Growshopy mají v České republice mnohaletou tradici a donedávna fungovaly bez jakýchkoli problémů se zákonem. Od českých i zahraničních dodavatelů nakupovaly legální zboží a to přeprodávaly dál. Ačkoli to provozovatelé obchodů v současné situaci neradi přiznávají, od samého počátku bylo každému příčetnému člověku jasné, že jejich sortiment je primárně určen pro domácí malopěstitele psychoaktivního konopí.
Policie dlouhou dobu tvrdila, že se jí to sice nemusí líbit, ale nemůže proti těmto obchodům zasáhnout, neboť veškeré nabízené zboží je zcela legální. „Snažíme se proti tomu bojovat, ale trestní odpovědnost je v tomto případě minimální. Semena je možné prodávat a to vybavení? Každý může tvrdit, že to má na rajčata,“ uvádí například v roce 2011 Michal Hammer, tehdejší mluvčí Národní protidrogové centrály. Počet growshopů tak v průběhu let rostl, odvětví slušně prosperovalo, zaměstnávalo stovky lidí a přinášelo mnohamilionové daňové příjmy do státního rozpočtu. Obchodníci i zákazníci byli spokojeni a odborníci se shodovali na tom, že domácí malopěstitelství pro vlastní potřebu představuje nejméně rizikovou formu produkce konopí. Zákonem – byť špatným – bylo uznáno a povoleno jeho léčebné využití, společenská poptávka po nějakém zavírání growshopů neexistovala.
Kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde
Jenže tato všeobecná pohoda zřejmě tak dlouho hlodala v hlavě šéfa Národní protidgrogové centrály plukovníka Jakuba Frydrycha a jeho hochů z protidrogovky, až se v jakémsi důvtipném mozku zrodila „geniální“ myšlenka – sundáme ty drzé hašišáky na šíření toxikománie! Za pokusného králíka byl vybrán a odsouzen malý, bezbranný východočeský growshopík (kauza Lomnice nad Popelkou), pak navíc padla vláda a chrabří strážci zákona, vyzbrojení judikátem Nejvyššího soudu ze zmíněného případu, se v nastalém bezvládí mohli vesele utrhnout ze řetězu. Marná byla upřímná snaha drtivé většiny growshopů o přizpůsobení se nově vzniklé situaci tak, aby nenaplňovaly dnes již slavný argument o nabízení uceleného řetězce potřeb a instruktážních tiskovin pro pěstování, zpracování a užívání konopí.
Ať vyřazovaly ze sortimentu libovolné součásti onoho řetězce či rovnou rozdělovaly podnikání na více částí, ať se tázaly příslušných orgánů na přijatelné mantinely a ty v případě, že jim byly sděleny, striktně dodržovaly, nic naplat. Aniž by se jakkoli změnil zákon, provozovatelé growshopů se v podstatě přes noc změnili ze slušných podnikatelů v zavrženíhodné zločince, šířící strašlivou marihuanovou toxikomanii.
V této souvislosti vyznívá naprosto bizarně a tragikomicky tvrzení samozvaného strážce morálky Frydrycha, jenž v popisu své jednotky na stránkách Policie ČR uvádí: „Stát má nezpochybnitelnou povinnost směřovat svou politiku k ochraně veřejného zdraví, propagaci a podpoře zdravého způsobu života, ale zejména jasně a čitelně deklarovat občanům prostřednictvím právní úpravy jednání, která jsou protiprávní. Předvídatelnost a konstantnost přístupu státu prostřednictvím exekutivy v čitelném právním prostředí patří mezi základní principy právního státu.“ Jak mohl někdo předvídat, že si jeden nejasný, nečitelný a gumový paragraf začnou plukovník Frydrych, státní zástupci i justice po patnácti letech najednou a téměř bez varování vykládat jinak, než byl vykládán doposud?
Asanace 2
Z průběhu celého zátahu a dalšího postupu orgánů činných v trestním řízení je zřejmé, že jde o centrálně řízenou, naplánovanou a plošnou akci proti nepohodlné komunitě. Použitou metodou je zde evidentně snaha o ekonomickou a morální likvidaci postižených. Okrást, odsoudit, zdiskreditovat, zadupat. Celá akce až příliš nápadně připomíná komunistické hony na máničky z let dávno minulých, konkrétně například estébáckou protichartistickou kampaň zvanou Asanace z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, na niž odkazují spolupracující growshopy, neoficiálně sdružené pod názvem Asanace 2.
Zatím nezodpovězenou otázkou zůstává, co vlastně bylo pravým motivem a cílem akce takovýchto rozměrů. Když ponecháme stranou těžko prokazatelné spekulace o možné souvislosti s právě plánovaným zaváděním léčebného konopí do lékáren či s plány pana Čuby ze Slušovic na hydroponické megapěstírny zeleniny, jako jediné vysvětlení skutečně zůstává snaha protidrogové centrály o likvidaci nebo alespoň poškození toho lepšího z konopné kultury. Není žádným tajemstvím, že také díky growshopům může existovat například tento magazín, přinášející aktuální a propagandou nezkreslené informace nejen o konopí, nebo skvělý konopný veletrh Cannafest, který do Čech již pět let přivádí obchodníky a odborníky z celého světa.
Podstatným faktorem je také naprostá absence „obětí“ tohoto rádoby trestného činu. Opravdu se pan Frydrych domnívá, že existence nebo činnost growshopů někdy někoho přiměla zneužívat konopí? Motivů k hulení může být spousta, ale těžko mezi nimi bude skutečnost, že za rohem je obchod s květináči a lampama. Nebo že snad tato megalomanská akce může snížit dostupnost trávy? Zůstává stále dost growshopů, kterých se razie z nějakých důvodů nijak nedotkla, navíc i většina vyrabovaných obchodů navzdory všem potížím pokračuje s určitými omezeními v činnosti. I kdyby ale nakrásně nakonec všichni padli, stačí pár kliků na internetu a libovolný sortiment k pěstování konopí vám doručí až ke dveřím, nemusíte ani do OBI či Baumaxu. A o tom, že vietnamští velkopěstitelé coby největší producenti se bez growshopů rozhodně obejdou, může pochybovat opravdu jen naprostý ignorant. Tráva roste dál.
My máme judikát. Ty máš smůlu.
Jaká je tedy situace dnes, více než rok po první vlně zásahů? Obecně lze říci, že pro growshopy a potažmo celou konopnou komunitu nikterak dobrá. „Dopadne to blbě, to víme všichni,“ říká hned na úvod našeho setkání jeden z předních hráčů na postiženém trhu, spolumajitel několika pražských growshopů Michal Otipka. Bohužel nelze jinak než s ním souhlasit. Soudy s desítkami obžalovaných probíhají s drobnými nuancemi podle jasně daného mustru.
Soudci, zpravidla zcela neznalí v konopné problematice, víceméně ignorují argumenty obhajoby a slepě se drží judikátu a „odborných“ posudků, které konstatují, že pěstování zeleniny nebo okrasných rostlin v nákladných domácích pěstírnách je neekonomické, takže musí sloužit k pěstování trávy. Šmahem pak v podstatě kopírují rozsudek ve věci onoho východočeského květinářství, ačkoli u nás neplatí precedenční právo a navíc se soudkyně Nejvyššího soudu, která tento případ řešila, veřejně vyjádřila, že „toto usnesením bylo rozhodnutím o konkrétním dovolání, v konkrétním případě, nemělo povahu rozhodnutí, které by Nejvyšší soud činil v zájmu jednotného rozhodování soudů.“ Měl jsi growshop? Měl. Máme judikát? Máme. Takže tumáš podmínku, propadnutí všech nebo alespoň části věcí, sem tam pokuta. K tomu ti jako trestanému sebereme živnosťák, případně rovnou zakážeme činnost.
Většina ze zatím odsouzených growshopů se odvolává k vyšším instancím, zatím však s pramalým úspěchem. A s každým dalším odsouzeným se snižují šance ostatních. Nejdál se zatím dostal případ Davida Novotného z Brna a jeho společnice Heleny Urbánkové, kterým bylo v až podezřele krátkém čase po rozsudku okresního soudu a jeho potvrzení soudem krajským zamítnuto i dovolání k Nejvyššímu soudu.
„Ztratil jsem veškeré iluze o našem ‚právním státu‘. Soudy si soudí jak chtějí, argumenty je nezajímají a odmítají nám důkazy, takže je velmi těžké, přímo nemožné dokázat naši nevinu! Stala se nám velká nespravedlnost, která nás zasáhla na všech úrovních našich životů a ta nespravedlnost je pro mě nepřijatelná,“ shrnuje David pocity, které sdílí s většinou provozovatelů vykradených obchodů. Ve své činnosti podobně jako mnozí další v lehce osekané podobě pokračuje, přestože značná část jeho zákazníků ze strachu z policejního monitoringu raději pohodlně nakupuje z daleko širší nabídky v nedaleké Vídni. Současně pak zvažuje, zda má vlastně vůbec cenu pokusit se domoci své spravedlnosti u poslední možné instance v České Republice – u Ústavního soudu.
Podepiš, nebo bude hůř
Příčetnější vyšetřovatelé a soudci, kteří jsou systémem postaveni do trapné a s vlastním svědomím eslučitelné situace, se pokoušejí jít cestou nejmenšího odporu a uchylují se k taktice „aby se vlk nažral a koza zůstala celá“. Nabízejí handly ve stylu „hele, stejně jste odepsaný, to je daný, tak nám to nekomplikujte, přiznejte se a spolupracujte a my budeme tak hodný, že vám třeba něco vrátíme…“ Tímto způsobem bylo například podmíněně zastaveno stíhání pana Martina Gogy, majitele growshopu v Mladé Boleslavi.
„Přiznal jsem se jim, k čemu chtěli, protože když se dívám kolem sebe, přestal jsem věřit, že by mělo cenu dál bojovat. Jediné, v co doufám je vrácení zabavených věcí, abych se zbavil největších dluhů, ty nás ničí nejvíc,“ vysvětluje Martin a rozhodně není jediný, kdo takto uvažuje. Ne všichni jsou ale ochotni na podobnou hru přistoupit. Jedním z vůdců odporu je právě Michal Otipka: „Taky to na mě zkoušeli, prej vy jste slušnej člověk, to my poznáme, tak bychom to mohli udělat na to podmínečný zastavení a bude všechno v klidu. Ale to bych se musel přiznat. Tak jsem jim řek‘, no to si snad děláte srandu, to nikdy neudělám, nic jsem neproved‘. Budu bojovat, dokud to půjde. Někdy je lepší prohrát se ctí, než ohnout hřbet do konce života. Ale když má člověk druhou práci a jakžtakž jistotu živobytí, tak se na to kouká jinak, než když si musí chránit holou prdel. Takže chápu ty, co se radši přiznají, aby to měli za sebou.“
Podobně věc vidí i majitel ostravského growshopu Richard Klečka: „Ani kdyby chtěli vrátit všechno a přidat sto tisíc, tak jim na ruku nepůjdu. Třeba to nakonec taky projedeme, ale pořád jsem přesvědčen, že zproštění obžaloby a následná žaloba o mnohamilionovou škodu je jediný možný výsledek. Jsem připraven pokračovat třeba až k mezinárodnímu soudu,“ tvrdí Richard odhodlaně.
Na řadě je Praha
Zatímco orgány na Moravě a v menších městech jednaly na naše poměry někdy až překvapivě rychle, poněkud specifická je situace v Praze. Dosti zvláštní je fakt, že zátahy zde přišly oproti zbytku republiky asi s týdenním zpožděním, a podobně zde dosud nedošlo k projednání případů u soudů.
„Byl jsem obviněn ze šíření toxikomanie až po třech měsících od policejního přepadení,“ přibližuje přes rok staré události Michal Jakeš, majitel jednoho z největších velkoobchodů s pěstební technikou v republice. „Málem jsem zkrachoval, zasáhli mě na nejbolavějším místě a tím byl právě velkoobchod. Paradoxně v mé maloobchodní prodejně v Baranově ulici se policie, ačkoli tam bylo vystaveno a prodáváno totožné zboží jako ve velkoobchodu, ničeho ani nedotkli. A můj druhý pražský obchod v pražských Holešovicích nenavštívili vůbec. Bohužel ten jsem kvůli značným ztrátám ve velkoskladu musel nakonec zavřít.“
Někde dokonce nebylo ani po třinácti měsících od zátahu vzneseno obvinění, jako například v případu Martina Levického a jeho ženy, provozovatelů velkoobchodu a dvou growshopů v Praze a Jičíně, které zasáhla druhá vlna policejního rabování. Těm bylo zabaveno zboží v hodnotě kolem sedmi milionů korun. „Po první vlně zátahů jsem seděli doma a říkali si, že to bude pokračovat, ale my máme všechno v pořádku a nemáme se čeho bát, semena a kuřácké potřeby už jsme půl roku neprodávali. Teď nic nevíme, jen čekáme a jsme z toho se ženou permanentně ve stresu. To by snad bylo lepší, kdyby nás z něčeho obvinili, abychom aspoň věděli, kde si stojíme. Dlužíme dva miliony za zboží a dodavatele nezajímá, že jsme to nestihli prodat, to je každýmu jedno. A teď bychom z toho ještě měli platit DPH! V tomhle mě tenhle stát fakt nasral,“ nezastírá své rozčarování a obavy z budoucnosti Martin.
Zatím jediným provozovatelem, který vítězí a k němuž se mohou upínat naděje ostatních, je v tuto chvíli majitel growshopu v Karviné Ondřej Wojoczek, který těží z toho, že neprodával semena. Svůj případ shrnuje ve stručnosti následovně: „Policajti přišli, všechno vybrali a sedm měsíců vymýšleli, jak vůbec na to. Výslechy, tahanice a kupa dalších sračkovin, nechali si vyhotovit x odborných posudků na téměř všechen sortiment. Nic nevymysleli a vše museli vrátit. Nyní připravuju žalobu na kompletní penězma mrhající akci NPC. Poděkujme panu loutkáři Frydrychovi.“
Nás na kolena nesrazí
Na konečné hodnocení celé razie je ještě brzy, především zbývá ještě vybojovat „bitvu o Prahu“. Plukovník Frydrych si však zatím spokojeně mne ruce: „Jednoznačně se potvrdilo, že naše právní konstrukce je správná. Není možné popularizovat, podněcovat a šířit pěstování marihuany.“ Smutnou skutečností ale každopádně zůstává absurdita celé razie. Naprosto stejného výsledku totiž mohlo být dosaženo jednoduchým a jasným definováním pravidel hry. Jenže to by holt nebyly čárky do statistik a další důvod žádat více ze státní kasy. Znovu se tak dostáváme na začátek k základnímu principu čitelnosti a předvídatelnosti práva.
Provozovatelé growshopů nepochybně věděli, že jejich zboží může sloužit také k pěstování konopí. V naprosté většině však podnikali v dobré víře v legálnost svého konání, přesvědčeni, že nemohou být stíháni za to, k čemu se mohou rozhodnout jejich zákazníci. Bylo ke stanovení pravidel prodeje semínek, hnojiv, lamp a květináčů skutečně zapotřebí astronomických výdajů, masivního zneužití policie a justice k demonstraci moci, podkopání důvěry velké části populace v právní stát a šikanování a ekonomické likvidace tolika slušných lidí a rodin? Závěrem slova Mirky, manželky bývalého majitele growshopu ve východních Čechách: „Tento stát není právním, to ani náhodou. Klepnutím kladívka ničí lidské snažení a z podnikatelů dělají nezaměstnané. Prostě a jednoduše tento stát není dobrým místem pro život, ale my se nevzdáme. Zvedneme se z popela jako Fénix a se vztyčenou hlavou budeme pokračovat ve svém snažení. Prostě a jednoduše – nás na kolena nesrazí.“
