku světa.
Nehýbal jsem se. Čekal jsem. Věděl jsem, že musí přijít.
Trochu šikmo před náhrobkem, za kterým jsem stál, byl vykopaný hrob. Zborcené okraje zarostlé travou dávaly tušit, že byl vykopán kdysi. Starý otevřený hrob, čekající s otevřenou náručí. Smutný a nechápající. Zmatený z toho, že na něj zapomněli. Plný zármutku, že se nenašel nikdo, kdo by do něj ulehl.
Zvedl jsem ruku. Potáhl jsem. Zhluboka. Uslyšel jsem kroky. Smysly zbystřené nekonečnou hladinou THC dodávaly mozku informace. Tři osoby. Trochu nervózní. Nebo spíš dychtivé, podle toho, jak došlapovaly. Ušklíbl jsem se. Mám s nimi něco společné. Taky jsem dychtivý. A stejně jako ony jsem dychtivý po krvi.
Zastavily se u vykopaného, nikdy nenasyceného hrobu. Viděl jsem je, aníž jsem na ně musel pohlédnout. Tři postavy. Černé pláště. Škrabošky. Obrácené pentagramy s hlavou kozla. Petrovy kříže.
Tři postavy vysílající vlny zla.
Satanisté.
Před starým prázdným hrobem, blíž ke mně, ležel neopracovaný balvan. Možná z něj měl být náhrobek. Možná pro toho, kdo se svému hrobu na poslední chvíli vyhnul. Byl napůl utopený v trávě. Necelý metr vysoký. S rovnou horní plochou.
První z postav nesla raneček. Ovázaný provazem. Cosi zamotaného v šedivé pokrývce. Položila ho na kamennou plochu.
Druhá z postav přistoupila k ranečku a rozvázala uzel. Třetí stála metr za nimi. Sepjaté ruce. Nehybná. Pozorující.
První z postav rozbalila pokrývku. Přišlo mi, jak kdybych se díval na dokonale sehranou hru, kde každý z aktérů má svou přesně stanovenou roli. Synchronizované představení. Žádný pohyb navíc.
V pokrývce bylo zabalené dítě.
Rozevřel jsem prsty. Zbytek jointu spadl na zem. Pohnul jsem se. Obešel žulový náhrobek. První z postav sáhla pod plášť a vytáhla nůž. Dítě se pohnulo. Nadechlo se. Namáhavě zachrčelo. Ruka držící nůž se zvedla.
Odblokoval jsem všechno. Zábrany držící mě u země zmizely. Udělal jsem krok. Stačil jeden. Byl jsem u kamene. Jednou rukou jsem zvedl dítě. Druhou jsem zablokoval bodající nůž.
Projel mi hřbetem ruky. Uvízl v ní. Sevřel jsem pěst. Rozdrtil ho. Pak jsem se ohnal.
Postavy se válely na zemi. Zvedly se na kolena. Vyslal jsem povel. Strnuly. Pohnul jsem zápěstím. Škrabošky zmizely.
Viděl jsem tvář ženy, co odpoledne omdlela před zastavárnou. Ženy s vyzáblým krkem a bledým obličejem. Dítě, které jsem držel, bylo její.
Viděl jsem tvář její matky. Odulou a plnou nenávisti ke všem, které ve svým zbytečným životě potkala.
Viděl jsem tvář otce dítěte. Viděl jsem tvář toho, kdo je přesvědčen, že stojí nad všemi.
Viděl jsem tři zkurvený xichty. Viděl jsem tři zrůdy, které přestaly být lidmi. Chtěl jsem je zabít. Musel jsem je zabít. Nemohl jsem je zabít.
Nemohl jsem zabíjet přímo. Musel jsem přes někoho. Musel jsem mít nástroj. Muž jako kdyby to vycítil. S obrovským úsilím pohnul hlavou. Pak se usmál. Možná chtěl něco říct. Zesílil jsem stisk.
Spoutal jsem je. Neviditelná pouta se jim zařezávala do masa. Vzal jsem jehlu. Navlékl nit. Vydal povel. Zašil jim ústa. Do hodiny jim srostou. Akorát že další hodinu života jim nedám.
Soustředil jsem všechnu energii do jednoho bodu. Do prostoru před sebou. Do černého neutrálního bodu. Nehybně strnulého ve výšce očí. Přitiskl jsem dítě k sobě. Znásobil energii. Černá se změnila v prázdnou. Pak se objevil.
Pulsující oblak. Narudlá záře. Neustále se měnící tvar. Sledoval mě. Převaloval se okolo mě. Pak promluvil.
„Ájs. Dovolil sis docela dost. Myslíš, že to zvládneš?“
Nevím. Možná. Je mi to jedno. Chci je zabít. Jsou zrůdný. Sám nesmím.
„Asi jsem se přeslech. To je mám sundat za tebe? Vždyť mě uctívají. Pokud někoho zabiju, tak to budeš ty. Seš idiot. Dostal ses na konec cesty.“
Kecy kecy kecy. Nemůžeš mě zabít, když držím to dítě. A ty tři kreatury k tobě nepatřej. Víš to. Nechci toho moc. Chci je mít v hrobě. Zatížený kamenem. Zaházím je sám.
Pulsující oblak přemýšlel. Zdráhal se. Nechtělo se mu. Nebyli jsme ale ve sporu. Nikdy. Neměl důvod mi nepomoct.
„Co za to?“
Usmál jsem se. Padlej anděl. Satan. Protivník Krista. A smlouvá jak na trhu.
„Budu ti to dlužit. Svý dluhy platím.“
Uběhla minuta. Všechno má svůj čas. Včetně zabíjení.
Dostal jsem pokyn. Uvolnil sevření. Tři postavy se zvedly. Zmizely v hrobě. Za nimi dopadl neopracovaný kámen. Hrob téměř vyplnil. Pulsující oblak se začal ztrácet.
„Vyberu si to. Počítej s tím.“
Jo. Počítám s tím. Počítám se vším. Natáhl jsem volnou ruku a zahrnul hrob hlínou. Asi je spokojenej. Starej hrob. Dočkal se. Došel naplnění.
Otočil jsem se. Už mě to tu nebavilo. Šel jsem k bráně. Držel v náručí dítě. Možná bych mu měl něco povídat. Možná nějakou pohádku. Akorát že žádnou neznám. Teda znám. Jednu. O třech zkurvenejch psychopatickejch sviních. Ale ta se pro děti nehodí.
Šli jsme mlčky. Ani jednomu z nás to nevadilo.
