Přesně to se dozvíme z nové autobiografie, kterou po pětatřiceti letech od vydáníMy děti ze stanice ZOO sepsala novinářka Sonja Vukovičová, když se jí po dlouhém přemlouvání podařilo Christianu přesvědčit, aby se s veřejností podělila o svůj převážně tragický životní příběh.
Já ještě žiju?
Jak vidno, peklo závislosti na heroinu a život prostitutky nakonec zcela nezničily dnes již jedenapadesátiletou Christianu V. Felscherinowou, která se na konci sedmdesátých let – po vydání knihy a natočení filmu – stala vcelku netradiční celebritou.
Z poutavě psané biografie se přitom dozvídáme důležité i pikantní detaily právě o životě „poté“ – o období, kdy se z mladé narkomanky paradoxně vyklubala populární mediální osobnost (aniž by se kdy své závislosti dokázala zcela zbavit)
Vukovičová s Christiane prochází krok za krokem touto neobvyklou životní etapou: bojem se závislostí na drogách, pobytem ve vězení, ale také setkáními s legendami amerického rocku a významnými představiteli evropské literatury.
Čtenář se v průběhu četby mnohokrát zastaví a nevěřícně kroutí hlavou, co
všechno Christiane prožila a přežila. Až se chce věřit, že celý příběh bude mít dobrý konec, což naznačí i šťastné období života v Řecku a především narození syna Philipa.
Realita je bohužel taková, že i v Řecku ji pronásledovali senzacechtiví novináři, že syn jí byl odebrán sociálními pracovníky a její těžce zkoušené tělo se po padesátce nachází více méně ve stádiu postupného rozkladu.
Srdcervoucí příběh kdysi slavné narkomanky může se šťastným koncem počítat jen těžko, ovšem to nic nemění na tom, že stojí za to se s ním seznámit.
